Boj o mysl
Zuli

Na její otázku jsem jen kývl hlavou. ”Věřím ti, že to zvládneš.” Šeptl jsem tiše. A připravoval jsem se, jak na mně spočine její váha.
Říct, že je Zuli jako pírko by byla lež. Ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Možná, kdybych se necítil tak mizerně, tak to bylo mnohem jiné. Na sucho jsem polkl, s námahou se pokusil o něco popojít.
Snad bude v pohodě. Snad bude v pohodě. Měl jsem o ní opravdu strach. Ještě to tolik neovládala a bál jsem se, že by se to mohlo nějak pokazit. Co kdyby zůstala uvězněné v něčí mysli? Zatřepal jsem hlavou. Takhle jsem nemohl myslet. Podíval jsem se mimoděk na její hruď. Tentokrát tělo dýchalo samo od sebe. Aspoň něco pozitivního.
Stále jsem nezapomněl na její první pokus, kdy jsem ji musel dát dýchání z úst do úst, aby mi neumřela.
No tak pospěš si. Ponoukám jí v mysli a čekám.

***Aka PJ***

Bylo to jiné než včera. Mnohem snadnější. Dostala ses do k němu, ovládla jsi tělo a viděla před sebou kumpány pana posednutého. Byli to dva celkem hromotluci. Pravděpodobně v minulosti pracovali na stavbě, bylo jim zhruba kolem padesáti. Což bylo docela nepodstatné. Důležité bylo, že jeden byl ozbrojen pálkou a druhý páčidlem. Ty sama jsi v ruce držela pálku.
”Takže na ně vystartujeme. Zmlátíme je a vezmeme jim, co mají.” Pronesl ten s páčidlem, který byl nejspíše váš vůdce. Tvůj kolega něco souhlasně zamručel.
”Až vám dám znamení.”
Z ničeno nic si pocítila tlak, jak se mysl původního majitele těla pokouší tě vyzvat na souboj. Takže to narušilo to, o co ses doposud pokoušela.
(Hoď si. Přehoď 88%)

Carlos
Joleene

S přimhouřenýma očima tě poslouchal. Z jeho pohledu jsi byla schopná vyčíst, že tomu celému ani v nejmenším nevěří. Což ti následně potvrdil i slovy.
”Našla jsi Mala? Vězní tě… samozřejmě… Určitě tě očaroval. Proto se mně pokoušíš takto kontaktovat.” Rychle svou zbraň složí zase dohromady.
”Já ti říkal, že je nebezpečnej. Proč si mně neposlouchala? Dokážeš mi říct, kde jsi?” Začne si rychle balit svoje věci, zřejmě zde měl nějaký provizorní tábor.
”Až ho najdu, tak ho zastřelím a nebudu váhat jako předtím. Omlouvám se… je to moje chyba. Vydrž prosím.”
Cítíš, že ti moc času nezbývá, abys mu to vysvětlila. Jako kdyby tě něco táhlo zpátky. Možná kdybys trénovala, tak bys byla schopná vydržet. Ale tohle je vlastně poprvé, co ses o něco takového pokusila.

Nemožné na počkání...
Carlos

Byla bych mnohem raději, kdyby na ně nekoukal Mal a Ezechiel, ale rozhodnu se to nechat být. Už jen proto, že na jeho osobního paroháče fakt nemám náladu ani energii. A tak nechám bez odpovědi i jeho poznámku o napravování škod. Jako kdybych se já snažila o něco jiného! Pche. Arogantní blbec.

Rozhlížím se kolem po ruinách než mi pohled zabloudí na Carlose, co právě čistí svou zbraň. Vážně jsem tomuhle astrálnímu cestování moc nevěřila, a tak mi trvá, než zkusím Carlose vůbec oslovit. Zaváhala jsem na tak dlouho, že si mě Carlos všiml sám. Pousměji se na něj mírným lehce smutným úsměvem, už chápu, proč se Panenka Marie takhle pořád usmívala. Soucit s lidmi a chápání jejich údivu takový úsměv prostě vyvolává.

