Andor.cz - Dračí doupě online

Wonderland pro Nicky jako vyšitej

"Omlouvám se, že tě na ten trůn nedosadím." Zašeptá Luc-Kloboučník, ze kterého život s posledními slovy vyprchá život. Jak to říkal předtím Čarodějce, když jí oznamoval smrt Morgana. Smrt. Tuhej. Konec. Finíto. Tak to bylo s Lucem.

Co se týče omdlévajícího Zatraceného Bílého králíka, ten tak nějak právě vyskočil na nohy a podřízl Kocourovi-Šedivákovi hrdlo. Zašpinil si přitom oblek, což ho vlastně ani trošku netrápilo. Ten jeho úsměv na rtech, naprostého šílence. Užíval si to.
Pak svou pozornost přesunul na tebe.
"Konec hry, Alenko." Prohlásil a svůj pohled následně přesunul na mrtvolu.
"Hlupák. Skutečný hlupák, který si myslel, že budeme sjednocení mýtem... Přišla si pozdě, abys dokázala, že jsi skutečná." A s tím, se jedna strana sedících ozbrojená, vrhla na tu druhou. Jinak než to nazvat masakrem nelze.
Zatracený Králík se podívá na hodinky.
"Čas na čaj!" Prohlásí s úsměvem. Přejde k stolu a nalije si šálek čaje.

"Ani se nehni! Alenko!" Zavrčí Morgan-Srdcový kluk, který skutečně má přes jedno oko pásku. Luk má přitom opět v rukou a připravený v případě nutnosti vystřelit.
"Nikdy nemine." Prohlásí Beth-Srdcová královna, která mu položí ruku na rameno, když se u něj zastaví. Jsou vzdáleni pár metrů, i přes to to jednomu připadá jako neskutečná vzdálenost.
Všechno tady klame. A zdá se, že všichni jsou zrádci.

Zasranej Wonderland

Fajn. Takže ne Luc, ale Kloboučník. Oukéééj, přejdeme na tuhle hru.
"Jmenuju se Nicky..."
Zaúpím, ale v duchu jsem už rezignovala. Vysvětlit celému tomuhle přeludu, že nepatřím na žádný trůn, pokud teď vynecháme Lucovu nabídku ohledně toho v pekle, nejspíš nemá smysl. A pokud se nemílím a bude ta "zlá" Beth, tak mi asi nebude tak moc vadit nakopat jí tlamu ve snu, ač je šílený.

Jenže vzduchem prosviští šíp a zasáhne Luce - Kloboučníka.
"Lu-Kloboučníku...!"
Vyjeknu zmateně, zachytím ho abych ho na zem položila a klekla k němu. Jako kdyby bylo probodnuto srdce mě, ač si okrajem mysli jasně uvědomuji, že jde o sen, stejně to zabolí.
"Hej, no tak, kamaráde, nemůžeš mě opustit hned na začátku..."
Pravím k němu a tvář mi ovládne nešťastný pohled se kterým pokládám ruku na jeho hruď a skláním se nad jeho tváří.
Nepřemýšlím nad tím, ale potřebuji cítit jeho srdce pod rukou dokud nepřestane tlouct a přeji si aby ta pitomá nána, za kterou tu jsem, měla nějaké léčivé schopnosti. Sakra by se jí hodily. Mám tu porazit Rudou královnu a obsadit trůn, ale bez zbraní si nemohu hrát na jednočlenné komando.

Na scénu přichází střelec, za kterým se otočím, ale stále hlídám Lucův život pod svou rukou.
Zůstaň tu...
Polknu tiché přání, protože ať se mi to líbí nebo ne, Morgana jsem po boku Beth nečekala. Bastard. Nikdo nezmění můj názor na to, že to byl proradný parchant celou dobu!
Nehnutě je pozoruji a celou svou pozornost dělím mezi umírajícho a nově příchozí.
Srdce mi tluče zrychleně, ale ve tváři mám výraz neříkající absolutně nic, krom nenávisti k těm dvěma.

