Andor.cz - Dračí doupě online

V každý nepochopitelný situaci chlastej
Čarodějka

"Protože nám taky s tím pomůže." Promluvila jako první Beth, která překvapeně hleděla na dveře, ve kterých zmizel před chvílí. Vyměnila si pohled s Šedivákem.
"On to zvládne." Chlácholil jí. A tobě nalil panáka.
Havran už spal na baru v póze supermana.

"Potřebujeme někoho jako je on. Někoho na podobné úrovni jako Morgana. A taky někoho, kdo je nesmrtelný..." Pokouší se vysvětlit Šedivák, proč je potřeba právě někdo jako Lucifer.
"Luc... teda David... on není zlý. Vlastně na opak. Je velmi hodný a milý, elegantní muž... trpící jakýmsi gentlemanským komplexem." Rozplývá se nad ním Beth, což způsobí, že sklinka kterou má právě v ruce Šedivák tak nějak praskne. Beth se zvonivě rozesměje. A Šedivák něco zavrčí, když začne sbírat střepy.
"Nemáme na vybranou. Věř mi, že kdyby bylo... tak bych vybral někoho jiného a ne někoho, kdo shodou okolností má společnou minulost s mou ženou." Zavrčí Šedivák a rozlije všem panáky. Teda krom Havrana.
"A to velmi pestrou." Provokuje Beth. Jako kdyby jí něco přitahovala na jejím naštvaném muži.

Setkání s princem Zla a další věci, co mě doženou k tomu, že se upiju k smrti...

"Díky..." poděkuji ještě tiše, než opustím Chrisův pokoj. Nutím se k tomu, abych vyšla z něj poklidně. Ale po zavření dveří jsem si to rychle štrádovala k baru. Nelhala jsem v té části, že jsem potřebovala panáka.

V tom se mi ale kdosi připletl do cesty, zrovna když jsem se zabírala vnitřním monologem na téma, co jsem to zase provedla.

"Pardon, já nekoukala.."

Je to naprosto automatické a já to řeknu, než se vůbec střetneme s tím někým pohledem. Kdyby on nebyl schopen mluvit, asi by nastalo trapné ticho, protože já oněměla překvapením.

*Tohle je Lucifer?!*

Šarmantním úsměvem se obrátil na ostatní, ale pak ve vteřině zase zmizel. Četl mi v očích, tak jak se mi to stávalo s každým téměř pořád. Netuším na co reagoval, ale nebyla jsem ráda, že to věděl. Naštěstí jsem uměla mlčet - no já v té chvíli ani nebyla schopná slova - a tak jsem nic neprskla na krále pekla.

Pomalu zamrkám a podívám se na ostatní.

"Co tady u všech svatých dělal sám Lucifer a proč se tvářil jako že nám chce pomoc?!" zeptám se zbytku osazenstva a dojdu už definitivně k baru. "Dvojitou," požádám ještě Šediváka, protože to vysvětlení beztak určitě nezvládnu bez sklenky.

Spousta otázek

Vnímá že lžu, nebo hádá? Ono, není to tak těžké odhadnout, ale on to říká tak přesvědčivě... Jako kdyby do mě viděl ještě dřív, než mé oči prošpikují ty jeho.
"Proč bys mi to neudělal?"
Zašeptám s tím nepřítomným úsměvem.

Hledím se do očí, vnímám jeho slova. Mám jim věřit?
Já? Proč?
Zarazím se nad tou slabostí. Nevytvořil to? Mučil mě někdo jiný? Jeho oči slibují pravdu a o tom pohledu se říká, že nelže. A pak zmíní něco, z čeho mi srdce vyskočí do úplně jiného rytmu.
Co ... na trůnu... a kurva...

