Andor.cz - Dračí doupě online

Románek? Ehmmm... tohle není rande... anebo je?
Beth

Raději jsem přešel tu část s botami. Neboť to je prostě téma, které nechcete řešit s ženou. Boty. Nákupy a další podobné věci. Proto jsem taky většinu času sám. Pokud nemyslím to, že si jednou za čas zajdu do vykřičeného domu a s nějakou si užiju pěknou noc. Neplatím tam. Vzhledem k tomu, že tam dohlížím na pořádek a ten dům je pod moji ochranou. Násilnící si dvakrát rozmyslí, jak si tam vlastně chtějí užít. Lámu ruce, lámu srdce, lámu vazy... a další věci.

"Ehm... padl... no jak se to vezme." Nějak víc se k tomu nevyjadřuji. Můj rytíři. Sakra... vážně si o to říká.

Bylo mi tak nějak jasné, že se prostě na ten burger zlákat nechá. Ještě aby ne. Když tu je prvotřídní a já ho budu platit. Sluší se to a patří se to. Navíc. Nemám rád, když jsem s ženskou a musel bych jí nechat platit útratu, jak za sebe nebo za nás. To je prostě zhovadilé.
A když zvolí na pití brendy, tak hned objednám celou láhev. Číšníka to přeci jen potěší. Aby ne. Dávají na to sakra velkou přirážku.
"Pardon, i přes profesi, jakou mám. Si nemůžu pomoct. Nemá to být, že působíte..." Zarazím se. Odkašlu si. "Působíš staře... spíš je to prostě slušnost. Rád se považuji za jednoho z gentlemanů a tvrdím, že všichni nevymřeli." Vysvětlím.
Ruce si hodím na stůl. Přesněji se levým loktem opřu o stůl a podepřu si bradu. Obdařím svou společnici velmi zkoumavým pohledem.
"Pověz mi... jestli to není tajemství... proč tě někdo chce zabít? Důvod mi tak nějak nebyl řečen." Lehce se zamračím. To je tak, když přemýšlíte, co by to tak mohlo být.
"Budu hádat. Je v tom chlap. Prostě si někomu lezla do zelí a ta osoba tě měla v úmyslu za to zpacifikovat... hmmm je to tak?" Zkusím hádat. Mám rád, rozlouskávání záhad. I kdyby mne to potom mělo trápit nebo zničit. Potřeba vědět je silnější, než cokoliv jiného.

Číšník nám donese dvě sklenky a onu láhev. Když nám chce nalévat, odeženu ho. Otevřu láhev sám. Nejdříve si k ní přičichnu, protože si přeci jen vzpomenu na Střelu a její podezření. A když ženská vypsala na její hlavu odměnu, tak by se tu mohli používat i třeba ošklivé jedy. Vůně po brendy ničem jiném. Potom si loknu a chuť je taky skvělá.
No nic. Můžou existovat i podlé jedy, které prostě nepoznáte žádným způsobem... ale když bych nakonec na nějaký umřel, aspoň umřu tím stylem... že jsem se aspoň snažil neumřít tak rychle. Chápete?
No nakonec rezignuji a prostě nám rozleju. Když už jsem vypil tu láhev, tak se nenapít z ní by byl hřích.
Pozvednu sklenku v přípitku a u toho se zarazím.
"Na loveckou sezónu?" Navrhnu přípitek. A pokud svolí, tak si s ní přiťuknu.
"Tak mi pověz, krásko. Co si vlastně dělala venku v dešti... a tak sama?" Zeptám se jí poté, co se pořádně napiju. Dvě skleničky na bolest a pak budou další na chuť.

Čekání na rozsudek
* Luc a Rada *

Nikdo mi do toho neskočí, mají štěstí. Luc mlčí a tváří se klidně, dokud neřeknu to s tím bydlením. Mám co dělat, abych jej nekopla, aby změnil výraz. Naštěstí své překvapení schová pod nasranost a to je jedině dobře.
Výpověď se zdá se povedla, protože ani nechtějí Lucovu verzi, či spíše potvrzení mých slov. A nedožadují se jména svědka. Zatím.
Nechám je aby se šli poradit a dlouze vydechnu, ne však příliš nápadně. Prostě jsem se po tolik slovech potřebovala pořádně nadechnout a pak celý obsah plic pomalu vypustit ven.

U toho mě vyruší Lucovo naklonení a otázka, která se jednoduše dala čekat, ale stejně se nad ní sama znovu pozastavím.
"Taky jsem řekla něco o improvizaci."
Odpovím snad ještě tišším šeptem a otočím k němu celou svou hlavu.
"Nejdřív mě odsud dostaň, pak si o tom můžem promluvit."
Ne, že bychom o tom nemluvili už v cele, ale teď jsem tak nějak změnila celou situaci. V cele jsem totiž ještě netušila, co tu budu vykládat a to co jsem řekla byl opravdu momentální impulzivní nápad, který ani nestihl být promyšlen a už utíkal ven ze rtů.
To se tak občas samo stane...

