Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 08. listopadu 2015 09:47
ikonka305885004063.jpg
Aaaaa zpět k otázkám

Jeho blízkost mi je neskutečně příjemná. Vím, už jsem to zmiňovala, ale mám pocit, že to musím ještě jednou říct, aby se to zdůraznilo. Normálně se totiž takhle nechovám. Nezakoukávám se do člověka, kterého vidím hodinu po té, co se s někým rozejdu. A už určitě necítím každou chvíli tohle ... něco mezi námi. Ale to už jsem taky říkala... Nějak mi to nemyslí.

Nechám se jím políbit. I kdybych se chtěla odtáhnout, nešlo by to. Je to jako potřeba, jako... jako bychom byly magnety. Nejde se jen tak odtáhnout. Na to je potřeba velká síla. Překvapivě pro mě se ta síla za chvilku zrodila u Zacharyho. Netuším proč, nevypadá to, jako že by se mu má blízkost příčila, bylo v tom... něco jiného. Něco uvnitř něj, uvnitř hlavy...

Sednu si zpět na své místo. Zamíchám si čaj a mlčím dokud on sám nepromluví. Mám pocit, že potřebuje chvilku. A tak mu ji dopřávám.

"Nemůžu." *Neměla bych.* "Musím se se svým kamarádem ještě vidět. Napíšu ti adresu, kde se pro mě ráno můžeš stavit, abys mě naučil věc nebo dvě o Můrách." *A aspoň večer neudělám s tebou nějakou pitomost...*

Napiji se čaje, i když je horký. Přemýšlím.

"Ty Zachary, tys Morganu nepotkal, že? Ani někoho prapodivně mocného v nejbližší minulosti...?"


Jako detektiv musím zpochybňovat vše, i to něco nezpochybnitelného mezi námi. Co když to je trik? Kouzlo seslané proti mě, proti němu, abychom chtěli se po sobě akorát tak sápat?
 
David *Lucí* Rubin - 08. listopadu 2015 04:39
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Venku z cely a se mnou už doma?

A tak se jela vykonat, co bylo potřeba... s naprostou přesností profesionála a tak vůbec.
Bolest, která kolovala tvým tělem, nebyla vůbec příjemná. Což je pochopitelné. Zkuste si to někdo prožít a nikdo hned nebude dvakrát nadšeně skákat dva metry.
Nicméně první změnou bylo uvědomění si, že se nenacházíš na chladné zemi, ale v něčí náručí. Navíc to nepáchne celou, ale Luciferem a jeho příbytkem. Zrovna tě pokládá na postel.

***

Jestli jsem naštval Michaela? Pravděpodobně ano, ale ten parchant si to zasloužil. Navíc ne. Nedokázal bych jí zabít. A pokud jsem z ní udělal stvůru. Tak ať. Jak říkala sama, příšery přece patří k sobě.
Hlavně, že bude v pořádku... to je opravdu nejdůležitější. Musíme tedy překonat tento menší problémek, stejně jako další věci.
Přesunul jsem nás do vily, přesněji do mého pokoje, protože tam mám víc potřebných věcí a její pokoj na to ještě není připravený. Nečekal jsem, že se něco takového stane. I když se snažím předpokládat jisté věci a vůči nic se nějakým způsobem snažím zaopatřit.
Opatrně jsem jí položil na postel.
Chvíli na ní mlčky hleděl. Přemýšlel nad tím, co by jí tak mohlo pomoct. Nelíbilo se mi jí takto vidět. Jeden se cítí tak neskutečně neschopně. Když neví, jak oné osobě pomoct. Obzvláště, když ten někdo je Lucifer. Sakra... jsem pán pekel a nemám ani nejmenší tušení, jak pomoct Nicky od bolestí.
Kousnu se do jazyka... Chtělo by to nějaký lektvar. Možná bych mohl na pomoc zavolat někomu z mých známých dlužníků, kteří zachází s různými lektvary a těmito vymoženosti.
Hrábl jsem do kapsy od kalhot a začal prohledávat seznam.
Musím někoho najít... musím tam někdo být... Je strašné když máte spoustu jmen a je potřeba si vzpomenout, co kdo umí. Nějakou chvíli to prostě trvá.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 07. listopadu 2015 19:38
nickystela268084851.jpg
Stále ve snu, i když vlastně venku z cely

