Andor.cz - Dračí doupě online

V mém skromném bytě
Sierra

"Ne. Neměl jsem to ani trošku v úmyslu. I když s tou podprůměrností bych to mohl napravit. Zůstaň tady ještě chvíli a možná tě něčemu naučím... Ale jak jsem řekl nejdříve odpočinek a věř mi, že dokážu být velmi přesvědčivý." Myslím to vážně a dokonce i s tou nabídkou ohledně samotného učení. Prostě jsem jí ukřivdil. Nejsem necita a myslím to sakra vážně. Jen jsem na ostatní stejně tvrdý, jak na sebe.
"To jsem rád." Usměji se na oplátku i já. A ano. Umím se i usmívat. Divné, já vím. Už to nikdy nebudu dělat.

Úžasné? Vážně? Překvapí mně její reakce na Bastet, ale mlčím. Přeci jen moje spolubydlící a zároveň mazlíček na to bude mít svůj názor.
"Děkuji... A pochopitelně není zač. Líbíš se mi." No neříkal jsem to, že budeme mít svůj názor? Mávl jsem nad nimi jenom rukou a přesunul se do kuchyně, abych se pustil do lektvaru. Při čemž jsem si zase pustil v rádiu relaxační hudbu a snažil se zrelaxovat. Ne. Nešlo to ani trochu. Bastet kazí veškerou harmonií, která byla v tomto domě.
A tak jsem mezitím co Bastet pomohla Si si sednout na velkou rozkládací pohovku, na které spím... hádejte kdo... já, Bastet mi totiž zabavila pokoj. Dělala Si společnost, mezitím co já pobíhal po kuchyni sem a tam. Připravoval přitom velmi nechutný lektvar, který však je velmi účinný.

"Ty a Zach spolu chodíte? Jak dlouho? Zdáš se mi z těch jeho lásek taková normální." Promluví Bastet, která znásilní náš bar a pochopitelně si nalije, jak jinak. Přeci jen je to me casa, su casa... či tak nějak.
Nádech a výdech. Snažím se uklidnit. Snažím se neposlouchat a snažím se míchat lektvar. Není dobré ho připálit.
A ne, Sierra není moje láska. Byl to jen sen. Halucinace. My dva spolu? To se nestane. Ne. Nesmí se to stát. Přece tak hloupě nebudu mluvit k jejímu břichu. A dítě? Brrr... Ne. Ani ve snu.
"Dáš si taky něco? Máme tu samé dobré věci. Viď Zachu!" Poslední slova na mne houkne a já mám co dělat, abych se kousal do rtu. Něco si pro sebe zabrblu.
"Ano, Bas." Odpovím jí, když se zeptá asi po třetí co jsem to řekl. Znáte to. Máš pravdu, miláčku. Ano, miláčku. To na Bastet skutečně platí, pokud chcete mít hned klid.
"A vůbec nechápu tu jeho chill out muziku. Poslouchá to a vůbec se nezdá být klidný. Stále se mračí. Bručoun jeden." Začne se smát. Ona se vážně začne smát. Nazve mne bručounem a začne se smát.
"Já to slyším!" Houknu pro změnu já.
"Tak si zavři dveře." Něco zavrčím a zavřu dveře do kuchyně. Ještěže máme obývák těma dveřma nějak oddělený. Něco mi říká, že i přesto je budu slyšet.

"Povídej mi něco o sobě? O mně si už jistě musela slyšet... takže. Navíc nerada se opakuji." Vykouzlí na tebe úsměv, pro který by spousta mužů vraždilo a možná i nějaká hrstka žen. Posadí se na pohovku vedle tebe a upřeně se ti podívá do očí. V jedné ruce drží skleničku a tou druhou tě opatrně pohladí po ruce.

Nicky u Bílé královny

Jestli Šklíba uhnul? Samozřejmě, že ano. Takže si dopadla stejně jako Kloboučník. Na zemi. Možná právě proto byl okřiknut, tak jak byl.

