Andor.cz - Dračí doupě online

Snová realita = moje nejoblíbenější realita
odkaz

Líbí se mi, jak je můj domov předělaný. S pohledem na postýlku se znovu usměji. Znamená to, že nejspíš většina oprav v domě pochází z vlastnoruční práce. Což to dělá o moc hezčí a příjemnější. No jo, jsem staromódní v tomhle, ale copak se mi dá divit, když táta i máma dávali přednost vlastní zručnosti před najímáním velkých firem?

Sotva se tu zjeví polonahý známý-neznámý, tak si jej automaticky začnu důkladně prohlížet. Hlavně tedy proto, že jsem zahlédla ona tetování a ten zbytek, tak nějak... hm jak se od toho daly odtrhnout oči?

"Pardon, užívám si pohledu, to snad nemůžu?" nadhodím, když přijde ke mně. Protočím oči a najednou odpovím něco, co jsem teoreticky v téhle své přítomnosti neměla vědět. Skoro jako kdyby se i ta minulost- má budoucnost před tímto okamžikem skutečně stala. Bylo to jako opakovat větu, kterou jsem řekla už několikrát.

"Ale pro mě to vždycky bude koblížek. Budu mu tak říkat, i když si domů přivede přítelkyni ve dvaceti, i když bude slavit padesátku. Vždycky to bude můj koblížek a až se bude ptát, proč zrovna má takhle hloupou a sladkou přezdívku, tak mu řeknu, že si za to může sám. Od té doby, co jsem ho čekala, tak jsem měla pořád chuť na koblihy!"

Zarazím se však, když zmíní ta jména. Musí to být na mě znát. Ačkoliv asi nepochopil že ten výraz spíš znamená překvapení, než bolestnou vzpomínku.

*Chris je otec?! Ale... jak to, že tedy tady není se mnou... Nechtěl se usadit... Nebo je mrtvý? A Eliot... taky se mu něco stalo?*

Tahle myšlenka na otce dítěte a i na mého kamaráda mě naprosto vyděsí. Nedivím se, že se mě snaží uklidnit, určitě jsem beztak pobledla, protože jsem cítila, jak mi srdce vynechalo a krev mi na okamžik ztuhla v žilách. Nechápavě koukám na jeho pokus utéct od tohoto tématu. Mně to tak dobře nešlo. Vezmu si strnule ramínko se šaty do rukou.

"Hádám, že dnešek se dá brát jako speciální příležitost..." odtuším, ale těžko by mi kdokoliv věřil nadšení, nebo radostné myšlenky, i když jsem se o úsměv pokusila. No, moc nevyšel a dlouho nevydržel.

A uvidíme jak to bude dál...
* Luc *

Možná jsem to neměla vytahovat, ale tak nějak jsem potřebovala jistotu. Potřebovala jsem vědět, jestli si je plně vědom do čeho jde a sakra... kdo jiný by to měl vědět líp než ten kdo má celou mou duši přečtenou i vzhůru nohama pozpátku? Někdy mi jeho moc prostě uniká a chvilkama ho beru jako dalšího smrtelníka.
Což mé myšlenky krátce zatoulá k Rayovi.
Neměli jediný důvod ho vzít s sebou. Určitě se z toho dostal.
Ale stejně mi to nějak nechce dát pokoj. Takových, které bych mohla nazvat přáteli je málo. Velmi málo. A ještě míň těch o kterých jsem schopná to říct nahlas a neexistovala by u nich žádná částka nebo situace, za které bych je neodpráskla.

Lucova slova zahřejí stejně jako jeho pekelná přítomnost. Mnoha lidem je jeho přirozený žár nepříjemný, ale mě se líbí. Asi jako spousta dalších věcí. Například ty oči.
Krátce na něj pohlédnu.
"A uvědomuješ si, že to budu jen já a žádná jiná?"
Zeptám se naprosto vážně. Jo, mohla jsem si vybrat lepší místo k řešení takovéhle otázky, ale aspoň budu mít v lochu o čem přemýšlet.
Cvok. Blázen. Šílenec.
"Jednoduše si s největší pravděpodobností zašukáš až ti peklo zamrzne a Ježíš se vrátí na zem a otevře si prodejnu obuvi? Nebo možná železářství..."
Nad tou myšlenkou, co by si asi syn Boží otevřel za podnik stočím oči do strany nahoru, lehce nakloním hlavu, a obočí se zamyšleně zamračí.
"To je fuk, ale víš co ... "
Znovu sklopím hlavu a tak nějak napůl se dívám jeho směrem. Nejspíš bych poslední slova odmávla rukou, kdybych je měla volné nebo nějaké podobné gesto typu "vždyť víš jak to myslím".

