Andor.cz - Dračí doupě online

Střela evidentně sní a rodinném klidu, který se jí náhle nelíbí

"Zatracenec a ... ona? Vždyť ji šel zabít probohy, to ztratil veškerou důs-... eh... no... já mám asi co říkat, co?"
Ušklíbnu se a na vlastně to je celkem pobavené. Vždyť já teď také žiju s tím, koho jsem měla zabít.
"Jo, to si ještě pamatuju."

Vezmu si další sousto a poslouchám ho, ale hned příbor odložím a dívám se mu do těch upřímných a pravdomluvných očí.
Pak začne mluvit o těch mých podmínkách. Zbavil se papučí, prodal Ševíka, nechal zmizet mou rodinu...
Ten poslední bod se mi celkem líbí, ale oni mají trpět za to, co mi provedli. Na druhou stranu...
Když nejsou už ani pekle, tak je Luc nemůže osvobodit a nemohou se mi po smrti pomstít.
Vyčaruje mi to ve tváři spokojený úsměv sadistického vraha.

Pak přijde ta část s lovem na mou osobu a já upřímně nechápu proč bych po zničení rodiny chtěla pauzu. Krucinál zdá se, že ani nesmrtelná se nezbavím toho, že mě musí zachraňovat někdo jiný. Tu pauzu bych pochopila po tomhle, do háje!
Pevně sevřu vidličku až mi klouby zbělají.
"Chápu. Díky."
S tím se zvednu od stolu snídaně snědená jen z větší půlky.
"Já... půjdu na chvíli na vzduch..."
Otočím se od stolu a vypravím se směrem k sobě.
"Bylo to výborný."
Dodám k jídlu přes rameno a zmizím.

Cestou se pokouším najít někde válející se nebo zašité cigarety kterou bych si mohla jít na balkon zapálit. Na jednu strnau chci být chvíli sama, na druhou doufám, že přijde. Sakra, co se to děje, proč to v té hrudi tak píchá? Cítím se jako by byl hrudník mým plicím málo a chtěly se roztáhnout do většího rozměru.
Chci se vzbudit... tohle je větší týrání než mučení...
Vědomí, že nic z toho není reálné mi na klidném dohrání tohoto snu moc nepřidává. Bojím se, že by se mi to mohlo líbit? Ne. Nelíbí se mi to. Tohle není můj Luc. Luc by se se mnou hádal o své papuče, neprodal by Ševíka, zrovna jeho ne. Nebo... právě zrovna jeho protože v tom autě jsem byla zabita jeho chybou? Ne. Byla to i moje chyba, kdybych mu nedrnkala na nervy a připoutala se, tak bych tím sklem neprolétla.
Opravdu přiznávám vlastní chybu? ... Something is wrong with me...

O čem jen Střela sní

"Beth?" Pozvedne tázavě obočí.
"Ta zůstala... ač nechápu tomu jak se to stalo, tak nějak se spřáhla se Ztracencem." Mírně se zamračí.
"A pokud jde o mně a Beth. Skončilo to od chvíle, co jsem ti slíbil, že to skončí. Přece víš... jak jsme spolu mluvili v té vyslýchací místnosti."