Ačkoli jsem se tvářila nevlídne a nedlvěřivě, jakmile se usměje, vrátím jí to. Ten úsměv je přímo nakažlivý a celkem se mi líbí, že tohle jsem nebo budu já.
Zrůda v duši, zrůda navenek...
Nikdy jsem o sobě neměla valné mínění a nedělala jsem si žádné iluze, prostě jsem příšera.
"Dík."
Houknu s vydechnutím oblaku kouře. Tak nějak jsem to tušila, ale jistá jsem si být nemohla... ne po tom všem, co vypadalo až příliš reálně.
"Doufám, že až to proměna skončí a já budu jako ty, tak nebudu takhle ukecaná..."
Utrousím s úšklebkem, ale nadhodí jinou zajímavou myšlenku. Čert vem, že podobnně fungují upíři, ti mě netankujou, ale proč Říše divů?
"Ne. Na Lewise Carrolla blbko... víš jaké skazky kolují o tom co hulil, když to psal? Připadám si podobně."
Odvětím na obranu, ačkoli se sama v sobě odmítám šťourat a přemýšlet nad tím, proč sakra Wonderland... proč? Nevím a nechci to vědět.
Dlouze potáhnu a se zavrčením vydechnu na její poznámku o Lucově vzhledu jako Kloboučníka. Jo slušelo mu to, ale tím bych tak skončila. Grrr. Nic však neřeknu, mám chuť jí vyzvat sama aby to skončila, ale na druhou stranu... tady mě nic nebolí.
"Tak jdem na to."
Típnu cigáro, vstanu a dojdu zbytek vzdálenosti mezi námi. Nehodlám před tou bolestí která probuzením přijde utíkat. Ještě se zadívám na křídla a tak nějak už dává smysl proč mě ta záda tak bolí a hlava díky rohům taktéž.
Do háje...
A že mi je bude Luc závidět. Tohle vědomí zabolí a ne zrovna málo.
Vzdala bych se jich, kdybych s ním mohla žít normální život... ale... to co se mi zdálo ... ne, kdybych mohla zapomenout, co se mi stalo a žít normálně, tak bych to už nebyla já. Musím to nějak překonat a také to překonám. Jednou...
S tím odhodláním vydechnu a kývnu na své já. Hledím jí do očí a čekám na smrt, která zapříčiní mé probuzení.
 
David *Lucí* Rubin - 07. listopadu 2015 11:52
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Nicky a její sny - A jasná otázka na místě - Co se s ní sakra děje?

Samozřejmě si po jejím stejném způsobu zapálíš cigaretu. Obdaří tě ještě širším úsměvem. Avšak takový, který by u důchodců způsobil pravděpodobně infarkt a dětičky, které by ho spatřili by s křikem utekly.

"Ta ve které ti je mizerně a nacházíš se v studené cele, kde tě před nemalou chvíli otravovala oživlá mrtvola." Obdaří tě pohledem, jako kdyby ti měla s ním v úmyslu říct - To je přece naprosto jasné. Ne?
Spokojeně vydechne dým a všemožné sračky, které ona malá trubička obsahuje.
"Proč se ti pořád zjevuju? Dobrá otázka. Protože ty jsi já a já jsem ty. A ty sny kolem je zranění po útoku Noční můry a už mně přestalo bavit je sledovat. Mezitím, co máš v realitě pocit, že umíráš... tak svým způsobem nejsi daleko od pravdy. Tělo se přetvořuje do nové podoby." Vysvětlí a v stejné chvíli vydechne kouř. Zamračí se.
"Věděla si, že svým způsobem na podobné fázi fungují upíři?" Věnuje ti pohled. Nakloní hlavu na stranu a se zamyšleným výrazem si tě prohlíží.
"Stejně by mně zajímalo... Proč Říše divů? Jsi ujetá na Tima Burtona?" Odmlčí se, aby opět vydechla obláček kouře.
"I když chápu, Lucifer jako Kloboučník je vážně kus."
Ještě pár potahů z cigarety, než je dokouřena. Nedopalek hodí na zem. Stoupne si na nohy, špičkou boty jej udupe a protáhne se. Dokonce opět na obdiv vystaví svá křídla.
"Bude ti je závidět... nicméně... pokud nemáš žádné další otázky. Směle do toho?" Je jasné o čem mluví. O tom se opět nechat zabít sama s sebou.

