Andor.cz - Dračí doupě online

Jenom povídání... žádný výslech?

"Ale no tak... nebuď tak strašně překvapená. Mám rád sladké, skoro jako každý a skoro jako každý si to sladké někde nechávám." Pronesu než se zarazím, že vlastně jsem i já sám byl překvapený, že tu něco Bastet nechala.
"I když mi na sladké chodí spolubydlící, takže abych pravdu přiznal, taky jsem to nečekal." Doufám, že nemusím vysvětlovat, že spolubydlící myslím právě Bastet a také, že toto je tak nějak konečná k tématu o sušenkách.

"Možná je to pouze jakási má obrana." Nevím proč jsem to řekl nahlas, ale už se tak stalo. Na druhou stranu doufám, že toto nebudeme moc rozebírat. Důvody, proč se chovám jak se chovám, jsou ještě stále bolestivé na vzpomínání. Kdo ví jaké by to bylo, kdybych se v nich pitval jako v žábě.
"Zahrada... těším se, až mi ji ukážeš." Pronesu lehce zasněně. Nevím zda za to může ona vzpomínka na sen či v tom je prostě něco víc. Kdo ví.
Teď je však důležité se soustředit na lektvary. Nesplést si přísady, jejich množství a pořadí.
Vzhledem k tomu, že je důležitá spolupráce, tak prostě nakonec do toho zasvětím i Sierru. Osobně si však myslím, že by měla sedět a odpočívat.
"Hmmm..." Musím se zamyslet, neboť to je vážně dobrá otázka. Co o tom vím? Různé pohádky.
"Vstup do Edenu by se měl nacházet pravděpodobně někde v podzemí. Někde, kde to obyčejní lidé nevidí, ale my obdaření schopnostmi, to vidíme." Aspoň tak si to pamatuji.
"A co se týče příšer..." Zamyslím se. Mezitím od ní převezmu ampulky s její krví, které tam vyliji jakožto poslední přísadu.
"Je to velmi spekulativní. Nacházejí se tam různé bytosti, od vznešených elfů po trpaslíky a další. Vážně nevím, co přesně tam je." Zas takový Edenoznalec nejsem. Stáhnu oheň, chvíli míchám a potom začnu uklízet přísady.
"Měla by sis jít lehnout. Vaření toho lektvaru potrvá zhruba osm hodin. Pokud se díky němu dostaneme k Morganě a bude souboj... potřebuji, abys byla v plné funkčnosti." Myslím to vážně. Naprosto vážně. Tak vážně, jak se teď tvářím já, se ještě snad nikdo netvářil.

Povídání a vyzvídání

"Jo, máš pravdu, ale dramatičnosti je v kouzlení někdy až moc... Podepiš se vlastní krví, musíš použít pravou přední packu králíka zabitého o půlnoci a takové věci..." usměji se, ale nechám mu za pravdu, že by bylo nebezpečné, kdyby všichni mohli ovládat slova moci.

"Páni, ty fakt máš sušenky, skvělé," usměji se a hned si jednu vezmu. Stejně jako sklenici si opatrně postavím na stolek, než si kousnu do sušenky a pak se napiji.

"Ano, zdání klame," přikývnu na jeho větu a držím sušenku mezi prsty, než si znovu kousnu. Teď když se nemračí a netváří se tak odtažitě, tak je se Zacharym celkem dobrá řeč. Je příjemný společník. Už se trochu víc podobá tomu člověku z mé vize. Někomu, kdo by mi pomohl jít dál. Po tom všem.

"Jooo, tenhle pocit znám až moc dobře. Proto moje zahrada vypadá lépe než pokoj pro hosty," dodám ještě s celkem dobrou náladou a sleduji ho, jak mizí zase k hrnci kuchtit další lektvar. Chvilku sedím, než se energicky zvednu a dojdu k němu. Nechám mezi námi úctyhodnou mezeru, aby z toho nevyvozoval, že se na něj chci lepit. Nabídnu svou pomoc s podáváním.

"Co víš o Edenu a vstupu do něm?" zeptám se ho, abych přeci jen nezakrněla na přátelském klábosení. "Víš, jak jsi mluvil o těch příšerách a tak... Ty víš, co tam je?"