Bude to přece jenom chvilkové odloučení... no ne?
Střela

Mlčím. Poslouchám. A taky hledím někam jinam. Je pravdou, že to byla potřeba vyřešit. Ale myslel jsem si, že by to třeba šlo u toho jídla.
Možná bych dokonce i uvařil. Kupodivu mi něco takového jde. A nemusím přitom používat kotel na hříšníky. Možná bych ono vaření vyzdvihl i na takovou úroveň, že to je jedna z mých schopností. A pro onu příležitost jsem dokonce připravoval menu, které jsem měl skoro hotové... až na desert. U toho jsem si pořád nebyl jistý.

Dává mi možnost couvnout? Opravdu? Nechápavě zamrkám. Pokud mne to mělo odradit, tak to vyvolalo pravý opak.
A má pravdu, že to bude hlavně o trpělivosti. Zvládl jsem pět let. Proč mám teď z toho všeho naprostou obavu?
Pak se jeden pozastaví nad předchozími událostmi. Nad nynějšími. Chápu. Předtím to nebylo tak v háji, jako teď. A předtím... co... neumřela? Zatřepu hlavou. Toto si budu dávat pořád za vinu.

A je tu i další fakt. Jedna ženská na celý dlouhý nesmrtelný život? Kdysi dávno bych se zasmál. Teď se jistě pobavíte vy... Jenže víte co vám povím... Proč sakra ne?
Takže i přestože tady odmítá společné bydlení. Tak to vem čert. Počkám si na to třeba dalších pět let.
"Dobře... dobře... Tak se o tě zeptám za dalších pět let." Jestli čekala něco jiného. Má prostě smůlu.
"Ty mi za to čekání stojíš, krásko. Takže ne... nevycouvám... a z lochu tě vysekám, jen co to půjde." Že by se trpělivost jen na malou chvíli schovala a zase se objevila? Kdo ví. Nebo to já nevím bylo něco jiného.
Uvědomuješ si chlape... že sis vypsal ortel nesmrtelnosti... Jediná ženská na věky věkům. Zatřepu hlavou, abych z ní vyhnal permoníka.
Tak ať.

Sladké přemlouvání
* Lucifer *

"Zvládneš to... Sakra vždyť si zvládl i horší věci s větším klidem."
Povzdechnu si.
"Třeba mě."
Lehce pokrčím rameny.
"Sakra uvědom si, že celá ta věc se mnou... kolem nás... bude hlavně o trpělivosti. Ještě máš možnost couvnout a nechat to být, rozmysli se dobře."
Prosím...
Nejsem schopná se na něj podívat a tak prostě bezvýrazně hledím před sebe. Co má být tohle moje gesto? Poslední šance dát zpátečku a zůstat přáteli. Do takové míry, jaké to bude možné... Jestli to bude možné.
"Spěchej pomalu a neztrať ji."
I když mi něco říká že v tomhle směru je trpělivost něco, co se u něj dlouho nezdrželo a momentálně urychleně prchá v dál, ať se ji snažím přivolat sebevíc.

Na mysl mi vytane vzpomínka z té mé můry.
Pět let čekám, abych se tě mohl aspoň dotknout... pošleš mě do prdele i s pitomou večeří...
Nechci aby se to stalo. Nechci aby se mnou tu trpělivost ztratil a možná proto si přeji, aby to celá vzdal ještě na začátku. Myslím, že to s Beth v Díře byla jasná ukázka toho, že k němu jinou ženskou na nějaké důvěrnosti nepustím, pokud se rozhodne pro mě.

A pak začne mluvit o vile, mé části domu, vybavení pokojů. Mluví tak zasněně, že mě to donutí i proti mé vůli, abych si představila, co popisuje. Dům jsem viděla, není těžké si ho představit upravený podle nového popisu.
Tehdy, když nabídka k bydlení padla a bylo mi to ukázáno jak to bylo, tak jsem zavrtěla hlavou a řekla "Ne." Nic víc... prostě jen "Ne." a odešla jsem.
Jestli jsem tehdá měla strach z toho, že by se mezi námi mohlo tím činem dít něco víc? Jo. Ale mám ještě jeden strach i přes to, že teď možná něco víc bude a navíc je to upravené k obrazu mému...