"Co... cos to řekl?"
Jako by mi náhle seplo. Několikrát zamrkám a ta sebejistota z víry v tu celou lež najednou mizí.
"Nechci ti ublížit!"
Zavrtím hlavou a chytím se za ní.
"Všechno je... špatně... Já nevím, čemu mám věřit."
Znovu zvednu hlavu a zadívám se do očí svýma lehce skleněnýma.
"Ty to se mnou chceš zkoušet? ... Nestojím za to. Jsem... zničená. Nezvládnu to. Dojde ti trpělivost a uděláš tohle... "
Snažím se mu to vysvětlit, ale nejsem si jistá do jaké míry se mi to daří.
Možná je pravda co říká a všechno to co jsem právě prožila se neodehrálo, ale... nikde není záruka, že to neudělá v budoucnu. Celých těch pět let skutečně čekal na to aby mohl říci tohle všechno? Měl by však trpělivost v tom pokračovat dál?

Má duše

"Jenže... jsou pravdivá... zatraceně." Nechápu to. Nechápu. Vážně věří tomu, že bych jí byl schopen zranit? Ublížit jí. Po těch pěti letech, co se známe? Co jsme spolu pracovali skoro na každém případě? Co jsem si vždycky stoupl do rány, když byla potřeba? A co jsem se snažil na ní netlačit?
Krucinál.
"Nicky..." Nevím. Vážně nevím co jí říct. Nemám ani nejmenší tušení. Došla mi slova.
No tak holka... proč mi nevěříš?

"Ne... já ne..." Jde ke mně. Aspoň něco. I když je v tom jakási oddanost k dalšímu případnému mučení.
"Teď lžeš, Střelo. Nelíbí se ti to. A já bych ti to niky neudělal!" Zavrčím. Nemám však v úmyslu jí ublížit. K čertu... JÁ TO NEBYL! A pokud jsem se zapříčinil něčím, tak tím, že jsem nepřišel včas.

To co však v jejich očích uvidím, mne dostane. Viděl jsem spoustu věcí. A stále je vidím. Jak se lidé chovají a co dělají. Dokonce jsem nesouhlasil s jistými praktikami Střely.
Jenže jak jsem řekl předtím. Nicky Střela je mou slabostí. Achillova pata na kterou někdo zaútočil a zaútočil na ní skrz mou tvář. Hrál toto divadlo a hrál ho přesvědčivě.
Až jsem se nad tím i já sám pozastavil. Zděsil se toho. Přestal jsem jí mít za zlé, že tak o mně smýšlí, jako o někom kdo jí působí bolest.

"Co chceš vidět, Nicky Střelo? Mou slabost? Podívej se do zrcadla. Či to kde jsem byl, když se ti odehrávalo? Ano. Jsem vinen. Tím, že jsem to dopustil. Nechal je, aby ti ubližovali. Jak onu Noční můru, tak ostatní... Jenže, ač mi věřit nebudeš či budeš... sakra, já bych ti takové peklo nevytvořil. Ne. Patříš mi. Mohu si tě vzít, kdy chci... Ale kdybych něco takového udělal? Myslíš si, že bych čekal pět let na to? A nevzal si tě hned? Po celou tu dobu jsem na tebe netlačil... Já... v pekle mám pro tebe místo, ale po mém boku na trůnu. Ne, jako něco, co ti bylo ukázáno." Odmlčím se. Nechám jí to vstřebat. Ne. Sakra. Nevím jak dál. Nevím co dál. Až tak moc jsem zlidštěl. A pak mne napadne to nejšílenější. Jsem sebevrah.
"Chceš mi to vrátit? Ublížit mi? Řeknu ti jak." Myslím to vážně. Cítím se jako by nahý. Neb kdybych zalhal, pozná to. Celou dobu jí však nelžu. Jsem upřímný. Může pohlédnout tam kam chce.
Vzpomenu si na naše seznámení. Vykouzlí to na chvíli úsměv na tváři.
Už tehdá si zamávala s mým životem.

