Andor.cz - Dračí doupě online

Ve vile
Já v kuchyni

"Nemůžu na to srát. Protože jsem kdo jsem, mi bylo nutně sděleno, že mám dělat špatné věci. Má podstata je být zlý. Ano, jsem příšera. Ale nemusím být v stejný v jejich praktikách. Mám takové období vzdoru." Snažím se jí vysvětlit své důvody proč dělám, to co dělám. Pravděpodobně mne nepochopí, protože stejně jako většina si myslí to své. Že je dobra a je zlo. Já jsem ten zlý, protože mám toto prokleté jméno a na památku jako poznávací značku jizvy po křídlech. Jako kdybych nikdy neměl zapomenout. Stejně nikdy nezapomenu. Kdo by zapomněla na onu chvíli, kdy se k vám všichni otočili zády.

"Protože chci být jiný než oni." Zavrčím. Následně se však omluvím a sklopím pohled. "Nikdy nikdo nepřemýšlel nad tím, že by to mohlo být naopak... protože všichni zapomínají, že historií píší vítězové." Hledím do země, jako kdyby to byla středobod vesmíru.
Do té doby než začnu hrát onu hru, jak kdo bych se ti tak mohl líbit. Zdá se, že ona blondýna by nikdy nevyhrála první místo v jejím případě.
Možná bych ještě chvíli pokračoval, ale to se odebere do ložnice a hledá nějaké vhodné oblečení. Kupodivu ač jsem naprosto šílený elegán, protože mám rád elegantní věci, ony tepláky se tam skutečně najdou. Dokonce dvoje.
Přece nebudu běžet v společenských kalhotách. Je to nepohodlné.
Přejdu tedy do kuchyni, kde si začnu hrát na alchymistu.

Opravdu miluji svou hospodyni, která koupila pořádné fláky masa. Ze skřínky vytáhnu cibuli, kterou nakrájím na kostky. Výhoda být tím co jsem, neslzím při tom. Osmažím cibuli, mezitím nakrájím maso na kostky. Jedná se o kuřecí, které pořádně ochutím a až je ochucené hodím na pánev. Nechám je chvíli smažit. Mezitím co dám vařit rýži.
Na stůl položím dva talíře. Ze skříně vytáhnu dvě sklenky od vína a prohledám vinotéku. Než se rozhodnu pro nějaké sladší víno, které položím ke sklenkám. Dodělám ještě maso a jídlo je hotové.
Po celou dobu přemýšlím, proč mne Nicky nechápe.
Jsem snad slabý tím, že nechci být takový, jakého mne očekávají ostatní? Proč nikdo nepřipustí, že by to mohlo být i jinak?

Vila, víla vyla
* My se máme, oni se mají... *

Mám pocit, že usnu ve stoje, teď, když dobíhajíjiné věci, které bolest tlumila, mi to začíná docházet, ale ne, nechci si to připustit, co vás napadá? Prostě jsem v pohodě...
"Hej... v klidu."
houknu když vidím jak je z načaté otázky rodiny v rozpacích.
"Prostě na to ser... je jedno, co si oni myslí, důležitý je, co chceš ty a srát na toho, kdo ti cpe a vnucuje svý názory."
Rozhodím rukama. Jestli si to představuji jednoduše? Do pekla, ne! Vždyť ono to jednoduché je.

"Proč u všech ďasů nechceš, nemůžeš?"
Tenhle přístup je věc, která mě trošku vytáčí, proto asi ten ostřejší tón. Jsem schopná hrát fér mse sobě rovným, ale většinou mi to i tak přijde dost zbytečné a navíc to šeredně zdržuje, pokud se jedná o akci a ne plánovaný souboj.
Nikdo nehraje fér, to jest mé přesvědčení, proč bych se teda měla obtěžovat já? Kdybych to dělala, možná, spíš dost pravděpodobně, bych tu teď neseděla.

Návrh na sprchu před jídlem odkývnu a při zmínce o dámském oblečení se zamračím. Obočí se v zápětí svraští ještě víc a následně pozvedne v němém otazníku, než se opět vrátí k mračení. Toť má neverbální reakce na to, co se sebou udělal.
"Nejsem žádná zasraná lesba. Tohle si nech na nepřátele... ukážeš jim kozy a já je postřílím."
Pronesu věcně. Ne, jeho proměna mě vůbec neoslovila. Nebo se tak rozhodně tvářím.

