Andor.cz - Dračí doupě online

Na cestě ke mně, Bastet bude zase vyvádět... chjo
Sierra

Povzdech. Ne. Vážně nemám ani nejmenší tušení, jak jsme se mi dva dali dohromady. To se muselo něco hodně zvrtnout. Připsat to k otcovství však nejde. Ufff. I když k tomu prckovi jsem se choval poměrně dobře, jako k vlastnímu.
"Dopad. Protože to, co ti udělal... má ještě nějaký účinek a mohli by se ti zdát špatné sny, dokud se to nezahojí v hlavě. Proto ten lektvar." Odpovím jí s protočením očí. Můj pohled sjede na její břicho. Neměla by být těhotná?
"A k tomu objímaní mísy... co když za to nemohl lektvar, ale fakt, že jsi v tom." Netvrdím, že ten lektvar, který jí připravím chutná jako tutti frutti. Je nechutnej. Avšak ještě nikdy jsem z nich nezvracel, sic se mi chtělo sebevíc.

"Jo, šel. Svým způsobem jo..." Zarazím se. Přejedu jí zamračeným pohledem. To k čemu míří se mi ani trošku nelíbí. Tu Můru jsem viděl dřív.
"V žádném případě. Já jí... ho... to je saka jedno... viděl první." Zavrčím v odpověď a vážně se už pohledem věnuji vozovce. Nebylo by dobré se vybourat.
Přeci jen opravář by mi už za to něco otřískal o hlavu. V tomto týdnu jsem za ním s autem šel po druhé. Jednou to byly ty dveře a pak problémy s brzdama.
"Krom toho.. ty si vypiješ lektvar a budeš odpočívat. A možná dělat společnost Bastet... je strašně upovídaná." Povzdechnu si.
To mi chybělo. Upovídaná ženská, která je vlastně bohyně a mění se v kočku. Zalíbil se jí můj skromný příbytek, jenom kvůli tomu, když hladová bloudila po ulicích, tak jsem to byl já komu se jí zželelo a dal jí trochu toho mléka do misky. Od té doby jsem se jí nezbavil.
"Co si vlastně udělala?" Zarazil jsem se. Na toto jsem se jí totiž ještě vůbec nezeptal. Vlastně čekal bych, že když dojdu, tak ten týpek bude... nevím co bude... ale prostě ne, to co jsem viděl.

Opět sama
Nicky

"Ty taky." Prohlásí na oplátku golem, když od tebe převezme onen dopis a opět s menším zemětřesením tě nechá o samotě.

Co se týče zranění ruky, pokud tu něco mělo být, tak tu vlastně vůbec nic není. Možná jen zaschlá krev, ale pod ní nic. Vlastně ani jizva. Žádná památka na pouta a škodu, která způsobila. Což je děsivé na druhou stranu to potvrzuje, co Snový Luc říkal. Ono to skutečně funguje.
Nicméně vždycky, když se stane něco pozitivního tak se něco na oplátku posere... jako například to, že ti z ničeho nic je nechutná zima. Tělem projede záchvěv zimnice a potom se tělesná teplota vyhoupne do hodně zvýšené teploty. Čelo orosené potem.
V jeden jediný posraný moment se ještě jako bonus rozkašleš. Otázkou je zda jsou na vině cigarety a nebo si ještě ke svému štěstí někde něco lapla.
Takhle je... cítit se pod psa. A cítit se pod psa zavřená v cele. Blbej den. Kámo nejvíc!

Důvod proč by člověk neměl nikdy vidět budoucnost
aneb když potkáte svého budoucího přítele a nevíte jak jste se mohli dostat od neznámých cizinců až k milencům

Nechce se mu o tom bavit. Fajn, já ho nutit k tomu nebudu. Tedy bavit se O TOM. Jinak ano budu mít spousty otázek a pravděpodobně mu tím polezu na nervy. Nechám se jím zvednout bez protestů. Jen mu připomenu moji kabelku. Tu tady jen tak nechat nemohu. A hůl. Chudák se nanosí, ale co, svalů na to má dost. To jsem viděla na vlastní oči.

"Lektvar proti dopadu? Jaký dopad? Nechci znít skepticky, ale poslední lektvar, co mi někdo uvařil zařídil, že jsem objímala mísu."