"Ještě, aby ne. Když jsi můj šampion." Vykouzlí na tváři úsměv, když bok po boku kráčíte do domu. Teda spíše do honosného sídla.
Všechno je tam velké a lesklé. Toto je prostě ta pravá zlatá klec.
"Och jistě. Myslel Šaršouna. To je meč. Potom až se převlečeš a následně pojíme, ti jej ukážu." Odpoví ti na danou otázku, když jsou všichni vevnitř.
Takže ano, jak si předpokládala jiné zbraně se tady nevedou.
"Následujte mne, prosím." S tím se vydá do schodů. Nejprve první patro, následně druhé. Vydá se dlouhou chodbou. Je tu spoustu dveří.

"Alenko." Houkne na tebe Kloboučník a zdá se, že má v úmyslu ti něco ukázat. Bílá královna se zastaví a jen pokyne hlavou, že může.
"Pojď se mnou, prosím." Prohlásí a otočí se, aby se vydal po schodech nahoru, do nejvyššího patra na balkón a tam se zastavil.
"Podívej." Rukou ukázal ven. Je to něco jiného než, co jsi doposud viděla. Nikdy toto neuvidíš v Chicagu a ani z Lucova okna.



"No není to nádhera?" Rozpačitě na tebe pohlédl a usmál se. Ten jeho úsměv. Ty jeho oči. Ač to Luc není, právě teď se mu podobá nejvíce.

U Bílé královny-čarodějky

Doskočím na poslední shod a vesele se otočím na Kloboučníka. Být Alenkou zase není tak špatné. Jeden tu snadno zapomene na jiné starosti okolo. Tedy, jen na chvíli, než se do sebe pustí ti dva, jako za starých časů.
“Kluci nechte toho…“
Houknu na ně, ale oni nic. Kloboučník se ožene po Šklíbovi, ten zmizí a Kloboučník si namele, zatímco Šklíba se objeví vedle mě. A tentokrát se po něm oženu já, a kdo ví, jestli to po předešlém momentu čekal, ale buď dostane do nosu znovu, nebo si namelu také.

Veškeré šarvátky utne královna, kterou je, jak jsem již v prvním snu správně odhadla, čarodějka, kterou vlastně ani neznám jménem, pokud si správně vybavuji.
“Hola…“
Odvětím na její oslovení, a kde se vzal, tu se vzal, v mé tváři se nalézá rozverný úsměv. Nejspíš rezignace, šílenství a chuť to tu vyzabíjet. A vlastně k čertu proč ne. Dejte mi zbraň a já t s chutí naběhnu a nakopu prdel Beth a Morganovi, aspoň snově, když nic jiného.
Na oslovení Šklíby jen stěží zadusím smích a přiložím si ruku k ústům, abych jej nevyprskla. Poté co jsou pánové zpraženi pohledem od královny, přijde výzva ke vstupu dovnitř a následně přejde řeč k mé osobě.
“Jo! Konečně někdo, kdo mi rozumí!“
Zvolám nadšeně a ruka mi sama od sebe vystřelí do vzduchu ve vítězném gestu. Přes rameno se otočím na ty dva a s pousmáním se podívám na Kloboučníka. Sice to není tak docela můj pekelník, ale nemohu si ten pohled odpustit. Být v animáku přísahala bych, že mám místo očí srdíčka.
Bože, fuj!
Uvědomím si svůj pohled, zatřepu hlavou a dívám se před sebe.
“Kloboučník mluvil o nějaké zbrani pro mě proti … Srdcové královně.“
Nadhodím a pravda, zarazila jsem se nad tím jak se tady Beth vlastně sakra říká. Zajímá mě, co za zbraň na mě čeká.
Ať to není meč, já vím, chtít pušku tak chci moc, ale… Proč mám pocit, že to bude meč?
Holt s tím budu muset pracovat jako s velkým nožem, pokud se mé podezření potvrdí. Na druhou stranu taková puška s bajonetem… Když už mají všechny pohádkové postavy tváře mých známých, tak proč ne i zbraň?

Na návštěvě u Zacharyho
Zachary

Zasmála jsem se, když se začal omlouvat po té, co jsem mu řekla, kdo je má biologická matka.