Střela v Říši Divů

"Co by se dělo? Nic se neděje. Jen... jen... jsi, pardon jste... zpátky... to je vše." Prohlásí stále Luc, který se klaní. Zpětně si uvědomí, že si jej nazvala jiným jménem, než jej zde nazývají.
"Jsem Kloboučník, má paní. Žádného muže, jež nese jméno Luc, neznám." Zašklebí se s odporem, když pronese to jméno.
A následně se postaví, s ním pomalu i ostatní.
"Všichni vzhůru na hrad. Ukázat rudé královně, co si o ní všichni myslíme..." Zarazí se Lucifer a lehce se zamračí. "... že není pravoplatná královna, pochopitelně. Tady, Alenka..." Poukáže na tebe. "Je skutečnou dědičkou trůnu. Nyní je čas to ukázat. Dosadit jí zpátky." Řeč Kloboučníka by určitě pokračovala dlouho, kdyby odnikud neprosvištěl šíp a nezasáhl svůj cíl. Přesněji samotného Kloboučníka, který se následně skácel k zemi s šípem v hrudi. Život z něho vyprchával. Zde se zřejmě nehrálo na nesmrtelnost.
"Alenko?" Zašeptal téměř nezřetelně Luc a myslel tím pochopitelně tebe.

A ten někdo, kdo střílel, se pomalu vynořoval na scéně. Pomalu jako v zpomaleném filmu. Bylo jasné kdo to kráčí se svým vojskem figurek. Beth celá v rudém. Společnost jí dělal Morgan, schovávající luk na své místo a s druhou rukou položenou na meči.

Šílený sen

Málem vyletím z kůže když se ozve Zatracenec tak těsně vedle mě, že ho moje pěst mihne o milimetry.
"Fuj kurva tohle...... Co to máš u všech kopyt v pekle na sobě?"
Tak takhle Zatracenýho Simonse neznám a raději ani znát nechci. No fuj. On a Bílá? Smoking bych ještě snesla, i když mám raději jeho pouliční hadry, ale... bílá? Really?
Nechám je dohadovat se o čase a pak se na mě Ray usměje jinak, než se normálně usmívá, ale jen na pár vteřin.

Rezignuji na otázky a jdu za nimi jak osel na trh a rozhlížím se kolem. Ne, vážně se mi to nelíbí, jestli se ptáte na tohle. O to víc, když se před námi rozprostře louka se stolem.
WTF?
Rozeznávám některé sedící u stolu a všichni vypadají jinak, než je znám, ale není pochyb, že jsou to oni.
A pak z čela stolu vystoupí Luc a po stole k nám dojde, aby seřval ty dva.
"Hele brzdi!"
Štěknu na něj. Nenechám ho aby na ně zvyšoval hlas. Obzvlášť omdlení Zatracence mi přijde divné a komické zároveň. On si z Luce nikdy nic nedělal tak jako já. Oba jsme věděli kam přijdem po smrti a nebáli jsme s toho, nebo jsme si to alespoň rádi mysleli a nad sklenkou něčeho dobrého se tomu vesele smáli. A teď tu je jako vyklepaný ratlík v pitomé barvě obleku. Fakt blbej fór.

Pozornost Luce se upře na mě a jeho tvář se naplní štěstím. Na chvíli mám pocit, jako bych tam toho starého pekelníka zahlédla, ale to se změní, když se pokloní a zbytek od stolu udělá totéž.
"Ehm... Luci? Co se tu děje?"
Zeptám se váhavě. Líbí se mi to čím dál míň a pravda, těkavě se rozhlížím po přítomných, hledajíc další známé tváře. Například jednu konkrétní démonku a proč ne také nově poznanou čarodějku. Přeci jen ty dvě tu teď chybí asi jako jediné, jak mě tak právě napadá.
O co že obě budou královny. Do řitě proč já mám být Alenka! Tak takhle dementní halušky jsem měla naposled po LSD...