To jen kdybyste zapomněli, já jsem upřímná. A i když jsme sdíleli stejný sen očividně, tak nemám potřebu se chovat před ním jinak než jaká jsem. A občas hold mluvím a říkám věci, co by si jiné slečinky nechaly pro sebe, ale copak já mám čas na jemnosti? Víte kolik mě toho bolí?

"Sierra," odpovím na to představení. Zatím jsem vzorný pacient. Až na to mluvení asi. "Ty jsi šel po té Noční můře, že? Takže ho umíš vystopovat a zabít? Naučíš mě to?"

Ano, ano, já vím, jsem na pokraji svých sil. Zase. Ale nedám si říct. Paličák paličatá. No jo, zatím mě to nezabilo! A tak si raději připnu bezpečností pás a podívám se na něj. Je tak neskutečně známý a cizí zároveň. Snažím se ho nespojovat s tím mužem u mně v domě v tom snu. Ale bylo mi tak fajn.

*Ale byl to je sen, možná iluze. Můžeš mu vůbec věřit? * napomene mně mé skeptické, detektivní já.

Ale je to jen tichý hlásek kterému prostě moc nenaslouchám. Mám tendence věřit lidem a v lidi.

Konečně na scéně
Čarodějka

To si tak jdete zalovit jednoho ošklivého démona, kterého pronásledujete už nějaký ten pátek. Vlastně od doby, co byl někým vypuštěn do Chicaga. Jestli dělám pro Bílou radu? Ne. Hodlám o sobě tvrdit, že pracuji čistě a jen na sobě.
A zničit něco takového je vlastně vyzkoušení mých schopností. Jak nejlépe se učit, než takto... no ne?
Nečekal jsem však, že hned zmizí bez touhy se prát a oplatit mi to. Jaké zklamání.
Nicméně jsem nečekal i to, že tam objevím i tu... ze sna. Jeden se nemůže ani pořádně vyspat a hned se mu zdá naprosto šílený sen.
Já a romantické hovado? No fuuuuj. A proto ten překvapený výraz. Otázka. Ty další věci kolem toho.
Marně se bráním. Potřebuji odejít a zase najít jeho stopu. Konečně to dotáhnout do konce. Zlikvidovat ho. Odškrtnout si ho ve svém seznamu a hledat další. Jenže něco je prostě silnější než já. Něco, co si rádo nechává říkat pán Osud. Nebo paní Osud... není to sakra jedno?

A pak tu je ta otázka, kterou vypustí. Lehce se zamračím.
Samozřejmě... že jsem měl ten sen... To bych asi nebyl tak překvapenej a věděl ti na to pořádně co říct, od srdce.
"Chmmm... jo." Vypadne ze mně nakonec.
A pak nevím proč... nesnáším to, když to dělají ve filmech a tak vůbec, jí vezmu do náruče. Něco mi říká, že sama nikam jen tak nedojde.
"Potřebuješ si odpočinout. Udělám ti lektvar, aby to na tebe nemělo nějaký dopad." Automaticky jí tykám. A sakra jo. Viděla mně skoro nahého, takže to už něco značí. A taky jsem jí líbal. Vždycky tykám těm, jejíž ústa jsem líbal. Jenže to je ten jeden z hlavních problémů. Nevím jak jí říkat a hej ty se mi nechce.
To, že jsme řešili miminko je věc jiná. No ne?
"Zachary." Představím se. Mezitím co kráčím ze dveří společně s... teď nevím co přesně říct... ke svému černému broukovi, přesněji mnohokrát opravovanému Volkswagenovi, o němž by se kvůli barvě vyměněným červeným dveřím, jinak zase zbarvené kapotě... dalo pochybovat, že je vůbec černý. No co. Lepší než nic.
Tedy pokud žena namítá a nenamítala celou cestu, tak jí posadím s opatrností na hlavu na sedadlo vedle řidiče. Vzadu mám jisté věci schované pod dekou a je dobře, že tak stále schované jsou.
Co se týče její plamenné holi, nesl jsem jí stejně jako ženu. Hodil jsem jí pod deku. Když bude schovaná, bude to tak lepší.
Sednu si za volant. Na několik odmítavých pokusů nastartovat se mi to přeci jen podaří. Vzhůru ke mně domů si zase přivést do domu ženskou. Má spolubydlící mi to jen tak nedaruje.
To máte tak, když vaše spolubydlící je mluvící kočka... ále když se promění do lidské podoby... hauuu... raději dost. Necháme si to na příště.
Pustím rádio a broukem se rozezní relaxační hudba, ze které mám takoví pocit, že i mně se chce si dát šlofíka. Nebojte se... odřídím to.