"Opovaž se mi teď podlézat. Nebude ti to k ničemu. Nemám její talent, schopnosti, ani krvelačnost či cokoliv jiného. Jsem průměrná čarodějka, možná spíš podprůměrná, to já vím, jen mám zajímavý rodokmen no, tedy z toho mála, co jsem o něm sama slyšela..." ujistím ho tak trochu pobaveně tím, jak otočil. Potřesu ještě nad tím hlavou. "Neumřu ti na sedadle spolujezdce, neboj," dodám ještě a přidám k tomu zdrženlivý úsměv, aby ho ujistil, že se zvládnu ještě usmívat, ergo ještě nevypouštím duši.

Upozornění o jeho spolubydlící vezmu na zřetel a pokývám hlavou, aby věděl, že jsem ho vnímala. Už se nemohu dočkat, až někoho takového potkám! To je něco jiného než vlkodlak a tak! Líbí se mi jeho zabezpečení domu, někdy by mě to mohl taky naučit. Někdy potom, až... jestli to přežijeme. Tedy hlavně já. Jeho do toho nemám v plánu tahat, pokud možno. A pak uvidím Bastet, jak se mění.

"Páni, to je úžasné," pochválím její umění, co mě okouzlilo. Všechny proměny jsou úžasné. I když asi bych raději to neměla komentovat vůbec. Ale lepší, než kdybych začala ječet, ne? K tomu přidám přátelský úsměv. A jakmile Zachary mě postaví na vlastní nohy, opřu se rukou o zeď. Jsou stále trochu jako z rosolu a já jim nevěřím. Aspoň jsem se zabavila, než Zachary přinesl Bastet župan a já tak neměla čas zírat na to, jak je hezká.

"Ráda tě poznávám, Bastet. Děkuji," řeknu když mi chce pomoct mě podpírat a vydám se tam, kam mě ti dva dovedou.

Už skoro doma, ale stále na cestě
Sierra

Obočí mi vylétne vzhůru, když se vlastně tak nějak přizná k tomu, že na můráka použila slovo moci. Mám co dělat, abych nesjel z vozovky.
Sám znám pár takových slov. Vlastně zatím jen dvě. A při jejich používání jsem málem vypustil duši. Aby pravdu přiznal právě kvůli nim jsem by mimo a zdál se mi ten sen.
Možná to nebyla náhoda. Možná se to stalo kvůli těm slovům. Třeba byla mimo ve stejnou chvíli. Zamyslím se, ale nějak víc to teď nehodlám rozebírat. Na to bude snad dost času.

Možná jsem jí neměl podceňovat. Není to nejlepší v případě možné spolupráce. A to, že si to nevzala k srdci a bere to v pohodě... ne, prostě jsem to maličko víc přehnal.
A právě kvůli tomu s nikým nespolupracuji.
Při jejich další slovech znervózním. Rozpačitě se na ní podívám a přikývnu, než se můj pohled zase věnuje vozovce.

Cože? Zatraceně? A já jsem si myslel, že je nedůležitá. Div mi oči nevypadnou z důlků a mám pocit, že chvíli mám otevřenou pusu, protože jí musím zavřít. Naštěstí jsem splnil slib a nenaboural auto.
"Ou fajn... v tom případě se vážně omlouvám za to předchozí. Nemyslel jsem to tak... Občas mám problém se vyjadřovat hezky. Nikdo mně tak nevychovával a tak." Pro změnu mám v úmyslu se obhajovat já. Život se mnou nemazlil. Aneb když se vaši rodiče dozvěděli, že jste nějak víc nadaný než normální děti ve vašem okolí. Využili toho. Nežertoval bych o tom, že jsem byl prodán do cirkusu.
Yep. Cirkus a jeho jakási přehlídka příšer. Já jsem byl jejich esem v rukávu.
Kouzelný Zachariáš vám předpoví budoucnost.
Zatřepu hlavou ve snaze zase onu vzpomínku na minulost někam pohřbít. Jsou věci na které se nevzpomíná.
Na druhou stranu nebýt cirkusu tak ze mně není to, co jsem teď. Vlastně až tam jsem se pořádně naučil kouzlit.
"Jak se cítíš?" Vyhrknu ze sebe a myslím to sakra vážně. Mám o ní starost. Nejsem necita a nelida. Prostě... ale co... vem to čert. Budete si stejně myslet to svoje.