***

Už na schodech jsem měl pocit, že je něco sakra špatně. Ty zdi. Zmučené bytosti. Na kterých mi momentálně nezáleželo. Jenže ten divný pocit, každým krokem sílil.
Obdařil jsem pohledem svého prozatímního kolegu a mohl bych se cítit vážně spokojeně, nevypadal že by se mu tady zrovna dvakrát líbilo. Vlastně měl jsem pocit, že vidím po jeho tváři stékat slzy a jeho kroky nebyly tak sebejisté, jako předtím. Něco mi říkalo, že se silou vůle drží na nohou.
Jenže můj spokojený pocit zmizel ve chvíli, co jsme se blížili do cely, kde se nacházela Nicky.
Úsměv, který se na mé tváři na chvíli objevil, už jen z toho důvodu, že jí za chvíli spatřím... zmizel.

"Nicky!"
Vztekl jsem otevřel celu, aniž bych měl klíč. Kašlal jsem na to, že to budu při nejhorším muset platit a kašlal jsem na to, jak Michael zíral div ne s otevřenou pusou.
Sklonil jsem se k schoulenému tělu a vzal jí do náruče.
"Kdo jí to udělal?" Zavrčel jsem skrz zaťaté zuby a před očima jsem měl rudo. Jen ať se mně pokusí někdo zastavit, bude litovat toho, že se narodil.
Michael se mračil na mně a potom na bezvládnou Nicky. Než na mně překvapeně vytřeštil oči.
"Co jsi to sakra udělal?" A po dlouhé době promluvil. Není zrovna dvakrát mluvka a já mu jsem za to vděčný. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděl, než mi došlo, co se možná s mou drahou děje. Mění se. Stává se z ní valkýra pekel. Moje valkýra pekel.
Je strašné jí takto vidět. Nikdy jsem netušil, že to bude takové.
"Otci se to nebude líbit. Měl bys jí zabít, než vypustíš na svět něco takového... tak monstrózního." Nenechal se odbít. Abych se pravdu přiznal, měl jsem ho víc rád, když mlčel.
"Drž laskavě hubu." Odsekl jsem mu. Vyrazil s Nicky v náručí pryč odsud. Nejlépe dolů, abych se s ní mohl následně přesunout do vily, kde vymyslím něco, jak jí s tím pomoct. To už mi však Pravá ruka Boha položila svou ruku na mé rameno v úmyslu mne zastavit.
"Bratře, udělej to. Zbav svět dalšího monstra." Prohlásil vážně. Pohlédl jsem na něj bez nějakého sebemenšího citu. Oslovil mne bratrem a přitom, když se otec rozhodl mne potrestat, nic s tím nenadělal. Tvářil se, že mne nezná. Tvářil se, že pro něj neznamenám nic. Teď se pasoval na mou rodinu jen díky tomu, že mu to tak vyhovovalo.
"Ne. Nezbavím svět dalšího monstra, protože pokud bych měl, zbavil bych ho tebe." Zavrčím skrz zaťaté zuby a zase se dám do kroku.
Následky mohu řešit přece později než teď... no ne? Krom toho mou jedinou skutečnou rodinu, držím v náručí a přemýšlím nad způsobem jak jí pomoci.
"Vydrž Nicky." Šeptnu k ní, ve chvíli co schody beru snad po pěti.
Teoreticky bych mohl i tady použít onen teleport, ale nemám zaručeno, že by fungoval tak jak měl. Ony duše byly poměrně nepříjemné rozptylování.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 07. listopadu 2015 11:02
nickystela268084851.jpg
Otázky a odpovědi ve snu