"Mimochodem... děláš jako kdybych nějaké "dámské" oblečení kdy nosila."
Odfrknu si, shodím nohy ze stolu a pokud nic nenamítne, odeberu se dle plánu do sprchy. Před tím se ale zastavím ještě v ložnici, kde hrábnu do skříně a vezmu první co mi přijde pod ruku. Košile je jasná, kalhoty hádám, že budou horší, vzhledem k slušňáckému stylu v jakém Luc chodí. Hodily by se nějaké tepláky nebo něco tomu podobného.

Ve vile
Je dobře, že se máme. Nicky.

Zarazím se. Mám nutnost si jí prohlédnout. Vypadá strašně. Možná by to chtělo čisté oblečení a sprchu. Nicméně nic necítím neb tu stále zapáchá spálený gauč.

"Ano. Je to čistě na mém uvážení. Jenže znáš vztahy v rodi..." Zarazím se. Mám takový pocit, že pozdě. Je jasné, že jsem měl na mysli rodinné vztahy a problémy s nimi. Jako kdybych na malou chvíli zapomněl, s kým se tu sakra bavím. Jako kdybych zapomněl na to, co jsem viděl v jejich očích.
Sakra. Sakra. Sakra.
Nemá cenu se omlouvat. A ona o omluvy nestojí. Stalo se. Jeďme dál. Už se v tom nebudu pitvat. Dělá to drahoty.
"Prostě o ni na to mají jiný názor." Pokusím se dokončit, to co jsem předtím nakousl a totálně pohnojil.

Sakra. Neměla by v tomto stavu bojovat. Měla by ležet a odpočívat. To jí mám sakra přetáhnout pánví po hlavě a nebo jí udělat lektvar na spaní... Áááá Vidocq. Tomu bych mohl zavolat. Napadne mne. Zlato, jsi génius. Nahlas to neřeknu.

"Nemůžu. A ani nechci. Navíc... ty to krásně zvládneš za nás dva." Obdařím jí lehkým úsměvem.
Než se začneme bavit o důležitějších věcech, například o tom jídle. Na chvíli se zamyslím, co vlastně mám v lednici. Mám služebnou, která mi chodí nakupovat a po celou dobu, co jsem jí hledal právníka jsem se pořádně v kuchyni nestavoval. Takže s hladem jsem na tom stejně jako Nicky.

"Dobře. Viděl bych to takto. Obstarám jídlo a ty si dáš sprchu... v mé skříni je spousta věci, bohužel nic dámského nemám..." Na chvíli se zarazím. "... možná i bohudík." Prohlásím, avšak už ženským hlasem. Už nevypadám jako já, ale jinak. Jako dáma, která dělá dámské věci. Kozatá blondýna. Ano. Vtípky, které neomrzí.
"Líbila bych se ti takto?" Začnu si obmotávat pramen vlasu kolem prstu.

Ve vile *přikývne*
můj Lucifer

Pozoruji ho s nicneříkajícím výrazem, který je pro mě typický a neodhalím překvapení ani trochu škodolibé radost z toho, že se mě lekl.
Vystouplé žíly, kruhy pod očima, běžná bledost nabrala červených odstínů z toho, jak krev pumpuje mým organismem. Tělo dál bojuje prot tomu, co se mu infiltrovalo dovnitř a odmítá svůj boj vzdát, naštěstí kamarád Morfin udělal clonu, díky které vnímám tento boj jen vzdáleně. Na druhou stranu, pocit na zvracení zůstal a pravděpodobně ještě zesílí.

Mé tváře se na pár chvil zmocní zájem, když se objeví gladiátorské meče a jsou mi předvedeny i s vysvětlovací vzpomínkou.
"Pěkný."
Kývnu uznale, jenže téma se mění a meče mizí. Michael... můj právník, jak si vybavuji slova upíra.
"Ať si nebe trhne peřím..."
Zavrčím s podobným odporemjako on.
"... stejně na mou duši neměli nejmenší nárok, šance na pokání nulová a odprostit se od svých hříchů jsem nikdy neměla v úmyslu. Jsem nenapravitelná a patřím tobě. Co se mnou uděláš je pak na tobě, ne?"
Snažím se pochopit ona pravidla po svém. Jen těžce zkousávám to, že si opět myslí, že bych se o to nedokázala postarat sama.
"Ať si přijde, uvnidíme co bude říkat až bu Kráska promluví do duše..."
Ušklíbnu se při vzpomínce na svou milou brokovnici.
"Já fér nebojuju... Ani ty by ses s tím neměl zatěžovat, obvzvlášť, když to nedělá ani druhá strana."
Čekal po mě snad někdo konejšivá slova s ujištěním, že dělá správnou věc a že je to dobře? Jo? Vážně? Ale no tak, nedělejte si ze mě srandu.