Co teď? Mohl bych tě unést

"Nepodceňuji, jen ač je to k nevíře, jsem vychovaný kavalír. A tak se zajímám o dámy a o jejich bezpečí." Myslím to sakra vážně. I to, že je to k nevíře. Jsem takový Arséne Lupin, lupič gentelaman. Teda býval jsem kdysi, když jsem byl čistě zloděj. Teď už si mne najímají na jinou prácičku než na zlodějinu. Tehdá to však bývaly časy.
"Ano... a na řadu přijde ale." Vykouzlím na své tváři křivý úsměv. Je mi jasné, že ta její odmlka a tak je přímo určená pro ono ale.
"Nech mně hádat." Jsem neponaučitelný. "Zvládnu se o sebe postarat sama." Je to jen tip, který z těch všech jejich slov a tak vůbec, přímo křičí.
Neřeším to nějak. Možná bych něco pronesl k jinému tématu, ale to se u dámy ozve telefon pravděpodobně ohlašující smsku.



Nechám jí, ať se na ní v klidu podívá. Se zapálenou cigaretou v ústech si začnu balit další. Vždycky se to hodí.
"Špatné zprávy?" Pozvednu tázavě obočí, mezitím co položím cigaretu na chvíli na popelník, abych mohl oblíznout papírek, tak aby následně všechno drželo při sobě tak jak má. Hotovou cigaretu si následně strčím do tabatěrky - dřevěná krabička, aspoň se na první pohled jeví, s různými ornamenty (něco by se částečně dalo považovat za runy). Vložím do ní cigaretu a potom jí schovám do kapsy kalhot k tabáku, papírkům a filtrům.
Zaplaceno je. Kopnu do sebe zbytek skleničky, abych si mohl poznačit, že i vypito je. V tom případě vzhůru zase o dům dál. Típnu ještě cigaretu a nechám nedopalek v popelníku.
Matně se snažím vzpomenout si na číslo Eugenie. Mám na to sakra chuť a je už to nějaký ten pátek.

Pustím ven, jako první dámu Beth. Stále prší, ne však tak strašně, jako pršelo předtím.
I přestože jsem kouřil před necelou chvíli, si vložím cigaretu do úst a chvíli se prohrabuji v té spoustě kapes, abych našel onen zapalovač.
Nevšimnu si tak toho, že něco prosvištělo vzduchem a pravděpodobně našlo svůj cíl. Všimnu si až toho dalšího, automaticky strčím do Beth, aby se mohla krýt a začnu si hvízdat. Můj šíp směřuje tam, kde teoreticky tuším, že by se onen útočník mohl nacházet.

Mezitím, co svádím souboj s oním útočníkem, mi nedochází... že už tak nějak jedna z těch šipek či co to je, už našla svůj cíl a to v noze Beth.
Vzhledem k tomu, co Beth je, by se to dalo přirovnat k hmyzímu štípnutí. Ovšem do té doby, než si náhle díky divným teplotním návalům a rozmazanému vidění, jakési slabosti, jeden uvědomí, že ona šipka byla pravděpodobně otrávená.

Trálalí trálalá

"Ano. Dole." Odpovím na její otázku a je na mně vidět, že momentálně nemám v úmyslu toto téma více rozpitvávat. Pro tuto chvíli to prostě stačilo.
Věřte mi či ne, ale přiznávám, že její plán se mi vlastně zamlouvá. Je vcelku naprosto jednoduchý. A to jak řekla v našem královstí s naprostou samozřejmostí. Moje královna.
"Dobře v tom případě musíme zapracovat na první a nejdůležitějším bodě. Abys byla co nejrychleji v cajku." Usměji se. Dokonce se i uvolním. Cítím se jinak. Akorát nemám ani nejmenší tušení, jak to popsat.
Je fajn, když si stanovíte cíle. Nestřílíte na slepo. Jednoduše víte proti čemu bojujete. Tehdá jsem prohrával, protože jsem bojoval pouze a jen za sebe. Neměl jsem po svém boku jí.