"Jo, to jsem já Carlosi. Teda, moje astrální projekce. Takže ... něco jako magický otisk nebo tak něco. Věř mi, jsem stejně jako ty překvapená, že to vůbec funguje... Ale proč dělám tohle. Chtěla jsem tě ujistit, že jsem v pořádku, abys neměl nějaké hloupé nápady jako hledat mě v noci po městě," poznamenám a významně pozvednu obočí. Odolávám nutkání rozhodit ruce do stran přesně tak, jak to dělávala Marie. Něco na těch jejích gestech prostě bylo.

"Našla jsem Mala. Je posedlý, jak jsi říkal, ale zdá se, že to je spíš symbióza než ovládání. Je to divné, já vím. A ten démon, Ezechiel, je arogantní hovado, ale Mal, zdá se, mu věří a skutečně společně zabíjejí merzosti. Vypálila bych světlici, ale padla jsem do léčky. Ti dva mě zachránili a bude mi teď den nebo dva trvat, než se dám dost do kupy, abych mohla zase cestovat normálně s celým tělem a tak..." vysvětlím mu rychle celou situaci.

"Kde tě pak najdu? Pořád na tom stejném místě?" ujistím se.

Bezpečnější cestování
Joleene

”Já jsem si tady nepřišel s nikým kamarádíčkovat, ale snažím se dělat svou práci. Napravit škody, které se napáchali.” Ohradí se Ezechiel.
Když se na to však dívám, jak se dívám. Tak mohu říct, že vlastně oba dva chtějí to stejné a svým způsobem se tolik od sebe neliší. Nicméně si to raději nechám pro sebe. Teda Ezechiel o tom ví, ale raději to ignoruje.
Vděčně se na Joleene usměji, když mi vysvětlí proč by to mohlo představovat problém. Na druhou stranu za zkoušku nic nedáme.
”Když to nepůjde, budeme holt muset vymyslet něco jiného.” Pokrčím rameny za Ezechiela, raději se posadím na zem a sednu si do tureckého sedu. Se zájmem sleduji Joleene.

***Aka PJ***

Chvíli to vypadá, že se nic neděje a je to naprostá ztráta času. Než se ti konečně podaři detailně představit si Carlose a najednou se objevíš někde venku. Ty ruiny, co jsou kolem ti připadaj stejný. Na druhou stranu to vypadá jako nějaký úkryt, kterého si jen tak nikdo nevšimne. Carlos zrovna sedí na kameni a čistí svou zbraň. Takže mu chvíli trvá, než se ti všimne. Jakmile se tak stane, tak s sebou trhne a zbraň málem upustí na zem.
”Joleene?”

Z bláta do louže
Damien

Vidím na Damienovi, jak mu chůze dělá problémy. Nemám obavu o jídlo, ani o vodu, ale bojím se, že takhle jsme dost snadné cíle. Podám mu láhev s vodou a sleduji, jak zapíjí prášky proti bolesti. Vím, že jsem udělala včera, co jsem mohla a že Damien s plánem souhlasil, takže si to nevyčítám. Ale bylo mi líto jeho stavu. Nerada jsem Damiena takhle viděla.

"Ale až nebudeš moct, tak řekni, najdeme nějaký úkryt a počkáme. Máme času a jídla dost," řekla jsem k němu starostlivě. Možná jsem neuměla dávat tak okatě a hlučně najevo, že ho mám ráda, ale záleželo mi na něm. Nebyla jsem s ním jen pro bezpečí.

Zalije mě studený pot, když začne Damien mluvit o tom, že nás někdo pronásleduje a bude na nás útočit. Utrousím nějakou tichou nadávku a pohledem prohledávám cestu před námi. Snažím se netvářit vyděšeně ani že o nich víme, ale sakra, tohle nemohlo pro nás skončit dobře. Damien nebyl ve stavu, aby dokázal bojovat jinak než střílet, a já nebyla tak dobrá v boji, abych nás oba ubránila. Chtělo to aspoň nějakou strategickou výhodu. Myslí mi proběhne ta vzpomínka na ochutnávku pekla.

