Andor.cz - Dračí doupě online

Prekérní situace
Střela

Nelíbí se mi to. Ani trošku. Mordecai by jen tak něco někomu nesdělil, pokud by z toho neměl něco on samotný. A s Morganou bych si nějak poradil. Určitě.
“Nedostala by mne.“ Zavrčím. Musel jsem mít poslední slovo, protože to prostě jinak nejde. Na druhou stranu bylo už naprosto jasné, jak to bude. Nechám tu svou krásku v nesnázích, abych si mohl obléknout lepší zbroj a povolat kavalerií.
Jinými slovy najít něco, po čem Radní touží víc, než zabásnout Střelu.
V celku jim je jedno, kdo bude viníkem. Hlavně ať někdo zatraceně piká. Takže jim najdu viníka, který by vyhovoval všem, a všichni budou šťastní.
Ještěže se mezi Radními najdou tací, kteří před xtou dobou rádi uzavírali se mnou smlouvy o svou duši a dluží mi krom ní i jisté službičky.

“Tak to řekla ta pravá, tvrdohlavá.“ Nemyslím to zle. Ale zrovna ona by mi neměla vyčítat, to s tím neposloucháním. Nespočetkrát udělala i ona to stejné.
Neposlechla mne. Neposlouchá. A nebude mně poslouchat. Je to prostě Střela. Moje střelená Střela.
Nemám však ani nejmenší tušení, jestli moje provizorní ošetření je k něčemu. Možná to je jen pro ten pocit. Kdo ví.

“To stejné platí pro tebe… jsem přece samotný Pán Pekel, tvrdit to nějakému nevěřícímu, hned mne navleče do kazajky.“ Pousměji se. Odolávám nutkání jí pohladit po tváři. Zas tak moc, abych si něco takového mohl dovolit, jsme nepokročili. Někdy snad ano. Proto bych jí měl z toho dostat, co nejrychleji.
“Vážně… jak jsem říkal. Neříkáš mi nic nového.“
Jestli to zní logicky. Fajn. Nebudu se o tom s ní hádat. Nepochybuji, že nezvládne nějakou improvizaci. A vlastně vůbec všechno. Jenže nemění to nic na tom, že se mi to pořád nelíbí a tak vůbec.
“Moc si na to tady nezvykej. Nejpozději do hodiny tě dostanu odsud. A pak si zajdem na nějaké dobré jídlo, kde probereme strategií. A žádné námitky.“ Myslím to sakra vážně. Mezitím co tady tlacháme, někde v koutě mé mysli se jeden permoník usilovně snaží vypsat seznam těch, co mi něco dluží a zaškatulkovat je k těm pro nás potřebným. Když se zdá, že marním čas, tak jej nemarním. Není čas ztrácet čas.
Jestli jsem rezignoval na to, že prostě zůstane tady ona a já jí budu zachraňovat… ano. Co jiného mi taky zbývá. Aneb moudřejší ustoupí. Krom toho srovnat to tady se zemí můžu přece vždycky.

Všichni jsou nečím vinni.
* Luci *

Zkousnu ret nad omluvou a raději se soustředím na důležitější věci, jako je třeba pravdivost upírových slov.
"Řekl mi něco o něm a Morganě. A ona tu chce tebe... Jestli je tak silná jak tvrdítě, tak tu odmítám nechat jediné eso, co proti ní má nějakou šanci v boji, aby si s ním mohla hrát."
Zašeptám.
"A opovaž se teď vyvádět, moje rozhodnutí nezměníš."
Varuji ho s mírným zavrčením.

Cítím menší tlak na poutech, ale neunikla mi ta série elektrických výbojů, které Luc tímto činem dostal. Zakroutím nad tím hlavou ale nic neříkám, snad jen...
"Dík."
No, sluší se to. Ale pak se ozve ten zvuk trhání látky.
"Ty mě prostě nemůžeš jednou poslechnout?"
Takové šeptané zvolání s pohledem do země. Většina lidí by protočila oči v sloup, ale nač se dívat vzhůru, když ten tam nic neudělá s někým zdola.

