Andor.cz - Dračí doupě online

Těžká rozhodnutí jsou ty nejhorší
Moje malá čarodějka
odkaz

Upřímně. Zalitoval jsem, že jsem se ptal na to, zda-li se něco děje. I když něco mi říká, že stejně by mi odpověděla. Protože to prostě bylo silnější než ona.
Nečekal jsem však, že mi řekne něco takového. Něco... co já vím. Hned s vámi. S vašim životem. Se vším.
Na malou chvíli pohlédnu někam jinam než na ní. Je to sakra těžké. Prostě. Nevím.

Poslouchám jí. Vyslechnu si naprosto všechno a mlčím. Do očí vyhrknou slzy. Přísahám, že těchto chvil bylo opravdu málo.
Podívám se na svou čarodějku, která mne prosí o to nejhorší. Jenže... já jí málem podvedl. Možná to bude pro nás oba dva lepší. Ač to bolí sebevíc.

"Když odejdu... kdo tě bude chránit? Kdo ti bude krýt záda?" Zeptám se jí. Myslím to vážně. Potřebuje někoho, kdo jí bude tahat z průšvihů. Kdo jí bude chránit.
"Pojď za mnou... ty moje čarodějko." Chci jí pořádně obejmout. Chci být tou náručí, na které se vypláče a že to sakra potřebuje.
Nevím co dělat. Nemám ani nejmenší tušení. Ale... když mohu zabránit, aby Si, Morgana ublížila skrz mne, tak to udělám. Ať to stojí, co to stojí.
Třeba... když ten boj skončí, tak to bude jiné. Třeba. Možná. Kdo ví?
A fajn... nechal jsem slzy, ať tečou.
Zatraceně.

Konec rvačky... ani tu jednu z mála radostí mi nedopřeje
Střela
odkaz

Upír toho nechá dřív než já. A je mi vážně jedno, že ten mrtvák, má více rozumu než já. Ustoupí o pár kroků dál. Ruce má přitom nahoře.
"Fajn. Fajn." Nakonec rezignuji i já. Jestli má pravdu. Jo má. Jenže whááááá... Musel jsem mu to ukázat a nebylo to jen tak.

"Jistěže můžeme. Nebojte se. Nemám v úmyslu si stěžovat na vašeho... ehmm... to je jedno, nebudu si stěžovat na Pána Pekel." Usměje se. Slízne si přitom krev z rozbitého rtu. A zavrtí hlavou, aby si upravil vlasy.

"Je ti jasné, že jestli jí ublížíš. Tak tě pohřbím a zařídím, abys byl přitom při smyslech." Ne. Nemůžu si pomoct. Prostě ne. Nelíbí se mi to prostě.
Musí se uznat, že mrtvák má vážně páru. Cítím se nějaký rozlámaný. Ale to pořád nemění nic na tom, že kdyby nebylo Střely, tak v tom směle pokračujem.

Upír se jen lehce pousměje.
"Jsem si toho vědom. Prosím následujte mne." Pokloní se a ten jeho výraz ve tváři mi akorát hne žlučí, skousnu si ret, až do krve.
Nesmíš ho praštit. Nesmíš! Je ti to jasný! Zatřepu hlavou.
Vím, že se Střela ubrání sama. Ale já si prostě nemohl pomoct. Teď se cítím mnohem líp.

Rychlá a těžká rozhodování

"Ahoj," zašeptám v odpověď.

Ani nevím, jak popsat svoje pocity. Cítila jsem se smutná a cítila jsem přicházející bolest, která určitě bude o to horší, až se to stane. Ale už teď jsem věděla, že je to nevyhnutelné. Jako kdybych stála ve vlaku a dívala se, jak ten vlak jede po kolejích, které brzy skončí na útesu a já s tím nemohu nic udělat. Opatrně jej vezmu za ruku, i když mě ten pohyb bolí. Druhou rukou mu totiž přikryji tu ruku. Mám smutný úsměv. Vím to, nesnažím se to skrýt. Není proč.

"Musíš odejít. Někam hodně daleko, kde o tobě nikdo nebude vědět. Nikdo nesmí ani tušit, kdo jsi a kým jsi byl pro mě. Viděla jsem, co se s tebou stane při dalším setkání, když dál budeme bojovat proti ní. Když jí nenecháme klíč od Edenu."

Mluvím tiše a jemně mu svírám ruku. Lžu mu. Dělám to, co nesnáším. Srdce mi puká, ale já stejně pokračuji ve lži, která mu má zachránit život. Podívám se mu přímo do očí.

