Andor.cz - Dračí doupě online

Diskuze s Luciferem

Možná by bylo možné aby měl mě i klid, ale jedině pokud budeme žít každý svůj život vedle sebe... Jenže neřekla bych, že by Luc byl s něčím takovým spokojen.
"Jak funguje tvoje moc.. to čtení v lidech... vždycky jsem měla pocit, že mi vidíš div ne do žaludku a víš, co v něm bylo i před rokem..."
Snažím se to vysvětlit a zamávám při tom vidličkou s napíchnutým kouskem masa.
"... prostě že víš všechno. ... Jenže teď to vypadá, jako bys o mě nevěděl nic. Vylýváš mi tu srdce a já necítím ani špetku potřeby říct ti cokoli vlídnýho... ne neumim to. Tak mi řekni, co umíš ty."
Fakt nevím, jak líp vyjádřit svou otázku. Všímám si jak do sebe otočil víno, já sáhnu po sklence, ale pouze upiji... vzhledem k novému stahu v žaludku se velice bojím, aby se neobrátil.

Než domluví, dostanu do sebe pár soust. Ačkoli hlad mám,s tále chuť nepřišla, ale potřeba se najíst vítězí. Znovu se napiji, ale piju nezvykle opatrně.
Cítím jeho pohled a tak zvednu oči, abych na něj pohlédla, avšak zaměřím se spíš na nos, rty, tváře, cokoli, jen ne přímo oči.
Ušklíbnu se o něco veseleji, ale je to jen lehké mihnutí této emoce, než opět zmizí v kameni.
"To je lichotivé a zároveň ne. Jmenuj mou konkurenci, ať vím koho se chci zbavit."
V tom není ani špetka žertu, myslím to sakra vážně.
"Jo. Před smrtí je každýmu líp."
Utrousím. Cítím totiž jak se mi opět zvedá teplota.
"Měla jsem fakt veselý sny a ... jo, hej... to co ze mě bude je fakt hustokrutopřísný."
Mé tváře se na pár chvil zhostí ta zkomolenina úsměvu a šklebu s nemalým obsahem potěšení. Načež se pustím do jídla jak hladový zvíře. Srát na to jestli mi bude zle. Fakt mám hlad a ten kaviár v cele stál za hovno.

Debata nad jídlem

Nemůžu chtít klid a zároveň jí. Možná jsem to mohl lépe definovat. To co chci. I když vím co vlastně chci. Nechovám se teď spíš jako ukňouraná puberťačka? Zřejmě ano.
Naštval mně bratříček. Chtěl zabít někoho na kom mi záleží a kvůli komu bych šel na kraj světa. Pochybuji díky tomu o sobě. O tom co jsem.
Až moc jsem se za tu dobu, co jsem se dostal sem, zlidštěl. Zamiloval se do lidí. Zamiloval se do Nicky. To se stalo mou největší slabostí.
"Jak co funguje?" Zeptám se nechápavě, pozvednu obočí. Ač jsem měl hlad jako vlk, snědl pár soust, abych mohl prohlásit, že se mi to vážně povedlo, si teď spíše s tím jídlem hraji.
Odložím příbor a místo toho se natáhnu po sklence s vínem. Nejdříve jeden lok na chuť. Než do sebe snad jako panáka obrátím víno. Velice barbarské.

"Prostřílej si cestu k tomu... možná k tomu nyní dojde." Připustím rezignovaně nakonec a opět si dopřeji pár soust, než si znova naliji sklenici vína. A pokud Nicky vypila, tak naliji i jí.
Ohledně její otázky se na ní upřeně podívám. Svým způsobem byla. Udělala něco, co se ještě nikomu pořádně nepodařilo. Dostala se mi pod kůži. V její blízkosti jsem zranitelnější než kdy předtím. Je mou slabostí.
"Ano, ty jsi mne ze všech dostala nejvíc na kolena... ač nejsi v té top trojce, jsi lepší než oni." Svým způsobem to myslím jako poklonu.
"Je ti líp? Aspoň tak vypadáš... když jsem tě viděl v cele, myslel jsem, že se smrt pro tebe vrátila." Co se týče špatných témat v nevhodnou chvíli, myslím si, že jsem v celku dobrý konkurent Nicky. A docela už začínám chápat, když někdo někoho okřikne se slovy: U jídla se nemluví.