"Kurva jo, že říkají... co říkají, přímo křičí a ukazují na sebe neonovýma transparentama."
Přitakám ale stejně mám pravdu, jak sám řekl. Musí tu zůstat, ať jsou sebeotravnější, tak jsou potřební. Jedna dvě mrtvoly Radu nepoloží, ale potřebují oběť, která bude vystavena na ukázku, že tu nejsou jen tak pro srandu. Že si na ně nemůže kde kdo útočit bez trestu.
No to jsem na to zvědavá...

Luc nechá moje ruce být a klekne si přede mě, abych na něj viděla, pomalu a opatrně, abych jej náhodou v reakci na nějaký jeho čin nekopla.
"A víš, že věříš šílenci?"
Usměji se a opětuji mu ten pohled do očí. Odráží se v nich tolik věcí a dostávají se mi pod kůži, nevím jak to přesně nazvat, ale přirozené teplo, které z Luce sálá, jako kdyby ještě víc hřálo a zakousávalo se mi až do morku kostí. Nevím zda to nazvat příjemným, ale není to nepříjemné.
"Jsi vážně cvok."
A kdo ví, jestli to byla reakce na to, co si myslí a já to díky pohledu do očí slyšela a nebo jen pouhé kontatování faktu, protože jeho myšlenky přímo křičí do okolí.
"Na něco přijdu... asi to spláchnu improvizací. A nebo budu doufat, že to zařídí ta pijavice, protože on by mi o Morganě neřekl, kdyby tu za sebe nechtěl raději mě. A ne, stále mi to nerozmluvíš. Takže když to beru jen na sebe, jak chce, tak se bude snažit, aby upustili od zavření nás obou. Alespoň to si myslím."
A zní to i celkem logicky. Tedy... aspoň mě.

Šedivák
Beth

"No tak, Beth. Vážně se divíš, že Pán Pekel není zas tak svatý, jak na první pohled vypadá." Zavrčí potom, co odejde Chris. A zavrtí nesouhlasně hlavou. Rozbité sklo shrne rukou do koše. A ignoruje přitom, že se mu jeden střípek zaryl do ruky.
"Jestli jsem v pořádku?" Do výšin mu vyletí jedno obočí. Nechá být sbírání a věnuje ti jeden z pohledů, který by se nelíbil nikomu.
"Přišla si o skvělou rvačku. Zajímalo by mne... komu bys fandila tentokrát. Vlastně... já vím komu, taky že by to vyhrál a vůbec všechno. Sakra!" Ne. Není v pořádku. A jako vždy David uštědřil ošklivou ránu na Šedivákovo ego. 1:0.

"Co ta zrzka? Co ta zrzka?" Třepe hlavou, jako kdyby se snažil z ní vytřepat otravnou muchu, která si nedá říct.
"Ta odešla chvíli po tobě... předtím co Pán Pekel málem zabil Čarodějku. Jenže to je všem naprosto ukradené. Ubohá Čarodějka, koho by to zajímalo." Vážně vypadá, že by se nejraději převlékl do kožichu a vypadl ven si někam zalovit. Než tady uklízet sklo a držet se v klidu.
"Beth... já už nemůžu. Nemůžu být v Chicagu, starat se tu o bar... je to tak svazující. Potřebuji na pár dní... možná na měsíc zmizet do Kanadských lesů a být tím čím jsem." Pronese už o něco klidněji, vystřídaným zoufalým hlasem. Oba dva už tak nějak víte, že by to nebylo pár dní a ani měsíc. Ale napořád.
Jednou to prostě přijít muselo. Nebo ne?