Dívámn se na své snové já, které se mi zdá až příliš ukecané na to, abych to skutečně já byla. Mlčky si přisednu, hodím se do stejné polohy a vezmu si cigaretu. Když vidím jakým způsobem ji zapaluje, zamračím se a pohlédnu na své prsty.
Ona je já, já jsem ona, tohle je sen... mělo by to fungovat.
Napadne mě a zkusím si podpálit stejným způsobem. Pokud to vyjde, jsem upřímně ráda, ale nedám překvapení znát, pokud ne, začnu se pídit po zapalovači.
"Většinu otázek jsi mi vlastně zodpověděla."
Utrousím s úšklebkem.
"Tak mi teda řekni, která z těch realit, kteoru jsem viděla před tím, než ses mi začla zjevovat, je pravdivá. Docela by to pomohlo."
Uznávám, že v tom mám solidní nepořádek a ráda bych si odpustila řvaní na Luce, že není reálný, kdyby náhodou byl.
"A proč se mi pořád zjevuješ?"
Možná by bylo příhodnější zeptat se, co se se mnou děje, když tvrdí, že neumírám, ale hádám, že to bude mít spojitost.

******

Schoulené tělo zmučené bolestí... možná mohlo bolestí křičet i ze spaní, ale kdo ví? Já ne. Nemučili mě, ale rozhodně tak vypadám, nebo se tak spíš cítím. Něco požírá mé tělo, jako kdyby se mi kosti snažili přeskládat v těle a udělat prostor něčemu dalšímu. Chtělo by to něco, co by mi umožnilo nevnímat bolest a rozumně myslet. Jenže dokud mě mé snové já v mysli nezabije, tak si nic z toho zatím pořádně neuvědomím a až se probudím, násobená bolest udeří znovu s ještě větší silou.


 
David *Lucí* Rubin - 06. listopadu 2015 21:21
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Nicky a její sny - už se těším, že přijdu konečně na řadu

"Ahoj. Za prvé je to sen. Za druhé, vypadáš opravdu mizerně. Za třetí, ano jsem ty a jsem trochu vylepšená a za čtvrté... ne neumíráš. Ne tak doslova." Prohlásí tvoje já ve chvíli, co vejdeš do onoho patra a dalo by se říct sálu, kde se nachází onen kulatý stůl. Ty... či tvoje démonická já sedí na židli, nohy má položené na stole a hraje si s dýkou.
"Dobře... budu hodná a dám ti chvíli na ony otázky... ptej se. A ač nerada to dělám, tak tě budu muset pak zabít... jinak to prostě nejde. Krom toho Luc za chvíli přijde... a myslím si, že nechceš, aby si dělal o tebe starost... což vlastně už dělá." Lehce se usměje. Vezme si z krabičky cigaret, která se objevila z nenadání na stole jednu cigaretu a krabičku pošoupne k tobě. Vloží si cigaretu do úst a luskne prsty a tím vytvoří oheň. Možná něco takového budeš umět... možná kdo ví. Nicméně tě hned nezabíjí a máš možnost položit jí pár otázek. Nebylo by to zřejmě od věci.

