Andor.cz - Dračí doupě online

Pekelníkův tanec
Střela

Na to kam máte odejít ti už Luc neodpověděl.
Ač se snažíš Luce spatřit, tak je zřejmé, že zase něco provedl s časem neb jej vidíš jako jakousi rudou šmouhu, která provádí jakýsi tanec s končetinami. Odlítají rovnou do obrazů. Je v tom jakýsi zvláštní rytmus.
Žár sálající z něho, jako kdyby se místa, za kterým se schováváte, nedotkl. Všude kolem byl, ale vy jako byste byli v nějaké ochranné bublině.
A pak tanec přestane… čas získá své správné tempo.
Spatříš je na chvíli. Bez rohů. Z tváře, která vypadá, jako kdyby tam nikdy žádná nebyla, na tebe pohlédnou rudé oči. A ten pohled je snad jako hledět do naprosté temnoty.
Výškou je o něco vyšší než Luc. Dlouhé a nepochybně ostré drápy, ze kterých skapává krev. Mrskne ocasem. Než zase začne získávat svou normální podobu. Otočí se zády a ukáže tak památku na zádech. Vypadá to jinak, než na lidském těle. Ty jizvy.

A když je zpátky jako Luc. Klesne do kolen a těžce oddechuje.

Pekelník udělhá uhááá

Ani s mrtvými boj není jednoduchý. Richard ve snaze přiložit ruku k dílu, je div ne uškrcen samostatnou rukou, ale nakonec se jim s končetinami nějak daří bojovat, i když pomalu...
Tělo podemnou se zmítá a jednou mi sekera polítne těsně kolem vlastní nohy, když se mnou Vandermanovy pozůstatky cuknou.

Ucítím ze strany nehorázné teplo a na to se ozve rolícený Luc.
"Hej hou... to zvládnem."
Zkusím to, ale při pohledu na něj zjišťuji, že nemá cenu ho o tom přesvědčovat. Nikdy jsem jeho pravé já neviděla a nečekala jsem, že ho uvidím dřív, než má duše spočine v jeho řísi...

Jak si ale kurva v téhle chvíli představuje bezpečí? Jiná dimenze, nebo bude stači protilehlý kout pokoje?
Podívám se na Dvířku a následně oba dva táhnu, co nejdál od běsnícího Luce, jehož teplo se rozprostírá po místnosti a připracuje se tu peklo na zemi.
Příjemné teplo...
Zjišťuji najednou, ale to už cestou sbírám poházené zbraně a předávám je volným rukám nebo je nesu na sobě. Netuším jestli ten žár bude mít větší intenzitu a nerada bych je nechala roztavit.

S tím mizím s těma dvěma do něčeho jako bezpečí. Pokud zůstáváme v pokoji, volíme nejspíš úkryt za kusem nábytku, z poza kterého však nechám vystrčenou svou hlavu. Chci to vidět a hlavě chci vidět jeho. Když mám tu možnost, proč čekat na definitivní smrt, abych ukojila zvědavost?
Aspoň budu vědět, zda je na co se těšit či ne.

Chvíle odpočinku

Vím jak to myslí. Cítím se zvláštně v její blízkosti. Srdce mi buší. Chvíli snad vynechá tep. Nikdy jsem se nad tím nepozastavoval. Možná jen teď. Když uniknete pomyslné smrti, začnete všechno poté vnímat jinak.
Když se na mně podívá, pohladím jí po tváři. Abych si ověřil skutečnost toho, že je. Že to není jenom výplod mé únikové cesty před bolestí.
"Vím jak to myslíš... s tím puberťákem." Prohlásím a nevím, co mne to popadne, vzhledem k tomu, co jsem jí slíbil... Se k ní prostě nakloním s úmyslem jí políbit.
"Chybělas mi." Zašeptám do rtů.
A pochopím, když se odtáhne a pošle mne do háje. Nebo cokoliv jiného. Jen já prostě... nešlo to. Být s ní v takové blízkosti dopadá prostě špatně.
Ale potom všem... je špatné být šťastný?