"Dobře. Chceš se podívat do svého pokoje?" Zeptám se opatrně. Možná bych mohl zvolit jiné oslovení toho místa, než její pokoj, jenže hups... stalo se to. Ona se s tím popere. Je to holka šikovná.
Předčítat? Pozvednu tázavě obočí. Překvapilo mně to. Potěšilo? Sakra, že jo. Vezmu si po jejím vzoru cigaretu, dostal jsem na ní chuť. Zapálím jí lusknutím prstu. No, co tak nějak jsem neviděl po ruce zapalovač a nechtělo se mi od ní nějaký žádat. A byla to prostě automatika. Nelíbí se vám to? Nikdo se na váš názor neptal.
"Co bys chtěla, abych ti předčítal?" Zeptám se zvědavě. Vlastně může si vymyslet cokoliv. Mám naprosto všechno a co není, tak to si prostě vypůjčím z nějaké knihovny. Ať žijou rychlé přenosy.
Takže ano... už jsem stoprocentně uklidněný. Pekelné problémy jsou tak nějak ukryté někde do pozadí. Bude se předčítat.
Copak si, má královno, vybereš? Čekám. Poklidně pokuřuji cigaretu, kterou střídám se sklenicí vína.

Žblept

"Chmm..."
Přikývnu, že odpověď beru a dál to neřeším. Nevím, zda to řešit chci. Je tolik momentů v mé minulosti, které nechci znovu vytahovat na povrch a je možná dobře, že o nich neví. Na druhou stranu... proto se nidky nepochopíme.
Jsem ráda, že se mu představa likvidace pár andělů líbí, ale ten jeho úsměv zmizí, jak zmíním toho posledního. Počkám si, než svou agresivitu udusí a nic neříkám. Buď to řekne sám, nebo to nechá být. Nakonec se ale rozhodne mluvit.

"Osobní stráž... hádám, že už tam dole?"
Poslední otázka k tomuto tématu, víc mě nezajímá, protože blbá nejsem. Jestli ho zradil tam, tak je to pravý důvod proč je v Chicagu.
"Takže jednoduchý... já se dám do kupy, prvně nakopu prdel idiotovi v našem království a pak půjdem proti nepřátelům nahoře. Juhééé..."
Vnesu do rozhovoru trochu nadšení. Bude práce! Bude práce! Bude zajímavá práce!!! ¨
Ano, nenávidím, když se nudím a válení se v bolestech zrovna dvakrát velká zábava není.

"Prospat?"
Na jeho návrh se zamračím. Ne, že bych se do těch nějak vyspala, naopak spánek by byl fajn, ale opravdu si nejsem jistá, zda chci další sérii divných snů.
No... ale zas... nic co bych nezvládla.
Nakonec pokrčím rameny.
"Ale tak... vlastně jo."
Vstanu a ještě si uzmu jednu cigaretu, kterou chci před spaním vykouřit.
"Hmmm..."
Zamyslím se při potáhnutí a spěšně vydechnu oblak kouře.
"Nechceš mi něco předčítat?"
Vesele se ušklíbnu. Ačkoli to je naprosto mimo můj styl, ale nešlo tomu odolat. Vzpomínka na recitujícího Kloboučníka, byla dost silná, aby mě k té otázce přivedla a já doufám, že jeho by mohla tato moje žádost potěšit natolik, aby hodil za hlavu svou zlost z nepříjemných otázek.
Pokud svolí v klidu dokouřím, než si napíše smsku a pak se přemístím do postele. Před tím než ulehnu se ještě převléknu do nějaké jeho košile, kterou tu adoptuji jako na spaní a sportovní oblečení hodím buď na židli či na roh prostorné postele.

Překvapivě hodný pacient

"To je v pořádku. Jsem muž mnoha talentů. Navíc... ty svíčky se vždycky hodí, vzhledem k tomu, co jsem a pojistkám, které mně jednou za čas nemají rádi." Snažím se jí vysvětlit své důvody, než mi dojde, že vlastně jí nemusím nic vysvětlovat. Ví o čem mluví.
"Krom toho... na ty svíčky jsem si vzpomněl až ve chvíli, co jsem je viděl." Dodám.

"To jo. Na druhou stranu, kdyby to šlo napsat propiskou... a něco takového. Nechci vědět, co by s tou mocí někteří dělali." Je krásné, když něco jde snadně... jenže snadné věci mají právě tyto rizika. Představit si, že najednou všichni mají možnost ovládat ona mocná slova, je skutečně děsivá představa. Ovládat mocná slova nese zodpovědnost a ne všichni něco takového mají, či jsou jí schopni.

