Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Pravda s ručením omezeným
Družina
| |||
 | Už si nepřipadám jako na Střední škole. Díky. Fajn... tak Beth bez otazníků. Lepší? Vážně jsem si ten polibek vychutnal se vším všudy. Bylo to něco... věříte mi, když řeknu, že to prostě nejde popsat slovy? Snažil jsem se. Některé dámy tvrdí, že jsem přirozený talent a vím to skvěle s jazykem. Vzhledem k tomu, že ony dámy pracují jak prostituky... asi tomu budeme věřit. Sakra, že bych to chtěl hodit na další metu. Mám takový pocit, že se jedna ruka laskala její ňadro. Když můj pohled na malou chvíli spočine na mé ruce, tak to vlastně není jen pocit a ona se skutečně dotýká jejího dokonalého poprsí. Vidocq... Kasabian... teď ne. Snažím se k čemukoliv přimět. Jenže to by někdo neměl dělat, tak zákeřné věci. Naštěstí stále z kumbálu řve onen film. A myslím si, že znám natolik Kasabiana, že právě toto je jeho nejoblíbenější část. I přestože furt nadává na to, že v žádném filmu nepřišel někdo o hlavu stejným způsobem jako on. Takže polibek jí na druhou stranu oplatím. A víte, jak jsem říkal, že to umím s jazykem. Zkuste se jí zeptat. "No toto... hrdličky?" Co jsem říkal? Ještě že jsem se jenom líbali. A ještěže to je jenom Vidocq. Vím však moc dobře, že to nebude dlouho trvat a hned se o toto podělí s Kasabianem. Ač nerad, otrhnu se od Beth. "Nezáviď. Stále mi říkáš, že si mám někoho najít." Zavrčím na obranu, když se raději stavím na nohy a v onen stejný moment jako na zavolanou někdo zazvoní na zvonek. Jídlo... juchůůů... I přesto si připravím zbraň a jdu pomalu ke dveřím. Naštěstí je to vážně jenom poslíček a místo předání mu jen oznámím, že to má hodit na sekyru. Už tam mám velký dluh. Nějak se k tomu nevyjadřuje. Jen mi předá objednávku a jde zase někam dál. "Jídlo se nese." Prohlásím rozhodně a když se vracím všímám si, že tam už je i Kasabian. Uff... pěkně jsem si to načasoval. Položím obě tašky na stůl. Jak tašku s jídlem, tak s pivem. Vidocq se ještě zvedne a dojde do kuchyně pro čtyři sklenky a pro Kasabiana navíc dlouhé brčko a kbelík, který dá pod něj. "Dobrou chuť." Hlesnu a hladově se pustím do jídla. I přestože jsem jedl, tak jsem měl taky zatracený hlad. Ignoroval jsem, či jsem už byl zvyklí, Kasabiana a jeho způsob jezení. Jak v něm tacos rychle mizelo a padalo do kbelíku v ne zrovna už tak pěkné podobě, že by se to dalo znova jíst. Není nic lepšího než dobré tacos spláchnout poctivým pivem. Nejdříve si však se všemi přiťuknu a pořádně se napiju. Vlastně to pivo vypiju. To byla, ale žízeň. Pustím se do dalšího tacos, každý máme dva a ještě předtím si naliji ještě pivo... je vážně dobré a rychle mizí. Mé chlípné já... a připouštím, že i dokonce i já, se už těšíme na volný pokoj pro hosty a všemožné věci, které se tam budou odehrávat s touto krasotinkou. Vykouzlí mi to úsměv na tváři. A není nic lepšího, než si po jídle zapálit speciální cigaretu. Cigaretu, kterou občas kouří i Lucifer, když jsou nějaké svátky a která se dá jedině sehnat v Pekle. Maledictionku. Už si tak nějak nepamatuji, kde jsem jí sehnal. Nedal mi jí dokonce Lucifer? Nevím. Vím jen to, že když to začmuchal Kasabian, tak chtěl taky. Přeci jen jim dlužím za záchranu Beth, takže ač jich mám málo a je těžké další sehnat, dal jsem mu jí. A připálil mu. Jsou nějací slušní než obvykle. Mám z nich divný pocit. Možná to je tím, že dlouho neměli dámskou návštěvu a tak démonicky krásnou. Na druhou stranu si myslím, že na mně až moc vidět onen visící transparent psaní krví: Ta je moje! | ||
| |||
 | Party bez pyžam ti zní lépe? ~Ray a bez otazníku~
Nevšímám si řvoucí televize a ani nepřemýšlím, kdo tolik démony zfantazíroval. My byli radši, kdy jsme mohli uzavírat dohody, a pak se plahočit ve stínech a vyčkávat, dokud se nedosype písek a duše sama vyskočí a wuala, máme ji. To jste nevěděli, že takhle vznikají démoni? Člověk zaprodá vlastní duši, přijde o vše, o vzpomínky, o sebe sama a pak líže prsty u nohou svému novému pánovi. Dobře. Jsou to spíše nohsledi či minioni, ale nemění to nic na tom, že obchodovat s vlastní duší je riskantní.