Velká bitka – tancující končetiny
Střela

Jestli se hlava od sebe pohnula… možná to nebyl blbý pocit, protože když Richard sebere ze země ruku, chvíli se ho pokouší škrtit. Naštěstí úspěšně s ní dobojuje a vhodí jí do jednoho z obrazů. To stejné se podaří i Dvířce.
Tělo Vandemara se stále hejbe.
Nemluvit o Croupovi, kterého se snaží naštvaně naporcovat Luc, který nakonec odhodí sekeru.
“Takhle to dál nejde. Zmizte do bezpečí. Já se o ně postarám.“ Asi Střele jediné by mohlo být jasné, k čemu se schyluje. Je to z něho cítit. Jak vztekem je bez sebe z toho, že furt neumírají, padá jeho lidská maska a mění se v něco jiného. Do své pravé podstaty.

Další bolestná vzpomínka a chvilka odpočinku

Věděla jsem, že je mu to proti srsti. Viděla jsem to i na něm, ale přesto jsem necouvla. Chtěla jsem to vidět, chtěla jsem se mučit s ním a vědět, že nemá tajemství. Nebyla jsem to ani já, kdo přerušil oční kontakt, ale nehodlala jsem jej dále nutit. Místo toho jsem se jen mlčky zvedla, přešla k posteli a sedla si vedle něj. Nohy natáhnu před sebe na postel a překřížím je v kotnících.

"Připadám si trochu jako puberťák, sedět takhle vedle někoho na posteli," zasměji se krátce a podívám se na něj.

"Prý objednají pizzu, tak snad vyberou tu správnou... Ještě to chce špatný film a je to úplně jako v době, kdy jsem byla puberťák..." dodala jsem ještě.

Dojdi Dvířko do komory, jsou tam nohy našich nepřátel... Ne nerýmuje se to a má bejt?

Ve svém akrobatickém kousku jsem ani nepostřehla moment, kdy Croup skončil s hlavou uťatou, ale nehodlám se tím rozptylovat. Krk je tuhý a páteř nožům vzdorovala, ale nakonec se podaří a podemnou se nachází bezhlavý oř.
Vandermanova hlava padne na zem a tělo se ještě chvíli zmítá v něčem, co by se dalo nazvat posmrtnou křečí, takže se na něm držím za nože zabodnuté vedle krčního otvoru, ze kterého krev nepryští jak by správně měla. Připadám si chvíli jak na divokém býkovi při rodeu, ale nakonec tělo dopadá na zem, kde sebou ještě škube a snaží se zregenerovat.

"Mrchy odolný."
Zaprskám, když po mě Vanderman loupne očima. Chvilku mám pocit, že se hlava sama od sebe pohnula, proto v ní přes oko rychle končí jeden z bajonetů.
"Ricku!"
Křiknu na nevěřícně postívajícího Richarda a zvednu ruku na znamení, aby po mě hodil druhou sekyru.

Jakmile se tak stane, uklidím druhý bajonet, sekyru pevně sevřu v obou rukách a s nemalou silou udeřím do ramene. Oddělenou ruku odkopnu pryč.
"Vy dva nestůjte, sbírejte a rozhazujte je."
Rozkážu a s tím se vrátím k sekání. Druhá ruka, pro jistotu ještě přeseknu v lokti a opět odkopnu. Jednou nohou stojím na mužových zádech a odsekávám nohy, Ve stehně a v koleni.
Hlavu přepůlím, než jí předám dál a vezmu si z ní zpět bajonet, pomocí kterého vykuchám břišní dutinu drahého nepřítele a trup samotný přeseknu ještě na několik dalších částí.
Kdyby krváceli, byla by to jatka. Takhle je to vlastně cekem nuda.

Velká bitka část řízy řízy říz
Střela

Richard se stihl schovat do bezpečí.
Luc popošel pouze pár kroků při výbuchu granátu, aby nebyl daleko následně od svých nepřátel. Ve chvíli kdy se Croup snažil sebrat na nohy, přesněji byl na všech čtyřech, kopl jej ho do zad, aby ho zase srazil na zem.
Zasyčel přitom na Richarda, něco se sekeru. Ten mlčky hodil po Lucovi sekeru. V případě, že by měl v úmyslu Croup vstát, stál na jeho zádech jednou nohou. Sekl vší silou do krku ve snaze oddělit hlavu. Jako kdyby kácel dřevo na podpal.

Croup s Vandemarem mají zřejmě blbý den. Neb Croup se nestihl ozbrojit a Vandemarovi vypadl nůž.

Dvířka je připravená. Richard vyčkává.

A bude se řezat

Nacvičené pohyby, neomylná muška a přesnost. To provází veškeré mé konání. Dvířka svou palbu možná vzala ve chvíli, kdy se pánové vložili do kontaktního boje, aby je náhodou nezranila, ale já se o ně nebála. Vím co dělám a pokračuji ve svém konání.

