Andor.cz - Dračí doupě online

Říše Divů a Nicky v ní



Před vámi se tyčila vysoká budova, ke které byla zpřistupněna cesta po schodech, po kterých se vydal bez přemýšlení Kloboučník.
"Už nás čeká." Zaradoval se, než se zastavil na pátém schodě. Šedivák mu byl v patách šklebící se přitom.
Vymění si mezi sebou pohledy. Než si Kloboučník odkašle. Zhluboka se nadechne a je jasné, že bude mít zase jeden z těch jeho monologů.

"Je svačvečer. Lysperní jezeleni
Se vírně vrtáčejí v mokřavě.
Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni
A selvy syští tesknoskuhravě.

"Střez se, střez Tlachapouda, milý synu,
má tlamu zubatou a ostrý dráp.
Pták Zloškrv už se těší na hostinu,
Vzteklitě číhá na tě Pentlochňap."

Meč Šaršoun vytrh, pevně sevřel v dlani
A v lese stopoval ty chvostnatce,
Pak pod strom tumtum used v zadumání
A hotovil se k divé šarvátce.

A když tak zachmurděně odpočíval,
Tu z huňatého lesa Tlachapoud
Tam vtrhl šumohvizdně jako příval
A s vrňoukáním chtěl ho napadnout.

Ráz naráz sekal, šmik! Šmik! V stínu stromů
Šaršounem mával stále lítěji,
Až hlavu uťal mu a potom domů
Se harcoslavně vrátil s trofejí.

"Pojď na má prsa, však to byla túra
s tím Tlachapoudem, chlap jsi od kosti.
Oj nádhernajs, oj bašta. Hoja! Hurá!"
A pochruchňával samou radostí.

Je svačvečer. Lysperní jezeleni
Se vírně vrtáčejí v mokřavě.
Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni
A selvy syští tesknoskuhravě."

Nikdy si neslyšela Lucifera recitovat, ale tohle bylo prostě něco. Možná by nebyla na škodu jej někdy požádat, aby ti předčítal nebo něco takového. Krásně se to poslouchá. Nebýt toto sen, jeden by i přitom příjemně usnul.
"Chápeš... co budeš muset udělat pro její porážku?" Zeptá se Luc vzápětí.
"Zlikvidovat bestií." Doplní ho Šedivák, kterého chození po schodech zřejmě přestalo bavit, protože zmizel a pufnutím se objevil nahoře. Pobaveně na vás mával.
Kloboučník se jen zakroutí nesouhlasně hlavou a vztekle se vydá do schodů. Zvolí rychlejší tempo než předtím. Jako kdyby i teď a tady mezi těma dvěma panovala jakási soutěživost.

Říše divů

Dohady těch dvou raději nekomentuji. Celé je to pěkně uhozené, takhle se Šedivák prostě nesměje... nebo ano?
Tak kráčíme dál, než se začne řešit možnost ztracení směru, cesty, čehokoli... Jak jsem čekala, přichází nekompromisní odmítnutí mé možnosti a salva zmatených slov.

S pozvednutým obočím se podívám na Šediváka.
"Je tohle normální?"
Ale proč se vlastně ptám. Je to šílený Kloboučník, u všech svatých! Krčení ramen beru jako souhlas. Než se Luc opět ozve.

Pohlédnu směrem odkud volá a své překvapení prozradím pouhým zamrkáním, než se za ním spolu se Šklíbovatým vlkodlakem vydám. Cestou se stále rozhlížím, jestli někde někdo nečíhá a pak projdu místem, kudy Lucifer i Šedivák.

Nicky a Střelená Říše Divů

"Já... nechtěl... nemohl jsem si pomoct." Odpoví Šedivák, když mu Luc pomůže zase na nohy. Opráší ze sebe špínu patrnou i nepatrnou. A ušklíbne se jako skutečný pohádkový Šklíba. Divné, že něco takového Šedivák dokáže.
"Máš pravdu. Bylo to od něho hloupé. Ale to je celý on. Hloupej." Přitaká zamračený Lucifer, který je na malou chvíli podobný tomu skutečnému.
Dá se zase do chůze.
Cestou necestou lesem v Říši Divů.