Číst myšlenky jsem neuměla, ale Rayův neustále těkavý pohled mne přiměl, abych se lehce kousla do spodního rtu. Jeho odpověď byla krátká, opakovala mou otázku, ale čemu to vadí. Navíc mne začínalo víc a víc bavit jej provokovat. Jestli jsem si hrála s ohněm? Možná. Spálila jsem se už tolikrát, že mi to přišlo jenom jako další pobavení. Výhodou velmi dlouhého života je, že vám může být spousta věci ukradená, protože jsou buďto příliš krátká nebo na znalosti nezajímavá.
Dostali jsme se k té lepší části, kdy mne lovec políbil. No, wau! Na čl… ne, není člověk. Ne úplný, ale umí dokonale líbat. Takhle dokonale mne naposled líbal Lucifer. Vášnivě, hladově a hned by to hodil na další metu a já bych se tomu sakra poddala. I nyní jsem měla na vážkách, jestli bude pokračovat, bude mi jedno, jestli přijde doktor nebo hlava na nožičkách.
Zdráhání je na(ne)štěstí na druhé straně. Mrknu na Raye a už je mi jasné, že pokud zůstaneme v pokoji sami, budou se dít věci a budu znít chlípně, ale já se na to děsně těším. Film o démonech se nejspíš blížil ke svému konci. Takové: Chcípni démone! Táhni do pekel! Mluvilo za vše. Podívala jsem se, zda na nás nečučí Kasabián a ještě jednou Raye políbím, abych se ujistila, že to nebyl jenom jeho úlet, který nebude chtít zopakovat. Kdyby ano, asi bych jej kousla nebo něco horšího. | ||
| |||
 | Tak jo... čtení pohádky na dobrou noc Nicky K čemu nic říkat nemusím? Můj pohled padne na Nicky. Na černou krabičku. Na to, jak si píchá další dávku morfia. Povzdechnu si. Stále však mlčím. Jestli proti tomu jsem... sakra, že jo. Ale v této chvíli mám z toho všeho strašně rozporuplné pocity. Pomáhá to Nicky, takže to je pro tuto chvíli v pořádku. A až to Nicky překoná... budeme muset překonat i ten nemalý problém se závislostí. To nějak půjde. Musí to sakra jít. Posadím se mlčky do postele a odkašlu si. Otevřu knížku a ač jsem to měl skoro dočtené, mám v úmyslu začít od začátku. V té části, kde se povětšinou říká Bylo, nebylo. Tudíž úplně na úplném začátku. Jsem do toho čtení tak ponořený, že si až v části, kdy Alenka došla ke Kloboučníkovi, všimnu spící Nicky. Poposednem. Poposednem. Knížku raději zaklapnu. Odložím jí opatrně na noční stolek. A i když bych se měl postarat o domácího mazlíčka, nechám ho ať si užívá funkční kabelovky se spoustou programů a hlavně animovaných filmů. Zrovna tu mám svou kabelkovku. Upřeně se dívám na spící krasotinku a jsem z ní unesený, jako nevím co. Krásná za všech okolností. O čem Nicky sní? Myslet si, že to bude spánek bezesný. Jak naivní.  | ||
| |||
 | Návrat golema domů * Lucí * Zúženýma zornicema pozoruji Luce jak se odhodlá ke čtení, když nás vyruší zemětřesení a akce "vyražené dveře, pardon-já-jen-klepal". "Děláš si... ?" Větu nedokončím a odmávnu rukou jeho omluvu. "Však hej, já počkám." Pousměji se narovnám se do sedu. Tím, že jsem ten až příliš v klidu se mi chce spát ještě víc, ale rozhodně si nehodlám nechat ujít čtení, takže se vrátím k ohmatávání zbraně. Vysypu z ní náboje, abych si je tam mohla naskládat znovu sama a trochu se s ní tím zpřátelit. Ne, za Krásku ji nevyměním, ale rozhodně taková dobrá kamarádka na doma by být mohla. Ale to je jen takový první pocit z toho, že mě zaujala v té rychlosti se kterou sem si je přelétla pohledem. Co čert nechtěl, jeden náboj mi vylétl