Úder sekyrou, výstřely brokovnic a velmi odolní nepřátelé. V momentě, kdy se C a V začnou zase začnou sbírat ze země, Luc vystřelí rychlostí světla. Pomalu z něj nevidím nic než šmouhu, ale je patrné, že započala akce granát.

Lucovi pohyby jsou již zase normální a já drapnu Dvířku a shodím ji za gauč, kdyby náhodou vyletěly nějaké střepiny. Sama se pouze přikrčím a využiji toho pro přebití.
Rána není nijak velká, asi jako když hodíte větší petardu. Dokonce to ani nerozprskne žádný velký bordel okolo a v našich nepřátelích zanechají granáty díry. Vlastně to každému urve kus boku a tak trochu to s nimi víc nehnulo ačkoli jejich postoj je dosti... vratký.

Než se stačí ti dva vzpamatovat z toho, co se stalo, vyběhnu z poza gauče, nechávajíc Mouserovskou pušku za sebou a tasím oba bajonety od pasu. Mým cílem se stává větší vanderman. Už z přirozeného odporu a tak vůbec. Jenže je podstatně vyšší, než já, proto se rozhodnu o doslova cirkusácký kousek, který mě napadne na dohnání rozdílu výšky.

Vyběhnu jeho směrem, avšak záměrně ho minu, načež vyběhnu pár kroku po zdi, od které se odrazím na jeho záda. Tam zaseknu oba dlouhé nože ze zadu do Vandermanova krku a obloukovitým pohybem vedu ruce dopředu ve snaze hlavu oddělit od krku, jako přestřihnutím nůžkami.


Orientační hody:
Vážnost zranění granáty - 10%
Útok na V - 52%

Pohled z očí do očí

Nebojím se toho, co uvidím v jejich očí. Ale toho, co uvidí ona v mých. Vím prostě jaká je. Moje silná a zároveň strašně zranitelná čarodějka, která nemyslí na sebe... ale hlavně na ostatní. Ta její roztomilost a svým způsobem křehkost mne na ní vždycky fascinovala a právě do toho jsem se zamiloval. Byla tolik jiná v tom našem světě.
Nechci, aby to ztratila.
Na druhou stranu. Nechci přijít o parťáka a je mi tak nějak jasné, že pokud to udělám, tak o ní přijdu. Protože si bude myslet, že jí nevěřím... sakra.

A tak jsem se jí podíval do očí. Nevím co z těch všech útrap, co jsem si prožil viděla. Bylo to její rozhodnutí. Skousl jsem si ret.
"Zatraceně, Si." Zasyčím naštvaně. Protože vážně nevím, co jiného říct a kterou z těch částí si prožila.

***
Tma. Nic jiného než tma. Celým tělem procházející všudypřítomná bolest a chlad. Občasného kapání kapek.
A vzdálené klapání podpatků. Bylo jasné, co bude následovat.
Zase jedna ze vzpomínek, pro lepší překonání oné bolesti...
... A to stejné se pravděpodobně bude opakovat u každého pohlédnutí do očí. Neb je to čerstvá záležitost a čerstvě bolestivá.

Velká bitka část. 2
Střela

Croup by možná měl opět nějakou poznámku ke svému kolegovi, nicméně k tomu nedošlo vzhledem k zásahu mezi oči, neboť se pan Vandemar otočil, avšak v té stejné chvíli po něm Richard vystartoval sekyrou. Přesněji promítl krk. Takovou masáž by málokdo rozdýchal.
A v té samé chvíli to Lucifer napálí z brokovnice nejprve do Croupa a poté do Vandemara. Což ani C a ani V zrovna neustojí a sesunou se k zemi jako domeček z karet. Ale bylo jasné, že ne na dlouho. Začali se pomalu sbírat na nohy, což díky zpomalení času nestihli.
Vzhledem k tomu, že Luc je to co je. Tak si dovolil menší zpomalení času, při němž on sám byl tak nějak v pohybu, aby mohl odhodit brokovnici a následně odjistit jeden a poté druhý granát a následně je vložit do kapsy saka oběma ležícím.
"Teď!" Zavrčel naštvaně, nechal čas běžet normálním způsobem a doufal, že za prvé šest sekund postačí, aby se ostatní dostali do bezpečí a také že to vůbec bude fungovat. Výbuch a tak. To zřejmě Ví Bůh.