Jestli něco dostane? Zarazím se. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to byl pravděpodobně jenom vtip. I když stejně nakonec od stolu vstanu, abych se mohl podívat do skříně, zdali tam nenajdu aspoň balení zázvorových sušenek.
Bingo. Vykouzlí mi to úsměv na tváři, že jsem je našel. Mám je strašně rád a zdá se, že si Bastet pamatuje.
Rozbalím sušenky a položím je na talíř. Naliji jí plnou sklenici vody, kterou jí podám.
Nabídnu Si sušenku a sám si také jednu vezmu.

"Zdání klame... že?" Vlastně, těší mne to, že jsem jí překvapil.
"Absolvoval jsem kurz první pomoci a něco málo kolem pečování o nemocné a tak. Byl jsem zvědavý a něco takového se ti prostě hodí." Nevím proč, ale mám potřebu jí to vysvětlit.
"A co se týče stavění... je pěkné něco vybudovat. Jednu dobu jsem si myslel, že jediné, co umím je ničit. Když však postavím takový barák, mám hned radost." Zarazím se. Nedošlo mi, že by jí třeba některé věci nemuseli zajímat, prostě jsem se rozmluvil. Zatřepu hlavou.
Dám raději do hrnce vařit vodu na onen lektvar.
"Nemáš zač... já to dělám vlastně rád." Poslední slova vlastně zašeptám, začnu vytahovat různé bylinky a další věci. Zvláštně to voní, to se musí nechat. Alchymie v kuchyni... Jestli se mně zeptáte na to, zda to někdy tady vybouchlo... přiznám se vám, že jsem zhruba před měsícem musel malovat.

Hraní na doktora a pacienta?
Dr. Zachary

Přikývnu. Nehodlám se za ním tahat po domě, ani nic takového. Místo toho si vezmu telefon a zavolám krátce Šedivákovi, aby věděl, že jsem v pořádku. Více méně mu všechno řeknu v rychlém monologu. Jsem u čaroděje, co umí lovit noční můry, jdeme stopovat Morganu, nestihnu zajet k němu na polévku. Ale mám se fajn. Ať když tak dá havranovi mou adresu, klíče jsou tam co vždycky.

"Promiň, že jsme se nemohli pořádně rozloučit. Dávej na sebe pozor. Budeš mi chybět. Díky za všechno..."

Dalo se vlastně říct ještě něco jiného? Myslím, že ne. Všechno, co jsem řekla, jsem myslela vážně. Bude mi chybět. A dlužím mu hodně. Je to dobrý člověk/vlkodlak. Co jsem ale neřekla bylo to, že nechci, aby odjel. O člověka méně, kterému můžu věřit a který by mi kryl záda. Což je možná teď dobře... ale stejně. Jsem zase o něco více osamělá, i když teď trpím tou šílenou cosijakoosudovouláskou.

Zavěsím a za nedlouho se tu objeví Zachary s obrovským množstvím věcí.

"Mohl jsi mi říct, pomohla bych ti..." řeknu trochu zastuzeně, že jsem tu přece jen tak seděla a on si zatím hrál na živý nákupní košík.

"Jo, škoda že je nejde napsat propiskou na papír, co?" pousměji se krátce na něj.

Pak si vyhrnu rukáv levé ruky a nechám ho, aby mi odebral krev. Při vpichování jehly pod kůži se nedívám na tu proceduru, ale pak, když se začnou plnit nádobky, tak už ano. Jsem trpělivý a hodný pacient, i když mám chuť se ptát na milion otázek, ale všechny počkají... inu... většina určitě.

"Skvěle, dostanu něco že jsem byla tak statečná? Moje někdejší dětská doktorka nám vždy dávala hroznový cukr..." řeknu s úsměvem.

Nechám si ošetřit i zranění, co jsem si způsobila sama. Všímá si přitom něžnosti, se kterou mě ošetřuje.

"Páni, skoro až nevěřím, že takhle citlivé ruce umí stavět," usměji se. "Díky.."

Bla bla bla...

"Ano, něco na ten způsob." Možná toto je nejblíže tomu, jak to skutečně je. Je divné, že až najednou teď se zajímá. Proč tomu tak je? Nevím. Nebude se raději ptát. Je to je její věc a má plné právo se ptát.
Neřeknu jí k tomu však i to, že občas, když se jí podívám do očí a ona si na něco vzpomene, tak onu vzpomínky vidím živě. Pokud je ona vzpomínka silná. Ne ani vám nevysvětlím jak to funguje. Prostě to tak je. Smiřte se s tím.