Následuji Luce k alkoholu a nechám si nalít. Můj pohled na pár chvil padne na krabičku a je mi naprosto jasné, co v ní je. Přebhne mi mráz po zádech a v hlavě mi houká pomyslný alarm. Něco uvnitř mě se mě snaží přimět bát se až přijde čas na další dávku, ale je to jen pocit někde v zadu v hlavě, který zmuchluám a hodím do koše jako nic.
"Jo. Jako vlk."
Odpovím a až nyní odtrhnu pohled od krabičky a vezmu si sklenku.
"Chmm..."
Pohlédnu na obsah s dribným zamyšlením.
Můj rozum ví, že léky a alkohol se nemíchají... kor návykové látky, ne? Ale...
"Tohle mě vlastně asi už nezabije, pokud to celé chápu správně."
Utrousím do skleničky a následně jí do sebe otočím. Kdybych byla člověk, asi bych hazardovala se životem, ale... teď jsem, nebo budu nesmrtelná. Avšak otázku na tohle téma nějak nejsem schopná složit. Nechce se mi o tom začínat a Lucovi patrně také ne.
Upřímně možná by bodlo nějaké čistčí oblečení.Nevím jak dlouho jsem byla zavřená, ale smrdím jak kdybych se tam válela týden - zpocená, špinavá a načichlá vězeňskými pachy. Mě osobně to nijak k myšlence na sprchu nepřivádí, už jsem páchla i hůř a přiznávám se, že aktuální stav můj nos vůbec nevnímá. Víc se soustředím na houpající se žaludek a možnost něčeho, co do něj dát. Otázkou zůstává, jak dlouho to v sobě udržím.

Otázky a odpovědi

Je skvělé, že se ptá. Možná je fajn opět začít tím, že se pořádně poznáme a potom jí pozvu na večeři. Tu etapu jsem tím líbáním před chvíli trošku přeskočil. Ale co už se dá dělat.
Když jde o duše a jejich společné působení, jakýsi magnetismus... no jsem v tom nováček. K nikomu jsem nic takového necítil, jako právě k ní.
Zachary, začni se sakra chovat jako profesionál. A ne zamilovaný puberťák... už na to nemáš věk. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
Takže spousty otázek. Super. Tak můžeme začít. Ještě by to chtělo lampu a svítit mi s ní do očí. Jeden by se připadl u výslechu.
Slova moci. Eden. Vidocq a mluvící hlava. Informace. Donutit mluvit anděla. Čím se vůbec živím? Zajímavé. Opravdu zajímavé otázky.
Odkašlu si. Rozpačitě se poškrábu na bradě, neb nevím jakou otázkou mám začít.
"Ze slov moci umím. Poslechni. Ochraňuj. Moje." Rozhodnu se, že nebude špatné jí odpovědět hezky popořadě.
"Eden... hmmm. Možná bychom se mohli podívat do mých knih. Mám jich spousty. Vidocq mi nějaké na dobu neurčito vypůjčil. Třeba se v nich něco dozvíme." Napadne mne. Nicméně sám jsem je ještě pořádně neprošel všechny. Nebyl na to prostě čas.
"Způsob jak donutit mluvit anděla by se ti nelíbil. Ale obrana vůči tomu... možná bych se mohl podívat do knih." Na něco takového jsem minule narazil. Musím se však přiznat, že se andílků snažím vyhýbat. Jsou to strašné mrchy. Fungující na podobném způsobu jako víly. Ještěže velká většina víl je uvězněná... Počkat... jak se jmenuje to místo, kde se nachází. Zarazím se. Plácnu se do čela. Eden. A ano... už chápu. Neotevíral Eden náhodou klíč?
"Kde je ten klíč?" Skočím jí pro změnu do řeči já. Pokud mi pohlédne do očí, mou tváří projel na malou chvíli stín strachu.
Naprosto přitom ignoruji otázku na mou práci. Náhodou. Odpověděl jsem jí na dvě otázky. Zasloužím si dostat odpověď na jednu velmi důležitou. Potřebuji vědět v čích rukou je klíč. Musím ho zničit.