Vážný rozhovor ve vile
* Luc *

Chvíli na sebe mlčíme zatímco Luc dokončuje přípravy jídla. Nemám pocit, že bych něco kazila, protože celé tohle je prostě špatně. Připuštění si, že bych m,ohla něco cítit byla... hloupost.
Tohle není život pro mě...
Stačí mi jediný pohled na prostory kolem sebe a prostě. Nejde to. Naštěstí mé negativní uvažování přeruší jeho slova.
Nejde mu o křídla, ne primárně, je unavený, chce svobodu, ale chce i vztah. Klid. Odpočinek a klid, který mu chtějí brát, pochyby o své síle ... třikrát na kolenou... ????
Zamračím se, několikrát na něj pohlédnu a kdo ví, je na něm vidět ta ztrhanost léty, ale necítím, že bych z toho měla být nějaká... Já nevím. Co bych měla cítit? Měla bych říct něco, že to bude dobrý, nebo jiný kec? K čertu proč? Jen proto, že by to možná chtěl slyšet? Ne.
Mé myšlenky jsou jen jakási bodová konstrukce z toho, co řekl a nepřerušila jsem ho. Nevěděla jsem co říct, kdyuž se odmlčel, takže jsem ho nechala pokračovat.

Sednu si k jídlu ale jen na něj tupě zírám, mechanicky popřeji dobrou chuť a nechám ho jíst.
"Tohle nepude."
Utrousím s pohledem do talíře.
"Myslela jsem, že o mě víš všechno... ty toužíš po klidu, ale to je přesně to, co mě ubijí. Nemůžeš chtít klid a zároveň mě, protože tyhle dvě věci se prostě nikdy nesloučí."
Zavrtím hlavou a hořce se ušklíbnu. Ačkoli mám hlad, chuť zrovna dvakrát ne a kdybych řekla, že mi jídlo pod nosem voní, lhala bych.
"Jak to teda sakra funguje?"
S tím na něj krátce pohlédnu. Docela mě to zajímá, ale ve tváři mám stejně kamenný výraz jako po celou dobu, až na pár výjimečných okamžiku.

"Chceš svobodu a klid, Luci? Čekat ode mě můžeš jen jedinou radu - prostřílej si cestu k tomu. Pomůžu ti. Ale nečekej, že budu žít stejně."
Žiju když pracuju. Klid je pro mě nuda a nuda mě zabíjí.
"Chmmpfchs..."
Ušklíbnu se na sousto na vidličce a sním ho.
"Hmm... hej dfobrfý..."
Ohodnotím ještě s plnou pusou.
"Jo a... byla jsem aspoň jednou z těch tří já?"
Zkusím to vzít s trochou nadsázky. Ráda bych si myslela, že jsem jediná, kdo dokázal Lucifera pokořit, ale tohle mi vyloučili už C a V plus Luc teď zmínil další případy. Mám chuť se ptát, ale kdo se moc ptá, moc se dozví a já se většinou ptám až po několika výstřelech.