"Ne, nepřiděláváš starosti. A pokud to tak zní. Omlouvám se. Nikdy bych nic takového nevypustil z úst. Je to s tebou obtížné, to ano... ale je to skutečné a já jsem za to šťastný. Opravdu moc." Myslí to vážně. Zatraceně vážné. Dokonce na chvíli nechá jídlo jídlem. A upře na tebe svou plnou pozornost.
"Takové nějaké. Musel jsem ti uvolnit místo v garáži a tak jsem prodal Ševího." Odmlčí se. Zdá se, že přemýšlí nad těmi, které je vhodné zmínit.
"Chtěla si vidět, jak jsem se postaral o tvůj problém v pekle a já ti to ukázal. Vlastně nakonec jsem byl přinucen se jej zbavit úplně... nechal ho zmizet." Přizná hledíc přitom do talíře. Je jasné, že tím problémem myslí tvou rodinu.
"Jinak to nešlo. Oni by tě zničili. Musel jsem něco udělat... A když jsme se vrátili zpátky. Vlastně si se mnou pak, delší dobu nechtěla mluvit. Na dva měsíce jsem zmizel, jak jsem ti slíbil." Povzdechne si. Nalije si panáka. Je tak nějak jasné, co následuje po slově dokud... dokud jsem se tam neobjevil já.
"A pak ses dostala do průseru. Poštvala sis proti sobě podsvěťany nejen Chicaga, ale i odjinud. Byla na tvou hlavu vypsaná odměna. Málem by tě dostali... dokud..." Kopne do sebe panáka.
"Jeden byl tak šikovný a nalezl způsob, jak tě i přes tvou schopnost zlikvidovat. Nebyl daleko od toho, co jsme mi udělali Céčku a Véčku. Musel jsem zasáhnout. Ještě bylo brzo na to, abys usedla na trůn a vládla svému království." S tím ukončí svou řeč. Nechá tě to vstřebat a pustí se do jídla.

Pěkně ulítlý sen...

Šedivákův odchod se dá pochopit, a je to celkem rozumný důvod. Nováčka podle informací pouze odkývnu, neb na větší obrázek o něm ho budu muset vidět.
"No počkej... a co Beth? Jela s ním?"
A hořce mě napadne jiná věc.
Nebo jsem ti jí dovolila kdyby to se mnou-... eh počkat, ale tvrdí, že to se mnou šlo, takže jí nepotřebuje... snad... doufám...
Trochu se zamračím a vezmu do úst další sousto.

Několikrát zamrkám. Opět. Kolikrát tohle udivené gesto ještě udělám?
"Pfuuu..."
Vydechu a loktem levačky se opřu o stůl a hlavu složím čelem na ní. Prsty si promnu kořen nosu.
"Omlouvám se... přidělávám ti jen starosti..."
Ani nevím, proč to říkám, proč se mám potřebu omlouvat. Je to jen sen. On o ničem z toho doopravdy neví, nestalo se to a možná ani nestane.
"Hej... co byly ty další podmínky?"
Pak vidím jak umlkl a zvedu hlavu z ruky.
"Jestli se mohu dál vyptávat... já... prostě si nic nepamatuju... A sakra mě sere, že to nevím."
Poslední větu zavrčím a pevně sevřu vidličku. Pak se opět vrátím k jídlu.

Střelený sen pokračuje
Nicky

"Protože toho už měl dost a potřeboval si zalovit. Být zase doma." Povzdechne si. Blbě se mu to vysvětluje.
"Fuchs. Je to kočkodlak, kterému jsem dal druhou šanci. Vytáhl ho z pekla a postaral se o to, že bude pořádně pracovat a tak." Další měňavec v Díře. Jinak by to asi nešlo.

Když se zmíníš ohledně těch pand, tak si smutně povzdechne. Čímž to jasně potvrdí.
"Nebyly to blbé kecy... Já... ehm... dala si mi podmínky k tomu, aby ses ke mně nastěhovala a já je přijal. Akceptoval... všechny." Odpoví. Nechá na chvíli jídlo být jídlem, aby si po tvém vzoru nalil další sklenku a kopl do sebe její obsah. Kdo ví jaké byly další podmínky?
Až pak se pustí do onoho jídla, poněkud tiše.

No to tedy, Střelenýho zastřelím

Uf. Aspoň něco je normální.
Chvíli jsem se bála, že optevřu bar a nic tam nebude s tím, že v téhle budoucnosti jsem sekla s chlastem. To bych se šla asi zastřelit znova.
Co se jeho názoru na Lordi týče... Ne, raději to nebudu dál rozebírat a budu mu věřit, že se mu stále nelíbí. Je to pro mě rozhodně to příjemnější. Jen škoda, celkem se mi jeho vrčení na ně líbilo.

