Andor.cz - Dračí doupě online

A co na to jako mám říct?
Damien

Kdyby mě polil studenou vodou, mělo by to na mě asi stejný účinek. Ztuhnu po jeho prvních dvou slovech na místě. Zamrkám a zmateně se rozhlédnu kolem, jestli... já ani nevím co. Prostě kdyby cokoliv. Napůl cítím, že přenáším váhu tak, abych mohla o kousek ucouvnout. Najednou jsem moc blízko. Polknu, když pokračuje a upozorňuje mě, že bych neměla vyšilovat.

"Pozdě," špitnu a cítím jak u mě nastupuje touha být někde jinde. Najednou mi přijde, že ačkoliv jsme venku, tak se kolem mě staví určitá stěna, co způsobuje, že se cítím klaustrofobicky. Najednou mám vyschlý krk a netuším, jak stát, nebo co říct. Zvednu jedno rameno, jak se snažím donutit k odpovědi. Ale Damien mluví dál. Sleduji ho a nechápu, co tím sleduje. Jako kdyby to bylo něco nového, tak se podívám na naše spojené ruce a pak znovu na něj. Nepřijdou mi ta slova správná.

*Jak mě může milovat čím dál tím víc?* pomyslím si zoufale.

"Já... když jsem říkala, že můžeme si spolu začít, nemyslela jsem tím, že musíš.. dělat tohle," dostanu ze sebe s obtížemi. Teď je asi řada na mě abych zněla jako s horečkou nebo otřesem mozku. Ztlumím hlas už jen proto, že takové věci by se neměli řešit na veřejnosti. "Prostě... Až bys potřeboval třeba upustit páru, nebo si zpříjemnit večer sexem... Nemělo to být... Neměl ses cítit povinen..."

Zavrtím hlavou a povzdechnu si. Jak to, že mi nejdou formulovat slova?

*Protože se bojím, že cokoliv teď řeknu, to může mezi námi pokazit,* uvědomím si vzápětí a opět se na něj podívám.

"Nevím, co ti na tohle mám říct, Damiene," řeknu upřímně a zatvářím se zoufale, protože se tak cítím. "Nechci to mezi námi pokazit..."

Slza z tváře padá
Joleene

Měl jsem zvolit jiný příběh, tenhle ji dojal. Jenže všechny jsou stejné. Smutné. Nervózně si prohrábnu rukou vousy.

Láme mi to srdce jí takhle vidět. Jenže co, když něco takového potřebuje? Co když to potřebuje ze sebe dostat? A dělá to tady, protože si může dovolit být zranitelná. Věří mi, že ji ochráním.
"Neomlouvej se. To je v pořádku." Nevím, co by se v takových chvílích mělo říct.
Je to vlastně opravdu zvláštní. V této chvíli mi člověka připomíná víc než kdykoliv jindy. A také víc než ostatní lidi.
Pláče a omlouvá se za to, jako kdyby to byl nějaký hřích. Jenže být zranitelný je vlastně ta největší síla.

"Joleene jsem tu pro tebe." S tím jí opatrně začnu utírat slzy pod tím zraněným okem.

Před cílem
Zuli

Očividně ani mně nejde vyjadřování, když myslí, že mám horečku. Nechápavě na ní hledím. Ty její otázky.
Zatraceně.

"Miluji tě." Pronesu o něco hlasitěji, než jsem zamýšlel a zavrtím hlavou. Celou dobu jsem čekal, až si spolu konečně začnem. Celou dobu jsem čekal, než k tomu dá požehnání a stalo se. Takže tohle, co říkám stále není lež. Sice jsem o tom chtěl mluvit nejlépe v bezpečí na pláži, ale to už je jedno.
"Přemýšlel jsem, jestli je vůbec vhodná chvíle ti to říct. Jenže žádná vhodná chvíle není. Protože je to naprosto jedno, jelikož tě budu každou chvíli milovat." To už říkám o něco tiše a zavrtím hlavou.
"Opovaž se panikařit. Nemusíš to říkat, protože já to cítím." Usměji se na ní.
"Žijeme teď ve světě, kdy můžeme každou chvíli umřít. A já chtěl, abys to věděla." S tím ji chytnu za ruku.
"A řekl bych, že se to každým dnem jenom stupňuje ta láska k tobě."

Pohádka před spaním
Malcolm

Raději zamlčím to, že jsme u Carlose měla lahvové pivo. Pokud vše dopadne dobře, tak aspoň tohle v nejbližší době ochutná. Ale to se nejdřív musím dát do kupy a musím dojít urovnat věci za Carlosem. V mém současném rozbolavělém stavu to zní jako spousta práce. Vnímám to, jak tělo potřebuje regenerovat, ale já se ještě na chvilku nechci vzdát toho, co teď tady mám. Je to pro mě o to cennější, že jsem už ani čekala, že to někdy zažiji. Pousměji se, když vyřkne cenu za své vyprávění.