Kdo je vlastně vinen?
Nicky

"Promiň... já nechtěl." Sakra. Tak toto mi nevyšlo. Povzdechnu si. Začnu si prohlížet zem. Nedivím se jí. Trošku jsem to se vším přepískl.
Kousnu se do rtu. Neublížil bych jí. Ne. Nevím jak jí to mám dokázat. A tak chvíli mlčím. Než jí odpovím na otázky ohledně krvesaje.
"Mordecai. No. Nevím co ti k tomu říct. Je to upír Bílého dvoru. Důvěryhodný... ehm... je to upír. A já jsem pán pekel." Na chvíli se zarazím. Povzdechnu si a rezignuji. Nemohu hodit stejnou příšeru jako jsem já přes palubu.
"Možná. Je o mnohem lepší než upíři z Rudého dvoru... co si budeme povídat. Ale nevím jestli je důvěryhodný... Proč se mne na to ptáš?" S onou otázkou na ní nechápavě pohlédnu. Od kdy se začala Střela zajímat o něčí důvěryhodnost? A ještě u upíra?

Dotknu se pout... a co to nezpůsobí, jako kdyby jeden dostal ránu elektrickým proudem potom co zkoušel, co udělá když píchnete vidličku do zástrčky. Au. Ale i přesto se jen tak nedám. S několika bolestnými zasyčeními udělám, ani nevím co. Zabráním, aby jí to dřelo. K úplnému dostání z pout se tak nějak nedostanu. A stejně tak ošetření. Látkové kapesníky došli. Nemám u sebe vodu a vlastně naprosto nic. Jedině košili, kterou si chystám roztrhnout, abych jí mohl obvázat rány.
Mezitím ona mluví. A říká docela rozumné věci.

"Možná máš pravdu... fajn máš pravdu. Ale sakra říkají si o to." Zaúpím. Najednou chápu, jaké to je, když jí něco zakážu. Jako kdyby jsme si najednou změnili role.
Opravdu divný pocit.
Nechám chvíli ošetřování a zbavování na pokoji. A kleknu si před Střelu, tak abych se jí mohl podívat do očí. Snažím se přitom být v dostatečné vzdálenosti, abych nenarušoval její osobní prostor.
"Já ti věřím, zlato... Já jen..." ... mám o tebe strach. Záleží mi na tobě. Krucipísek. Já ty dvě slova vážně řeknu... zatím jenom v mysli.. ale víš co. Miluji tě. Dívám se na ní zoufalým pohledem.
"Fajn. Dostanu tě z toho. Zajímalo by mne... ale, co jim povíš na to, že to bylo v mém domě. Stále by mohli popřít, že si tam byla. A že mne kryješ... Hmmm?" Nevím proč se jí na to ptám. Prostě se jí na to ptám.
Sakra. Zlato. Nedělej mi to. Nemůžeš po mně chtít, abych tě nechal na pospas drakovi a pak si hrál na rytíře v lesklém brnění. Není to správné. Nahlas to samozřejmě neřeknu. Poslouchala by mne? Samozřejmě, že ne.

Měl bych být vděčný za nevhodnou otázku
Beth

Jestli jsem položil nevhodnou otázku, abych to všechno ukončil? Toť otázka. Ano. Možná. Nevím. Z jedné části mne to těší, že jsem zvolil tuto možnost a ne něco jiného. Z té další.
Sakra. Byl jsem takový malinký kousek k tomu, abych podvedl čarodějku, potom všem... co jsme spolu prožili? Potom všem? Sakra!
Nic se však nestalo. Naprosto nic. Jenže mohlo se stát. To je to. Právě ten problém.
Na sucho polknu. Zatřepu hlavou.
"Promiň." Nevím proč se jí vlastně omlouvám. Měl bych se omluvit Si. Koupit jí spoustu kytek a kdo ví co ještě. Jenže... sakra. Tím bych se přiznal k tomu, že se něco stalo.
A ono se vlastně nic nestalo.