Když upozorníš na možnost, že jste se ztratili. Tak se Kloboučník zastaví. Rozhlédne se kolem sebe a zavrtí nesouhlasně hlavou.
"Blbost. Jdeme správně. Dvakrát kolem tohoto křoví ze všech stran." Poukáže na křoví právě onom tvaru, kterého sis všimla.
"A po třetí si od něho spočítat 50 stop na sever." Dodá, když dojde k tomu křoví a začne počítat stopy.
Šedívák jen pokrčí rameny. Zřejmě k tomu nemá nic v úmyslu říct.

"Našel jsem to." Houkne na vás Kloboučník, který vypadá, že se najednou propadl do země. Ovšem po chvíli vykoukne z jednoho stromu jeho hlava a na jeho tváři se zračí triumfální úsměv.
Takže ten strom je jen iluze... a dostaneš přes něj někam pryč z lesa. Otázkou je stále kam? To však nezjistíš, pokud neuděláš to co následně podle Kloboučníka udělá i Šedivák. Vleze do stromu.

Cestou necestou... polem nepolem... jedu k sobě v broukovi
S Čarodějkou... písnička, která se tak nějak nerýmuje

"Kchmmm... taky žádné datum nebylo řečené." Odseknu. Ne nechci se o tom bavit. Nevím jestli to byla budoucnost a ani mně to nezajímá. Ale abych pravdu přiznal je to prostě divnější než divné. A tak vůbec. Ne. Prostě nebudu... se tady přiznávat k tomu, že mně k ní něco přitahuje. Něco co nejsem schopen vysvětlit a něco, co je mnohem silnější než já sám. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych jí tam nechal. Nenosil bych jí do auta a nejel k sobě domů. Neseznamoval bych jí s Bastet.

Kousnu se do jazyka. Ta její hloupá poznámka o školce.
Ne. Nestojí ti to za to se vybourat. Okřiknu se v duchu a dál sleduji cestu. Musím uznat, že to je poměrně kus. A zdá se... podle aut před námi, že budeme chvíli v zácpě. To není nic pozitivního, i přes tu relaxační hudbu se ani trošku relaxačně necítím.
"Fajn. Zdá se mi to fér. Naučím tě to." Rezignuji. Nedělám to rád, takže to jde poznat i podle tónu hlasu. Není to moc přátelské.
My dva spolu? To je pěkná blbost.

"Wow... Morgana. Slyšel jsem o tom, že přijela do Chicaga. Ale ještě jsem neměl tu čest jí poznat." Přiznám se, a pak se zarazím. Říkala něco o mně a o Bastet. Ona si myslí, že s ní chodím? Možná. Ne. Jednou jsem s ní něco měl. Ale byl jsem opilí a nevěděl jsem, že spím s bohyní a svou domácí kočkou zároveň.
"Nic s ní nemám." Odseknu v odpověď. Ne. Vůbec jsem se nevyspal. Bastet přišlo vtipné, aby si vymňoukávala pozornost, když jsem ve svém lóži měl neznámou dívku, kterou jsem potkal už ani nevím kde. A tak nám nedala ani chvíli klidu. Možná ani k tomu sexu jsme se nedostali.
Občas si říkám... proč jáááá?

Odkašlu si. Nevím co jí k těm dalším věcem říct. Vlastně ani nejsem dobrý utěšovatel. Nemám rád, když ženy brečí. Nutí mně to udělat něco. Jenže nikdy nevím co dělat mám... takže nic nedělám a nervózně čekám, až to skončí.
Zarazí mne to, že mluvila o Edenu a klíči. Je jasné, že to není vůbec dobré znamení a že je to sakra v háji.
Když už stojíme v té zácpě, jednou rukou hrábnu do palubní desky. Chvíli se v ní prohrabuji, než vytáhnu balíček papírových kapesníků, které podám Sieře. Aspoň k něčemu se zmůžu... no ne? A to se cení.
"Ale zpět k tomu, co jsi udělala. No prostě, když jsem vás našel, tak si byla na zemi a ne, tak jak to bývá když tě noční můra drží v hrsti. Takže si jí automaticky něco musela udělat. Tak jsem to myslel." Rozhodnu se přejít k něčemu jinému než k oplakávání mrtvých. Neznal jsem ho. Necítím k němu nic. Možná krom maličké lítosti, že je tady moje spolujezdkyně smutná. To však nahlas nepřiznám a už si s tím teď nehodlám dělat zbytečné starosti.
"Jo a ještě jedna věc... Proč po tobě jede Morgana?" Napadne mně to tak nějak samo. Když po ní jede Morgana a pokud dobře chápu, tak ti kdo jí pomáhali pochcípali, znamená to, že budu taky v nějakém ohrožení na životě.
Juhůůůůůůů... konečně pořádná akce. A já myslel, že se unudím k smrti. Konečně si s někým pořádným poměřím síly.