Ve vile - může být?
Má Střela střelená

Cuknu s sebou. Byl jsem asi hodně zamyšlený nebo se prostě snažil onu pohovku uhasit, že jsem si přítomnosti Nicky všiml ve chvíli, kdy promluvila.
Otočím se, abych se na ní podíval. Vypadá líp. Neměl bych však zapomenout, že za to může ta úžasná věc a bude jí fajn, dokud Lékárníkovi nedojdou zásoby.
O tom žádná. Zatím má spoustu zásob. Zatím.
Asi určitě bych měl tu pohovku vyhodit.

"Ani sám nevím." Přiznám se. Ona odpověď na její otázku trvá delší chvíli. Všímám si, že pekelné meče zmizely. Na jednu stranu je to dobře. Na tu druhou. Přivolám je zpátky.
V obou rukách držím dva gladiátorské plamenné meče. Které si krásně hoří.
"Vzpomněl jsem si na arénu. Nevím, jestli jsem ti o ní vyprávěl. Ale v pekle jednu takovou máme. Na krácení dlouhých chvil, na trestání duše či v mém případě zlepšení v boji." S tím jak hovořím, udělám dva pohyby. Tedy pokud to vzdálenost mezi námi dvěma dovolí. Jedná se o švihnutí meče a opětovné zkoušení přepůlit nepřítele. Ti imaginární jsou nejlepší. Ani jeden se totiž nebrání a nechá se zabít hned.

"Michaelovi se nelíbí, co jsem ti provedl." Začnu a nechám zmizet oba dva meče. Dost bylo vzpomínek. Teď je potřeba řešit aktuální problém.
"Takticky jsem ho poslal do prdele. A naznačil mu, že když se pokusí ti něco udělat, nebudu váhat s tím, že já udělám něco naopak jemu." Myslím to sakra vážně. Jak nejlépe sdělit své drahé, že je svým způsobem důvodem války, která možná nastane? Nikdy mi to moc nešlo.
Krom toho člověkem byla od samotného narození. Byla. Vím, že teď už není. Mění se. Mění se v pekelné monstrum, mou valkýru pekel.
"Zbabělec! Chtěl využít chvíli, ve které ses nemohla bránit. I já bojuji víc fér jako on." Zavrčím. Zuby zaskřípou, jak mne to vytočí. Několika nádechy a výdechy. Jakýmsi počítáním, kdo ví, do jakého čísla se snažím uklidnit.
Kdo ví, co mne víc rozezlilo? Fakt, že ti co mají být hodní, jsou intrikánské potvory, který podvádí a balamutí a je jim to dovoleno? Nebo že hraji férově a podle pravidel, i přesto jsem byt a nenáviděn stejným způsobem, jako kdybych nehrál? I přestože bych chtěl používat stejné triky, má morálka to nedovolí.
Bavíš se dobře na můj účet, otče? Vždycky se mnou byla sranda. Byl jsem dobrý šašek. A i přesto jsi mi udělal, to co jsi mi udělal. Zábavné? Přijde ti to zábavné?
Nikdy jsem nechápal tvůj smysl pro humor. Stejně tak to… na čí straně jsi, krom té svojí.
Vím, že mne slyší. Ignoruje, ale slyší. Jednou z něho dostanu odpovědi na své otázky. Jednou, když přijdu na způsob jak jej zničit.

Nakonec rezignuji a dojdu ke stolu, kde je na něm položená vedle krabičky s morfiem láhev s alkoholem a dvě sklenky. Po přečtení štítku mi dojde, že jsem vybral opět brandy. Jak příhodné. Nicméně naliji si do sklenky brandy, pokud to už Střela náhodou neudělala - v tom případě naliji i jí a podám jí skleničku s brandy.
"Máš hlad?" Zeptám se jí a podívám se na ní rozpačitě. Stačí říct a hned jí asi pro nějaké jídlo skočím nebo bych jí mohl uvařit. Nevím.
Rád bych se jí zeptal na to, jak se cítí, ale to raději nechám být. Ona mi to řekne sama. Teda snad si nebude hrát na hrdinku.