Tvoje princezna... :-*

Jsem zmatená. Nevyužívá možností, stahuje se ode mě, žádné ráně neuhnul, krvácí, nůž si nechává v ráně. Koktá a je nejistý... Vykládá sladké řeči. Ne. Ne po tom, co mě nechal Croupovi s Vandermanem. Nevěřím tomu, proč bych měla? Získat další naději? A pak si ji nechat vyrvat, aby se smál, jak jsem mu naletěla? Znovu a znovu dokola, jako špatně vyprávěný vtip, který je zábavný pouze pro uši řečníka.

"Příliš krásná slova, na to aby byla pravdivá."
Ušklíbnu se, svěsím ruce a upřu se o zeď za sebou. Zjišťuji, že mám u sebe opravdu všechny věci, takže si zapálím cigaretu.
"Falešné výčitky. Vzdej to. Jednou jsi mě zlomil, tak fajn... A co dál?"
Rozhodím rukama a pak se věnuji cigaretě.

Luc si s tím přesvědčováním nedá pokoj a vyzve mě k pohledu do očí. Pozvednu obočí.
"Co v nich najdu? Utopím se v hlubokém pohledu a pokusíš se mě mučit hlubokými polibky? Nebo se octnu v jiné místnosti s dalšími, kdo touží po tom, abych pocítila svou vlastní medicínu?"
Další otázky, ale odrazím se od zdi, odhodím nedopalek a jdu k němu.
"Ať jdem na to. Nachystal jsi to pro mě vážně pěkné, jen, co je pravda... líbí se mi tu."
Uchechtnu se. Lžu, nelíbí se mi to, a nechci další mučení, ale... nemám na výběr. Proto se k tomu snažím postavit čelem a udivovat své mučitele šíleným vyzýváním jich.

Pokleknu k němu a zahledím se do jeho očí, zvědava, co v nich tedy uvidím. Nidky jsem nic podobného nedělala a nevím, co bych měla čekat.
Moje duše patří tobě... patřím do pekla!
Přesně ta scéna se odehrává v mé mysli. Vlastně nejspíš v hnědi mých očí, najde vše, co se mé duši stalo, vše co se v mé hlavě odehrálo. Opravdu to bylo jen v hlavě? Ne. Ano... Já nevím. Jak to mám poznat?

Nope... princezna samotného pekla.

Zaúpím bolestí, kterou jsem čekal. Jenže jsem nečekal následné. Ty její otázky. Vždyť je sakra pochopitelné, že jsem jí nechal zbraně. Má k nim vztah. Proč bych jí je nenechal?
Překvapeně na ní hledím. Tvář zkřivenou bolestí.
Nechám jí, ať do mně vystřílí klidně celý zásobník. Nemám důvod se bránit. Nikdy bych se jí nedotkl. Neublížil bych jí. A to s autem... byla nehoda. Můžu já za to, že nebyla připoutaná? I když ano... mohu. Byla to má vina.
Doplazím se ke zdi, abych se mohl pokusit posadit a zády se o ní opřít. Je mi jedno na ní zanechám nějakou krev. Stejně to tu potřebuje vymalovat.
Nechápavě na ní hledím.
Co se jí to sakra stalo? Co jí to udělala? Do očí mi vyhrknou slzy. Ne bolesti. Ta je jenom v hlavě. Na ní jsem si zvykl. Přetvořil jí.

"Nicky?" Na sucho polknu. Hledím na ní. Pološílenou či už šílenou. Je mi z toho na nic. Nemůžu tě ztratit. Nemůžu... Ne teď.
"Nikdy bych tě nemučil. Chápeš? Nikdy! To ta Noční můra. Nicky. Byla si celou dobu zavřená v tomto pokoji. To co si viděla nebylo skutečné." Promlouvám k ní. Snažím se jí to vysvětlit. Cítím jak ke mně natahuje ruce naprosté zoufalství. Ale ještě ne. Nesmím dovolit, aby mne pohltilo. Zvládneme to, jako vždycky. Musí to nějak jít.
"K čertu. Neměl jsem tě nechat jít samotnou. Neměl jsem." Pronesu spíše sám k sobě. Dostávají se výčitky svědomí, které nám nějak nepomohou. Neřeknou mi, jak jí přesvědčit, že zatraceně to jsem já a není to nikdo jiný.