Říše snů a divů

Vyslechnu Kloboučníkův monolog. vybavuji si masakr, který tu proběhl posledně, ale teď je scéna jiná. Jen se nemohu zbavit pocitu, že nás někdo sleduje... nebo jsem tak paranoidní?
"Zbraně, ty jsou potřeba."
Přitakám. Nejsem zrovna velká mluvka a hlavně s tímhle Lucem si prostě nemám, co říct a tak ho prostě následuji. Sem tam spočinu pohledem na něm samém a v duchu si říkám, že mu to vlastně celkem sluší.
Možná bychom i my mohli později děsit naše nepřátele tím, že na ně vybavneme v podobném kostýmu...
Nad tou představou se ušklíbnu, neb podle mě by to už v úvodu švihlo s Lucem, kdybych řekla, že si na sebe vezmu šaty a kor takovéhle.

Najednou se tu objeví Šedivák, prostě "puf" a byl tu. Není divu, že první, co se stane je, že dostane pěstí do čumáku, protože se objeví přímo na okraji mého zorného pole a já se prostě lekla.
Luc vypadá, že to s ním ani nehlo, krom té věty o tom, že není pěkné mě děsit.
"Kdyby pěkné, ale rozhodně to není bezpečné."
Následně počkám, jestli Luc pomůže Šedivákovi vstát, já mu ruku podat nedokážu a vydáme se dál.

"Jsi si jistý, že víš kudy jdeme?"
Nedá mi to, když mě chytá ten pocit, že tohle křoví, co vypadá jako Marvelovská Big Bertha, už jsem jednou viděla.

Střela jako Alenka v Říši Divů

Kloboučník se nadechne a spustí.
"Fajn. Co říct, krom toho, že rudá fúrie převzala trůn a má v úmyslu tuto říši zničit. Ty si jediná, která tomu je schopná zabránit. Ale potřebuješ pochopitelně zbraně, protože protivníci je mají. Jako například Srdcový kluk. Nikdy jsem ho neměl v lásce. Ale což o to. Je to velmi dobrý střelec. Nikdy nemine. Chrání Srdcovou královnu a je za ní ochoten položit život. I když já si to zrovna nemyslím." Možná by pokračoval v řeči dál, ale pro tuto chvíli mu došel dech, takže byl nucen se zase nadechnout.
"Jdeme přece za Bílou královnou, to je naprosto jasné. Ta má zbraň, ta má zbroj. A koně. Kouzla a tyto potřebné věci pro boj. Pro válku."
Jeho chůze je taková, že by si jeden myslel, že spadne a už nikdy nevstane. Kymácí se z jedné strany na stranu.
A co se týče nepřátel, zatím se tu neprohnal žádný šíp.

"Baf!" Místo toho se vedle vás tří z ničeho nic objevil Kočičák Šedivák. Kloboučníka Luce nevyděsil, vlastně se tvářil stále stejně divně.
"Neděs jí. Není to pěkné." Pokáral ho se zamyšleným pohledem Luc Kloboučník a dál pokračoval ve své chůzi lesem, který byl snad nekonečný.
Už jak dlouhou dobu jím vůbec jdete. Můžeš mít pocit, že tudy jste už šli dvakrát. Zná vůbec Luc Kloboučník správnou cestu? Toť otázka za jednoho bludišťáka.

Sen třetí, Wonderland po druhé

Je mi zima, potím se vedrem a je mi zima. S tím pocitem se propadám do temnoty a doufám, že se obejde bez podivnosti zvané sen.
Omyl a naivní myšlenka. Probouzím se opět v lese a tentokrát je scénář poněkud jiný. Nademnou stojí Luc-Kloboučník a popohání mě, aniž by čekal až se seberu a dojdu k němu.