Zamrkám překvapením. Dobře. Já jsem majitelka Díry. No proč ne, bude sranda.
"Fajn. Líbí se mi to."
Budu tam moc kohokoli střelit do zadku bez obav, že by na mě vlítlo vedení podniku za porušování neutrality. Já jsem Mírotvůrce!
Lucovi nemůže uniknout můj čí dál tím víc se rozšiřující úsměv jak si to reálně představuju.
"Šedivák ujel do Kanady? Proč?"
Měla jsem ho docela ráda. Díra bez něj? Ne, neumím si to představit. Bude mi tam chybět.
"Fuchs je kdo přesně? Člověk? Další vlkodlak? Jiná potvora?"
Vyzvídám dál a kopnu do sebe obsah sklenky při čemž rovnou doliji.

Jakmile se servíruje jsem natolik slušná, abych shodila nohy ze stolu a sedla si normálně.
"Nějak tak? To je vtip ne? Ty sis ode mě nechal vyhodit papuče? I ty s pandama?"
Jako by mi snad na něm najednou hrozně chyběly a bez nich to nebyl on. Nevím proč mě ty pitomý papuče tak zajímají, ale... prostě mě asi zarazil ten dodatek.
"Počkej... nevyhodil sis je sám, kvůli mejm blbejm kecům, že ne?"
Podívám se na jídlo před sebou a prvně do sebe otočím ještě jednu sklenku.
"Jo, dobrou..."
Hlesnu sotva postřehnutelně a dám se též do jídla. Luc umí vařit, na rozdíl ode mě. Vím to moc dobře a chutná mi od něj, ale nahlas to přiznám zřídka. Celkem mi můj předešlý nezdravý životní styl vyhovoval, i když by mě dříve či později (spíš dříve než později), zabil.

Sen noci svatojánské
ZaStřelený Shakespeare

"Ne. Jen jsem přestal u nich vyvádět... ale ne... pořád mne nepřinutíš, abych řekl, že se mi líbí." Pronese skálopevně odhodlaný, i když tak nějak tušíš, že se mu svým způsobem začalo líbit.
Co se týče alkoholu. Vlastně je tam pořádná zásoba brandy a hlavně těch značek, které piješ.

"Ano jsme. Teda o mně se pochopitelně neví, protože já moc nebudím dojem neutrality. Vlastně se hlavně ví o tobě." Na chvíli opustí plotnu, aby si mohl dojít pro skleničku. Bez nějakého zbytečného ťukání a říkání nějakých přípitků se napije.
"No Fuchs je náhrada za Šediváka, který odcestoval do Kanady." Vysvětlí ti. Prázdnou sklenku položí na stůl a pokračuje ve vaření.
"Povedený vtip..." Povzdech. Smutné pousmání. "Nějak tak... ale já je měl vážně rád." Vypadá to, že jídlo je už dovařené. Vytáhne ze skříně dva talíře a poté příbor. Položí to na stůl.
"Ale tebe mám raději." Dojde ještě pro pánev na které to vůbec celé dělala a nabere ti, potom sobě. Usadí se přitom ke stolu. S přáním dobré chuti se pustí do jídla.
A musí se uznat, že Lucovi vaření skutečně jde, ač to vypadá strašně jednoduše a trvalo to chvíli.

Stejně blbý sen 2

Bez námitek sáhnu do šuplíku a hodím do sebe prášky rovnou dva. Upřímně víc mám chuť si nalít panáka, ale to počká, než mě hlava nechá aspoň trochu jasně uvažovat. Snad.
Luc se vrátí od telefonátu a jás i všímám bosých nohou na které se zamračím, ale zatím nic neříkám a poslouchám. V hlavě mi hučí, ale přes to dokážu nějak vnímat co se mi Luc snaží říct a it o, že se nebezpečně přiblížil.
Prvně se lehce cuknu, ale pohledem ho ujistím, že útočná nebudu a nechám ho, aby mi z vlasů vytáhnul onen bordel.

"Víš... vlastně nevím, proč to furt dělám."
Přiznám se s pohledem tupě zabodnutým před sebe.
Z tohohle se jen tak nedostanu.
Náš dům, náš vztah, náš život. Takové to bude? Dívám se na ten pokoj znovu a zjišťuji, že mě to děsí. Přece říkal, že to tu bude jen moje, že tu budu mít soukromí a ... Ne. Přesně proto jsem to nechtěla. Přesně proto jsem to odmítla. Zlatá klec, ve které mě bude mít pod dozorem.
Ne!
Zkousnu si ret a nakonec se seberu a jdu do druhé části domu abych došla do kuchyně za Lucem.