"Já... dobře," souhlasím neochotně s Damianovým nápadem. Uznávám, že pokud by se mi podařilo je třeba tou schopností vystrašit, tak by nás to mohlo zachránit, ale můj ty bože, jak já jsem se bála.

"Jihozápad," oznámím Damienovi, kde jsem zahlédla pohyb. "Budeš mě muset chvilku podpírat, ano? Zvládneš to?" promluvím ještě k němu. Protože, aby iluze fungovala, měli bychom vypadat co nejpohodověji. A to, že se skácím v mdlobách k zemi tomu fakt nepomůže. A teprve až po tom, co by mi to Damien odkýval, bych se pokusila použít svou schopnost...

Rozšiřuji si obzory
Ezechiel a Malcolm

Nadechuji se k odpovědi na Malcolmovo přemýšlení ohledně toho, jak to udělat, aby ho Carlos nezastřelil, sotva jej uvidí. Osobně jsem si nemyslela, že by jej Carlos zastřelil, z našeho rozhovoru mi přišlo, že se nejdřív přesvědčí, než bude střílet. Ale tušila jsem, že Ezechiela by možná víc svrběl prst na spoušti. Než ale začnu odpovídat, dojde mi, že právě zmiňovaný démon je ten, s kým Mal mluví. Ezechiel se ujme slova a já jej lehce podmračeně poslouchám. Když domluví, tak už se cítím dopálená a nejraději bych mu to oko vypíchla. Probudila jsem se z bezvědomí, sotva funguju a on mi vyčítá, že jsem si nevzpomněla na něco, co stejně většina andělů neumí?!

*Arogantní parchant,* utrousím v duchu.

"No, možná to je tvou osobností, jsi příjemnej asi jako šmirglpapír místo toaleťáku. Měl bys na tom zapracovat, roháči, jinak si nové kamarády uděláš těžko," utrousím k němu poněkud kousavě. Jednak se mi nelíbí, jak se mnou mluví, jednak stále nejsem nadšená z toho, že je v Malovi a v neposlední řadě se mi nelíbí, jak mluví o Carlosovi.

"Andělé na tohle cestování nejsou nijak zvlášť uzpůsobení. Je to nejspíš tím, jak máme být hmotnými bytostmi napojenými na nebeskou sféru, tak využívat tyto nehmotné cesty je pro nás těžší," dodám ještě na vysvětlenou spíše pro mala, než pro pekelného. Unaveně se opřu o zeď za matrací a jen s obtížemi se tam přisunu, abych seděla pohodlněji. Ty dva dny odpočívání znějí vážně skvěle.

"Zkusím to, ale nikdy jsem to ani nezkoušela, takže pokud se mi to vůbec povede, tak to bude trvat," upozorním je bez velkého očekávání.

Ve všech příručkách na tohle téma se zmiňuje lotusový posed, ale na to se jim můžu zvysoka vykašlat. Energie, kterou bych musela vynaložit na to, abych se do té pozice dostala, a bolest, kterou bych si musela projít, mi přijde zbytečná. A raději použiju pozici, co je mi příjemnější. Opřu hlavu o chladnou zeď, zavřu oči a propletu si prsty na rukou, palce nechám, aby se sebe navzájem dotýkali. Snažím se zhluboka dýchat a vyčistit si mysl od současné situace.

*Nejdřív se naladit na jeho energie. Vzpomínej, Joleene, na to, jak jste s Carlosem trávili čas v baru, jak jste společně pili, jak jste společně jedli...* úkoluji se v duchu a vzpomínky mě zaplaví jako hřejivá vlna. Soustředím se pak na všechno, co si o něm vybavím, havajské košile, jeho restaurace, jeho humor, jeho otcovská gesta směrem ke mně, jeho úžasná schopnost proměnit veškeré jídlo v lahůdku...