Ani se neobtěžuji s rozhlížením po své maličkosti, už při vstávání cítím, že mám nasobě stejné šaty jako před tím. Doběhnu Luce a srovnám s ním krok.
"Vysvětluj hned Kloboučníku. Není čas na nějaké 'potom'."
Řeknu prostě a dávám pozor na okolí jestli náhodou někde nečíhá někdo, kdo by měl v úmyslu naši cestu narušit. Konkrétně se rozhlížím po Morganovi, kdyby náhodou od někud hodlal střílet, proto obhlížím všechny stromy a snažím se využít každý milimetr zorného pole, a zmapovat jím celé okolí.
Často běhám i s odstřelovačkou a není pro mě těžké nacházet větve nebo jiná místa odkud by se dalo střílet, navíc já střílím z výkonnějších věcí než je luk, takže v tomto případě nemusím prozkoumávat místa do kdovíjakých dálek.

Na cestě
Zachary

Kdybych byla cynik, mohla bych odpovědět něco v tom smyslu, že zlé sny mám z jiných důvodů a že můj život sám o sobě nebyl v posledních dnech samé sluníčko a štěstíčko. Místo toho mlčím a přikývnu. Tedy samozřejmě ne na ten poznat o tom dítěti.

"Ne, nejsem. A co ty víš. Mohlo to být klidně za dva roky, nebo ještě déle. Já si tedy rozhodně na žádný pevný datum nepamatuji."

Nehodlala jsem mu vysvětlovat, že jsem v poslední době vůbec nehýřila večírky s chlapi. A s Chrisem jsem taky už ... Najednou zauvažuji o tom, co se stalo dneska. Ale tak rychle by se dítě nevyvíjelo, to vím jistě. První příznaky jsou až po několika týdnech. A ne po několika hodinách. To něco málo si pamatuji ze školy. Navíc po tom všem stresu co prožívám a všechny ty napůl vražedné věci, co si dopřávám? Ne, ne, to by žádný začínající život nepřežil, když ženy většinou po celé těhotenství musí být v klidu, teple a nestresovat se. Což já nesplňuji ani zdaleka.

Zvednu obočí, když se vrátím od myšlenek k současné chvíli a rozhovoru. Viděl ji první...? Neodolám a musím se usmát.

"Nevěděla jsem, že jsme ve školce..." poznamenám. Ale pak se podívám taky na vozovku a zavrtím hlavou. "Je mi jedno, jestli je zabiješ ty, nebo já, já to chci jen umět do budoucna. Může se to hodit..," dodám pak smířlivě.

Další vysvětlování opět raději vynechám. Na to by mi nestačila ani cesta k severnímu pólu. Úsměv mi ještě vydrží na tváři. Podívám se opět na něj. Jeho povzdychnutí si vysvětlím tak, že se teď bojí o ni, že ji ztratí kvůli mě. Nebo tak něco.

"Bastet? Už teď mi zní sympaticky," řeknu. "A hele... neboj... ne všechny vize se musí vyplnit. A nikdo neřekl, že to byla vize, možná to byla jen nějaká hra s hlavou od no... znáš Morganu la Fey?"

Sama jsem tu možnost, že to je jen nějaký její trik nevyloučila. Bylo to tak hezké. A mně se hezké věci nedějí už dlouhou dobu. Promnu si krk a snažím se tvářit při vyslovení jejího jména co nejméně zaujatě, jako kdyby to byla tetka od vedle a ne velká čarodějka z dávných dob.

"Udělala? Já? "

*No, krom toho, že jsem se narodila...* ušklíbnu se krátce a potřesu hlavou.

"Mluvíš o té Noční můře? Poslala ji na mě Morgana. Tedy spíš... měla zabít Eliota..."

Při jeho jméně ztlumím hlas. Měla jsem ho ráda. Byl to dobrý člověk a teď je kvůli mě mrtvý. Dřív než si to uvědomím, zjistím, že se mi zrak kalí slzami a já dál mluvím.