A po chvíli kdy mi odpoví na otázku už pomalu přijíždíme do ulice, kde se nachází můj ještě ne úplně dodělaný dům, který se vlastně do této části Chicaga nehodí a je jako pěst na oko. Ale mně se líbí. Jedno patrový dům s půdou v rekonstrukci, jedna část pokrytá stále lešením.
Dělám na něm ve chvíli svého volného času... jak jsem říkal.
Před domem zastavím. Vystoupím jako první, abych mohlo odnést dovnitř svou novou známou, pokud není schopná sama chodit.
"Jo... ještě než půjdeme dovnitř... netuším jestli bude Bastet jako žena... nebo jako černá kočka. Ona se totiž ráda mění." Upozorním, abych jí odpustil infarktový moment a hurá dovnitř. Nejdřív odemknout vchodové dveře. Prvně kouzlem, což může má kolegyně pocítit jakési vibrace vycházejícího z domu. A po druhé klíčem.
Všude dobře. Doma nejlépe... No něco na tom bude.

Co se týče chodby, je zaskládána různým materiálem od kachliček, po nějaké dřevo. Barvy a tak.
Kousek od vchodových dveří jsou vedle sebe dveře. Jedno je toaleta a to druhé je koupelna. Dál se chodba táhne do obýváků, ze kterého se dostanete do kuchyně s malou jídelnou nebo do mého pokoje.
Ozve se zamňoukání. Bastet jako kočka nás šla přivítat, když zrovna zavírám dveře.
A nemohla si prostě odpustit to svoje plašení mých dívek... i když toto ještě není moje dívka. Teprve by měla mít... nebo co já vím... to je jedno.
Prostě se Bastet přeměnila a jako obvykle je nahá. Povzdechnu si. Sklopím hlavu. Dojdu rychle do koupelny, abych jí aspoň dal župan... její růžový župan, který přes ní přehodím. Pochopitelně, že jsem kvůli tomu položil čarodějku, ale tak aby hned nezahučela na zem.
"Bastet. Sierra. Sierro. Bastet." Pěkně jsem návštěvu představil kočce a kočku návštěvě. Sundal si svůj kabát a pohlédl na Sierru zdali nebude potřebovat opřít. I když než jsem na to pomyslel, už jí na pomoc přispěchala Bastet. Pěkné. O práci míň.

Střela u Bílé královny

Kloboučník překvapeně zpomalí, když se rozhodneš zasoutěžit si.
Na konec s úsměvem na rtech zatřepe hlavou a pokračuje ve snaze tě dohonit, i když je tak nějak už naprosto jasné, že máš vítězství v kapse.

V cílové čáře chvíli popadá dech. Šklíba se mu směje.
"Vyšel si ze cviku." Dodává pobaveně. Klouboučník ho obdaří nenávistným pohledem a je vidět, že ještě do něj šťouchne, tak se po něm skutečně vrhne. Ale tady by asi Kloboučník neměl šanci proti Šklíbovi, který se může kdykoliv vypařit.
Kdyby toto byla skutečnost a Luc by si přestal hrát na pana Hodného. Vytřel by s Šedivákem strop a možná celý byt. Otázkou je, proč to vlastně nikdy neudělal. Kvůli tobě? Možná.
"Co? Ukážeš dámě, že jsi stále ten samý bojovník, Kloboučníku?" Ne. Šklíba si nedá říct. V Kloboučníkově očích se zlověstně zaleskne. Ruce v pěst. Klouby bělají. Tak moc vypadá jako vztekající se Luc.
"Aspoň nejsem zbabělec jako ty. Vypaříš se nebo budeš bojovat fér?" Otáže se Kloboučník, který po něm vystartuje. Samozřejmě, že se Šklíba vypaří. Což Kloboučníka vyvede tak nějak z rovnováhy a švihne se sebou na zem.
Šklíba se objeví vedle tebe a začne se smát.