Tam jen zírám s otevřenou pusou, když řekne že si klidně poslechne i Lordi.
"Ještě řekni, že sis je oblíbil..."
Dodám nevěřícně. Nad zástěrou se pousměji a odejdu do obýváku vedle, abych prohrabala CDčka. Nope, Lordi to nebudou. Do ruky mi padnou Blackmore's Night a záhy se z hifi věže ozve jejich St.Teresa.
Na to se otočím k baru a vyhrabu z něj brandy nebo jiný alkohol, co by byl k mání a dvě sklenky.

Vrátím se do kuchyně, bez otázky zda chce pomoct, nebo něčeho podobného. Sednu si ke stolu kam položím přinesenou láhev se sklenkama a oběma nám naliji. Nohy hodím na stůl a zakloním se se židlí tak, že stojí jen na dvou zadních nohách.
"My jsme majitelé Díry? Kdo je Fuchs?"
Jestli jsem si ve snu o Říši divů jako Alenka nepřípadala, tak teď si tak rozhodně připadám.
"A co se stalo s tvýma papučema? To jsem ti je vyházela z okna?"
Rýpnu si s pousmáním. Volím taktiku, že se budu ptát a uvidíme kam mě otázky zavedou. V tomhle snu mi aspoň Luc dělá průvodce, za což jsem celkem ráda.

Stále stejný sen
Nicky

"V stejném šuplíku, jak si našla zbraň jsou prášky na bolest." Houkne na tebe Luc, když ještě hovoří s Igorem, který nezní vůbec nadšeně tím, že bude muset opět vymalovat cos nadrobila.
Ještě se s ním chvíli Luc vybavuje, než něco zavrčí a to Igora umlčí.

"Do hodiny tu budeme." Vejde do pokoje. Mobil schová do kapsy od kalhot. Obdaří tě kritickým pohledem.
"Myslel jsem, že sis na to zvykla a děláš to právě kvůli té bolesti." Pozvedne tázavě obočí. A opatrně se jeho ruka přiblíží k tvým vlasům, snažíc se z nich vytáhnout pozůstalost tvého mozku.
"Kuchyně je v mé části domu." Zamračí se u toho. "Zní to sakra divně, protože je to náš dům... ale chápu... furt si na to ještě zvykám." S tím se bosky přesune do oné kuchyně.
Divné na tom je, že nemá žádné ty svoje plyšové papuče a chodí bos.

Kuchyni má Luc stále stejnou. Aspoň to se nezměnilo.
Začne připravovat snídani.
"Pusť mi k tomu něco... klidně i ty Lordy. Už jsem si na ně zvykl." S tím vytáhne prkýnko, očistí cibuli, nakrájí ji na kostičky. Potom nastrouhá sýr. Naklepe vejce... a jinými slovy dělá šílenou alchymií v kuchyni. Na druhou stranu to opravdu voní krásně.
"Mimochodem, když už jsme ti majitelé Díry, bylo by fajn se tam dneska podívat a zjistit, jestli Fuchs nic nepotřebuje." Houkne na tebe od plotny. Jeden se zapomněl zmínit, že na sobě má zástěru a vypadá to vlastně svým způsobem komicky.

Sen - stejný fígl po druhé nfunguje

Nad jeho posledními slovy se nezarážím, prostě vezmu pistoli do úst a nepřemýšlím nad tím, co čekat, jestli se toho bát nebo co a jak, prostě hlaveň směr mozek, aby to byla jistota a zmáčknout dřív, než nějaký pud sebezáchovy stihne zareagovat.
Rána zazní, tělo dopadá na zem, zatímco mozek vylétl ven a ohodila zeď za mnou.