"Byl to dobrý člověk. A já ho do toho zatáhla. Schovala jsem u něj klíč od Edenu, po kterém jde. Nevěděla jsem, že Morgana zjistí, že je u něj, myslela jsem, že tam bude v bezpečí a jemu se nic nestane. "

Dívám se na svoje ruce na klíně. Cítím se tak zbytečná a provinilá. Ani zpověď mi tentokrát nepomůže. Jeho krev je na mých rukou. Je těžké dýchat. S myšlenkou na to, že si Eliot nikdy neodpustil to, co se stalo, že nikdy nenašel mír. A Morgan. Taky ho dostala. Zamrkám. Nebudu brečet!

Nemoc a zase ty sen
Nicky

Zatím krev nekašleš. Ale jak se říká: Co není může být.
Spánek není vůbec špatný nápad. Možná se ti přeci jen podaří usnout a nebude se ti nic zdát. I když...

kdyby tomu tak bylo, byla by to naprostá naivita.
Takže, když se tvé oči zavřou a zdá se, že spíš. Začne opět onen sen s Říší Divů, ve které se ocitáš. Avšak není to ani kocour Šedivák či Králík Zatracenec, kdo na tebe čeká... nýbrž Luc Kloboučník. Zase živý a zdá se i v pořádku.
"Čekal jsem na vás... není čas ztrácet čas. Musíme jít za Bílou královnou. Teď hned." Prohlásil a nečekal jestli nějak budeš reagovat. Sešel z cesty, která se zdála jako jediná, na nepatrnou cestičku, kterou si hned jeden nevšimne. Mávl na tebe rukou, abys jej následovala.
"Pojďte. Pojďte. Vysvětlím potom." Prohlásil, když stál a zase se dal do chůze... kdo ví vlastně kam.

Sam s nemocí na krku?

Pokud mě odpověď od golema překvapila, nedala jsem to na sobě nijak znát.
Zajímavé.
Zhodnotím nakonec.

Odmotám látky ze zápěstí a strčím je do jiné kapsy, než dopis. Kdo ví k čemu se ještě mohou hodit. Ruce prohmatám, opráším z nich zaschlou krev a zkoumám, zda tam přeci jen něco nezůstalo.
Chmm... zajímavé.
Víc to už ale neřeším. Ruce jsou v pořádku, což je dobře a tím pádem to vypadá, že ze mě Luc vskutku učinil nesmrtelnou. K mé práci je to příjemný bonus.
Jenže pak mi začne být zima. Což o to, ono by to nijak divné nebylo, když jsem tu jen v tílku, takže se zabalím do dechy, věci z postele dám na zem a schoulím se na ní. Přehoupnutí teploty k vedru, ač se to v téhle zimě zdá neuvěřitelné, na sebe nenechá dlouho čekat a zuřivé zaškrábání v jídnu mě přinutí zakašlat.
Ještě toho trochu...
Samozřejmě mě napadne jestli jsem nesmrtelná na věci z venčí i zevnitř. Ono je sice hezké že vás nikdo nezastřelí, ale když žijete tak jak já dlouhá léta, nemůže to být bez následků. Ne nadarmo tvrdím, že kdyby někdo mohl vidět stav mých vnitřností, tak ty svoje vyzvrací. Mám za sebou několik pěkných etap života a také hrozně veselých. Není nad to, když žijete sice v bytě ve kterém táhne průvan, nefunguje topení a přijdou mrazy. Oblečená neoblečená, zkolabovaly mi ledviny a boudnout mi někdo do jater tak si zlomí nůž. O prokouřených plicích nemluvím.
Tehdy mě doktoři postavily na nohy ale strávila jsem tam vánoce a nový rok, než jsem mohla pláchnout zase ven.

Zajímalo by mě, zda Luc o tom všem ví. Nebo raději ne, nechci to vědět. Deptá mě to, že vlastně vím, že ví všechno.
Každopádně k aktuálnímu kašli a otázce, nedá mi to, abych se nepodívala na ruku, jestli na ní nemám vykašlanou krev. Zůstávám i přes vedro zabalená a zvažuji, že bych zkusila usnout, jestli to nepřejde. Nebylo by to poprvé, co by moje tělo protestovalo z nedostatku spánku.