A takhle se pálí mosty za minulostí....

Držím se ho pevně. Nechci ho pustit. Ale pak se dostane k těm slovům, která byla jasné znamení konce. Musí jít. Jinak to nezvládne. Jinak to nezvládnu ani já. Překonám se a pustím ho.

"Běž," špitnu.

To je naše rozloučení. Tečka za vším, co jsme spolu prožili, co jsme mohli prožít. Definitivně to skončilo a já se musela držet, abych za ním nevydala. Počítala jsem. Hloupě a jako dítě jsem si počítala do padesáti, než jsem se zvedla, otřela slzy a vyšla z pokoje.

A teď se soustředím na každý krok. Fungovat. Nějak. Dojít pro kabelku. Do pokoje, kde jsem seděla u Chrise. Vzít ji. Zase jít. Dojít až na bar. Nechat si něco nalít. Avšak tady nastane to, že začnu vnímat realitu. Mám zarudlé oči. Slzy držím na uzdě jen tak tak. A jsem pořád unavená a bolí mě ruka.

"Poslala jsem Chrise pryč z dosahu Morgany," vysvětlím Šedivákovi. "Ona by ho zabila..."

Zvednu k němu oči, abych v těch jeho snad zahlédla pochopení, nebo snad soucit. Možná obojí. Dýchání. Požádám o sklenku. Začnu hledat telefon. U toho najdu i peněženku. Vytáhnu ji. Odvést myšlenky triviálností. Aspoň se před Šedivákem nerozbrečím. COž by hrozilo, kdyby mě objal nebo
tak něco.
"Kolik ti vlastně dlužím za pití? Nerada bych ti tady nechala dluhy..." odkašlám si a začnu se probírat nevelkou sbírkou bankovek v mé peněžence.

Před Bílou radou... cože? Cože?
Střela

Mlčím. Nelíbí se mi to. Ale mlčím. Jak jsme se domluvili.
Přemýšlím nad tím, kdo by byl schopen jí z toho lochu dostat. Napadají mne jména. Funkce. Další věci.
Radní mlčí. Nepokoušejí se jí skákat do řeči. Mají jediný štěstí, jak znám svoji holku. Svoji holku... vážně? Tak ta by jim to jen tak nedarovala. Toho si jsou jistí. Neb kdyby ne, vypadalo by to asi jinak.

Problémy s agresí... to skutečně máš děvče. Mám štěstí, že mi nezůstávaj jizvy. Sice by to bylo strašně cool a tak. Ale spousta by jich byla od tebe. Víš zlato?
A pak nastane ta část, když vážně těžké skrývat překvapení. A že fakt překvapenej sem. Sakra moc. Vydechnu. Zluboka se nadechnu. Snažím se, aby mi přitom nevypadla čelist překvapením. Na tvář si raději nasadím masku veškeré nasranosti. To bude nejlepší.

Potom co Nicky domluví.
"Ehmm... Dejte nám chvilku na rozmyšlení. Myslíme si, že ani výpověď pana Rubina nebudeme potřebovat." Prohlásí onen Radní a ani nečeká na náš souhlas nebo tak něco. Popojdou od nás pár kroků, kde se jako hlouček začnou dorozumívat.
Přijde mi to jako naprostá pakárna toto. Dokonce i Mordecai protočí oči v sloup. Stojí přitom bokem od toho všeho, opírá se o zeď a vypadá, že ho to všechno strašně skvěle baví - s pořádnou dávkou ironie. Pochopitelně.
A ne... nemůžu si pomoct.
"Ehmm... bydlíš? Vždyť si říkala, že nemůžeš?" Nakloním se k Střele, zašeptám tiše jasné otázky. Jsem opravdu zmaten.

Jo já můžu.
* Luc a soud *

"Nasral mě."
Šlehnu po Lucovi naštvaným pohledem plným vzpurnosti a víc k tomu neřeknu. Na vrčícího upíra se zamračím a pak ho s Lucem za sebou následuji vstříc soudu. Ať si Lucovo dotčené ego dělá, co chce, já se o sebe umím postarat a dělám to už nějakou dobu. Věc, kterou jen tak nezměním a ani to dělat nehodlám.

Přicházíme před tribunál, vcházíme do kruhu a všichni čarodějové na nás hledí, na Luce s bázní na mě jako na odpad. Nenechám se tím rozhodit a možná i to způsobí že nakonec odpor překoná plamínek strachu i z mé osoby. Dokázala jsem se rvát s přesilou i holýma rukama... Nebo to je jen jedna z mnoha legendárních historek, která o mě koluje? Myslete si co chcete, já vám to vyvracet nebudu.