Bylo by tak moc optimistické očekávat otevření očí ve vězeňské cele nebo v jiném pitomém snu? No, nejspíš ano.
Když začnu přicházet k vědomí, cítím pod sebou tvrdost. Už už bych si myslela, že se můj počin zdařil a jsem na svém tvrdém vězeňském lůžku, když tu si uvědomím, že je to podlaha a v zápětí se ozve známý hlas, který navazuje na předešlý děj.
"No, tak a jsem v hajzlu...
Zdá se, že ve svém probouzení budu musečt být kreativnější... e... počkat? Mě se nevyloučila ani jedna možnost. Buď jsem ve snu a budu se z něj muset dostat jinak, nebo je to pravda a já šílím z minulosti.

Na druhou stranu... neměla by mě sakra vzbudit bolest?
"Aaarrrgg..."
Vydám ze sebe jakýs takýs zvuk plný bolesti. Přesněji bolesti hlavy oblastí kde mi prosvištěla kulka pistole.
"Do hajzlu..."
Dodám už o něco smysluplněji a srozumitelněji.
Nádech. Výdech. Brrr... Hnus.

Utru ze sebe pozůstatky mozku, který mi jak se zdá zase dorostl a pomalu se posadím. Snažím se tu bolest odsunout do pozadí a přemýšlet, ale moc dobře to nejde.
Luc mluví, ale stěží ho vnímám. Rozhlížím se po okolí, vidím i tu ohozenou zeď a všechno je... až příliš reálné.
I ta bolest.
Jo. Jsem v hajzlu.
Usoudím, že možná zkusím chvíli hrát podle pravidel snu a nějak se tu v něm zařadit. Třeba mě to dovede někam, do nějakého bodu, který mě probudí... nebo se prostě nemohu zabít sama a musí to udělat někdo jiný. S tímhle Lucem v tom však asi počítat nemohu.

"Eh... jo... Dobře."
Vyslovím se k otázce té snídaně a snažím se aby se mi hlava bolestí nerozkočila.
Jestli tohle dělám tenhle měsíc už po desáté jen tak z nudy, tak jsem šílenější, než jsem si o sobě myslela.
Nad tím se poměrně vesele ušklíbnu.
"Dřív jsem z nudy chlastala... a teď dělám tohle?"
Ušklebek přejde v tiché a krátké zasmání. Mezitím Luc vyřizuje svůj rusky mluvící hovor, já se pokusím sesbírat ze země své zacelující se já, abych mohla jít někam... někam jinam. Nejspíš na tu snídani o které se zmínil.

Sen č. 2
Nicky

Mlčí. Vyslechne si tvůj návrh, i když vypadá, že má proti němu spoustu co říct. Dá ruce rezignovaně nahoru. Podstoupí pár kroků.
Co se týče zbraně, našla si jí hned v šuplíku nočního stolku. Plně nabitou. Připravenou k použití.
"Vážně tu budeme muset zase malovat?" Pronese zoufale a udělá jen to, že se posadí na postel s jasnou rezignací. Ať si děláš sakra, co chceš.

"Spokojená?" Prohlásí Luc, který se nad tebou sklání. Podává ti přitom věci, aby ses mohla očistit. Smrt se nedostavila. Nic takového nebylo. Jen bolestivá regenerace. Při které u tebe celou dobu byl Luc, tedy možná jednou si odskočil pro věci, aby se mohl utřít a to stejné, abys udělala i ty, až se z toho dostaneš. Což se také stalo.
"Můžu konečně udělat tu snídani?" Zeptá se s pozvednutým obočím. A pokud se jedná o pokoj. Vážně tu bude potřeba vymalovat.
"Budu muset zavolat Igorovi. Ten nebude zrovna dvakrát nadšený, že musí vymalovat v tomto měsíci už asi po desáté." Vytáhne mobil z kapsy a vytočí číslo. Během toho, co se čeká než to ten na druhém konci zvedne, ti ještě řekne. "Občas se nudíš a tak si z nudy uděláš to stejné, co před chvíli. Říkám si, že tě to prostě baví."
S tím však onen hovor na druhém konci někdo přijme. Rusky mluvící. Luc jen pokrčí rameny a přejde na chodu, nechávajíc tě tak samotném v pokoji, který potřebuje vymalovat.