"Obrátí nás proti sobě. A ty moc dobře víš, že já ti nebudu schopná ublížit. A když skloním zbraň... začne tě mučit. Aby mi ukázala, že ze všeho nejdůležitější je síla. Aby mi uštědřila lekci, že city jsou zbytečná věc. Uvidím, jak tě mučí, ale nenechá zemřít. Uvidím, jak tě zlomí. A nebudu to moct zastavit..." hlas jsem měla tak tichý, že byl na pokraji slyšitelnosti. Oči se mi zalévaly slzami. Žádné ale neopustila zatím své místo a jen mi čeřily zrak.

"Prosím, Chrisi, nenuť mě to skutečně zažít," zašeptám naléhavě. Sama jsem si tu scénu představila až moc živě. A bůh ví, možná to bylo přesně to, co se mělo stát v budoucnosti. Natáhnu k němu jednu z rukou a položím svou dlaň na jeho tvář. "Buď rozumný sobec. Zůstaň na živu. Prosím. Když ne kvůli sobě, tak kvůli mě. Nepřežila bych, kdybych tě viděla umírat."

Vypovídám o tom, že můj zachránce je debil... *třísk*
* Luc a upír *

Nikdy by mě nenapadlo, že po tom všem si fakt asi najdu chlapa... přítele... to je šílené. Ne, tohle nepůjde. Jestli mě to děsí? Jo. Ale budu to řešit později.
Totiž... na to, co jsme si řekli už netřeba nic dodávat a tak otvíráme dveře. Luc opět upouští svou agresi a snaží se upíra trefit dveřmi.
Škoda...
Docela jsme mu tu ránu přála, ale pak se na něj vrhne rukama a svým tělem a začnou do sebe bušit hlava nehlava.
"Vážně, Luci?"
Povzdechnu si otráveně.
"Oukej."
Pokrčím nad tím rameny. Ne, nehodlám řvát, aby šli od sebe a podobné hovadiny. Místo toho se předkloním, pokrčím kolena, ruce dávám co nejníže a pak je překročím. Hurá, mám ruce před sebou. S tím se dá už něco dělat.

A jakmile mám tuto částečnou svobodu, vyběhnu k těm dvěma, co se vzdalují. Lucem zaměstnaného upíra nakopnu do kolena, pak se přitočím k Lucovi a spoutanýma rukama ho chytnu zezadu kolem krku. S faktem, že mě převyšuje skoro o hlavu si tu svou nelámu, pomohu si nadskočením a následně je Luc v mírném záklonu. S rozhozenou rovnováhu ho stočím na stranu a ocitám se mezi ním a upírem. Držím ho pod krkem aby se nemlel a upíra si hlídám přes rameno, připravena Luce pustit a odkopnout pryč, abych se případnému útoku ze zadu mohla bránit.

"Dost."
Zavrčím.
"Jestli tu tenhle vopičák má nějakej vliv a zavřou tě za jeho napadení, tak si mě nepřej, kreténe!"
Zavrčím Lucovi blízko ucha, ale rozhodně to není šepot. Tolik k těm láskám a zlatům.
"Můžeme přejít k té výpovědi?"
Řeknu přes rameno k upírovi.

Její probuzení... vlastně naše
Čarodějka

A tak jeden seděl a hleděl na svou spící krásku. Kterou málem zradil. Až to bylo sakra zarážející.
Vždycky v každém viděla to nejlepší. Vždycky tu pro všechny byla. Zaslouží si přitom někoho, kdo jí to oplatí stejnou mincí. Donedávna jsem si myslel, že to jsem právě já, kdo je něčeho takového schopen. Jenže co když měla Morgana pravdu. Co když jí nejsem hoden?

Nakonec jednoho veškeré přemýšlení vyčerpá. A když tu panuje ospalá atmosféra, tak se jí nechá poddat a tak jsem zavřel oči. Stále jí držel za ruku a nechal se unášet na vlně snů.

Pohlazení na tváři, zapřičiní, že se zavrtím. Jako kdyby se probudil takový ten vnitřní budík. Který začal křičet: Vstávej. Je vzhůru. Ujisti se, že je v pořádku.
Pomalu otevřu jedno oko, potom to druhé. Na mé tváři vykouzlím úsměv.
"Ahoj." Zašeptám a otevřu oči úplně. Prohlédnu si jí. Všimnu si toho jejího zvláštního výrazu.
"Jsi v pořádku?" Zeptám se jí. Narovnám se přitom. Rozpačitě si jí prohlížím. A uvnitř bodají výčitky svědomí. Ublížíš jí chlape. Nezaslouží si to.

Jde se vypovídat
Střela

odkaz

"Ehmm... ty mi teda vážně věříš... nezapomínej, že krom toho jsem i pán pekel a tak." Mrknu na ní. Myslím to sakra vážně. Nevím jaký to bude, ale kdyby mi aspoň trošku věřila, tak by to bylo lepší. Přeci jen, bych si věřil v tom víc. Takhle to není zrovna nejlepší.
Ale uvidíme... Nechme to času. Ten si s tím nějak poradí.