"To zní jako fér obchod," odpovím.

Nechám ho přemýšlet. Mezitím se soustředím na to, jak se mi zdvihá hrudník v pravidelných intervalech, pak mě hřeje jeho ruka na mé ruce, a jak mu bije srdce, což je něco, co cítím jen velmi slabě. Nejraději bych si položila hlavu na jeho hrudník, ale nechce se mi hýbat, abych si to nekazila další bolestí. Když pak začne vyprávět, zaposlouchám se do jeho slov. Oko, ačkoliv mám otevřené, tak vlastně nic nevidí, protože se soustředím jen a jen na jeho hlas. Na konci vyprávění rychle ignoruji píchnutí uprostřed mojí hrudi, když zmíní nesmrtelnost jednoho a smrtelnost druhého z bratří. Odmítám svoje myšlenky vůbec pustit tímhle směrem. Odhodlaně se soustředím na to vřelé poselství o tom, co ten příběh symbolizoval.

"Děkuju," poděkuju za vodu. Neochotně pustím jeho ruku a zvednu hlavu z jeho ramene, abych se mohla napít. Ale cítím, že i mě vyschlo v krku. Láhev mu pak vrátím. Podívám se na něj. Jeho zarostlá tvář se moc nezměnila, až na tu šílenou pásku přes oko. Nechápu, jak to dělá, ale díky jeho vyprávění a téhle chvíli o samotě a v klidu, jsem se cítila lépe. Pořád jsem na tom nebyla dobře, trápila mě spousta věcí, vinila jsem se za situaci ve světě i za to co se stalo jemu, ale zároveň jsem se necítila tak osamělá a ztracená. A to i přes to, že on byl obyčejný člověk a já anděl. Upřímně jsem začala pochybovat o tom, že na andělech něco speciálního je a že on je jen obyčejný člověk. Pro mě rozhodně obyčejný nebyl. Pootevřu rty, abych mu něco řekla, abych mu vysvětlila, jak mu jsem vděčná za to, že nejsem na listině tvorů, co nesnáší, že kvůli mě toho tolik obětoval, že jsem mu vděčná i za ten příběh, co způsobil, že jsem na chvíli na všechno zapomněla. Ale místo slov v mých ústech, se mi v očích objeví slzy. Sklopím rychle zahanbeně hlavu a odvrátím od něj pohled. Jak jsem mohla vůbec vyjádřit tohle všechno, když moje hrdlo se stáhlo tak moc, že jsem měla i problém dýchat?

"Promiň." To je jediné slovo, které se mi podaří protlačit skrz. Chtěla bych se mu omluvit za tolik věcí. Jemu a světu. A všechna ta lítost a přemíra emocí se smísí v tom jediném slově. Rukama si rychle snažím otřít oči.

Když věci nedávají smysl
Damien

Stojím moc blízko u něj, abych si nevšimla jeho zaváhání a polknutí na sucho. Podezřívavě nakrčím čelo a čekám, co z něj vypadne. A když se zmíní, že přemýšlel o nás, tak cítím, že jsem půdu pod nohama ztratila kompletně. Naprosto jsem nechápala co ho k tomu vedlo, aby přemýšlel o nás. Chtěl se vydat na sólo cestu? Nebo naopak chce.... Moje myšlenky se zaseknou, když pokračuje se svými slovy.

*Cože?! Jaký vyjadřování?* nechápu v duchu a jeho významná odmlka mi ani trochu nenapovídá, co tím vlastně myslel.

"Takže?" zopakuji po něm nechápavě a čekám, co z něj konečně vypadne. Napůl mám nutkání začít couvat. Tohle totiž zavání nějakým průšvihem. Průšvihem, co absolutně nechápu, kde se vzal. Nepřijde mi, že bych se vyjadřovala nějak skoupě, nebo že bych ho nějak urazila. Nebo jo? Horlivě přemýšlím, o čem jsme se cestou bavili. Co si tak vzpomínám, tak jsme jen řešili jeho zranění a to, že se nemá předávkovat prášky. To je všechno.

"Hou, hou, hou, zpomal, kovboji," zarazím ho. Místo mých rtů, tak ucítím předloktí na jeho čele. Ano, měřím mu teplotu.

"Trochu zvýšenou teplotu máš," konstatuji spíše pro sebe. Stáhnu ruku z jeho čela, ale neodstoupím, přemýšlím, jestli se neuhodil při té potyčce třeba do hlavy, že by blouznil.