Vykouzlí mi na tváři úsměv, když s radostí sejme okřídlený. Je to krásná představa. Něco mi však říká, že to nebude tak snadné. I když se to na první pohled jeví. Nic není takové, jaké se zdá být.
Úsměv se však vytratí, když si nedá pokoj a touží vědět víc o tom zrádci. Stiskem pěsti klouby bělají, zuby skřípou. Ne. Toto opravdu není vhodné téma.
Notnou chvíli nejsem schopen mluvit. Snažím se uklidnit nádechy a výdechy. Počítáním do deseti. Doufám přitom, že to Nicky v zájmu svého zdraví pochopí a nebude dělat onu stejnou osudnou chybu, jako v tom autě, než jsem zabrzdil a ona umřela. Ne. To nebyla zrovna představa díky které bych se měl uklidnit. Zavrčím sám pro sebe.

"Andras byl má osobní stráž. Myslel jsem si, že je jeden z věrných. Jenže on čekal na vhodnou chvíli, sbíral síly a když jsem to nejméně čekal, zradil mne." Povzdechnu si. Jsem už o něco klidnější.
To je vše co k tomu hodlám říct. Bude se víc ptát? Pravděpodobně bude.

Pozvednu obočí. Nevím. Něco mi na to nesedne. Byla z toho nadšená a najednou se tváří, že se nic neděje a že to byla jen její představa s možným jiným výsledkem. Divnější než divné. Nechám to být. Nebudu jí do ničeho nutit. A budu ten z nás dvou rozumnější... tak jako pokaždé.

"Nechtěla by ses prospat?" Zeptám se jí. Neříkalo se něco o tom, že spánek léčí. Je to jen otázka. Nevím jak se vyspala v vězení. Vím jenom to, že měla divné sny, které byly pravděpodobně způsobené Noční Můrou.
Vidocq. Napadne mne a tak vytáhnu mobil, abych mohl do něj vyťukat smsku. Ve stylu, okamžitě dojdi na tuto adresu. A podpis.
Něco mi říká, že mu to nebude dlouho trvat. Tady mé jméno stále straší smrtelníky a snaží se udělat možné i nemožné, jen aby si mne neznepřátelili.

Mluvíme a mluvíme

Zatnu čelist ale zase to rychle hodím za hlavu. Je výbušný jak já, rozhovor mu nejspíš není příjemný proto ta příkrost... nebo je rozhozen z toho jak já mluvím? Nevím. Ale pak pokračuje už kldiněji a tak to nemá smysl řešit.
"Chmm... Něco jako výpis z rejstříku trestů?"
Snažím se připodobnit si jeho schopnost. Do teď jsem se o to nezajímala, nechtěla jsem to řešit a bylo mi jedno, co všechno o mě věděl. Důležité bylo jen to, že ač jsem to tajila sebevíc, věděl to nejhlavnější, co se se mnou stalo a přivedlo mě na tuhle cestu.
Možná je to zvláštní, ale slova 'díky kterým tvá duše patří mě' podivně zahřejí.
Znovu se opatrně napiji a věnuji se jídlu. Zvažuji že víno nechám být úplně, protože se mi fakt nechce přijít o jídlo v žaludku a tak během jídla a jeho řeči, sklenku pozvolna dopiji a gestem ruky dolití odmítnu.
Pokud teda neví všechno, tak nejspíš neví, že už jsem s tímhle měla trable... možná tuší... arrrg... co si mám představit jako nejdůležitější události?

"Ach... Jo super!... Takže sejmu tři anděly, píšu si... s potěšením. Beztak jsem ty bílokřídlý děvky nikdy neměla ráda."
Pravím bezstarostně, jako by mou denní zábavou bylo střílení do andělů, místo do holubů.
"A co bylo s tím Andrasem?
Nadhodím otázku, jen tak abych něco řekla. Je vidět, že na něco v souvislosti s ním vzpomíná, není to nic pěkného, ale nahlas neřekl nic víc, než že je zrádce.

Mezitím dojím svou porci, uhlídám ji tam kde je a zarazím se nad jeho otázkou ke snům.
Bude ti je závidět...
Ačkoli se mi má možná podoba faktže zamlouvá, nějak se m nechce o ní mluvit.
"No... možná. Ale na druhou stranu, všechno ostatní byla změť blbostí... takže je dost možné, že to je jen jakási moje představa a výsledek bude jinej."
Pokrčím rameny.
"Necháme se překvapit."