"Nevím. Asi ano." Odpovím opožděně Beth na její otázku. Pomalu se postavím na nohy, které mne kupodivu jsou schopny nést. Což je dobrý signál.
"Jo. To je dobrý nápad." Uznávám a s tím se vydám pomalu ke dveřím. Stihl jsem se obléct, potom co Si odešla. Takže se nebojím, že bych vyšel ven nahý. A i kdyby. Není to jedno.
Pomalým šouravým krokem, který sem tam zabolel a zkřivil mi tvář do bolestného úšklebku, jsem došel do baru.
Povím vám. Vypadalo to jak po výbuchu. Někdo zničil poličky s alkoholem.
A já si chtěl dát panáka. Zaúpím v duchu.

"Skvělý, že jste konečně tady." Prohlásí naštvaně Šedivák, který se snaží uklidit onen nepořádek a zdá se, že se zachránila aspoň jedna láhev.
Pomalu se posadím na bar. Raven to asi celé zaspal, protože byl stále v té stejné póze. Si jsem tu neviděl, což ve mně vyvolalo jakousi paniku. A nebyl tu ani Lucifer.
"Co se stalo?" Zeptám se Šediváka. Protože pokud došlo k nějakému útoku, při kterém byla zraněná Si a já si skoro užíval s démonkou... tak si to sakra neodpustím.
"Coby... Pro Lucifera si přišla Bílá rada. Provedl nějaký průser... Si si potřebovala pořádně odpočinout potom, co jí málem ty slova moci zabila... Ale jinak je všechno v naprostém pořádku. Děkuji za optání." Nic dalšího neřekl.
A já měl zase jedno zajímavé dilema. Nechat tady Beth s ním a nebo jít za Si.

Podíval jsem se na ní s jasnou otázkou, jestli jí to nebude vadit, že jí opustím a pak prostě šel do pokoje, na který Šedivák ukázal. Usadil jsem se k Si a díval se na ní.
Málem umřela... nebyl jsem u ní... Zase jsem jí zklamal.
A čekal jsem. Jeden teď má vážně prostor k přemýšlení.

Zkoumání okovů
* Luc *

Ochranářský kecy... a jsme u toho.
"Hej hou! Brzi frajere!"
Houknu, zatímco mele a mele a u toho rozvná židle. Aaarrrgh! Obě ruce bych si uhryzala kdyby na to mělo přijít. Rád nerád. Neřád.
Couvnu před ním místo otočení. Čistý reflex, zuby zatrnuté, vztek ve tváři, avšak strach v očích, sice je hluboko ukrytý v čokoládové hnědi, ale je tam.
"Nech toho. Máme na starosti horší věci, než moje rozřezaný ruce. Radši mi řekni jak moc důvěryhodný je ten krvesaj, co mě sem přivedl. Viděls ho? Slyšel? Znáš ho?"
Moc otázek, ale potřebuju to vědět.

Přejdu k místu kam narovnal židle a sednu si na ní, avšak na stranu, tak že se ramenem opírám o opěradlo zad a ruce mám ve volném prostoru.
Znovu se zkusím vykroutit, ale jen tím víc odírám kůži i maso.
"Pffrrrch... fajn koukni se, jestli to dokážeš sundat. Na ty rány kašli, řeš pouta."
Vyslovím nakonec. Jenže je mi tak nějak jasné, že to stejně nesplní.

"Jasně. Vymlátíme jedinou jakous takous kontrolu nad čaroději, takže pak nám tu po světě bude běhat mraky samouků, kteří si budou myslet jací jsou mistři a nikdo je nezastaví, protože všechy silný čaroděje sesmahne plamen pekelný..... Kurva mě nebaví bejt rozumná! Já jsem tady ta šílená, ne do piče?!"
Jo asi trochu ztrácím nervy. Možná proto, že vím, že bych si ten masakr Rady fakt užila, ale pak až by svět zaplavili magicky nadaný hovada, tak jedna z prvních věcí, co by se učili by byly štíty, aby je někdo jako já neodstřelil an prvním tažení. A pak vyvolávání démonů a dalších potvor... aspoň tak bych to udělala já.