z postele na zem, na vině byla moje snížená citlivost, zpomalené reflexy a špatné motorické funkce. Ne všechno, co sebou drogy přináší je dobré a já si až teď s hrůzou uvědomuji, že moje reflexy jsou to, co potřebuji nejvíc a tlumit je je bláznovství. Na druhou stranu, teď tu je Luc a golem... nikdo na mě nemůže a když mě bude ovládat bolest tak mi budou reflexy k hovnu. Tak skončím nabíjení, zajistím zbraň a jdu ho sebrat. Hloupý nápad, neb při ohýbání se mi zhoupne žaludek už takovým způsobem, že mizím v koupelně jako kulový blesk a tak tak cestou stihnu odhodit náboj na postel. Jakmile dokončím objímání porcelánu, propláchnu si pusu vodou a ještě se jí z kohoutku pořádně napiji. Dříve či později, bych tak stejně dopadla... a bude to ještě párkrát než to morfin utlumí taky... Děsivé, jak teď nad tím uvažuji. Raději to víc neřeším a vrátím se do pokoje. Tam vylovím náboj z postele, abych jej vložila do zbraně, kterou opět odložím na její místo vedle sebe v posteli. Luc se ještě nevrací, i tak ale schovám nohy pod deku a můj pohled padne na černou krabičku, následně na hodiny a znovu na krabičku obsahující to, co může za můj současný stav. Ani tak moc nepřemýšlím, neb si vybavím dost živě jaká bolest to byla a nechce se mi do toho znovu. Jedna injekce to nezastaví na celý den a já vím, že tz čtyři hodiny odpovídají... mohu mít před sebou tak půl hodiny, možná hodinu kdybych usnula hned, než mě bolesti vytrhnou ze spánku, který by možná mohl být i klidný. Takže prostě a jednoduše, když Luc vchází zpět do pokoje, sama si lehce vyklepanou rukou píchám další dávku morfia, které mi oddálí cítění bolesti o další ... možná čtyři hodiny, ale spíš méně. Čím více, tím častěji. "K tomuhle nic říkat nemusíš, upřímně...? Nechci se za půl hodiny vzbudit bolestí a radši si to píchnu sama, než to nechávat na tobě." Utrousím až příliš ohleduplně, jak by někdo mohl říci. "Můžeš pokračovat, kde jsme skončili." S tím zvednu hlavu od toho co dokončuji a mrknu na něj s pousmáním. Na to odložím věci své momentální činnosti na noční stolek a znovu se posunu do vertikální polohy. | ||
| |||
| My budeme mít pyžama? Beth? Nepochopila mně, jak jsem to myslel. Někdy mi prostě ony narážky nejdou, tak jak bych chtěl. "Chtěl jsem tím říct, že je tajemství samo." Doufám, že to už bylo lepší upřesnění. Další řev se ozývá z kumbálu, teď to bude s určitou pravděpodobností démon. Podle těch ran a zvuků zápasu, dochází k jedné z bitev s ním. Kdy jsem se naposledy díval na film? Zarazím se. Vlastně ani pořádně nevím. Na televizi nemám tak nějak čas. Velká většina filmů mně nebaví a nebo jim nerozumím. Nevím proč, ale napadlo mne, že bych mohl někdy vzít Beth do kina. Takové normální rande, až na to, že ona není člověk a já jsem lovec lidí, což je tak nějak o sobě dost nenormální. Tak sakra, proč kino? Nebude? No tááák... Ray... vzmuž se! Říká to! Přímo to křičí, že to chce. A ty to chceš sakra taky... no ne. Tak dělej sakra něco! Křičí ve mně jeden ďáblík na rameni. Ve skutečnosti ho tam nemám a je to spíše mé chlípné já, nebo jak tomu říct. Někdy je fajn na někoho svalit vinu a on splňuje naprosto svůj účel. "Chápu... to prostě nechceme." Chlípné já se imaginárně praští do hlavy. A nadává něco ve stylu, že jsem naprostý hňup. Mladý Ray, který byl členem gangu by neváhal