Rozhovor nad čajem

"Páni, Vidocq, tomu říkám dobrá průprava," usměji se na něj. Já v tomhle ohledu vážně tolik štěstí neměla. "Tak to mě budeš muset něco z toho, co jsi od něj pochytil."

*Hm, takže tohle všechno možná není příšerně sladká past?*

Dívám se na něj a přemýšlím, jak se něco takového může stát.

"Spousty. Ale na všechny nebudeš umět odpovědět ty," dodám po chvilce a zamíchám si čaj. Spíš abych zaměstnala ruce, než cokoliv jiného.

"Nejvíc mě ale zajímají tyhle tři. Jaká umíš slova moci? Nevěděl by Vidocq nebo jeho hlava něco o Edenu a vstupu do něj nebo jak donutit mluvit anděla, aniž by se ti dostal do hlavy? A v neposlední řadě; čím se vůbec živíš? Neříkej, že ti čarodějnictví stačí na placení poptávek..."

Pokouším se nezeptat na to, co mě také dost zajímá. A to, co to sakra před chvilkou bylo.

Nevím... nejsem si jistá tím doma...
* můj pekelník *

Je tu... to je fajn že tu je, ale ráda bych ho vnímala líp... hej, já složila větu?
V duchu se podivím a v zápětí mi hlava dá vědět, že ty dvě jakoby vidlice v hlavě rozhodně nezmizely a stále mi jí projíždí, aby mi od zvolených míst poskytovaly salvu úžasné a nekončící bolesti bez schopnosti pořádně přemýšlet, nebo cokoli smysluplného říct.
Na souhlas vydám krátké zaúpění a jen nepatrně kývnu, Jakýkoli pohyb nastartuje nový příliš bolesti z první ruky a jediné, co mě zaráží že jsem z toho ještě neomdlela. Dobře, vsázím na to, že prostě vydržím víc a někdy, jako třeba teď, je to sakra na obtíž...

Když se vrátí zpátky jsem natěšená jak děcko pod stromečkem ale stejně se ruka, které se i po varování dotkne, zachvěje. Svaly se napnou, ale v zápětí je donutím uvolnit, aby se mi do těla mohla dostat ona návyková látka na kterou spoléhám, že by mohla fungovat. Jestli totiž ne, tak bych si prostřelila hlavu.
Slyším jak odchází, kdo ví kam přesně, ale já čekám než morfin zabere a pravda, nečekám nijak dlouho. Bolest začne ustupovat do pozadí během pěti minut a mě se daří o trochu jasněji myslet.
"Palte bohy, chvalte krávy..."
Pronesu s úlevou. Jo jasně, pořád mi je na zvracení, ale na čtyři hodiny mám pokoj od toho, že mě všechno bolí a dokonce mám pocit, že i moje rozhozená teplota se srovnává.
Pfuuuu
Zvednu se z postele, jo, nic moc, ale lepší než jen ležet a skučet. Je mi líp.
Jen doufám, že toho má možnost sehnat dost. Čím déle to budu brát tím větší dávky budu potřebovat a kdo ví, jak dlouho ta proměna bude trvat.

Nevím kam přesně Luc šel, ale seberu se abych ho našla. Nemusím hledat dlouho, neb pach spáleniny už se stačil roznést sídlem a stačí za tím pachem jít, dokud nenajdu rozsekanou pohovku a Luce s kyblíkem na led plným vody.¨
"Co tu nacvičuješ?"
Zeptám se naprosto klidně, jako by se nikdy nic nestalo a já se nevydala v pokušení starým závislostem.

Samozřejmě, že doma... kde taky jinde?
*Má Nicky*

"Ano, Nicky. Jsem tu." Potlačím nutkání jí hned chytit za ruku, co schovám do kapsy telefon, hned jak si všimnu, že je vzhůru. Pomohu jí s dekou, přehodím jí přes ní a následně si kleknu k posteli.
Morfium?! To nemůže myslet vážně?
Napadne mne. Na druhou stranu uznávám, že asi nebude zbytí. Povzdechnu si. Nenapadá mne nic lepšího. Vím o jednom místě, kde se něco takového nachází.
"Vydrž chvíli. Hned se vrátím." Prohlásím a použiji přesun přes peklo, abych se dostal na ono místo k jednomu speciálnímu lékárníkovi a zpátky.