A pak mne něco napadne. Říká se, že tonoucí se stébla chytá a to také dělám. Jen doufám, že to vyjde.
"Podívej se mi do očí." Prohlásím naprosto vážně. "A řekni mi, co v nich vidíš... nepřítele?"
Ach ano... jsem schopný přečíst v duši, ale také je někdo schopen přečíst tu mou. Jen ho musím nechat. A tak to udělám v jejím případě. Dovolím jí, aby viděla to co cítím. Viděla co jsem dělal. Sakra nechám jí, ať si přečte mé myšlenky. Ať si zjistí, co je mou slabostí. Nebráním se, kdyby mi chtěla nějak ublížit. Jen čekám. Oddaně. Stejně jako vždycky... čekám.
Nikdy bych ti neublížil. Protože kdybych to udělal, ublížil bych sám sobě. Jsi moje slabost. Jsi moje zbraň. Jsi důvod proč zůstávám tady.

Já a princezna? Jeidně dračí...

Smích počínajícího šílenství. To je to... Hihňám se jim, protože je mi šeredně jedno, co má mé ukřižování znamenat. Bolest se mění, pravidelnost se kterou přichází zas a znovu pomáhá. Vím kdy čekat další, vím, co budu cítit a tím se bolest tlumí a s ní i můj křik dokud nezbyde jen smích.
"Haha-cheche... to lechtááá...
Nevím jak ten výsměch snesli, pohodila jsem hlavou, abych odstranila vlasy z výhledu a vše se divoce zhouplo. Místnost zmizela a objevila se jiná.

******

Oči otevřené dokořán pálí a vše vidím rozmazaně. Rty se pohnou v drobném pootevření, aby vyšly vstříc jiným. Nepřemýšlím nad tím. Pološílená prožitou bolestí, stále cítím všechny rány, ač vidět nejsou. Hřeby v rukou a nohou pálí, zbičované tělo útrpně sténá v mé mysli, která se pomalu, ale jistě, pokouší restartovat, vzpamatovat a vmímat novou scénu.
Několikrát zamrkám, díky pálení mi z očí steče pár slz a snažím se zaostřit tvář před sebou.
Mezitím doběhnou jiné věci a začíná startovat základní systém mého fungování.
Moc blízko... Moc intimní...
V tu chvíli se zapne vnitřní alarm.

Nenaskočilo celé vědomí. V hlavě vymeteno a tělosi dělá co chce. Přesněji dělá to jediné, co umí. Brání se.
Zcela automaticky mám najednou v ruce nůž a naprosto bezmyšlenkovitě mu jej vrazím do měkkého prostoru nad klíční kostí.
Vymaním se z objetí, odstrčím ho od sebe, po zemi se párkrát urychleně odsunu dál od něj až vstanu a rovnou mám v ruce pistoli.
"Já mám zbraně?"
Syknu překvapením zatímco prst automaticky opakovaně mačká spoušť.
"Tys mi nechal zbraně?"
Zeptám se stálým údivem. Z mého ne zcela přítomného pohledu musí být jasné, že pro mě se pouze změnila scéná a očekávám další představení.
"Takže kdo teď? Ty sám?"
Pohled padne na nůž ode mě.
"Jak příhodné."

Pustím pistoli s vystříleným zásobníkem a se smíchem šílence roztáhnu ruce.
"Tak fajn. Dejme se do toho..."
Vyzvu ho a neskrývám potěšení vlastního utrpění.
"Tímhle ti stejně neublížím a na planné naděje s rádoby záchranou ti podruhé neskočím. Můžeš mě mučit jak chceš, ale víc už mi ublížit nemůžeš..."
Zasměji se, nechávám ruce od těla a z mého postoje je jasné, že nebudu nijak vzdorovat ať přijde cokoli. Nemá to cenu, není kam utéct.