***

Jak jsem uzavřel smlouvu s těmi nahoře? Jednoduše. Myslím, že jsem už několikrát říkal, že mou největší slabostí a zbraní... je právě Nicky Střela. A právě Nicky Střela se nachází za mřížemi, ze kterých jsem ji potřeboval, co nejrychleji dostat.
Jenže... Mordecai je parchant a má podobné konexe, jak já. Takže to nešlo podle mých prvotních plánů.
Ač jsem oběhl duše, které mi dlužili, tak jsem nenašel žádnou, která by byla schopná někoho dostat z vězení Bílé rady. Byl jsem zoufalý a jako takový jsem nevěděl, co jiného dělat... než požádat o pomoc Otce. Vyslyšel mne Archanděl Michael. Prohnaný parchant a právník. Promluvil si s Radními a kupodivu se mu podařilo něco na co jsem doslova zíral. Během chvíle s ním byl hotový.
Chápejte... to co mně, jako pekelníkovi, trvalo skoro dva dny... jemu se podařilo za necelou půl hodinu. Zíral jsem a skutečně i teď zírám, když míříme do cely pro Nicky.
Jestli mu dlužím? Samozřejmě, že ano... a samozřejmě, že si to vybere ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat. Jak by to řekla Nicky - Čert to vem ... Musím se přiznat, že se na ní opravdu těším. Poslal jsem jí dopis a nečekal jsem, že mi odpoví. Doufal jsem v to. Avšak nečekal, že by něco takového mohlo být.
A ona mi napsala. Jaké překvapení. Dopis mám stále u sebe ve své černé košili, poskládaný v kapse.
Ještě pár chatrných kroků... a budu u ní. Snad je v pořádku. Pokud nebude... nechť pocítí peklo na zemi.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 06. listopadu 2015 20:12
nickystela268084851.jpg
Nový sen... Wonderland no.3

"Umři na srdeční tep."
Popřeji upírovi jen to nejlepší do neživota, co nejsrdečnějším tónem plným tolika jedu, kolika jsem schopna.
Chce mě snad mrtvou, že říká bohužel?
Jenže zjišťuji, že mě to zas až tolik nezajímá, protože podle toho jak se cítím to nebude trvat dlouho... a nebo naopak, bue to dlouhé a kurevsky bolestivé umírání.

Jeho následující slova vnímám jen zpola a jsem ráda, že vůbec něco zachytím.
Zdá se, že Lucovy peníze a vliv nestačí, když musí shánět pomoct Shůry.
Je to na jednu stranu milé na druhou stranu... Kdo mi zaručí, že to není jen další sen?
Další záchvat kašle mi tak nějak napoví, že tohle bude možná skutečnost, protože vnímání bolesti je o to intenzivnější.
Pustí... pokud tu nepustím duši.
Mám to na jazyku, ale jen něco nesrozumitelného zavrčím.
Nechám ho jít, ať si kecá co chce, já mám svých starostí dost.

Musím se zvednout. Je mi zima. Potřebuju... Nevzdám se.
Snažím se zvednout, nechci znovu usnout a nebo se aspoň přemístit na postel... Kéž by, ale tělo mě odmítá poslechnout ať je má vůle sebesilnější.
No taaak... funguj!
Jenže mé snahy dostat se alespoň na čtyři, abych se k posteli doplazila jsou bez úspěchu a z námahy k tomuto počinu bolestně zakňučím.
Nebudu kňučet, nesmím... nejsem tak slabá...
Další nával bolesti, která se kupí jedna přes druhou mě však složí na bok do klubíčka na chladnou zem a své zasténání ztlumím dekou narvanou div ne až v krku.
Auuuuuuuuuuuuu...
Slzy mi z očí tečou proti mé vůli proudem a jen z těžka se ubráním zavzlykání.
Pláč nepomůže. Nic nepomůže. Luci... možná jsi ze mě udělal nesmrtelnou vůči brokům a podobným věcem, ale já se zabíjela sama už pár let. Proti tomu mě neuchráníš nejspíš ani ty, zlato...
Zatnu čelist a znovu zlumím zakňučení.