"Ne, tohle nejde."
No jo ty chytrej pane upíre nápovědo a jak mu tu informaci asi mám říct aby nevyváděl?
Odfrknu si.
"Prostě a jednoduše, o tomhle nediskutuju - já ho zabila. Tys s tím neměl nic společného, takže ať tě ani nenapadne brát to na sebe. Věř mi. Ty mě z lochu dokážeš vysekat i elegantnějším způsobem z venku. Já bych pro sebe musela jít s nekonečným granátometem, aby to vyšlo..."
Uklíbnu se nad tou představou.

V cele? Snad o samotě. Určitě!
Nicky

Nic to není? Nic to není? Vždyť sakra krvácíš? To mi nepřijde, jako že to nic není. Neboj se. Dostanu tě odsud. Vnitřní panika. Snaha se uklidnit. Opět několika nádechy a výdechy v jistých intervalech.
Vztekle zatnu čelist.

"Fajn. Udělám všechno pro to, aby ses odsud dostala. Já se z toho dostanu. I kdybych jim tu měl udělat peklo na zemi... a upřímně. Nemám od toho daleko." Přiznám se. Mezitím co postavím zase do správné polohy obě židličky, aby si případně jeden z nás mohl sednout.
"Otoč se, prosím... ať se na to můžu podívat. A něco vymyslet. Tu ruku si neukoušeš. Jasný! Na to je mám až moc rád." Ještě jí neodpovídám na otázku ohledně sebe. Záměrně. O mně tu prostě nejde.
Ona tu je zraněná. Ona tu byla v bezvědomí. A svým způsobem hlavně ona je v průšvihu. A když se jedná o Střelu, tak není nic důležitějšího, než ona.
Sám nemám ani nejmenší tušení, jak se to sakra stalo, že prostě se našel někdo, kdo by mi zamotal s životem. Ale stalo se to... a byla to Střela. Jestli jsem zešílel. Nevím jak odpovědět. Ano. Samozřejmě, že ano.

Nicméně vraťme se zpátky k tomu, že jsme v cele. Pokud mi dovolí a předtím nemá v úmyslu řešit, kdo nakonec na sebe hodí vinu a nebo to řešíme přitom, tak se jí dívám na zařezávající želízka a na to co si v jejich spolupráci způsobila. Snažím se přitom vymyslet nějaký způsob jak negovat onu magií na to, aby ji při každým pokusu nezpůsobovala bolest.
"A nebo to tu prostě srovnám se zemí. Rozpoutám válku, kterou si vlastně oni začali." Brblu si sám pro sebe, při onom zkoumání. Což by bylo tak snadné. Sakra snadné. Jeden by to rád už realizoval.

V cele o samotě - snad
* Luc *

Nikdy jsem neměla respekt ze zvířete v kleci. Mohlo být sebenebezpečnější, ale pořád bylo v kleci a já k němu mohla cítit maximálně soucit, protože přesně tak jsem si vždy připadala. Dokud jsem nezačla žít sama za sebe.
Jestli budí naštvaný Luc respekt? Ne. Je jako to zvíře.
Měl o mě opravdový strach...
Na chvíli mi sklouzne maska samozřejmého pobavení a přejde do nejistého uvědomnění, ovšem vskutku jen na chvíli.
"Táhni k šípku..."
Syknu na zavírající se dveře a znovu zatahám rukama proti těm pitomým poutům. Nenávidím, když nemohu používat ruce, co mám-li volné nohy, jistá šance na obranu tu je. Aneb mé přemýšlení nad praktickými věcmi.

Způsob jakým řekne mé jméno. Na jednu stranu to potěší, na druhou bodne panika do jednoho místečka v hrudi.
"Jsem v pohodě. Nic to není."
Prohlásím s ledovým klidem. Stejně bych to řekla, i kdyby mě bolest spalovala.
"Nenávidím je."
Zavrčím a vztekle cuknu rukama, čímž si přivodím pár nových zářezů, ale čert to vem.
"Krom poslání do bezvědomí, aby mě sem byli schopni dostat a nasadit mi tohle mi zatím nic provést nestihli."
Odpovím na jeho otázky alespoň v nějakém pořadí. Při tom se pokouším přijít na způsob jak by se ruka i za cenu nějakých zranění, dala vykroutit z okovů. Moemntálně nejsem daleko od stavu, kdy ve tváři jen horko těžko zakrývám odhodlání si ty ruce ukousat, jen abych byla volná.
"Co ty?"
Optám se jen tak, aby řeč nestála.