Princ na bílém koni Blbost! Princ pekel v bílém Ševíkovi

Sakra... Proč vlastně jedu v autě a nezkusil jsem teleport? Okřiknu se, když přejedu červenou a málem nabourám do auta, který měl právě zelenou. Naštěstí stačím včas zareagovat. Takže nic jako nehoda se nekoná. To by zabralo zbytečně čas. Hlavně skrz regeneraci. Vzhledem k tomu, že to už bych ten teleport asi použil, kdybych měl zničené auto.
Jo... vím... protože by se to Střele nelíbilo. Skousnu nervózně rty. Neb poznám tu ulici do které zajedu. Pochybná čtvrť ve které bydlí.
Mělo mne to sakra. Napadnout. Mělo mi to dojít. Zatřepu hlavou. Teď není vhodná doba se nad tím zbytečně pozastavovat. Stalo se to. Tím Nicky nepomůžu.
Na druhou stranu pomůžu jí tím, že zaparkuji auto, kousek od její motorky.
Takže jí čekal u domu. Vystoupím z auta. Zabouchnu za sebou dveře a následuji ten pocit, který mně táhne do jednoho z domů, před kterým je opřená Kráska. Jako by na stráži. A čím dál tím víc se mi to přestává líbit. Vezmu si Krásku. Střílet z ní však nemám v úmyslu. Místo ní zvolím jako zbraň darovaný nůž. Teď mne nebude líto jej pokřtít krví nepřátel a rozrazím dveře nejdříve vchodové a poté od bytu ve kterém Nicky je.

Na nic jsem se nepřipravoval. Takže mne ten pohled tak nepřekvapí... vlastně ano překvapí.
Spatřil jsem Nicky. Nehybně stála a nepřítomně před sebe hleděla. Za ní stál Morgan, teda někdo kdo se za něj vydával.
Noční můra. Sakra.
Dlaně měla z obou stran položené na jejich tvářích a konečky prstů se dotýkala spánků, až na to, že jí nějakým způsobem pronikaly do hlavy skrz kůži a kosti a jako by jí jemně masírovaly mozek. Neměla na sobě žádné zranění. Nic.
Noční můra se usmívala, trošku se k ní skláněla s hlavou ke straně, jako kdyby poslouchala nějakou hudbu. Na tváři jí hrál úsměv zlověstný a děsivý.
A já chvíli jen na to hrůzu němě zíral.
Ten smích... pocházející od Nicky mne děsil.

Pusť jí! Slyšíš! Ty parchante! Zavrčím na něj. Abych na sebe upozornil. Což se také podařil. Vzhlédl ke mně.
"Mlčel by, Lucifer." Zavrčí odhalujíc tak zuby, v jeho hlase znějící ocel a žiletky.
"Jinak jí skutečně já zabít. Říkala zabavit. Ale ejhle... ono to jinak nešlo."
Nevím zdali by něco takového mělo nahnat strach. A pokud tomu nějakým způsobem bylo, nevnímal jsem to. Celým tělem se pohnula vlna vzteku.
"Nech jí být!" Odolal jsem nutkání na ní pohlédnout tím zlým pohledem, či se po ní bezhlavě vrhnout. Jenže nešlo to. Měl tu rukojmího, který byl zároveň mým kriptonitem. Nemohl jsem riskovat, že by jí ublížil jenom, protože jsem výbušný. Stačilo to, že proletěla předním sklem.
Vydrž, Střelo. Vydrž prosím.
Ústa Morgana, teda Noční můry zkřivil úsměv. Zvedla ruce od hlavy Nicky, prsty jí přitom klouzaly kůží jako vodou. Což způsobilo, že se Nicky skácela k zemi. Věřte mi, že za jiných okolností, bych jí zachytil těsně nad zemí.
Nejdříve se však musím vypořádat s Můrou. Jenže ona se zřejmě nechce vypořádat se mnou. Zmizí.
Však já si tě najdu potvoro. Zničím tě.
Rozeběhl jsem se k Nicky. Nejdříve se musel ujistit, že dýchá. Žije. To mne trošku uklidnilo. Ale stále měla ten nepřítomný výraz. Ještě nebylo vyhráno.
Opatrně jsem jí poplácal po tvářích. Luskal prsty. Mával jí rukou před očima. Dokonce jsem se dostal i k té části, že jsem jí pohladil po tváři. Bez odezvy.
"Nicky..." Šeptl jsem. Stále se snažil být klidný. Nepomůžu jí, když se tu zhroutím.