"Nemotá se ti hlava? Neklíží se ti zrak? Nedává mi moc smysl, co říkáš, Damiene. Co jsem ti měla říct? Říkám ti všechno. Tobě přijde, že něco zamlčuju? Jde o tu schopnost?" ptám se dál, ale pak se zarazím. O jedné věci jsme se skutečně nebavili. "O to, co se stalo tam v tom centru? Protože jestli chceš slyšet tohle, tak nám budeš muset sehnat aspoň flašku vodky nebo něčeho silnějšího..." dodám vzápětí a ztlumím hlas. Ne, o tomhle se mi bavit nechce. A už vůbec ne takhle na veřejnosti.

Tak tedy budiž příběh
Joleene

"Whisky s ledem zní dobře. Ale asi co mi teď nejvíc chybí je vychlazené točené pivo." Musím se přiznat, že mi trochu při té představě oroseného půllitru se zlatavým mokem tečou sliny. Na sucho polknu a raději začnu myslet na něco jiného. Stejně příjemného. Například její ruka na mé hrudi. Fakt, že jsem obstál jako polštář. Nebo na to, jak mně líbla na tvář.
Všechno to je úžasné a vůbec bych nevyměnil.

"Takže vyprávět, to bude za extrémní poplatek jednoho polibku, až se budeš cítit lépe." Pronesu a vykouzlím na své tváři úsměv.
"Hmm… nějaký veselý. To je teda zapeklité." Pronesu zamyšleně. Dlouho hledám v mysli, než si vzpomenu na jeden, který není tak úplně tragický.
"Bylo, nebylo. Byla i nebyla jedna dvojčata, jež se jmenovala Castor a Pollux. Děti Lédy, ale dvou otců. Pollux byl synem Dia a Castor byl synem Tyndarea." Začnu vyprávět příběh o nerozlučných dvojčatech. Spolu závodili na olympijských hrách, spolu kradli dobytek, bok po boku se s ostatními Argonauty plavili za zlatým rounem a pospolu se vydali na únos nevěst.
Až svůj příběh končím tím, jak Castor zemřel.
"Když zemřel, odmítl Pollux nesmrtelnost, pokud by ji měl pouze pro sebe. Místo toho přijal nabídku být s bratrem střídavě pod zemí a střídavě nad oblaky. Jejich souhvězdí je symbolem velké bratrské lásky a jednoty." Tak končí mé vyprávění a musím uznat, že z toho mluvení mi vyschlo v krku. Naštěstí jsem lahev s vodou dal blízko, takže se po ní natáhnu a pořádně se napiju. Pokud Joleene vnímá, tak jí vodu také nabídnu.

Před cílem
Zuli

"Eh… uh." Vyheknu překvapeně a zastavím. Nejraději bych se chytil za hlavu, schoval se nebo se tvářil, že neexistuji. Teď si myslí, kdo ví co. Starostlivě se mně ptá jak mi je. Copak jí mohu sdělit, že jsem celou tu dobu přemýšlel nad tím našim budoucím poprvé? Tedy aspoň v mém případě. Vždyť je to šílené!
Na sucho polknu. Upřeně se jí podívám do očí. Nechci jí lhát. Ale taky jí to nechci říct.

"Přemýšlel jsem o nás." To je pravda. A teď jak pokračovat.
"Já vím, že ti to vyjadřování moc nejde a to je v pořádku. Protože to cítím. Takže..." Na chvíli se odmlčím. Zahledím se jí upřeně do očí.
"Chci, abys věděla, že na tebe nikdy v ničem nebudu tlačit." Dodám a popojdu pár kroků k ní blíž, abych překonal vzdálenost, co nás dělí a políbím jí. Tedy pokud mi v tom nebude chtít zabránit. Není to obyčejný polibek. Tenhle stvrzuje slib, který jsem jí dal.
Jednou jí o tom, že jsem panic budu muset říct.

Za cílovou čarou
Damien

Tím, že se dneska už usmívá, aniž by byl neustále v bolestech, mě trochu uklidňuje, že se všechno lepší. Sice si uvědomuji, že ten pochod není moc dobrý ani pro jednoho z nás, ale vím, že je to nutné. A život vždy pro mě byl něčím, co je propleteno věcmi, které nemám ráda, ale jsou potřeba k přežití. Naučila jsem se používat zbraň, i když se mi střelné zbraně hnusí. Dokázala jsem se sama udržet několik let na světě, kde jsem naprosto nikoho neměla. Každý den jsem se tehdy naučila další důležitou věc.

Uklidím mlčky svou láhev s vodou. Byla jsem překvapená, že jsem nedostala žádnou veselou nebo vtipnou odpověď na mé zavtipkování. Trochu mě to zarazilo a zneklidnělo. Možná byl Damien ve větších bolestech, než jsem si myslela. Usmyslím si, že ho vezmu k nějakému doktorovi, aby zkontroloval, jestli nemá náhodou nějaké horší zranění, než vidím já. Teď by se nám doktorka andělka dost hodila.