Dopis

Otázku od hliňáka odmávnu rukou a pochoduji po cele, zatímco čtu dopis v jedné ruce a v druhé držím řetízek.
Jeho písmo jsem nikdy dřív nezkoumala, dnes tomu není jinak hlavně proto, že mě zajímá obsah slov, nikoli jejich úprava. Vědomí, ž Luc dělá na tom, aby mě odsud dostal dodává větší sílu, než by jeden čekal.
Neboj zlato, já se nedám. Je to jen pitomá obživlá mrtvola...
Napadne mě a pak si všimnu, že tam hliňák pořád stojí a možností odpovědět.
"Ehm... jo.... já..."
Znejistím. Něco jiného je přijmout uklidňující slova a nějaká vrátit. Očekává odpověď? Nechci nic psát. Nevím...

Zatřepu hlavou.
"Jo, dej to sem."
Houknu, vrátím se ke mřížím a vezmu si psací potřeby.
No jo, ale co mám sakra psát?
Zaklapnu víko záchodu, kleknu k němu a dotknu se propisknou papíru. V hlavě vymeteno a dokonale prázdno, proto se ještě natáhnu pro cigarety a jednu si zapálím. Zatímco pravou jsem připravená psát v levé mám cigaretu a držím si s ní mezi potahy papír.
A protože papír je jen jeden, neobejde se to bez spousty škrtanců.

Ty pitomý romantický hovado
Mi ... Zla ... Lá
Díky za amulet. Neboj se o mě, zvládnu se o sebe postarat. Trpělivě čekám a jsem v pohodě.
Na ten plamenomet se těším. Potřebovala bych tu pár osobních věcí, například brokovnici, ale tu mi sem ten golem asi nedostane.

Střela ... Nicky ... tvoje Nicky
Ale jo k čertu - tvoje

Ps: Můžu ten plamenomet pak zkusit na tobě?

Na dopisu se v průběhu škrtání objevilo i trocha popela z cigarety, a na levém okraji slabá krvavá šmouha z látky na ruce, která je jí nasáklá a ačkoli už stejně suchá tak stále patrně barví, písmo je rychlé a škrábané, přesto v něm jsou prvky úhledné škrobenosti, které jsem se nezbavila, jen drobnosti - tu klička, tam zatočení, támhle tiskací přechází do psacího nějakým spojením. Písmo křičí krom momentálního spěchu také obecným vnitřním chaosem a touhou po změně - k horšímu.
Papír přehnu a dám do obálky ve kterém přišla první zpráva. Poručenou pečeť spojím a nahřeji zapalovačem, aby se opět spojila a jelikož nic jako pečetidlo u sebe nenosím, tak vezmu víčko od placatky, které do pečetícího vosku otisknu, aby se obálka opět plně zalepila.
Z placatky se rovnou napiji, než jí zavřu a předám obláku golemovi.
"Seš vlastně celkem fajn divná věc..."
Vím, že golem nemá city, takže něco takového nejspíš neocení, ale kdyby city měl, pravděpodobně by to jako kompliment nevzal. Ne s lidmi to neumím a proto se s nikým obvykle nebavím.

Pokud už golem nic nemá vrátím se k dojedení jídla, kde si ještě jednou přečtu Lucovu zprávu, než ji složím do kapsy kalhot. Jeho písmo je sice spešné, ale pořád hodně úhledné i na ten spěch a roztřesenost ruky.
Jídla už bylo jen pár soust a hned po nich si zapnu řetízek na krk. Normálně bych nad tím možná váhala, ale neodmítej magickou ochranu, když se ti dost možná bude hodit a čert vem tu romantiku okolo.
Dokouřenou cigaretu vhodním do záchoda, na kterém rovnou vykonám potřebu a přesednu opět na postel, kde si s novou cigaretou v ruce jdu zkontrolovat od pout sedřená zápěstí.

Boj s Můrákem - mezi skutečností a snem

Moje ruce po těchto dnech musí být - a jsou - samá modřina, jen to důkladně skrývám pod dlouhými rukávy. Ony ruce mě jako jediné ještě pořád nezradily, ne tolikrát jako nohy. Zrádkyně! Trochu utlumily můj pád na zem a já si tak jsem schopná udržet aspoň to maličké vědomí.

"Jo, jsem jedno velké... překvapení," odpovím mu.