Musím se vám přiznat. To co jsem následně udělal, bylo z jedné části naprosto sobecké a z té druhé jsem doufal, že by to mohlo fungovat jako v pohádkách - dovolil jsem si být pro tento moment naivní. A tak jsem vyzkoušel... jak se budí takové princezny.
Nevím na co myslíte... ale byl to polibek. Teda něco mezi tím. Opatrný dotyk mých rtů na ty její.
Jestli za toto dostanu ránu... tak ať.

***Aka PJ***

"Já vám to říkal, pane Vandemare. Myslí si, že se jedná o ukřižování Krista." Povzdechne si Croup. Vandemar na to nic neříká a dál se věnuje bičování.
"Nic takového to není. Jedná se o obyčejné ukřižování. Jehož základní myšlenkou, jako takového trestu je posmrtné zhanobení člověka, který se dopustil zvlášť odporného zločinu. My vás trestáme. Nikoliv, že bychom vás povyšovali na Jeho úroveň. Ono bičování, slouží paradoxně k vašemu dobru. Účelem toho totiž je, abyste ztratila krev a zkrátilo se tak vaše utrpení na kříži." Začne Croup se svou přednáškou. Mezitím co Vandemar pokračuje dál ve své činnosti.

Něco se však změní. Obraz se přehoupne. Ocitneš se v místnosti, která měla být bez oken. Na zemi. Někdo tě objímá a ještě něco dalšího dělá. Letmý dotek na rtech.

C a V i po smrti znovu na scéně

Nechal mě v tom? Nebo je to další iluze... ?
Nevím, co na to říct. Jsem v jeho říši... Měla jsem za to, že temná krajina je před peklem. Projdu jí, než najdu bránu pekel kam vstoupím a najdu své malé osobní peklo, které si bezesporu zasloužím. Ale ne za tohle... Za tohle ne
Zabila jsem je právem.
Stojím si za svým. Jenže podle všeho jsem v pekle a jeho pán s mým názorem nesouhlasí.
Nemůžu za to, co se mnou udělali... ale... Můžu za to, že jsem se nesnažila s tím víc bojovat.
Dochází mi postupně, proč mám vlastně peklo vytvořené takhle. Peklo na míru... Vždycky jsem si říkala, že každá duše v pekle trpí jinak, není to tak, že by seděli v kotlích a vařili se, ale prožívají svá utrpení... navždy.
Takhle vypadá mé peklo. Dokola zabíjena těmi, které jsem zabila a kterým jsem já přinesla utrpení... zrazována tím, kterého jsem pustila nejblíže, co mi jen má vlastní pochroumaná mysl dovolila a stejně to nestačilo.

Ti dva mluví, nedívám se na ně, neodpovídám. Čekám.
Ukřižování... ha... tak to je vážně blbej fór...
Pomyslím si, ale nebráním se, když mě berou a táhnou ke kříži. Měla bych se snad bránit? Měla bych jim to dělat zajímavější? Ne. Ono je to třeba přestane bavit.
Srdce probodané šíly ostrých slov mého přítele... může ještě cítit?
Na tu otázku mi záhy odpoví první hřeb v zápěstí. Vykřiknu bolestí, nebo spíš zavyji.
"Prométheus... Ježíš... Kurva, co?!"
Zaječím před zatlučením druhého hřebu. Pak následuje další křik.
"Co se mi kurva jako snažíš říct?!"
Volám na pekelníka hlasme plným posbírané zlosti, zatímto ti dva chystají mé nohy a následně i jimi projde třetí, poslední, hřeb provázený mým dalších výkřikem.