Sen
Nicky - Alice

"Žerty stranou. Na ty není čas." Zničeho nic se vedle tebe zjeví a prohlásí zase někdo, kdo má stejný hlas Ztracence a vypadá svým způsobem jako on. Až na to, že je oblečen do smokingu a je celý v bílém. Vytáhne z kapsy kapesní hodinky, které obdaří velmi zamračeným pohledem.
"Tik! Tak! Tik!" S tím je vrátí zpátky na své místo a jde za Šedivákem.
Ten se na Ztracence zamračí. A zašeptá něco na způsob toho, že jde pozdě.
"Ne. Ještě máme čas... až za tři minuty bude pět." S tím se ještě poupraví a poté se oba dva otočí za tebou.
"Skvělé, že jdeš. To by jej mohlo potěšit." Prohlásí Ztracenec s úsměvem na rtech, který mu vzápětí zmizí a promění se obvyklý zamračený výraz.
A tak chvíli kráčíte lesem, než dojdete na louku.
Na oné louce se nachází dlouhý stůl, u kterého sedí spoustu známých i neznámých tváří. V jehož čele je nikdo jiný než sám Luc.



"Přišli jste pozdě... A víte jak nesnáším čekání." Prohlásí naprosto vážně, až jeho hlas způsobí, že Ztracenec omdlí hrůzou. Šedivák se ho snaží zadržet, aby nespadl na zem.
"Říkal, že... že... až...za tři minuty... bude pět." Začne koktat Šedivák a hledí někam na zem neschopen se Lucovi podívat do očí.
Ten zlostně praští pěstí do stolu.
"Čas je, když řeknu..." Zarazí se, když si uvědomí, že tu je ještě někdo další než ti dva ubožáci. Že tu jsi také ty. Výraz v jeho tváři se změní v úsměv.
"Ty? Vy... vy jste jí našli?" Prohlásí překvapeně. Stoupne si na stůl, ač by to šlo i jinou cestou, přejde přes stůl a pak seskočí.
Pokloní se.
"Vítejte... zpátky, má paní." Prohlásí. Po jeho vzoru se začnou všichni klanět.

Sen

"Co?"
Ptám se nechápavě než se rozkoukám, probouzí mě cizí hlas, vlastně ne cizí... Šedivákův. Chvíli hledím do jeho tváře a pak zas ne, zmizí pryč.
"Co?
Zopakuji svou otázku a posadím se. Nejsem tam, kde bych čekala, že budu. Les... Podivnosti kolem mě, píseň znející v dáli, stromy působí jako by tančili a všechno ukazuje k jedinému směru kam se dá jít.
Sen, že by?
Pokrčím rameny a udělám pár kroků v před, než se zarazím nad tím, co se mi mihne v zorném poli dole.
"Dělá si ze mě někdo kurva zasranou prdel?"
Vyštěknu překvapeně, když vidím šaty. A ne jen tak ledajaké šaty! Kdyby šlo o večerní róbu, prosim, dalo by se ač by mě to sralo taky, ale... šatičky světlých barev s načančanou sukénkou, cítím na sobě i punčochy a ... brrr... děsivé.
"Takhle začínají noční můry."
Dodám, než se opět ozve Šedivákův hlas.
"No jo porád. Hlavně nezačni mňoukat."
Zavrčím a vyběhnu za ním. Ne, tohle oblečení je strašné a fakt, že nemám zbraně je ještě horší.
Snad se vzbudím brzy. Sotva to začlo, už se mi to nelíbí.

Sen
Nicky

"Šup. Utíkej. Nesmíme přijít pozdě. Už nás čeká. Není dobré ho naštvat." Prohlásí povědomí hlas, který patří Šedivákovi. Vlastně vypadá i tak, jen mu připiš trošku víc kočičích rysů. Chvíli jen tak stojí a hledí na tebe než udělá puf a zmizí.