*Carlosi, kdepak jsi? Carlosi, slyšíš mě? Carlosi, tady Joleene,* soustředím své myšlenky na něj a snažím si vybavit, kde je a jak vypadá. Doufám tak, že propojení bude kompletní a že se mi povede přenést aspoň zvuk, když už ne vizuální podněty.

Plánování
Cat

Rozuměl jsem jejímu strachu. Na druhou stranu jsem jí věřil, jak jsem nikomu jinému ještě nevěřil. Byla silná a byla mocná. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že nakonec tu divokou magii ovládne. Ale nestane se tak pokud se toho bude bát a bude se tomu vyhýbat.
Chtěl jsem jí to říct, až budeme o samotě. Nebylo o tom, že bych nevěřil jejímu strýci. Jen to bylo prostě soukromé a tak jsem raději mlčky jedl.

Neunikl mi pohled na to, jak si sáhla na krk. Vůbec jsme o tom nemluvili, co jí ten zmetek dělal. Stále se nenávidím za to, že jsem byl slabý a nebyl s tím nic schopen udělat. Nenávidím se za to, že mně využil, aby jí ublížil. Byl jsem jeho zbraní. Už nikdy nebude kvůli mně trpět.

Když položila strýci otázku, zrovna jsem měl v puse poslední sousto, které jsem blbě polkl a začal jsem se dusit. Cítil jsem se tak strašně hloupě. Okamžitě jsem to zapil vodou. Což naštěstí pomohlo. Její strýc se tvářil, že se nic nestalo.
”Během zítřka nebo pozítří.” Odpověděl. Chvíli nás pozoroval, než se rozhodl zvednout. Vezme špinavé nádobí.
”Musím ještě něco zařídit, takže vás dva tu nechám.” S tím se popojde pár kroků, těsně u dveří se však zarazí. ”Odpočívejte a tím myslím skutečně odpočívejte.”

Když jsme konečně opět sami, tak chvíli mlčím a jen si užívám onen klid. Přijde mi to jako nějaký zázrak. Stále se mi tomu nechce věřit.
”Cat, já...” Na chvíli se zarazím. Snažím se najít správná slova. ...myslím, že bys měla zkusit trénovat tu magii, aby tě poslouchala. Věřím tomu, že to zvládneš. Nesmíš se toho bát. Zvládneš to. Jsi silná žena. Nemám o tobě sebemenší pochyb a bylo dobré, kdybys ani ty neměla.

Nebezpečí číhá všude
Zuli

”Jo, dává to smysl.”
Smutně jsem musel uznat, že má v tomto pravdu. Už tohle cestování, která má trvat za normální chůze tři a půl hodiny, pro mně je neskutečně vyčerpávající. Začínám mít obavy, jestli se nám tam vůbec podaří dojít.
Možná, když si dám další prášky proti bolesti, tak bych tu bolest tolik nevnímal. Napadne mně snad spásná myšlenka. Donutím nás zastavit. Hrábnu do levé kapsy u kalhot prášky na bolest, které jsem tam večer schoval, abych je nemusel vylovovat zbytečně z batohu. Věděl jsem, že se budou hodit. Poprosím Zuli o láhev s vodou a zapiju hned dvě.
”Tohle by mohlo pomoct, abych byl trošku rychlejší. Nerad bych se tu zbytečně dlouho zdržoval.” Pronesu na vysvětlenou a nervózně se přitom ohlížím kolem.
Mám nepříjemný pocit, že nás něco pozoruje. Ale nic nevidím krom pusté dálnice, zeleně kolem. Musím říct, že zeleni se daří teď asi nejlépe.
”Myslím, že na nás brzo někdo zaútočí. Pronesu tiše, když se zase dáme do chůze. Jednou rukou přitom sklouznu ke svému pasu, abych byl schopen v případě potřeby vytáhnout zbraň.
”Zatím nic nevidím, ale buď připravena.” Na sucho polknu. Tohle nám opravdu ještě scházelo.
”Hlavně musíme jít a tvářit se, že o tom nemáme sebemenší tušení. Nemyslím si ale, že to budou další merzosti.” Snažím se jí tím naznačit, že v případě nutnosti by vůbec nebylo na škodu, kdyby byla schopná jednoho dostat svými schopnostmi.