Všechny rány bolí, jak řekl Croup, intenzivně. Ale to bych nebyla já, abych nenašla aspoň poslední zbytky své drzé hrdosti a zkusila na ně nakonec mluvit.
Obzvlášť, když vytáhnou bič.
"Špatně."
Syknu s úšklebkem bolestí, jak mě gravitace táhne na zem a hřeby jí to nedovolují.
První rána. Vyjeknu, ale stihnu se nadechnout.
"Jeho... bičovali, před... tím..."
Druhá rána. Třetí. Čtvrtá.
"A zapomí-náte na kopí."
Dodám s hlasem jenž přeskakuje, mezi ranami, které následují potom. S naprostou přesnou pravidelností. Bolest, zažívaná již tolikrát, že by z ní normální člověk za krátko zešílel. A já hlupák se tomu stále ještě pokouším trošku bránit. I když... pokud se bráním, proč tedy vydávám ten zvuk? Co je to za zvuk? Mezi ranami biče z pod zrzavých vlasů spadaných do tváře, v bílé místnosti plné obrazů, zaznívá tichý smích. Smích míšený zoufalstvím, histerií a kdo ví čím vším dalším.

Mučení samé mučení... Hau!
Kdo jiný než Střela

"Vidíte to, pane Vandemare. Jako zlomené ptáče. Nebrání se. Odevzdala se." Prohlásí pan Croup a nespokojeně mlaskne. Pan Vandemar jen pokrčí rameny, hrajíc si přitom s nožem.
"Co s ní budeme dělat?" Zamyslí se pan Croup dlouze. Vandemar opět pokrčí rameny. Následně podpírá kříž.
Pan Croup na něj překvapeně pohlédne.
"Ukřižování? Vážně?" Zeptá se jej. Vandemar najde vhodné místo. Položí kříž na zem.
"I trnovou korunu?" Croup se podívá nechápavě na Vandemara, který z kapsy od saka vyloví korunu.
"Neblázněte. Vždyť je to žena. Nebudeme přece urážet církev." Prohlásí Croup a vytrhne Vandemarovi korunu, kterou zahodí do jednoho z obrazu.
"Vezměte jí aspoň... když jste něco tak šílené vymyslel." A s tím tě bez veškerých problémů Vandemar zvedne. Společně s Croupem přibíjí k jednomu ramenu jednu ruku a poté druhou. Přesněji byly ruce hřebem proraženy v zápěstí či těsně nad ním, při čemž nebyla poškozena žádná kost.
"Ano, děláte to správně. Zasáhnout nerv medianus, který působí intenzivní bolest." Zazubí se Croup na Vandemara, který si to celé vůbec vymyslel.
A pak dojde k nohám. Přeložil levou přes pravou a obě přibyl jediným hřebem. Následně oba dva vztyčí kříž, který pořádně zajistí, aby náhodou nespadl. To by totiž nebylo dobré. Kazilo by to jejich reputaci.
Pan Vandemar vyloví zase z kapsy bič. Pan Croup se na něj tázavě podívá.
"Tak i bičovat byste jí chtěl? Máte rád sado maso?" Zeptá se Croup a tiše si po vzdechne. Mávne nad Véčkem rukou. Sedne si na zem a raději pozoruje. Vandemar neodpoví. Za něj odpoví mlasknutí biče. A další. Další. Nepřestává. V jakýchsi rytmech hezky za sebou. Rány dopadají na tělo. Už tolikrát mrzačené.