V průšvihu jsme už delší dobu

"Myslím si, že by tvá matka nelhala a ani hrabě. Takže ať to chceme či nechceme, pravděpodobně to tak bude." Pronesu s naprostou vážností v hlase. Není čas řešit jestli to tak je či není pomocí krevních testů. Navíc si myslím, že kdyby to bylo jinak, tak to prostě poznáme. No ne?
Povzdechnu si. Nechce se mi. Nechce se mi to dělat, dokonce i v případě, že se jedná o záchranu světa na kterém mi záleží. Jedná se přece o Sierru. Je to sice naprostý šílenec a sebevrah, mohli bychom si podat ruce. Jenže mi na ní záleží a nechci o ní přijít.
Už zase... sakra. Povzdechnu si. Sklopím pohled, než se postavím s jistou rezignací na nohy. Prázdný hrnek položím do dřezu k dalšímu špinavému nádobí, které bych měl během dneška umýt a před dveřmi do obývacího pokoje se zastavím.
"Vydrž. Jen skočím pro potřebné věci." S tím se vydám do svého pokoje, abych mohl přes něj jít do sklepa, přes dveře v podlaze, kde se nachází úschovna magických věcí a dalšího.
Vezmu si tam věci potřebné k tomu, abych si mohl vzít onu potřebnou krev. Ještě si přiberu pár svíček. Svíček prostě není nikdy dost. A když byl tehdá ten výprodej, tak jsem si vzal tři velké pakli a skladuju je tady. Vzhledem k mnoha zkušenostem, jak nevycházím s elektřinou občas dochází k vypadávání pojistek a tak občas je milejší si zapálit svíčku a fungovat pomocí nich.

Vrátím se do kuchyně zhruba po deseti minutách. Vypadám přitom jako vánoční stromeček, nejvíc toho co držím, představují svíčky. Svíčky položím na stůl. Následně na stůl roztáhnu vybavení pro to, abych mohl provést odběr krve. Způsobem, který se provádí v nemocnicích.
Možná je to k nevíře, ale prolezl jsem kurzy první pomoci a pečovatelský kurz. Zajímal jsem se o to. A něco takového se vždycky hodí.
"Jen tu krev. Nic víc nebudu potřebovat." Došlo mi, že jsem jí neodpověděl na to, na co se mně ptala, než jsem odešel pro nástroje.

Pravděpodobně jsem se předtím nedíval, ale až teď si všimnu zraněné ruky.
"Slova moci?" Napadne mne a nemám ani nejmenší tušení, proč se ptám. Prostě to ze mně vyšlo samo. Vyhrnu si rukáv tu pravé ruky, kde je viditelný obvaz, jež bych měl nejdříve vyměnit. Vyhrnu si i pravý rukáv a na obě ruce nasadím gumové rukavice.
Požádám jí, aby si vyhrnula také rukáv a nechám na ní, aby vybrala ze které ruky jí budu krev brát. Ve snaze se vyhnout vlastnímu dilematu.
A pak hurá na hraní si na sestřičku. Pro upřesnění tu něžnou, pečlivou a strašně opatrnou. Ne sadistickou mrchu.
Nevím proč si zrovna při tomto procesu vzpomenu na jeden vtip. Ale, když jsem u toho. Musím se podělit.

Jak poznáte v posteli rozdíl mezi zdravotní sestrou a učitelkou?
Sestra řekne:
„Tohle nebude ani trochu bolet.“
Učitelka řekne:
„Budeme to dělat pořád dokola, dokud to neuděláme správně.“

"Tak, jak se cítí pacient?" Prohlásím poté, co si po násoskově způsobu od ní převezmu čtyři ampulky krve a místo ze kterého jsem krev bral, ošetřím. Pokud mi dovolí, tak jí převážu i zranění na ruce. Než toho nechám a starostlivě se na ní podívám.
Záleží mi na ní a potom co se stalo všem na kom mi záleželo, mám o ní strach. To byl také mimo jiné důvod, proč se mi nechtělo jí onu krev brát.

Stále ve vile

"Nemůžu tě pochopit."
Zopakuji si sám pro sebe, když vejde do kuchyně Nicky. Je mi tak nějak jasné, že s těmito slovy přijdou na řadu další a další slova, která nás dva do toho zamotá a my budeme mít velký problém se z nich rozmotat. Neboť jsou to slova. Mocné zbraně. Snad nejmocnější ze všech možných zbraní, co existovali.
Nechám jí domluvit. Vyslechnu si jí s upřeným pohledem na ní. Každé slovo se mi dostává pod kůži a nedá se ignorovat, i kdybych sebevíc chtěl. Jenže já nechci. Má pravdu, že spolu nemůžeme být, když se vzájemně nechápeme. Komu jinému mám tedy věřit, než právě jí. Mé Střele střelené.