"Dooooost!" Zařve někdo u brány, kdo se k vám rychle blíží. Tak rychle, aby to stihl zarazit svou přítomností.
Oblečený celý v bílém. A ten někdo je žena. Bílá královna a nevypadá jinak než jako čarodějka, akorát má jako bonus i bílé vlasy.
"Alenko?" Vykouzlí na své tváři úsměv a udělá pukrle. Poté se úsměv promění na zamračený výraz, kterým obdaří kolegu vedle tebe. "Šklíbo, ty pse!" A v jeho případě to není vlastně od pravdy daleko.
"Kloboučníku." Ten se už dávno zvedl na nohy a oprašuje si oblečení. Obdaří svého kolegu nenávistným pohledem a ten mu oplatí to stejné.
"Přestaňte oba dva. A následujte mne prosím všichni dovnitř." Dá patrný důraz na slova a je tak nějak vidět, že rozdávat rozkazy jí nedělá žádný problém.
"A tobě děvče se podíváme po nějakém pořádném oblečení. Vím moc dobře, jak šaty nemáš v oblibě." Usměje se, když kráčí po tvém boku a jdete jako první. Za vámi je Šklíba a za ním Kloboučník, oprašující svůj cylindr.

Recitující pán pekel v klobouku

Musím říct, že místo, kde jsme se vyloupli je celkem pěkné. Na první slova jen kývnu a následuji je, ale pak se Luc otočí, odkašle si a já čekám nějaký výpravný monolog o tom jak bych se měla chovat či něco podobného a místo toho začne recitace.

Upřímně, zakrýt překvapení se mi nepodaří a divím se, že si na těch názvech některých tvorů nezláme jazyk. Já bych si ho zlámala.
Dooo krychle dubový...
Ať je to sebešílenější a úplně smysluplnost postrádající, stejně je to úžasné a jeho hlas je jako stvořený k diplomatickým monologům, předčítání nebo právě recitaci. Nikdy dřív mě však tak neučaroval, jako nyní.

"Eh... jasně."
Kývnu a oklepu se. Tohle je fakt šílený sen.
"Jasně že zklikviduju. Jen to chce nějaké ty zbraně."
Dodám už o poznání sebejistěji a zase se svou standartní maskou lhostelné suverenity. Na to vyběhnu za těma dvěma, div shody neberu po dvou, jen abych Luce vytočila tím, že se do jejich rádoby soutěže vměšuji a budu lepší. Snad....

Opět na cestě

Pousměji se nad faktem, že mu auto opět naskočí až na několikátý pokus. Zřejmě nejsem vážně jediná s tímto druhem problémů. Omluvy nerozmazávám, vím, že obzvlášť muži se v této tématice neradi hrabou. Střídavě sleduji vozovku a pak jeho. Přeměřím si ho znovu pohledem.

"Nevyhýbám se otázkám, Zachary," ujistím ho. "Předpokládám, že víš, co jsou slova moci. A no, pár jich náhodou znám. Vlastně celkem nedávno jsem si je osvojila. A tak jsem použila slovo, které funguje jako vyproštění."

I to jeho odmlčení je velmi výmluvné a vážně nejsem tak hloupá, aby mi to nedošlo, co tím chce říct. A neberu si to vůbec osobně, já jsem nikdy o svém čarování neměla velké mínění.

"Jen to řekni, nedůležitá čarodějka, podprůměrná. To já jsem. Nikdo mě v tom totiž neučil..." řeknu na rovinu. A zní to trochu jako obhajoba, to se přiznávám. "Fajn, ale slib, že nebudeš jančit. Nesvedeš nás do příkopu, nebo se na mě nebudeš koukat jako na třínohou... andulku. Jasné?"

Počkám si až mi to odkýve a až pak se nadechnu k odpovědi.

"Jsem její dcera. Proto mě Můrák měl jen mučit, ale ne zabít. Proto jsem přežila i skoro přímý střet s ní. Nechce mě z nějakého důvodu mrtvou, zatím. A věř mi, všechny ty věci jsem sama zjistila v rámci minulých hodin a tou horší cestou. Takže ne, nejsem na její straně, ani kdybych neměla předtím ten klíč od Edenu v ruce já."