Pokud se rozhlédneš kolem zjistíš, že se nacházíš v lese. Stromy kolem rozestavěné tak, aby ti byla jasná jediná cesta vpřed. Vanoucí vítr s korunami stromu zpívá zvláštní píseň. Kterou nelze pořádně rozumět. Máš pocit, jako kdyby najednou stromy začaly tancovat.
Nutit tě jen k jedinému. Jít vpřed.
Zdali si ozbrojená. Nikoliv. Nic u sebe nemáš. Možná jen odění, které na sobě máš, by tě mohlo překvapit. Modré volné šaty až po kolena.

"No tak. Pojď." Prohlásí opět hlas Šedivák, který se nachází asi tak deset metrů od tebe. Naznačí ti mávnutím, abys za ním šla.
Pokud si ušla pár kroků, stromy se pohnuly tak, že ti zastoupili cestu takovým způsobem, že jediná možná cesta někam je jít za Šedivákem co vlastně není Šedivák.

Cela, opět sama

Žádná škoda, bastarde...
Probonu ho ostrým pohledem, který by normálně zabíjel. Ne, už mu nemám co říct, ale on mě stále ano, jak vidím a tak ho nechám ať se rozloučí a odejde, aniž bych mu cokoli odpověděla na pozdrav.
Co chci?
Napadne mě teskně jeho otázka se kterou naposled potáhnu a pozůstatek cigarety zahodím.
Chvíli klidu, pitomče a taky se trochu vyspat.
Odpovím mu stále v duchu a pohlédnu na blikající světlo.
"Ty si taky naser na vodiče."
Vynadám mu, než si znovu lehnu a schoulím se pod deku, zády do prostoru. Díky tomu mám menší pravědpodobnost že světlo bude rušit můj spánek a pokud by mě vzbudila něčí přítomnost, tak na zdi před sebou uvidím stín a odhadnu vzdálenost a celou situaci stejně dobře, jako kdybych byla do prostoru čelem a navíc mám u sebe moment překvapení, protože by návštěvník nevěděl, že jsem vzhůru.
Možná jsem skutečně paranoidní, když se obávám napadení i ve vězeňské cele, ale... paranoia je jen jiné jméno pro dlouhověkost.

Staří známí na telefonu
Čarodějka

"Problémy? Cením si tvé starosti, ale mám takový pocit, že tu někdo jiný má problémů až nad hlavu... A já to teda rozhodně nejsem." Prohlásí na oplátku do telefonu Eliot.
"Ale... žádné problémy nebyly. Jsi v pořádku?" Starostlivost v jeho hlase je patrná.
Co se týče Šediváka a Havrana, ty si tě ani trošku nevšímají. Spíš oba dva mají dost se sebou práce. Šedivák s psaním naštvaného dopisu a Havran s kocovinou.
"Víš, nechci nic říkat, ale večer už je teď. Že si to ty... tak teď skončím a v bytě budu tak u sebe budu tak do půl hodiny. Může být?" Navrhne.
"Jinak na to pivo už se těším." Má to z jeho strany být ukončení hovoru, ovšem ze slušnosti čeká, jestli náhodou nemáš něco na srdci ty a dává ti tak možnost.

Cela
Nicky

Chytne jednou rukou zapalovač.
"Jaká škoda... Ale co se dá dělat." Povzdechne sklesle, pomalu dokořujíc cigaretu.
Zavrtí hlavou.
"Říct to... nebude to ono. Teď ne!" Stále vrtí nesouhlasně hlavou, poté co se otáčí směrem k východu.
"Hádanky jsou fajn. Užijte si prosím svou první noc ve své cele, mademoiselle." S tím se lehce ukloní a odkráčí někam do pryč. Pravděpodobně o jedno patro dolů, aby tam mohl otevřít klub.

Nechal tě tak samotnou. Naštěstí už bez kapajícího kohoutku.