Peklo na zemi... Bohužel... dnes ještě ne.
Nicky

"Manipulace? Ale kdeže. Jen přátelská rada. Nic víc. Pch... za co mne máte?" Jestli se ho to skutečně dotklo nebo to hrál je otázka. Nicméně, ty už si v tom stejně předtím měla jasno.

A co se té zajímavé scénky u Luce. Dveře se otevřou. Spatříš vyděšeného dalšího Panoramixe, kterému chytl rukáv. Když se podívá na tebe poté na Mordecaie, sesune se k zemi s jistou úlevou v očích.
Dveře jsou otevřené. Tak můžeš vidět různě poházené židle a stůl je nohama vzhůru před dveřmi. Takže ho bude nutné překročit. A co se týče pekelného pána, ten tam zuřivě pochoduje. Jeho lidská maska mu neopadla, ale drží tak tak. Jestli někdy šel respekt z lva v kleci, tak ten by se šel zahrabat, kdyby viděl Luce.
"Dopřeju vám půl hodiny. Nikdo vás nebude rušit." Prohlásí ještě Mordecai, než vstoupíš dovnitř.

***

Jestli jsem vybuchl? Samozřejmě, že ano. Když vás tu nechají, s tím, že poslali na vaši... dobře pravděpodobně přítelkyni, o tom si s ní musím ještě promluvit.... kolegyni, jedny z nejlepší magičů a drží jí kousek od vás, aniž byste měl tušení, co jí udělali... taky vás to nenechá v klidu. Tak se prostě dalo čekat, že se to stane. A pokud to nečekali, tak jsou naprosto hloupí.
Saruman se vrátil potom, co poslal jednoho ze svých poskoků, aby se mrkli na Střelu. Ale trvalo to tak dlouho.
Snažil se dokonce ze mně získat nějaké informace. Taková troufalost a naprostá hloupost. Musel jsem mu dát lekci.
Bilá rada je proti mně nic.
A jestli si věřím. Samozřejmě, že ano.

Nicméně nejdříve letěli židle. Potom jsem bojoval sám se sebou, abych tu vážně nerozpoutal peklo na zemi. A ke konci letěl stůl.
Nemohl jsem si pomoct trošku ošlehnout Sarumanovi róbu, bohužel chytl jenom rukáv... no a pak se ozvala Nicky. A já se mohl uklidnit.
Proto jsem chvíli pochodoval sem a tam. Než vstoupila dovnitř a dveře někdo potom zavřel.
"Nicky." Vydechnu s jistou úlevou. Ovšem to můj pohled padne na pouta... Na ty speciální pouta. Fakt, že krvácí. A na tváři se opět objeví ten naprosto nepříčetný výraz. Obě ruce stisknuté v pěst, až klouby bělají. Jeden by do něčeho praštil. Vlastně do něčí hlavy. Sarumane. Na čičiči.
"Co ti provedli, ti zmetci? Pouta? Vážně?" Zavrčím. Upřímně. Dlouho jsem takto nevypustil páru. Je to vidět. Možná bych raz čas sejít dolů do pekla a zase si někoho podat v aréně. Jinak se něco stane.
Musím se vám přiznat, že přítomnost Nicky mne začíná pomalu a jistě uklidňovat.
Je v pořádku? Nádech. Ale je spoutaná! Výdech. Hlavně, že je v pořádku. Nádech. Je obžalovaná. Výdech. Oba dva jsme. Chvíli, kdy jeden nedýchá. Sakra!