"Zní to hezky, Luci, ale... ne. Já..."
Zarazím se a sklopím hlavu. Co ... "Já?"
"... prostě ne."
Uzavřu větu a hlavou zavrtím. Ne, opět nedokážu vyslovit jediný řádný důvod. Rozhodně ne, jen tak sama od sebe. A ani nevím, jestli toho budu schopná po případné výzvědové otázce "proč ne?", která logicky přijít musí.

Snová realita pokračuje. Jeden by si přál, aby to byla skutečnost.
Čarodějka

A jako by na ono oslovení dítě zareagovalo, tím že to pravděpodobně bude malý fotbalista. Co se týče tvého pokoje, byl také celý zmodernizovaný a upravený. A vypadal jinak útulněji. Pod plachtou byla schovaná rozdělané dětská postýlka. Někdo si dával tu práci jí vyrobit pomocí zlatých rukou. Zdálo se tak nějak jasné, že ten někdo se podílel na celkové rekonstrukci domu.
“Miláčku, co jsme si říkali o té postýlce, pro našeho koblížka, že ti to ukážu, až to bude hotové. Teď to není ono. “ Promluví a máš tu čest vidět spatřit jeho obnaženou hruď, to ostatní je naštěstí zakryté osuškou. Co se týče hrudi – je vidět, že na sobě pracuje, nějaké svaly se tam rýsují. Má pár tetování podobných těm tvým. Povětšinou nějaké znaky. Jeden na levé části hrudi, další na břiše a další na ruce, na krku. I přestože se na první pohled zdají být podobné s těmi tvými, jsou o něco složitější a tak nějak jiné. Krom toho má na svém těle i nějaké jizvy. Levý bok, pravé rameno.
Zarazí se, když si všimne tvého jakéhokoliv výrazu.
“Ehmm… Promiň. Já myslel, že mám povoleno v našem domě chodit takto.“ Prohlásí rozpačitě, než vykouzlí úsměv na své tváři a překoná vaši vzdálenost, aby tě mohl obejmout. Pořád je mokrý.
“Víš, že by bylo dobré, mu dát už nějaké jméno. Oslovovat ho Koblížkem, je sice krásné, ale ostatní děti ve škole, by to asi moc nepochopili.“ Vysvětlí. Mezitím, co se začne oblékat. V rychlosti se oblékne do trenek, potom se navleče do kalhot a nakonec do černé košile, kterou si začne zapínat.
“Víš… nejsem ani trošku proti tomu, aby se jmenoval Chris po otci a nebo Eliot po tom policistovi. Jen nechci, aby ti náš syn připomínal něco bolestného.“ Pronese starostlivě. A tak nějak se přiznal k tomu, že dítě je Chrisovo i přesto vypadá jako velmi šťastný a spokojený muž.
“Sakra. Omlouvám se. Toto téma jsme uzavřeli a navíc doktor říkal, že se nemáš rozrušovat. Neprospívá to miminku. Tak to prosím, neřešme.“ Vykouzlí štěněcí oči a pohladí tě po tváří.
“Chtěl jsem říct, že ač mu vybereme jakékoliv jméno, budu ho mít stále rád. Koneckonců ani ten Koblížek nezní špatně.“ S tím se od tebe odtáhne, aby něco vyhrabal ze skříně. Jsou takové černé elegantní šaty. Takové akorát a zdá se, že i šité na míru.
“Říkám si, že je pro ně možná ta správná příležitost.“ Podá ti je na ramínku a mrkne.

Jou. Jou. Lovecká sezóna.
Beth

"Ano, tak. Od slova zatratit. Neptejte se mne však na původ oné přezdívky. Sám nevím. Jeden si však na to zvykne, když mu tak velká většina lidí i nelidí začne říkat… Jináč Ray." Vykouzlím na tváří úsměv, který se na malou nepatrnou chvíli přemění do bolestného úšklebku. No. Stále jsem člověk a ten lítající den nepůsobil zrovna dobře.
Ale k doktorovi... Tak to teda prrr... To si raději dám pořádnou kořalku. O cokoliv, že to bylo jenom tím, jak jsem si klekl pro klobouk a taky si od něj vzal šrajtofli a to stejné následně udělal u samuraje, pokud to neudělala bělovláska. V pekle je potřebovat nebudou.
"Vím. Jasně, že ano... Ale Beth se mi líbí."