A pak se místností rozlehne hlas jednoho člena Rady s obviněním.
No... co já na to?
Zeptám se sama sebe, když mě vyzvou ke slovu. Pozvednu hlavu a svým pohledem probodnu mluvčího.
"Ano. Tělo se možná našlo v domě, který vlastní pan Rubin, avšak on sám se smrtí vašeho kolegy nemá nic společného."
Mluvím bez nejmenšího náznaku nejistoty. Pevně, odhodlaně, rázně, přesvědčivě. Nezní to ani jako dlouho připravovaná obhajoba, ale spíš jako svatá pravda, která se přesně tak jak říkám stala. Což musí být pro toho, kdož u toho byl dost děsivé.
"Jsem vinna zabitím toho Jéminéze, ale smrtelná rána byla způsobená sebeobranou, protože se objevil v domě s úmyslem mě napadnout. Pokud by se někdo pozastavil nad zpracováním těla, vyhledejte si laskavě moje záznamy a najdete tam, že trpím na problémy s agresí v takovýchto situacích.
Dále bych dodala, že pan Rubin v té době nebyl doma a já..."
Tady se na chvíli zastavím jen na nádech, nic víc. Což oné chvíli dodá na dramatičnosti.
"... já jeho dům obývám s ním. Můžete klidně poslat někoho z vašich kolegů k prohledání vily. V jedné z jejích částí jsou mé věci a je zařízená pro mé potřeby."
Improvizuji s tím, co mu Luc řekl a důsledky toho budu řešit později. Například to, že teď se tomu společnému bydlení asi nevyhnu.
"A mám minimálně jednoho svědka, který potvrdí, že pan Rubin byl v době činu mimo dům."
Rána na slepo, ale to oni nevědí. Teď jen doufat, že jsem nic neopoměla a jim bude má výpověď vyhovovat. Kol a kolem dobrá polovina informací, co jsem řekla je zcela pravdivá.

Ehm... já nemůžu, ale ty můžeš... cože?
Střela

Vážně? Nechápavě na Střelu hledím, když pokračuje v tom, v čem jsem já začal. Takže mně říkala, abych přestal a ona co... může.
Jestli se cítím dotčený. Sakra, že jo! A tak se mračím. Mlčím.
To, že jsem po něm vletěl... Mělo svůj důvod. Bránil jsem její čest. I když... dobře to je jedno. Jsem stará škola. I kdyby se věděla bránit, tak je to prostě já nevím. Funguje to naprosto stejně jako, když si ráno dáte sprchu a uvaříte snídani nebo si prostě uděláte kafe.

Odkašlu si. Abych šílenou zrzku na sebe upozornil.
"Takže já mu nic nemůžu udělat... a co tady předvádíš ty? Hmmm." Neodpustím si. Mezitím co se upír sbírá na nohy a oprašuje se.

"Už jste s tím skončili? Radní nemají rádi, když na něco musí čekat." Zavrčí, ještě když si upravuje oblečení.

Naznačím Střele gestem, že půjdu až po ní. Samozřejmě nechám před námi jít nasraného upíra, kterému ta nasranost vydrží kupodivu chvíli a opět na tváři vykouzlí onu svou dokonalou masku. Avšak nepodívá se už ani na mne, nebo na Střelu. Vede nás k tribunálu. No to vypadá vážně skvěle.
No prostě jak to jinak říct. Stojíme uprostřed kruhu, který se skládá ze spousty Radních. Bílé hábity a tak. Ne všichni vypadají jako Sarumané. Dokonce jsou tam i ženy.
Vidět je takto vedle sebe by budil dojem, kdyby se snažili dívat někam jinam než na mně. Jestli bych je byl schopen zničit. Pravděpodobně ano.
Zatřepaním hlavy se snažím opětovnou myšlenku zapudit.

"Da... Ehm... Lucifere, Pane Pekel a Slečno Bullet, oba dva jste obžalovaní z vraždy Julia Jimenéze. Jeho tělo se našlo v domě..." Dlouhá odmlka.Zdá se, že Radní má s něčím problém. "Pana Rubina."
Sakra. Bylo těžké zadržet smích. To jak nevěděli, jak mi říct. Bavilo mne to.
"Co nám k tomu řeknete?" Položí nám otázku a já na něj nechápavě hledím. Vážně. To má daleko k nějakému soudu. Měli by se na nějaký takový podívat a nebo... si pustit aspoň pár dílů Soudkyně Amy.
"Třeba vy... slečno Bulletová."
Povzdechnu si. No to bude ještě něco.