a skočil by po ní, jako nějaké divoké hladové zvíře. Jenže mladý Ray, už nějakou dobu není. Život vás naučí a změní. Já jsem se změnil. Nevím jestli k lepšímu a ani to nechci vědět. Někdy je lepší žít v sladké nevědomosti. Pak se z ničeho nic k něčemu nakonec vzmužím a prostě se k ní nakloním s úmyslem si ukrást polibek, a pak možná ještě něco víc. I když to něco víc by mohlo počkat, protože sem co nevidět přijde Vidocq a Kasabian. Nechci jim dělat žádné představení. Hlavně ne Kasabianovi. Už bych se toho pak nezbavil. Jou... jou... já věděl, proč jí zachraňovat. Zazubí se v duchu perverzní já a mne si potěšeně ruce. | ||
| |||
| Pyžamová party? Ne, to je dobrý… ~Ray~
Každý má svoje malé tajemství. Jeho mě zajímá o to víc, když jsme se takto, hum, sblížili? Dá se to tak říct? Zachránil mi život. Kdo by to pro mě udělal? Pro démona. Je to zvláštní a nedokážu se zbavit pocitu, že z něj cítím něco, co mě prostě přitahuje jako mucholapka mouchu nebo světlo můru. Hah, dokážu být děsivá můra. Abych ze sebe nedělala chudinku, kterou nejsem.
„Konkurentem?“ Moc jsem jeho narážku nepochopila. To je normální. Spíš by bylo blbé říct: A kde jsou Karpaty? Jasně, že vím, kde jsou. Za svůj život jsem navštívila už tolik míst, až je mi z toho špatně. Co jako mám dělat ve dnech budoucích? Doufat, že se někde objeví nějaký ostrov? Už ani Aldabra pro mne není záhadou. Nebylo těžké se tam propašovat na loďce spolu s posádkou z Čech a dělat jim tam komparz, což znamená sedět celý den na pláži a slunit se.
„Ne, nebude,“ odvětím bez rozmyšlení. A proč by měl… aaaaha. Hehehe… Když už jsem měla strávit pěkný večer, tak ho taky strávím a je mi jedno s kým. Ray je navíc sexy chlap, který mi zachránil život a jeho otázka mě udivuje víc než to, že mi jde někdo po krku. Být na jeho místě, tak se neptám a jednám. Ano! Vím, že jsem krásná a sexy a to všechno dohromady. „Navíc, co kdyby mne našli, jak spím sama a nechráněná?“ Všimli jste si, že škádlím. | ||
| |||
| Přespávačka u Vidocqa... třikrát hurá! Beth "Ano. Ale tak nějak se zapomnělo, kterého vlastně." Vysvětlí místo mne Vidocq. Kasabian je prostě Kasabian. Není těžké se na něho naštvat. Občas má velmi nevhodné řeči. Jednou mne tak rozezlil, že jsem si s jeho hlavou hrál jako s fotbalovým míčem. Od té doby, když se na něj zle podívám, toho povětšinou nechává. "Slona jsem ještě nikdy neměl. Asi bych to měl někdy zkusit." Zajímalo by mne, jak takový slon chutná. Jako velké kuře? Opravdu mi vykouzlí úsměv na tváři, když souhlasí s doktorem a zdá se, že tu nakonec budeme přespávat. Je to paradox, že bych před ještě nějakou hodinou neměl problém jí zabít a teď bych měl problém jí opouštět. Být v její blízkosti je něco, co ještě nejsem schopen definovat. Krom toho mne těší fakt, že v pokoji pro hosty, že postel pro hosty představuje velké letiště. Plno důležitých zpráv? O čem to mluví. Nechápavě se na ní podívám. Pozvednu jedno obočí. Jak to myslela? "Nevím. Možná." Vyměním si pohled s Vidocqem, který jen pokrčí rameny a vezme špinavé nádobí do kuchyně. Aby nás dva nechal samotné si to mezi s sebou vyřešit. Jak milé... "Sám nevím, co po mně Vidocq chce. Někdy si říkám, že chce být konkurentem hradu v Karpatech." Přiznám se potom, co jsme už nějakou chvíli sami. Kasabian se totiž přesunul do svého kumbálu - malé