Když vás někdo, kdo vás dříve oslovoval spoustou jiných názvů, které by si jeden za rámeček nedal, láskou... vážně vás to překvapí. Že i její ústa zvládnout vypustit něco jiného než peprné nadávky a tak. Překvapeně jsem zamrkal. A mám takový pocit, že jsem musel zavřít pusu.
Jeden by si na to rychle zvykl. Na druhou stranu. Víc si to užijete, když to je prostě takové nezvyklé.

"Rozkaz, šéfko. Provedu, jak říkáte." Dokonce i zasalutuji.
Na to další jen kývnu souhlasně hlavou.
"Netuším. Uvidíme." Skousnu si rty. Nutkání jí vtisknout polibek na rty je strašné. Zatřepu hlavou, abych něco takového zažehnal. Ty myšlenky tu budou pořád, ale nějak se s tím musím poprat ne. Kdo říkal, že to bude jednoduché. Nic skutečného není jednoduché. A pokud to jednoduché je, tak to není skutečné.
Otevřu dveře a doufám, že přitom otevírání rozrazím ten dokonalý ksicht té mrtvoly, bohužel stihne uhnout.

A ne... sakra ne. Prostě si nemůžu pomoct. Ten parchant. Prostě a jednoduše se po něm vrhnu, i když se snaží uhnout s tou svou rychlostí, tak má smůlu.
A tak budeme chvíli svádět jistý boj, ve kterém tu bude snaha ukázat si vzájemnou sílu a moc. Něco jako když se perou zvířata o své místo v smečce. Nevím jestli v tom hraje nějaká čest nebo něco takového. Tak nějak je nám oběma jedno, že to je prostě úzké a tak vůbec. Na druhou stranu se snažíme jít daleko od Střely, aby náhodou nedošlo k jejímu úhoně.
Jenže vážně jsem potřeboval do něčeho praštit a ten zkurvysyn si tím vším o to sakra říkal.

A jde se vypovídat
* Lucí *

Napůl pobaveně napůl zoufale s příměsí histerie se zasměji. Krátce a ne příliš hlas, ale něco podobného takovému smíchu ze mě vyjde.
"Právě proto, že jsi chlap..."
Zní to skoro jako povzdech. Povzdech plný pesimismu.
Do teď jsem žila v přesvědčení že chlapi myslí hlavně na to jedno a vždy se mi to potvrzovalo. Luc také žil dost bohémský život a rozhodně jej toužení po mě nepřivedlo k celibátu, Beth je toho důkazem.
Momentálně si věří, ale za rok, za dva, když se stále nikam nehnem? Bude jeho víra stále tak pevná jako teď, nebo ho pohltí můj pesimismus?
Na to odpoví pouze pán Času.

Další možnou řeč na toto téma však přeruší upírův hlas po zaklepání.
Jde se na to...
"Cajk."
Houknu na něj a pohlédnu na zamračeného Luce.
"Nemrač se, má lásko..."
Hlas zní až nečekaně přívětivě, ale stejně je tam podtón té staré dobré provokativní Střely plné hrubosti, nebojácnosti a naprosté suverenity.
"...Nesluší ti to."
Dodám se zašklebením, které nejspíš mělo být úsměvem.

"V pohodě."
Odvětím na otázku pomoci a vyhoupnu se ze židle.
"Jen ještě maličkost... až tě pustí, vyžádej si moje věci. Nechci aby mi chmatali na moje zbraně a evidentně mi zabavili i rukavice, pitomci."
Tolik k těm rozedřeným rukám, kterým Luc svou silou alespoň trochu ulevil.
"A ... ať se budou ptát na cokoli, říkej, že jsi nebyl doma."
Naznačím rty bez hlasu. Myslím, že s odezíráním na tom nebude špatně. Snad.

Ke dveřím kráčím s naprostou samozřejmostí a klidem, který ze mě vyzařuje. Okolí se může ptát, zda jsem tak klidná i uvnitř a vítě co? Nepovim a nepovim.
"Myslíš, že mě odvedou k sobě a budem zvlášť nebo nás vyslechnou společně?"
Optám se ještě i když očekávám, že on to vědět nebude a za pár vteřin se to dozvím.

Zpátky do pekla ehem... chci říct reality

Přivřu oči, když se jeho čelo dotkne mého. Je to tak intimní a velmi mě to uklidňuje. Jeho ruce mě hřejí na mém těle a já nechci být nikde jinde, ani s nikým jiným. Zahnal moje chmurné myšlenky. Tedy do momentu, kdy se naše rty setkaly.