Týden ve jméně rozchodů
Čarodějka
odkaz

"Nepochybuji o tom, že jsi velká holka. Jsi silná. Silnější než tvá matka. Víš, Si." Myslím to vážně. Rve mi to srdce. Cítím se tak na nic. Byla to sakra dlouhá doba, kterou jsme společně zažili a teď končí. Něco končí a něco začíná. Tak se to říká. Jenže je to mnohem složitější. Bolestivější. Zničující.

"Dám na sebe pozor. Přísahám. A ty udělej to stejné." Hlavu stočím tak, abych jí mohl objímat a prohlédnout si jí.
"Jsi moje čarodějka..." Zopakuji to. A to mne zlomí. Morganě se to nepodařilo. Jako kdyby sakra věděla, že to zvládne jenom Si. A teď se to děje.
Má vůbec můj smysl život. Bude mít smysl... když ten svůj, co mám teď opustím?
"Já... já... musím jít teď. Jinak to nezvládnu... " Pronesu a odtáhnu se od ní. Postavím se na nohy. Celý se klepu. Divím se, že mne nohy vůbec odnesou. A každý krok je těžší a těžší. Každý krok je, jako kdyby vám někdo vrazil nůž do srdce. Pokaždé, když ten krok zvládnete.
Nechám jí tam samotnou. Musím. Protože bych to jinak nezvládl.

Nevšímám si Šediváka, když kolem něj projdu. Je mi jedno, že na mně mluví. Na ničem nezáleží. Jen na tom jít. Zbaběle utéct z boje. Věřit jí. Zachovat se jako sobec.
Když otevřu dveře, na chvíli se zastavím. Ohlédnu se kolem. A šeptnu tiché: "Sbohem." S tím zabouchnu dveře. Déšť ne déšť. Jdu pěšky k sobě se sbalit a zmizet.

Utnutá rvačka a jdem dál
* Luc *

Oba toho nechali, takže Luce pouštím bez připravovaného kopance do zadnice. Idiot. Na jednu stranu se mu nedivím, také bych se porvala, ale... teď nepotřebujeme zhoršovat situaci, už tak bude asi nelehké mě odsud vyštípat.

Upír se zarazí nad tím, jak Luce nazvat a já se k němu otočím s přimhouřenýma očima a našlápnu si směrem k němu.
"Jestlis poslouchal za dveřmama tak ti utrhnu koule, pokud nějaké máš, a narvu ti je do krku."
Zavrčím. Je mi jasné, že by nás bez odposlechu nenechali, ale to neznamená, že bude informací zneuživat. A kor takových!
Do toho co mezi námi je je každýmu hovno!

Následně probodnu vražedným pohledem Luce, který má stále potřebu mě hájit i přes to, že jsem právě předvedla, že kdybych chtěla tak i spoutaná jim dám po hubách oběma.
Mordecaiův úsměv je plný samolibosti a Luc může vidět jak si nehty zarývám do dlaní a pevně zatínám čelist.
Ne. Nebudu agresivní, nebudu agresivní, nebudu agresivní.
"Čert to vem."
Štěknu a dvěma rychlými skoky překonám vzdálenost mezi mnou a upírem. Pokud mě Luc nezastaví.

Následně upíra chystnu stejně jako Luce před tím a přiškrtím ho na ohryzku poutama.
"Fakt nemám dobrou náladu a fakt mě sereš... přestaň se tak blbě šklebit."
Zasyčím a jelikož upírům pravděpodobně škrcení nějak nevadí krom toho, že mají problém mluvit, tak mu již před tím nakopnuté pravé koleno ze zadu prokopnu. Nic než že ho to bude jen bolet a podlomí se se mu sice nestane, ale tak aspoň mi padá k nohám. Pouštím ho rukama a uštědžím mu ještě kopanec kanadou do zad.

Těžká rozhodnutí a sbohem navždy

"Zvládnu to. Jsem už velká holka. Aspoň mě nebude rozptylovat nikdo na motorce," pokusím se převrátit to ve vtip, ale vůbec se mi to nepovede. Místo toho se mi slzy rozkutálejí po tvářích a já se téměř vrhnu do jeho náruče.

"Jen mi slib, že na sebe dáš pozor. Nic víc od tebe nechci. Jen vědomí toho, že někde jsi a jsi v pořádku," prosím ho ještě plačtivě. Držím se ho pevně. Je to ještě horší, než jsem čekala. Bolí to víc. Má to nepříjemnou pachuť. Definitiva a konec. Jak těžko se ale zahazuje společná minulost a city, co chováme?

"Mně navíc nechce mrtvou. Nemusíš se bát. Jsem přece tvoje čarodějka..."

Snažím se ho ještě utěšit. Uchlácholit, aby svolil. Aby odešel a ani se neohlédl. Protože já nevím, jak moc jsem silná, abych to celé vydržela. Opora a jistota v mém životě, to je přesně to, co ženy potřebují. A u mě to byl po dlouhou dobu Chris.