Sama nevím jak jsem se opět ocitla v zámku Bílé královny, ale jsem tam, jen celá atmosféra je totálně na hovno.
Je to sen. Musí být... tohle už není možný.
Připadám si jako totální pitomec na trampolíně, kdy je jednou tak a podruhé tak, ale pořád v pohybu.
"Čím dált ím větší sračky..."
Utrousím a udělám krok vpřed.
Čvacht.
Pohled padne na zem, na louži krve podemnou a pak postupují po proudu, dokud se nezastaví na zdroji rudé lepkavé tekutiny.
Mrtvá těla všech, které jsem zde viděla, moji známí, přátelé i nepřátelé nebo pouzí spojenci v pohádkových rolích, zmasakrováni do jednoho. Posmrtná maska se drží každé tváře ze které se na mě dívají mrtvé oči vytřeštěné hrůzou.
Ráda bych řekla, že to se mnou ani nehlo, ale tentokrát nějak cítí, že tohle není pravda. Nebo je? Není.
... he's my bitch ...
Slyším hlas v patře, brouká si mou oblíbenou a chvíli čekám, jestli mě neprobudí telefonát od Raye. Bezmyšlenkovitě k němu padne pohled a nevesele se pousměji.

Neztrácím tu čas déle než je nutné, netřeba truchlit nad někým, kdo není reálný. Pryč od toho a k tomu dozvedět se, kdo za tím stojí. Mám nepěkný pocit, že tam opět pohlédnu do svého démonického zrdcadla. Kdo ví, jak to dopadne, možná mě opět zabije a já se probudím jinde, možná se konečně dozvím, proč se mi zjevuje... Nedělám si však iluze, neočekávám nic mimořádného, prostě jdu za broukáním abych jí stanula tváří v tvář.

 
Zachary Cooper - 05. listopadu 2015 22:36
danielditomasso077256.jpg
Chvilka klidu a míru... kdo ví na jak dlouho

Její slova mi vykouzlí úsměv na rtech. Je tak kouzelně roztomilá. Tak křehká a silná. A díky tomu je tak neskutečně okouzlující.
Jestli to cítím podobně? Samozřejmě, že ano. Až je to děsivé. Navíc se moc dobře znám. Bojím se toho být šťastný. Bojím se toho tak, že dělám všechno proto, aby to štěstí uteklo. Odháním od sebe lidi. Bohužel či bohudík se mi to s Bastet ještě nepodařilo.
Nevím ani, jestli chci, aby se mi to podařilo se Sierrou. Jako kdybych se už nikdy nechtěl cítit tak prázdný, jak jsem se bez ní cítil.

Rozpačitě na ní pohlédnu, když se dotkne mé tváře. Mlčím. Nevím, co jí na to říct. Nevím co říct. Mám pocit, že by mne můj hlas zradil, nebo že by mi vyskočilo srdce z hrudi. V této chvíli by totiž mluvilo za mně.
Ten dotek na mé tváři způsobí jediné, že se k ní skloním. Opřu své čelo o to její a mé rty se opatrně dotknou těch jejich v letmém polibku. A pokud svolí, tak se pochopitelně letmý polibek prohloubí a protáhne. Nevím co mně to popadlo.
Možná bych měl toto šílenství skončit dřív, než to začne být vážné. Jenže tělo neposlouchá. A na mysl vytane jediná věc: Proč?

Vážně bych pokračoval ještě delší chvíli, než by nám došel dech a donutil nás přestat. Zastavil čas a to všechno. Jenže nemůžu. Děsím se toho, kam by to mohlo pokračovat a nevím zdali jsem připravený.
A tak se od ní odtáhnu, odtáhnu se od onoho sladkého a velmi příjemného objetí, abych se usadil opět na své místo a vypil si vlažný čaj. Opět bezeslov.
Nicméně mi dojde, že bych se jí aspoň měl omluvit a říct důvod svých činů, že si to zaslouží.
"Budeš tu tedy přes noc?" Sice to není ono, ale prolomí to ticho. Aspoň už nemlčím a přešel jsem k poměrně praktické věci, vzhledem k tomu kolik je hodin.
Možná jí to jednou vysvětlím. Možná jí jednou řeknu vše... ale teď, když cítím stále chuť jejich rtů na svých. Srdce mi stále buší a buší snad pouze a jen z důvodu, že prostě je... Ne, teď by to nebylo vhodné.
I když... co je vhodné?
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 05. listopadu 2015 21:56
ikonka305885004063.jpg
Chvilka klidu a míru

"Vyplývá z toho to, že jsi oficiálně přijat mezi skupinu sebevrahů. A myslím, že jsme vymysleli novou úroveň. Vrhat se na šílené uzurpátory po boku s někým, s kým se cítíme takhle dobře..."
řeknu tiše.