místnůstky s televizí mezi toaletou a koupelnou - a tam si pustil televizi a s ním i nějaký ten hororový film s démonickou tématikou. Donese se k nám ženský křik, zřejmě jedné z postav, která klasicky udělala to co neměla. Znáte to: Nelez tam kam nemáš. Rozsviť si všechna světla. Utíkej. Nikdy z ni z toho ty postavy neudělají. "Vážně ti nebude vadit, že budeme přespávat v pokoji pro hosty... já klidně bych si mohl ustlat tady na gauči." Nevím proč to dělám. Jako kdybych se prostě neměl rád. I přesto jak strašně moc bych s ní chtěl usínat a možná... vážně možná... dělat i jiné věci, jsem tak nějak schopen si je odepřít. Přeci jen jsem tak nějak ohleduplnost sama a tak dál, a tak dál. V duchu jedna má část křičí to své: Řekni, že je to v pohodě. No tak. Řekni, že ti to nebude vadit... sakra já bych dělal s tebou věcí. Zatřepu hlavou. Možná bych si měl před tím celým dopřát studenou sprchu, abych přišel na jiné myšlenky. | ||
| |||
| Ťuk! Ťuk! Kdo tam? Váš domácí mazlíček. Nicky Pohled mi padne nejdříve na brokovnici, kterou si Nicky vybrala a potom na ní v mé košili. Sluší jí to. Sakra moc. Jenže stále tu je pravidlo: Koukat, ale nesahat. Musím uznat, že v některých chvílích je to tak neskutečně svazující. A jako bonus navíc. Ona nebo žádná jiná. Jednomu by se z toho chtělo brečet. Na druhou stranu není nic, co by vyřešili filmy pro dospělé, spousta kapesníku a pravačka. Mám takový pocit, že toto mi ještě nezakázala a je to naprosto normální. Zatřepu hlavou a vrátím se zpátky do pokoje mé zrzavé krásné příšery. Jeden má nejdříve strach, že ona kniha nakonec nebude akceptována. Je to pochopitelné. Vzhledem k tomu šílenému světu a tak vůbec. "Dobře." Už se mám v úmyslu nadechovat a začít číst, možná se ještě předtím zeptat na to, proč mne nazvala Kloboučníkem. Tu se však náhle zem otřese a ozve se zaklepání na vchodové dveře. Po pravdě řečeno spíše neskutečně zabušení a mám takový pocit, že když tomu dotyčnému půjdu otevřít bude tam díra a nebo jsou ty dveře vyražené z pantů. Sakra... že já zapomněl na Pana Pumpu. Plácnu se do čela. Nechal jsem ho tam a on se nějakým způsobem dostal sem. Doufám, že moc spoluobčanů venku nevyděsil, protože pokud ano... vem to čert... vlastně já. "Vypadá to, že se Lassí vrátila domů." Prohlásím, když se zvednu s úmyslem mu jít otevřít. "Hned přijdu... jen zařídím věci kolem toho, kde ubytuji domácího mazlíčka." Vysvětlím a s povzdechem jdu otevřít. Oprava. Podívat se na tu spoušť. Mlčím. Nemá cenu se rozčilovat. Vzhledem k tomu, že je to golem a jako takový je prostě natvrdlý a tak vůbec. Zavedu ho do obývacího pokoje, kde mu ukážu na křeslo, aby si tam sedl a následně mu zapnu televizi na nějakém dětském programu. To by ho mohlo zabavit. Než vymyslím co s ním. "Hotovo." Prohlásím když se vracím a doufám, že už nespí. Vážně jsem se těšil na to, až jí budu předčítat. Stejně tak jak se těším, že bude spát. Pouze v spánku jsou všichni tak nevinní a kouzelní. | ||
| |||