Vypnu rýži, která na sebe upozorňuje, že už dávno je hotová. Dám jí na bok.
"Máš pravdu. Nejde mi o to Nicky." Potvrdím jí po chvíli mlčení. Nevím jak jí to říct a vysvětlit. Nepočítám s tím, že by mne mohla pochopit, obzvláště, když ani já nechápu sám sebe.
"Jsem už unavený. Unavený z toho všeho. Z toho všeho, co se děje. Nestojím o jeho přízeň a lhal bych, kdybych říkal, že nestojím ani o ty křídla. Byla pro mne něčím neskutečným. Moct si lítat jako pták, znamenalo jakousi svobodu. Jenže svoboda neexistuje." Povzdechnu si. Jsem opravdu z toho všeho hotový. Na malou chvíli nechám rozplynout onu jakousi masku a ať si Nicky klidně všimne, toho, že tomu tak opravdu je. Jak moc starý jsem. Jak moc se starým cítím být.
Sklopím pohled a notnou chvíli hledím do země. Vysvětlování mi nikdy nešlo a nebylo nikdy mou silnou stránkou. Obzvláště vysvětlování týkající se mé osoby.
"Já chci klid, Nicky. Chci si jen pořádně odpočinout. Tím, že jsem přijel sem, jsem si myslel, že konečně tady dojdu k nějakému pořádnému odpočinku... a taky že jo, jenže oni mi to chtějí zase vzít... a já nevím, zda jsem dostatečně silný." Odmlčím se. Za tento pocit může hlavně vzpomínka na Rockford, kdy bych to asi bez pomoci Nicky nezvládl. Pocítil jsem zranitelnost. Pocítil jsem něco, z čeho mám strach. A pravdou taky je, že už se zpátky nechci vrátit. Nechci jít tam odkud jsem přišel. Chicago je mým domovem.
"Je jich moc. Víc než nás. Už třikrát mne dostali na kolena... myslíš si, že se jim to nepodaří po čtvrté?" Ne. Teď jí nesdělím proč tolikrát. Pravdou je, že jsem si lidi oblíbil. A když byla potřeba, zastával jsem se jich. Bojoval za ně. Oddaloval nevyhnutelné. I přesto, že mne porazili, to neúspěšné nebylo. Lidstvo nadále fungovalo.
Jenže čím víc jsem bojoval, tím víc se zužovala moje armáda. Možná bych měl Nicky sdělit hlavní důvod, proč jsem z pekla utekl a měl bych si přestat nalhávat, že za to může touha po odpočinku.
Ale teď ne. Teď je na řadě oběd.

Mlčky naberu na oba talíře pořádnou porci rýže a masa. Jeden talíř dám k Nicky a druhý k sobě. Usadím se. Naliji sklenku vína oběma a s přáním dobré chuti se pustím do jídla. Doufám, přitom, že potlačí má drahá svou zvědavost a nebude chtít vědět víc.

Ve vile
Já a sprcha

Vyslechnu ho s vražedným klidem a několikrát hlasitě vydechnu obsah plic nosem. Nesouhlasím s jeho názory a jestli někdo čekal, že mu budu tvrdit, že není zlý a jak dělá všechno proto aby se polepšil a podobně... ne. Odkývnu mu s klidem fakt, že JE příšera. Ohledně toho, co je dobré a co zlé zaváhám, protože nemohu Luce jako zlého definovat.
Já jsem zlá a chci být zlou... on je možná zlý, a nechce jím být?
To je věc nad kterou zavtím hlavou v nesouhlasném gestu. Tohle nedopadne dobře. Radši se seberu do té sprchy bez jediného slova odpovědi a nechám ho věnovat se vaření.