Rozhodnu se na něj nedotírat a když se rozhodne, že chce pokračovat v chůzi, podepřu jej znovu a jdu dál po jeho boku. Vážně netuším, co se mu honí hlavou, ale připisovala jsem to tomu, že se překonává a chce být ve městě, co nejdříve. Ostatně to by i vysvětlovalo to, proč se najednou rozešel rychleji než předtím.

Ovšem tahle teorie byla vyvrácena, když jsme vešli do města a Damien se ani trochu neuklidnil a šel pořád tím rychlým tempem. Tedy, rychlým na zraněného.

"Hej, už jsme tady, prober se," oslovím Damiena, když to i vypadá, že by klidně přešel cíl naší cesty. Pustím se ho a podezřívavě si ho trochu prohlédnu. Pak mu opět vkročím do osobního prostoru, abych se mu mohla podívat zblízka do tváře. "Jsi v pohodě? Jak ti je?" Hlavně mi jde o to, abych viděla jeho oči. Bála jsem se, jestli třeba nebojoval s posednutím, nebo něco takového.

Chvilka jinde a jindy
Mal
odkaz

Sleduji ho zdravým okem, jak vyndává pásku přes oko. V první chvíli jsem netušila, zda jí chce dát mě na ten monokl, nebo co s ní hodlá dělat. Když pak vidím, že zatahuje rolety Ezechielovi, tak se mírně pousměji. Ani mě nenapadlo o to požádat, ale rozhodně to bylo vhodné a já se cítila lépe. Lépe se mi dařilo zapomenout na to, co se kolem dělo, čím si Mal musel kvůli mně a dalším projít. Když si sedne vedle mě a naznačí, že se mám o něj opřít, neváhám. Hlas, který mi šeptá, že bych neměla z důvodu A až Z, utlumím imaginární dekou, podobně jako to Mal udělal Ezechielovi s páskou. Ochotně si s ním propletu prsty, když mne vezme za ruku. S úsměvem vydechnu a přitulím se k němu, jak mi jen moje unavené a poničené tělo dovolí.

"Mojicho. S mátou navrch a takovým tím zeleným paraplíčkem. Nebo žlutý, nejsem vybíravá," odpovím po chvíli pokusem o vtip, ale nakonec odpovím i vážně. "A nebo klasiku. Whiskey s ledem. Takovou po které tě zahřeje krk a žaludek sotva jí vypiješ. Takovou jsem pila moc ráda. Co by sis dal ty?" pokouším se dál udržet tu hezkou konverzaci o příjemných věcech. Zvednu k němu oči z jeho ramena a volnou rukou, kterou ho nedržím za ruku, položím si ji k němu na hruď.

"Jako načechraný polštář se kvalifikuješ dost dobře," pousměji se mírně na něj a vtisknu mu krátký polibek na tvář, pak si hlavu opět položím na něj.

"Mohl bys mi zase vyprávět? Zase nějaký příběh o hvězdách? Je tam i nějaký veselý?" požádám ho tiše. Moc dobře si pamatuji naši společnou noc. Mám pocit jako kdyby od té doby uteklo mnoho let, ale vzpomínka na ni je stále ostrá a přesná jako realita kolem.

Na cestě
Zuli

"Já vím, že neřekla a jsem ti za to neskonale vděčný." Vykouzlím na své tváři jeden z mála úsměvů, které patří jen a pouze její maličkosti.
Převezmu od ní vodu a zapiju další dva. Doporučenou denní dávku jsem ještě nepřešel, což je fajn.
"Dobře." Vrátil jsem jí láhev s vodou a byl rád, že po následujících slovech jsem opravdu nepil, protože bych vyprskl a se svým štěstím se ještě dusil.

Myslela to jakože bychom spolu dělali i spoustu jiných věcí, kdy je potřeba být nahý? Chvíli jsem na ni překvapeně civěl, než jsem raději zatřepal hlavou a dal se do chůze.
Celou cestu jsem pak přemýšlel nad tím, co všechno teď jako pár můžeme dělat.
Asi by to do mně nikdo neřekl, ale jsem stále panic. S žádnou ženou jsem nic kromě líbačky neměl. Takže jsem si připadal docela hloupě. Nikdy jsem o nikoho jako o Zuli tolik nestál. No a teď se možná dostávám dál, než se mi kdy snilo.
Co když budu stát za nic? Bude to se mnou dále zkoušet nebo si na to bude hledat náhradu? Zvládl bych, kdyby na to měla někoho jiného? Napadali mně děsivé představy. Pozitivní na tom však bylo, že jsem tolik nevnímal bolest a šel o něco rychleji.
Takže jsem nevnímal to, že jsme došli k cíli.