Andor.cz - Dračí doupě online

To už jej vážně nikdy neuvidím?

Líbilo se mi, že navrhl možnost, kdy by mě požádal o to jít spolu s ním, al oba jsme velmi dobře věděli, že já potřebuji více než jenom běhání po lese, honění se za kořistí. Milovala jsem rozvernost světa, neustálý boj o to být někde první. Na druhou stranu jsem nechtěla jenom tak nechat Šedívaka jít.

„Vždycky jsi věděl, co je pro mě nejlepší,“ usměji se, což byl hlavní důvod, proč jsem neargumentovala proti. Pokud to takto cítil, nebudu mu v tom bránit. „A já chci to nejlepší i pro tebe.“

Otázka baru byla nasnadě. Sama jsem netušila koho sem šoupnout. Bylo tak málo lidí, co dokázalo stát na hranici všech existujících stran a nezasahovat ani do jedné.

„To je v pohodě,“ uklidním vlkodlaka. Sama se nějak zabavit přece jen dokážu. „Nějakou zábavu si najdu,“ nakloním rozverně hlavu na stranu a musím se v duchu pousmát nad jeho rozpaky. Než se vzdálím, natáhnu se a dám mu polibek na tvář. Jenom tam. „Uvidíme se doma,“ s tím opuštím prostor za barem a mířím ke dveřím. Ještě se kouknu na Šedivákem a vylezu ven.

Um… co?

Jeho tón se mi nelíbil. Překvapení ze mne čišelo z jediného důvodu a to, že není takový idiot, aby si zahrával s Bílou radou, a zjevně jsem se zmýlila. Šedivák musel dostat ránu. Ne fyzickou, ale psychickou. Vydechla jsem. Takhle se s ním nikdy nedalo mluvit.

„Za Si šel Chris. Je to silná holka,“ tak trošku jsem měla hlavou plnou toho, co se tu mohlo stát, než abych řešila, že se někomu něco stalo. Viděla jsem už tolik smrti, že tohle bylo… no, řekněme, nebylo to pro mne výjimkou. Ale zastydět jsem se musela.

"Beth... já už nemůžu. Nemůžu být v Chicagu, starat se tu o bar... je to tak svazující. Potřebuji na pár dní... možná na měsíc zmizet do Kanadských lesů a být tím čím jsem."

Nehty jsem zaryla do dřevěné desky a s kamenným výrazem sledovala Šediváka. Ač o něj jsem přijít nechtěla, chápala jsem, že pokud bude pod takovým tlakem neustále, jednoho dne z toho zešílí.

Seskočila jsem ze stoličky a obešla jsem bar. Došla jsem k vlkodlakovi a objetím kolem pasu jsem mu zabránila, aby dál uklízel. To nikam neuteče. „Rozumím,“ špitnu. Zvednu hlavu, abych na něj viděla, i když má drobná postava vůči té jeho mi to moc nedovolovala. I když jsem se chovala tak, jako chovala. Byla zároveň s ním i s Davidem, málem si něco začala i s Chrisem, měla jsem pro Šediváka slabost. Jeho trpělivost, a ne že by měl moc na výběr, mi dovolovala žít volně. „Vždycky tu budu pro tebe,“ šeptnu, položíc hlavu na jeho hruď.