Nalezeno sportovní oblečení, které mi je sice o něco delší a pravda do tílka nemám tak široká ramena, ale že by mi to padalo, to se naštěstí říct nedá. A ono... i kdyby tak co.
Sprcha je celkem příjemná, ale že bych si jí nějak užívala se říct nedá, prostě další běžná věc, kteoru není potřeba opěvovat. Žaludek mám jako kdyby mi do něj někdo vrazil obě pěsti a nechal je uvnitř mého těla. Při sušení se tyto rádoby pěsti začnou otevírat aby si protáhly prsty a já potlačím bolestné zavytí při křeči která mi projede celým břichem. Nakonec zjistím, že se to přesunulo spíš do podbřišku.
Je mi na zvracení a mám kreče... luxus... ale aspoň mě nebolí ty ostatní věci..
Cítím jen tužší svaly v zádech ale jinak nic a i to břicho záhy přešlo, takže se dosuším a obléknu se.

Když přijdu zpět do kuchyně všechno už tam hezky voní. Žaludek se sevře v prostestu a mám pocit, že ta brandy na morfium se mu faktže nelíbila.
"Nemůžu tě pochopit."
Začnu ale nic jako soucit nebo zklamání ze své neschopnosti jej chápat v mém hlase není. Mluvím prostě, jako kdybych mluvila o počasí a na rozdíl od před tím, kdy bych mu odpověděla velmi agresivně, jsem teď o poznání klidnější. Dobře, že jsem v té sprše vychladla, ale je možné, že po jeho dalších slovech zase bude hrozit vybouchnutí.
"Víš... Já nezažila to co ty, neumím si to představit a přirovnat to k mým zkušenostem asi fakt nejde..."
Pokrčím rameny a opřu se zadkem o linky v místě kde nebudu překážet.
"Část mě umřela s prvním výstřelem vedeným na člověka a jeho smrtí. Proto tě prostě nepochopím. A období vzdoru? Já žiju na vzdoru, to jsou ty velké rozdíly mezi námi. Chceš abych byla s tebou, abychom byli spolu, ale jak můžem, když se vzájemně nechápem?"
Nedívám se mu do očí, ten moment si nechám možná na za chvíli, ale párkrtá pohlédnu jeho směrem, jinak se dívám před sebe, nebo do země.
"Já ti říkám, ser na to... chtěj tě mít zlého? Tak jím buď. Tím, že se budeš snažit získat zpátky Jeho přízeň, být ten hodný... myslíš si, že co? Odpustí ti a vrátí ti křídla? O to ti jde? Ten jediný kdo těš kdy mohl pochopit, ti je vzal a svrhl tě do tvého království... minulost nespravíš a já pochybuju že se někdy bude mít k tomu, aby ti je dobrovolně vrátil... Není to víc než zasranej zmrd, ale jestli po ncih tolik toužíš, tak vykopnu nebeskou bránu, prostřílím se až k Němu a dám mu takovou čočku, že z tebe bude šestikřídlý..."
Nějak jsem se ve své plamenné řeči rozjela, ale komu to vadí? Přihlašte se, já vám ty ruce ustřílím.
"Nebo mi teď řekneš, že o tohle ti nejde? Prostě srát na to a pojď si napsat vlastní vítěznou historii..."

A jsme zase u průšvihů

V rychlosti jsem mu odkývala, že bych si klidně nějakou knihu od něj půjčila, abych měla co číst před spaním. Nějakým zázrakem jsem se u toho zvládla tvářit jako rozumná, klidná dospělá a ne nadšené dítě. Zázraky se přece jen dějí...

Příšery v našem světě jsem ale opravdu nečekala. Zamračím se na Zacharyho a poslouchám jeho lamentováním nad koncem světa. Povzdychnu si tiše a obemknu prsty hrnek. Druhou rukou si promnu krk. S takovým problémem jsem nepočítala.

"No... aspoň ona mi to tvrdí..." odpovím na otázku, zda jsem její dcera. Vím to vůbec? Mohla by to nebýt pravda? "A hrabě mi to taky řekl.."

Vyslechnu si jeho nápad, i když se zdá, že trochu váhá. Snad to je tím, že je to trochu víc krve.