Spíš promluvím kvůli tomu, abych mu dala najevo, že vzdoruji a jen tak se nedám. Skutečné provedení čehokoliv obranného bylo však nad rámec mých schopností. Ale já se nevzdávám.

*No tak, Sierro, sakra zvedni se. Zapal ho... udělej něco...*

Napomínám se, přikazuji si, ale cokoliv udělat se zdá být nemožné. Stejně tak jako fakt, že bych se měla udržet vzhůru. Začínám v duchu panikařit, ale nevzdávám se. To prostě není můj styl. A pak uslyším ten známý/cizí hlas. Zraní Můráka, ale nezabije. Ten Děs zmizí. Chce se mi klít. Můj trumf je v háji.

Uvědomím si, že ten někdo ke mně přišel a pokusím se aspoň pomalu posadit, abych nevypadala tak pateticky. Podívám se na něj a je mi jasné, že můj pohled musí být dost podobný tomu jeho. Protože to není možné.

*Ty?*

Vyslovil přesně to, co jsem se chtěla zeptat já. Což mě mate ještě víc, než to, že ho skutečně vidím. Povytáhnu obočí a donutím své rty k tomu, aby se pohnuly. Odolám pokušení se štípnout, zda je to sen.

"Tys to taky viděl? Taky jsi měl tu... ten sen?" zeptám se.

Neměla bych se červenat? Ačkoliv proč, já se tam nepromenádovala jen v ručníku. Jo, na to se pamatuju moc dobře. Naštěstí jsem natolik překvapená jeho skutečností a přítomností, že na červenání se prostě nepřijde ani pomyšlení.

Dopis
Nicky

"Vše v pořádku?" Zeptá se Hliňák, poté co si převezmeš dopis.
A ano, pečeť poznáváš. Je hned jasné, kdo ten dopis psal. No samozřejmě, že Lucifer. V dopise krom psaníčka, ti posílá i nějaký přívěšek.
Přívěšek na zlatém řetízku a náboj na kterém, jak obvykle vyřezáváš své jméno stojí to Luciferovo. Někde uprostřed je rudý kamínek ve tvaru slzy. Otázkou je zdali se jedná o rubín či něco takového, ale pravděpodobně to bude hodně drahá. Vyzařují z něho nějaké vibrace, takže do něj je vložená nějaká magie. Ochranný amulet? Možná.
A co se týče dopisu? No posuď sama.

Ahoj drahá
Zlato
Nicky,
ten parchant Mordecai mi maří plány, ale má smůlu, stejně tě odsud dostanu. Jen tě prosím ještě vydrž. Vynahradím ti to. Třeba tím plamenometem, který si chtěla a já ti ho s pár vylepšením nechal na zakázku vyrobit.
Posílám ti řetízek, nejen z toho děsného romantického gesta, ale je to ochranný amulet. Kdyby si na tebe ten mrtvolák chtěl něco zkusit. Mělo by to mít na něj stejný účinek jako česnek na ty z černého dvora.
Kdybys něco potřebovala stačí říct Panu Pumpovi, ten se o to postará. Obávám se, že mám nového domácího mazlíčka.
S láskou
No prostě vydrž ještě chvíli.
Lucifer

Hliňák tu stále stojí. V ruce pro změnu drží papír s propiskou.
"Pán mi to dal, kdybyste náhodou chtěla odpovědět." Prohlásil hliňák a vyčkával. Zřejmě čekal na tvé rozkazy.

Skutečnost nebo další sen?
Čarodějka

"Tohle... ty nemáš umět!" Zavrčí neEliot, když tě pouští. Nohy tě však jako první zradí. Přeci jen, když si je přijímala, tak si málem přišla o život.
Naštěstí tě zatím nepohltili mdloby. Co si budeme však nalhávat nemáš k tomu daleko.
Můrák s tváří Eliota ti věnuje pohled, ze kterého mrazí. Ty jeho oči, se ty tvé snaží pohltit. A ač se snažíš sebevíc bojovat s onou temnotou, máš pocit, že to nejde. Že tento boj tak nějak nezvítězíš.