Zazubím se na ní.
"Samozřejmě rodilý rytíř na bílém koni. Zbroj i koně jsem musel prodat. Občas jsou chvíle, kdy se rytíř potřebuje napít nějakého toho zlatavého moku. A potom koupit princezně pár párů bot.“ Ne nemohl jsem si to odpustit. Jsem prostě v jistých věcech neponaučitelný.
Ještě než se rozejdu směrem k tomu baru, tak si v rychlosti smotnu jednu rychlou cigaretu. Černý black devilkový tabák. Vůni by se to mohlo rovnat dýmce.
Doufám přitom, že mi žváro hned nezmokne. Nepotěšilo by mne to. Naštěstí zapalovač funguje na první pokus. Jiný totiž u sebe nemám. A slečinka se nezdá, že by byla vyznavačkou kouření. A teď myslím to nezdravé.
Sakra, Zatracený Simonsi. Dlouho si neměl ženskou, ale to neznamená, že si to hned rozdáš s kostí, kterou si měl zabít. Zatřepu hlavou ve snaze z ní dostat jisté perverzní myšlenky. Nekoukejte na mně tak. Jsem chlap a sex je naprosto normální součásti života.
A tím co má na sobě… kurnik, jak kdyby si o to sama říkala.

"To je dobrá otázka. Nepředstavila se. Ale viděl bych to na nějakou mocnou a arogantní ženskou. Z jejího hlasu měl totiž jeden chuť padnout na kolena a udělat, oč si její výsost žádá." Odpovím po pravdě.
A víte… vzhledem k tomu, že jsem onen gentleman tak jí nabídnu rámě, po pravé ruce a v té levé ruce mi mokne cigáro, které nakonec naštvaně zahodím.
Však v suchu si budu moct dopřát další.

A co se týče podniku. Peklo to opravdu není. Krom toho by byla nehorázná drzost, tam jít poté, co tam jeden udělal jistou neplechu. A taky mám jakousi potřebu se vytáhnout před někým, kdo není Střela, která je zvyklá na zaplivané putiky.
Onen podnik se jmenuje U vycválané kozy. Vypadá interiérově něco mezi Dírou a Peklem. Takový zlatý střed. Nic nóbl a zase nic pod úrovní.
Ne, opravdu nedělejte tu chybu a neptejte se majitele na ono jméno. Protože jakmile to uděláte. Změní vám to život.
Vešel jsem dovnitř jako první, abych to omrkl a tak vůbec. Možná jsem to, co jsem, ale hrdě zastávám názoru, že gentlemani nevymřeli a dodržuji jisté pravidla bontonu. Až se, jeden divý.
Vyhlídnu stůl. Samozřejmě, nějaký tak, aby bylo nejlépe vidět na celý lokál a v zádech jeden měl zeď. Ten se taky najde a ke štěstí je navíc ještě prázdný. Pomohu jí se usadit a potom si sednu sám. Při čemž se mi tvář opět zkřiví bolestí. Možná to bude chtít víc, jak jeden panák.
A snad i nějaký ten žvanec. Vaří tu setsakra dobře. Ten jejich burger.
"Pokud nejste vegetarián. Tak doporučuju si tady dát burger. Stojí to za to. Sám si jeden taky dám." Navrhnu jí. Mezitím co mám vnitřní boj se sebou o to, jestli si koupím láhev whisky nebo to budu pít po sklenkách. Asi počkám na to, co si k pití objedná dáma. A budu přitom doufat, že to nebude nějaká sladká sračka.

Moje story a pak zničení konkurence
Beth

Opravdu ten let nebyl ani trošku příjemný. Vlastně nejhorší byl ten dopad na zeď. Černo před očima a následná bolest. Jenže to jednoho tak nějak neodradí, aby se zase vyhoupl na nohy. Fajn. Musel jsem se podpírat o zeď a málem jsem několikrát zahučel.
Barman mne v rámci mezích ošetřil a hodil na gauč, u kterého raději nevědět, co tam kdo vyváděl. Nicméně mi tak nějak bylo jasné, že budu muset onu škodu zaplatit a přihodit mu pár mincí za to, že mne nezlikvidoval a dal vůbec nějak do kupy.