Přílišné riziko
Joleene

Postavil jsem se, mezitím co mluvila a začal jsem přecházet po místnosti. To co po mně chtěla bylo šílené a naivní. Vážně si myslí, že jen co mně Carlos uvidí, tak mi neprostřelí palici? Změnil se. Nemám mu to za zlé. Všichni jsme se změnili.
Vážně si tak hloupě myslí, že budu mít čas mu něco z toho říct? Celou dobu, co mi to říká, tak jen vrtím nesouhlasně hlavou. Tvář si přitom zakrývám pravou rukou.
Jenže na druhou stranu, když to co po mně chce neudělám, tak bude riskovat svůj život, aby Carlose zachránila.
”Přece to musí jít jinak, abych neriskoval, aby mně na místě zastřelil.” Nemluvil jsem k Joleene, ale k Ezechielovi. Ten jakmile Joleene sdělila své přání zmlkl. Věděl jsem, že nesouhlasí a že by jí nejraději na ty dva dny uspal, aby byl klid.
”Teoreticky bych věděl o něčem. Šlo by o něco, co lidé nazývají astrálním cestováním. V našem případě to je, ale rizikové. Nicméně tady andělka by se o něco takového mohla pokusit, aniž by cokoliv riskovala.” Své, mé, oko zabořil nasupeně na Joleene.
”Někdo si tady totiž neuvědomuje, že Carlos je opravdu skvělý lovec a ten se nebude ptát. Už jednou jsme mu jakž takž unikli. Taky se nezajímal. Chtěl nás mrtvé.” Zhluboka se nadechne a vydechne.
”Tady Mal mu to možná odpustil, ale já nikoliv.”

Zatracená bezmoc
Malcolm

Zamračím se, když se začne Mal vykrucovat. S obavou se na něj dívám a čekám, co z něj vypadne. A to, že mi zopakuje můj současný stav mě taktéž neuklidní, spíš mě to opravdu naštve. Nerada jsem k ničemu, když mě mí přátelé potřebují.

"Proč sis sakra-" polknu zbytek věty a sevřu ruce v pěst. Ne, nemá cenu se rozčilovat a už vůbec ne na ně dva. Za tuhle situaci nemohou, to já se nechala přepadnout merzostmi.

"Fajn. Fajn. Fajn," zabručím a vydechnu. "Můžete se dostat ven a pokusit se Carlose najít? Jestli jsi vzal i ten batoh, co jsem měla na sobě, tak by v něm měla být světlice. Byli jsme smluvení na signál. Až tě najdeme, tak máme vypustit světlici a ten druhý přijde. Pokud je to jen trochu možné, chtěla bych, abyste tam šli tedy sami a našli ho. Carlos se o mně bojí, nebyla jsem ... v nejlepším stavu ani před tím než jsem zkusila kariéru kopacího míče pro merzosti. Když mu řekneš, že potřebuju pomoc, půjde s tebou. Můžeš mu zkusit říct to, co mě. Plus řekni, že vzkazuji, že by tě neměl soudit za jiné oko, že na tom dneska ráno nebyl ještě o moc lépe. A že..." rychle přemýšlím, co by měl říct, aby mu Carlos věřil. Dotknu se unaveně spánků a cítím, jak se mi hlavou rozmáhá bolest. "Prostě řekni, že jestli nechce jít s tebou se za mnou přesvědčit, že jsem tě potkala tak že nemusí, jen ať mě nehledá a ať připraví zase něco tak skvělého jako ty špagety za dva dny, že tam za ním přijdu." Dokončím nakonec myšlenku.

"Já... vím, že žádám hodně, ale nemůžu tu s klidem ležet, když nevím, jestli mě Carlos zbytečně venku nehledá..." požádám Mala a Ezechiela zároveň.