Ano, ano, jsem blázen, přiznat se k citům, které ani neumí popsat a ani bych si neměla být jistá, že to on cítí stejně. Ale přišlo mi, že on právě jediný - ten komu bije srdce stejně jako mně - je právě schopný mne pochopit a ví, jak se cítím. Byl totiž moji součástí a já jeho... Nebo takový jsem aspoň měla z toho pocit.

Odhodlám se k další věci a pohladím ho jemně po tváři.

"Nemám zdaleka ani nejmenší tušení, co tohle je, ale je to tak... skvělé...?"
 
Vypravěč - 05. listopadu 2015 21:49
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Nicky a její několikáté probuzení v cele

Utře si plivanec do kapesníku, který vytáhne z kapsy. Probodne tě pohledem.
"Vypadáš, jako kdybys to měla mít za chvíli spočítané. Musel jsem se ujistit, že ještě dýcháš..." Povzdechne si. Schová kapesník do kapsy.
"... a bohužel tomu tak stále."
Věnuje ti kritický pohled. Pokud vypadáš tak strašně, jak se cítíš... není se čemu divit.

"Vlastně tak nějak už nic. Potřeboval jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Přeci jen tě mám na svědomí... a možná se omluvit za předešlé nesrovnalosti." Vypadá, že tu svou omluvu myslí vážně. Bylo mu snad vynadáno? Práskl ho snad nový domácí mazlíček Lucifera? Kdo ví.
"A ještě něco... nakonec ti Lucifer sehnal právníka, kterého dokonce Bílá rada akceptovala. Což je pochopitelné, když se jedná o Archanděla Michaela. Zajímalo by mne, co mu Lucifer slíbil..." Postaví se na nohy. Opráší si kolena od prachu a špíny, která je tady.
"... nicméně za chvíli tě odsud pustí. Jistě se musíš těšit na chvíli, kdy budeš na svobodě. Růženko. Přeji příjemné sny." S těmito slovy otevře celu, následně jí zavře a zmizí.

Tvůj stav se ani trochu nelepší. Nemělo by to být vzhledem k tomu, co s tebou Lucifer udělal, jiné. Neměla bys být jako rybička... a ne mít ten ošklivý pocit, že ses oné smrti tak nějak nevyhnula. A opět si pro tebe přichází?
Kdo ví jak dlouho jsi vlastně vydržela být vzhůru... třást se zimou s třeštící hlavou a natolik slabým tělem, že ti nedovolilo vstát z té chladné zemi. Naprosto rezignovalo... Nicméně opět si usnula.
A celý obraz se opět změnil.
Tentokrát začátek snu nebyl v lese, jak tomu bylo minule. Byl někde naprosto jinde. V hale onoho sídla, ze kterého ti Kloboučník ukazoval výhled, těsně předtím než tě zradil.
Když je řeč o něm... k čemuž se dostavíme za chvíli. Na té celé scéně bylo něco děsivého, mrazivého. Například to, že jsi stála v kaluži krve.
Viděla si mrtvá těla poskládaná na jedné hromadě. Kloboučníka, Bilého králíka, Srdcového kluka, stejně jako bílé královny a rudé. Těla všech tvých známých. Někdo tu udělal doslova jatka.
A ten někdo tu stále byl... dle oné melodie, kterou si broukal. Tak známé melodie. Od kapely Lordi - Devil is a loser. Ten hlas byl povědomý a bylo tak nějak jasné, či si to mohla tušit... kdo to všechno provedl a kdo čeká zrovna na tebe. Tam někde ve vrchních patrech.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.2255699634552 sekund

na začátek stránky