"Už jsem zpátky." Prohlásím, když dojdu k ní. V ruce držím černou menší krabičku, kde jsou naskládané injekční stříkačky.
Vytáhnu z krabičky jednu injekci a přichystám jí k použití. Ten jen potřeba, to dopravit do jejího těla.
"Teď ti dám injekci." Vysvětlím jí opatrně, když se k ní víc blížím přesněji k její ruce. Opatrně jí vezmu za ruku a vpíchnu jí morfium do žíly. Pochopitelně, že jsem proti tomu... ale když jí to pomůže od bolesti, udělám proto vše.
A když se na tom stane závislou, společně to překonáme. Jsem rozhodnutý. Na malou chvíli vstanu s krabičkou v ruce, abych přešel do obývacího pokoje, krabičku položil na stůl a vzal nějakou láhev s alkoholem a donesl jí k Nicky. Oba dva se budeme potřebovat pořádně napít.

Nebude to trvat dlouho a zabere to. Musí. Sakra musí.
Ale teď už je tady se mnou. V bezpečí. Ochráním jí. Nedovolím nikomu, aby jí ublížil. Může si to zkusit ten zasranej parchant. Ať si to zkusí.
Uvidíme kdo z koho.
Když skončíte v pekelné aréně a bojujete v ní... lecčemu se naučíte. Naučila mně toho spoustu. Jen tak ze zkoušky, zdali to stále umím si k sobě přivolám dva plamenné gladiátorské meče. Je dobré, že jsem něco takového nezapomněl. Je to velmi dobré.
Párkrát s nimi ve vzduchu mávnu, ve snaze přeťat imaginárního nepřítele. Elegantní a i přesto rychlí pohyb.
Následně k nim sklopím zrak. Chvíli na ně hledím. Tolik vzpomínek se vynoří na povrch díky nim.
Zatraceně... ty jeden tatínkův mazánku. Napadne mně k Michaelovi.
Díky svému vzteku a oběma mečům, jsem se musel rozloučit s pohovkou, do které jsem jeden zabodl a pohovka vzplála.
Krucinál... Zatřepal jsem hlavou. Smrad pálící se pohovky mne opět vrátil zpátky. Rychle jsem se přesunul pro kyblík s ledem, abych jej v kuchyni napustil vodou a hasil pohovku.
Nechal jsem se až příliš unést.

Doma?
* Luc *

Mé druhé já na nic nečekalo a po vzájemném přikývnutí mě sťala připraveným mečem. Čistě, rychle a bez špetky emocí.
Bolest udeřila v masivní vlně a i když jsem jí čekala, stejně jsem jí sotva zvládla. Svědkem o nevýslovné míře jest tiché zakňučení, které utne uvědomnění všech pachů a hlavně tepla, kolem mě. Nejsem ve vězení a vím kdo přesně mě právě položil do měkkné, až příliš měkkné postele.
"Luci..."
Šeptnu a chci se odtáhnout, ale nejde to. Jen mi přeběhne mráz po zádech z toho, že se mě dotýkal, musel mě nést z vězení až sem a ta představa je... rozporuplná.
Pokusím se natáhnout pro nějakou přikrývku, prootže už se zase klepu zimou, ale při tom pohybu mi vystřelí přes rameno do lopatky nová ostrá bolest a ne a ne to všechno přejít do otupělosti, ustoupit... prostě neustále se rozřezávající rány i bez sebemenšího pohybu.
Zkousnu si ret a pootevřu oči, znovu se z nich začnou valit slzy bolesti. Je toho až příliš, ale i přes to mě napadne to jediné, co mě napadnout mohlo.
"Morfium... sežeň... hned... prosím..."
Zaúpím opět tiše, že se mohu divit jestli mi vůbec rozuměl. Vím ze zkušenosti jak dobře na ukrutné bolesti zabírá a pokud se měním na to, co se mi zjevovalo ve snech, tak by mě ani přemíra nemusela zabít. Na druhou stranu, je to návykové a vím jak těžké bylo s tím přestat poté, co ... ne! Potřebuju to, jinak z té bolesti zešílím víc, než jsem... se závislostí si budu lámat hlavu potom. Ovšem je otázka zda Luc k něčemu takovému svolí a sežene ho, nebo to zamítne a nechá mě trpět.
To by neudělal...
Pravda, z velké části spoléhám na to, že ho sežene i když se mu to nebude líbit.