No a když jsme u těch peněz. Prostě jsem se vydal opět do deštivého počasí vstříc Díře. Nějak si poradit s onou neutralitou. Ať se děje, co se děje.
Šíp mi přitom nikdo neukradl. No to bych si prosil. Vlastně budu muset tomu barmanovi dát ještě něco jako bonus za hlídání mých věcí a tak.
Co se týče Střely? Rád bych jí dostal ven... vážně rád... Ale zapřísáhl jsem se, že řešit radu nebudu. Pokud není možnost jí zpacifikovat. Nesnáším zákony. Nerozumím jim.

A když je jeden skoro před cílem. Vlastně cíl se objevil venku, tak najednou zjistí, že po ní jdou další. Nějaký samuraj a týpek co si hraje na kovboje, oba dva jako kdyby utekli z Hoollywoodského filmu. Nelíbí se mi. Ani jeden z nich. Navíc se mi nelíbí, že jdou po někom, koho jsem dostal za úkol já. Jako kdyby na ní někdo vyhlásil loveckou sezónu.
Sakra... sakra... sakra... Je mi jasné, že potom, co se chystám udělat. Už tak nějak mohu zapomenout na peníze, které by z toho byly. Ale jde tu o princip a další takové věci.
A tak si jeden začne hvízdat. Žádnou ze známých písniček. Prostě jenom tak, aby onen kouzelný šíp nejdřív dostal toho kovboje a potom samuraje.
Tak to by bylo.
Nemohl jsem si k tomu odpustit nějakou hlášku a pak se ozvala lovná.
Vystoupil jsem ze stínů, abych se tak mohl ukázat v celé své kráse. Černý kabát, co zažil své. Černé rifle a tričko bez potisku. Nic speciálního vlastně naprosto normální. Chytnu šíp, který schovám zpátky na své místo. A přes levou tvář táhlá jizva. Jeden by se divil, že na to oko vidím.

"Nevím. Říká se to o mně. Já jsem já. Zatracený Simons k vašim službám." Ukloním se, jak se sluší a patří. Dojdu pomalu ke kovboji. Ten klobouk se mi prostě líbí a přitom hlídám démonku jedním očkem, kdyby náhodou měla v úmyslu útočit.
Nasadím si na hlavu klobouk a jop. Cítím se poněkud líp. Možná si ho nechám.
"Někdo na vás vyhlásil loveckou sezónu a tito amatéři nejsou jediní, obávám se." Vysvětlím jí. Není pochyb, že i já jsem měl v úmyslu jí zlikvidovat. Správné označení pro měl. Teď se mi to prostě nelíbí. A mám jiný zájem.
"Skočíme si na skleničku? Tady jsme moc na ráně a objeví se další... a nevím jak vy... ale já bych si dal pořádného panáka. Na štěstí vím o podniku, který je kousek odsud." Mrknu na ní a vydám se směrem k jednomu z lepších barů. Přeci jen je to dáma.

A jestli jsem si všiml toho, že by se mohla stát miss mokré tričko... samozřejmě, že jsem se podíval. Je pěkná. Možná proto pro tentokrát nebudu jejím katem.
I když kdyby měla v úmyslu jakkoliv zaútočit, jsem na to připraven. Štěstí přeje připravený. No ne?

Snová realita či příslib Ráje?

"No jo, jsem myšlenkami trochu jinde... Užij si to, jsem si jistá, že se to jen tak nebude opakovat..." ujistím ho se smíchem.

Sice vůbec netuším kontext, ale nedělá mi to starosti. Důležité pro mě akorát je, jak hřeje dotek jeho rtů na mé tváři, jak se tváří, když mluví k bříšku, jak je celý nadšený z toho, že je tady, se mnou a dítětem. Nemyslím, že bych kdy chtěla něco víc od života.

"Padej, do té sprchy," zasměji se a vyženu ho, když okomentuje mé oblečení. Zavrtím ještě pobaveně hlavou.

Vypnu hořák na sporáku a odstavím jídlo stranou. Ještě ho dvakrát promíchám a pak se rozhodnu tedy také připravit. Rukou pohladím bříško.

"Tak uvidíme, jestli se do něčeho slušného vejdeme. Co ty na to, koblížku?" promluvím k mému děťátku a přitom se cítím neskutečně šťastná, naplněná.