Dívám se na něj zvědavě, jak tuhle informaci vezme. Jistě, mohla jsem mu lhát. Měla jsem všechny důvody k tomu, neznala jsem ho a netušila jsem, co je zač. Ale já si vybrala být upřímná a věřit v to, že to nijak nepoužije proti mně.

Na cestě a čím dál blíž k cíli
Čarodějka

"V pohodě. Neomlouvej se. To je pochopitelné." Byl jsem na ní možná tvrdý nebo já nevím co. Vždyť jsem, ale nic špatného neřekl. Možná... že jsem nic neřekl.
"Nevyspal jsem se pořádně. Až uvidíš Bastet pochopíš, proč tomu tak je." Sám se divím, že jsem vypustil z úst něco jako omluvu, ale stalo se tak.
Zácpa se po chvíli nějak pohnula, takže jsem zase nastartoval... Teda po třech pokusech a pár troubení těm za námi... se nechal brouk přemluvit k spolupráci a zase se rozjel.
Mohl jsem si oddechnout.
"Whááá... ale neodpověděla si mi jak? Nemyslíš, že když tě budu učit jak ho vystopovat, zasloužil bych si vědět jak? Já na to třeba mám lektvar." Naštve mně, když mi zpětně dojde, že jsem jí vyzradil svůj triumf a nezískal přitom od ní pořádnou odpověď na mou otázku.
"Takže ty jsi takový její trn v patě... jak se někdo jako ty..." Na chvíli se odmlčím. Odpustím si nazvat jí amatérem. Přeci jen, když se dostala ze spáru můráka, tak amatér asi není.
"... dostane do křížku s někým jejich úrovní?" Vážně mně to zajímá. Je to takové překvapivé a nečekané.

A pak položí otázky... furt samé otázky. Aniž by mi ona sama dala nějaké odpovědi.
"Hmmm... možná vím a možná nevím. Zatím si mi však nedala odpovědi po kterých toužím, takže neočekávej, že ti na tvé otázky upřímně odpovím." Už to není k mému domovu daleko. Abych pravdu přiznal, ten dům jsem si tak nějak postavil sám a ještě pořád není pořádně dodělaný. Je to takový můj koníček.
"Nechť ji odpuštěno. Jenže jak jsem řekl předtím..." Povzdechnu si. Protočím oči v sloup.
"Hádej... trošku víc ti fušuju do řemesla, čarodějko." Na chvíli se na ní podívám a zubím se přitom. Myslím si, že pokud je nějak chytrá, tak jí dojde... že jsem asi čaryfuk stejně jako ona. Možná proto ten sen.

Na cestě s bručounem
Bručoun Zachary

Zhluboka se nadechnu a vezmu si jeho kapesníky do ruky, ale nepoužiji je. Donutím slzy vrátit se zpět a statečně je zaženu zamrkáním a hlubokým nádechem.

"Promiň, jen jsem toho měla v poslední době hodně," řeknu ještě tiše na svou obhajobu a odkašlu si. Pokusím se mu odpovědět na jeho otázky. Pokrčím rameny.

"Dostala jsem se z jeho kouzel, nebo jak to chceš nazvat. Což bylo jedno z es v rukávu, co jsem měla a nejspíš jsem ztratila element překvapení..." odpovím na první z otázek a jsem ráda, že můj hlas zní zase jistě a silně jako normálně. "Morgana jde po tom klíči. Chce se dostat do Edenu a podle toho, co vím, udělat tam pořádný brajgl. A já se tak nějak dostala na opačnou stranu šachovnice. Jako důvod, proč na mě posílá tyhle poskoky ti to stačí ? A ne, tenhle nebyl první..."

Už tak nějak automaticky vynechám tu část, proč mě jako jedinou zatím chce nechat živou.

"Ale teď nejspíš už ten klíč má, takže já musím najít nějakou jinou cestu do Edenu a zastavit ji v tom, co chce udělat. Ty jakožto zabíječ Nočních můr asi o žádné vedlejších vrátkách do něj netušíš, že?" zeptám se, aniž bych čekala odpověď. Lehce se zamračím. "Teda vlastně... co jsi zač? Když mi odpustíš, že se takhle neomaleně zeptám."