Diskuze nad jídlem

Nechám si to upřesnit, to na co se ptá. Notnou chvíli mlčím. Nechci po ní, aby mi řekla cokoliv vlídného. Nechci po ní nic. Na druhou stranu... štve jí to, že mi není schopná říct něco hezkého? Napadne mně. Nezeptám se nahlas. Nechci se s ní hádat.

"Nechci to po tobě, Nicky. Ptala ses, tak jsem ti odpověděl na otázky." Pronesu trošku víc příkře než jsem původně zamýšlel.
"Ne. Nevidím ti do žaludku." V mém hlase už je o něco klidnější tón. "Vidím jen něco. Možná ty nejdůležitější události ve tvém životě, díky kterým tvá duše patří mně." Odpovím jí na otázku. Upřeně se přitom dívám. Mám takový pocit, že se vyhýbá očnímu kontaktu se mnou. Má snad strach, že bych v jejich očích něco mohl spatřit? Nelíbí se mi to. Toto nikdy nedělala. Co je v této chvíli tou náhlou změnou?

"Třeba takový Michael, který si na pomoc v té chvíli svolal Gabriela a Rafaela s Urielem. Jinak to byl naprosto férový souboj."
Nešlo jim o to mně zabít. Jen mi vyprášit kožich. Z onoho incidentu mi zůstali jizvy, které ale nikdy neukazuji. Stydím se za ně. Stejně jako se stydím, že jsem prohrál onu samotnou bitvu.
Vím, že je Nicky šílená dost na to, aby jim mohla nakopat zadky. A když je někdo šílený, tak jeden nemá ani nejmenší tušení, co od něj očekávat a tak se její šance na vítězství zvyšuje. Ale Michael je také šílený, na to nesmí nikdo zapomínat. Ač si hraje na to, co si hraje... Zdání klame.
Gabriela a jeho bratry by pravděpodobně zvládla levou zadní. Pravděpodobně. Ale mám v tom své pochybnosti. Vyrůstal jsem s nimi, kdysi jsme společně bojovali jen tak pro zábavu a aby jsme vzájemně učili, zlepšovali své schopnosti, musím proto vědět o čem mluvím.
"A pak tu je Andras. Zrádce." Zavrčím. Ruce zatnu v pěst při vzpomínce na něj.
Byl mou ochrankou, sliboval mi věrnost. Považoval jsem ho za svého přítele. Jenže tomu tak nebylo. Byl to lhář a čekal na vhodnou chvíli, která se mu naskytla.
Ukradl si pro sebe část pekla a plánuje převrat. Kdo ví kolika legiím teď vládne, předtím jich bylo 30. Nyní možná víc. Je známý pro zabíjení mágů a jejich asistentů, vládne pekelným psům.
Zaslechl jsem z různých zdrojů, že dokonce začal spolupracovat s královnou démonů Asmoday, která mu nabídla věrnost svým 72 legiím. Nevím kolik se jich ještě přidalo.

Raději jsem dlouze mlčel. Seznam zrádců a nepřátel se každou chvíli zvětšoval. Dlouho jsem si nepřipouštěl, že by to mohlo být tak špatné. Možná až teď. Možná až právě díky ní.
Zatřepal jsem hlavou, neb jsem se ke mně dostala slova o veselých snech a něčemu hustokrutopřísnému.
Mírně pozvednu koutek, když si všimnu s jakou vervou či hladem se pustí do jídla. Nechám všeho být a také se rozhodnu pokračovat v jídle po jejím vzoru.
Veselý sny... možná bych měl nahlédnout do knih, co se v nich píše o napadení Noční můry. Třeba to právě způsobuje ony sny. Napadne mne, ale nějak víc onen plán neřeším.
"Vidělas co z tebe bude?" Zeptám se po chvíli, když mi dojde, že mi na tom co říkala přišlo něco divného. A to něco bylo právě toto.
Kdyby to neviděla... proč by jinak říkala, že bude hustokrutocosi... Dojím poslední sousto. Odložím příbor na talíř a vyčkávám na odpovědi poté, co již pomalu popíjím víno. Dokonce si ho i nějakým způsobem vychutnávám.