A pak se vrátila bolest. Ruka mě pálí, záda si také stěžují a hlava mírně třeští. Navíc se už nenacházím ani v paláci, ani ve svém zmodernizovaném domově. Místo toho jsem v Díře. A Chris spí u mé postele. Jak rychle jsme si vyměnili role.

*Jeden nebo druhý to jednou nezvládne a umře...*

Tato myšlenka se mi zjeví zčistajasna v hlavě. Určitě ten sen s tím měl co do činění, to je jasné. Ale stejně mám tu nevysvětlitelnou zlou předtuchu, že to je pravda. Že to tak dopadne. Jemně se pokusím vymanit ruku z Chrisova sevření. On je živý a v rámci možností i zdraví. Zatím. A já nějak musím zařídit, aby to tak i zůstalo. Ale další člověk, o kterého mám strach je možná v nebezpečí. Chci se dostat k telefonu a vytočit jeho číslo. Opatrně a potichu vylézt z té otřesné postele a dojít ke své kabelce, která je... někde. A slyšet jeho překvapený hlas s nějakým možná i vtípkem o tom, že bez něj nevydržím moc dlouho.

Zastavím se v půli pohybu, kdy jsem se chtěla dostat z postele. Nechci, aby se Chris probudil tady sám a já nikde. Přesunu se k němu a pohladím ho po tváři.

*Takže ty máš být otec mého dítěte, jo? Ale co když k tomu nedojde, znamená to, že budeš v bezpečí? Když budeš daleko ode mne, nebudeš chtít se mnou mít nic společného, bude to znamenat, že jsi v pořádku? I když to bude znamenat pro mě, že má sladká budoucnost bude jiná?*

Dívám se na něj a vím, že nechci pro něj nic než jen to dobré. A že se mnou ho moc toho dobrého nečeká. Jsem přesvědčená o tom, že když se mnou zůstane, Morgana ho znovu využije/zabije a já si to nikdy neodpustím. Ať to stojí mě cokoliv.

Snová realita a její konec
Čarodějka

Jestli si všiml onu změnu, kterou způsobila ona jména. Samozřejmě, že ano. Povzdechl si. Bylo na něm vidět, že jej to trápí.
"Nechtěl jsem. Omlouvám se." Sklopí na chvíli pohled do země.
"Snažím se. Jenže prostě, se v tom pořád ještě nějak učím. Stalo se to. Bylo to. Už s tím ani jeden z nás nic nenadělá. Musíme se přes to přenést a jít dál. Tak by to Koblížek potřeboval." Pohladí tě po tváři a poté se svým čelem opře o tvé, obejme tě kolem pasu.
"Všechno bude v pořádku." Věnuje ti políbení.

Všechno tak nějak končí v tom nejlepším. A tak i tento sen skončil.
Ocitla ses zpátky v Díře, na ne zrovna nejpohodlnější posteli, ruku si měla obvázanou a bolestivě na sebe upozorňovala. Za druhou ruku tě držel spící Chris.
A realita tě vítala s otevřenou náručí.

Přesně tak
Střela

"Samozřejmě, že ano. Budu se s tím muset nějak poprat. Ale jsem chlap. Nějak to zvládnu." Mrknu na ní. I přesto to myslím naprosto a smrtelně vážně.
"Chápu, co tím myslíš... a ano. Je mi to tak nějak jasné." Uznávám, že mne to z jedné části děsí a z té druhé. Žil jsem dlouhou dobu neuspořádaný život. Holt to všechno není jenom o tom. I když mi něco říká, že ten dole bude nesouhlasit a bude se vážně vztekat. Dávat mi to sežrat a ty další věci. Jenže já jsem přizpůsobivý. Najdu něco, co to vynahradí. Musí to tak jít.
"To nějak zvládnu." Dodám. Možná to zatím zní velmi nepřesvědčivě. Ale prosím vás, vždyť zatím začínáme.

Nicméně. Nic netrvá věčně. Ozve se zaklepání na dveře.
"Omlouvám se. Slíbil jsem vám sice půl hodinu. Ale Radní mají ještě něco na práci. Musel jsem je přesvědčit k tomu, že bude nejlepší, když pro vás půjdu já... než někdo z nich." Promlouvá Mordecai, který čeká za dveřmi.
"Dávám vám ještě tak pět minut, abyste se rozloučili a budu vás muset předvést."

Zamračím se dveře, za kterými se nachází mrtvola.
"Tak je to tady." Sklopím pohled, chvíli hledím do země a poté se podívám na Střelu. Takovým tím zkoumavým pohledem, jako kdybych si snažil do paměti vrýt jak vypadá.
"Chceš nějak pomoct?" Zeptám se a vyčkávám.
Sakra... tak jsme si to vyjasnili. Drsný... netušil jsem, že to po pěti letech někam dotáhneme.