"Hej, jestli tím zachráníme svět a Eden, nebo se tomu aspoň přiblížíme, tak mě klidně i vykuchej... " usměji se na něj. Samozřejmě to nemyslím do slova. Ráda trpím svůj život. I přes to, že si v poslední době jen stěžuji, mám jen ráda, i lidi v něm.

"Co dalšího k tomu budeš potřebovat?"

Otázky, samé otázky

"Chápu. Dobře, dám ti nějaké přečíst. Budeš chtít něco na čtení s sebou, když půjdeš za tím svým přítelem?" Zeptám se. Není v tom něco, že bych jí od sebe vyháněl a popoháněl jí v tom, ať jde. Jen mne napadlo, že kdyby chtěla nějakou knížku před spaním, možná by se něco v mé knihovně našlo. Jen jeden musí pořádně hledat.
Ten její úsměv je snad nakažlivý, protože i mně zacukají koutky. Naštěstí to v správné chvíli potlačím a na mé tváři se opět objeví ten nic neříkající výraz.
Ne. Nebudu se kvůli ní měnit? Nebudu! Nevím jestli se snažím přesvědčit někoho jiného nebo sám sebe.

"Klíč má ta noční můra, která jej pravděpodobně už předala Morganě?" Zopakuji její slova s jasnou otázkou. "Proč si mi něco takového neřekla hned a nebo řekla... a já to neposlouchal. Je to v háji. Je to hodně v háji. Pokud odemkne vstup do Edenu, příšery z něj se sem dostanou a tento svět už nikdy nebude takovým, jaký býval. Skončí tato éra. Skončí to, co známe." Snažil jsem se jí vysvětlit.
Jenže následně jsem povzdechl. Rukou si vjel do vlasů. Nemohu přece vyčítat čarodějce, že si dovolila odpočinout. Vždyť jsem jí k tomu sám přemlouval.
Chtěl jsem říct něco velmi depresivního o tom, jak je to v háji, než jsem se zamračil a došlo mi, že by možná šlo vytvořit lokalizační kouzlo. Které by trvalo jeden celý večer. Potřeboval bych k tomu krev, či něco co je s Morganou nějak společného.
"Ehm..." Rozpačitě si odkašlu. "Neříkalas náhodou, že jsi Morganina dcera? Možná bych zvládl vytvořit lokalizační kouzlo, abychom se k ní dostali dřív než použije klíč."
Klíč jistě už dávno má. Na něco musí čekat, protože kdyby na nic nečekala, tak jistě onen klíč použije.
"Potřeboval bych k tomu tvoji krev. Možná větší množství, než by ti braly lékaři." Přiznám se po chvíli. Ne. Nechce se mi do toho. Jenže prostě není zbytí.
"Musíme zjistit na co Morgana čeká... proč jej už okamžitě nepoužila." Zadám nám první a velmi důležitý úkol. A vyčkávám, jestli bude souhlasit s tím, že jí si zahraji na násosku a trošičku víc jí toho vezmu.

Otázky vedoucí k dalším otázkám

*Poslechni? To by mě mohl někdy naučit. Až zrovna nebudu zrovna umírat, nebo tak něco...* pomyslím si a jen přikývnu na to, aby věděl, že ho poslouchám.

Knihy! A je jich spousta! Jackpot! O, jak já je zbožňuji a jak toužím už dlouho po nové studnici znalostí!

"To by bylo skvělé, už dlouho jsem žádnou jinou knihu o magii nečetla, než těch pár, co mám já. A ty umím už nazpaměť," usměji se. Ano, z toho mám vážně radost. A samozřejmě, že tam není nic hezkého o donucení mluvení andělů. BLeskne mi hlavou vzpomínka na to, jak se mě Chris bojí. Tak daleko nedojdu, že ne?

"Klíč?" zeptám se hloupě, ale prostě nechápu jeho přeskok ke klíči a výraz v jeho tváři. "Má ho ta noční můra..." odpovídám pomalu. "Ten, jehož tvář měl pro mě ten klíč někam měl schovat, aby byl v bezpečí... Takže už je na cestě k Morganě, nejspíš...Co se... na co sis vzpomněl?"