"Hééééj. Ty jeden parchante." Ozve se povědomí hlas, který nepatří nikomu známému. I přesto máš pocit, že jej znáš. Moc dobře znáš. Temnota, která tě pohlcovala najednou značně ustupuje. Můrák svou pozornost obrací na muže za svými zády. Avšak ne včas, neboť útočník do něj zaryje nůž a na tváři neEliota se objeví překvapený bolestný úšklebek. Což je tak nějak jediné, co vidíš, než zmizí.
"Zatraceně. Už zase. Ty jeden zbabělče." Vzteká se stále povědomí hlas. A až pak si tak nějak všimne, že tu je někdo další. Skloní se k tobě. Když si tě pořádně prohlédne, lze vidět v jeho očích naprosté překvapení a slova, která se mu pravděpodobně drala na jazyk, se zaseknou a nevysloví.
"Ty?" Možná až na jedno jediné.
Není to nikdo jiný než ten muž z tvého snu. Právě ten muž, se kterým ti bylo tak fajn v tom snu. A kterému se pravděpodobně zdál stejný sen, jako tobě.

Mordecai + příchod dopisu

Dvě noci místo možných pár let... to zní fér. Tedy, pokud to není myšleno jako minimálně ještě jednu...
U toho upíra si jeden nemůže být ničím jistý. A zatímco od si hraje s kouřem a mele svoje, bez špetky emocí na něj hledím a cpu se jídlem.
"Jehden mhyslel..."
Zahuhlám s plnou pusou a vůbec si nelámu hlavu s tím, zda mi rozumněl. Zklamán není dlouho, ovládne ho upíří touha po tom, co chce a já se musím vítězně ušklíbnout. Jako bych pohledem říkala 'tak pojď, roztrhnu tě i holýma rukama, ukaž co umíš' ale naši rozepři vůlí přeruší otřes země hlásící příchod golema.
Našpulím na upíra rty a zamrkám.
"Chudášek mrtvolkaaa"
Dodám výsměšně, než se mi v očích blýskne šílenství a zazubím se jako psychopat.
Táhni a srůstej šmejde!
Uchechtnu se nad jeho odchodem a kousnu do pečiva, když tu se mezi mřížema objeví hliněná ruka s dopisem pro mě. Zamrkám a přestanu žvýkat.
...???
Pro změnu změť otazníků. Kdy já naposledy dostala dopis? Každopádně tuto otázku dál nerozvádím, místot oho odložím jídlo na postel vedle sebe, rychle přežvýknu co mám v puse a ještě než vezmu dopis do ruky stačím polknout.
Cestou zpátky k lůžku seberu krabičku cigaret se zapalovačem a jakmile obě věci hodím na postel vedle jídla, podívám se na pečeť, jestli symbol na ní náhodou neznám. Podívám se na obálku proti světlu abych se ujistila, že tam je pouze papír a nic jiného a až poté pečeť rozlomím s úmyslem zjistit co je v obálce za psaní.

Pokec s Mordecaiem
Nicky

"Chápu. Zdá se, že tu však zůstanete ještě jednu noc."
Povzdechne si. Pokrčí rameny.
"Proč nehádáte? Když vám to hned řeknu, bude to strašně nudné a nezáživné." Kývá nesouhlasně hlavou. Mezitím co obláčková šou dále pokračuje. Hlava vlka, která se během chvíle změní na Šedivákovu tvář. Takovou proměnu jsi viděla u jiného vlkouše, kterého si měla to štěstí zamordovat za peníze.
"Chci vás, protože s vámi je větší sranda... A co po vás chci. To je přeci jasné. Nějaké pořádné emoce. Myslel jsem, že jste jich plná a ono nic." Povzdech.
"Jaké zklamání..." V jeho očích se na malou chvíli zlověstně zableskne. Úsměv se promění. Jako kdyby se pomalu ničila jeho dokonalá maska.
"Víte, že si to mohu vzít sám... A nikdo mi v tom nezabrání, dokonce ani vy... vy potom budete toužit." Přiblížil se Mordecai ke tvé cele s úmyslem jí zničit a tebe z ní dostat pro své hrátky třeba i násilím. A v té chvíli začalo malé zemětřesení, když se k vám blížil hliňák. Mordecai se zarazil.
"Odejít hned!" Vydal rozkazy. Mordecai na něj překvapeně zíral. Mezitím, co se jeho lidská maska zase vracela do normálu.
"Pane Pumpo? Vážně? Za to mi ten parchant zaplatí. Ví vůbec, jak se těžko shánějí poslušní golemové." S tím se otočí mrtvolák na podpatku a vydá se pryč. Nechávajíc tě tak s hliňákem, který ti podává zapečetěný dopis.
"Pro vás!"