| Pohádka na dobré sny? Potěš koště... * Luc * Když vynechám nepříjemný pocit v žaludku, je mi vlastně docela fajn. Víte... některá droga vám zlepší náladu, jiné znásobí tu kterou zrovna máte a další vám zabijí emoce. Já dlouho jela v tom prvním typu, ale podstatně delší dobu jsem strávila na těch posledních, které odvedly doslova dokonalou práci. Stav který mi přinesly, se mi totiž z větší části povedlo i vlastní vůlí udržet, což nikdo nečekal. Normálně je pro mě velmi těžké se jakkoli radovat, nebo se smát. Teď úsměvz rozdávám div ne na každém kroku. Než se Luc vrátí prohlížím si pokoj. Je jiný, než jsem si ho podle Lucova popisování představovala, ale rozhodně nepřeháněl s tím, že mám zdi ověšené zbraněmi. Musím uznat, že se mi to celkem líbí. V ložnici jsou historické pistole dokonce vyskládané ve vzoru, což je nejspíš Lucův pokus vtáhnotu mi sem špetku umění. Příliš čisto. Zhodnotím jako jedinou vadu, na první pohled a je mi jasné, že jsem ještě neviděla zbytek svého nového působiště. Když se můj společník vrací s knihou, už sedím na posteli - podotýkám pouze v té uzmuté košili a spodním prádle, přes nohy mám hozenou jednu z brokovnic ze skříně, tak, aby mířila do okna, mimo místo kudy vchází Luc a prozkoumávám ji. "Fakt pěknej kousek." Brouknu pochvalu k jeho výběru. Spokojeně zbraň zajistím a položím vedle sebe na postel z druhé strany, než si sedá Luc. "Ehm..." Zamrkám na to, když mi řekne o jakou knihu jde. "No... Okej, vlastně proč ne." Pokrčím rameny s pousmáním a zapluji pod přikrývku. "Stejně si mě na tenhle nápad přivedl ty... Kloboučníku." Pokynu rukou ke knize ať se dá do čtení. Nějak mi nedochází, že jsem mu vlastně o těch snech neřekla, tak to oslovení možná bude zmatečné, ale ... kdy já někdy něco takového řešila? | ||
| |||
| Tacos? Ňami… ~Ray a spol.~
Asi jsem byla vážně mimo, protože mám pocit, jako by mi už něco předtím říkal. To je fuk. Hlavně nepanikařit a být klidná, protože to, co ve mně ještě před chvíli kolovalo, je pryč. Snad. Doufám. Irace by velmi ráda využila další možnosti se dostat napovrch. Nyní moje mysl opět patřila jenom mě. Děkujte tomu prašivému psovi, že mne vytáhl z hlubiny. Možná jsem víc člověk, než si myslím. Tak sakra, proč po mě jdou? Jsem přece ta HODNÁ. Dle situace.
Vezmu si sklenku a strašně moc ráda do sebe vliju něco, co chutná… po jahodách? Jo, to by šlo. Otázka ceny by mne taky zajímala. Už tak nějak si říkám, kolik za to budu muset hodit, když se ozve ta hlava. Vím, že říkal jméno, ale nedokážu si jej vybavit. Sleduju tu roztomilou obludnost na nožičkách, jak se dožaduje tacos. Ušklíbnu se.
„Naštval démona?“ pozvednu obočí a hledám v paměti, zda jsem tím démonem nebyla náhodou já. Hm, nevzpomínám si a určitě bych ponechala určitou část, kterou hlava mít nemůže. Achjo. A zase to je tady. No nic. Raději se věnovat aktuálním záležitostem. Jako třeba, že začínám mít taky pořádný hlad a tacos je skvělá volba. Ještě by se hodilo trochu brandy nebo martini.
„Po tomhle zážitku? Snědla bych i slona,“ nadhodím. „Ale tacos bude stačit,“ mrknu na Kasabiana. Pak mi bylo oznámeno, že se nikam nejde. Protestovala bych, kdyby mi nepřišla ta záludná sms od vlkodlaka. Jsem nemocná a musím být u doktora na pozorování! Ano, je to tak! Asi jej už nikdy neuvidím, ale anděl to vem. Stále se cítím ukřivděně. Můžu, ne?
„To neodmítnu,“ ujistím doktora, že nemám v plánu se nějak bouřit proti jeho rozhodnutí. Zaklonila jsem hlavu, abych mohla vidět na Raye a trochu se zamračila. O čem chtějí mluvit? Mě to taky prosím zajímá, grr. „Nemáš ty nějak plno důležitých zpráv?“ změním svůj mrakot v úškleb. Řekneš? Ne? To je jedno. Nějak se to dozvím. Snad. | ||