Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Damien - 07. června 2021 22:26
fffffff1207.jpg
Říkal jsem, že to není dobrý nápad
Zuli

Odpustím si potvrdit, že to byl opravdu hloupý nápad a že jsem to říkal. Vůbec nevím, co se stalo. Co jí ten parchant udělal. Důležité však je, že je mrtvý a ona je naživu. Jeho hlava se válí na zemi kousek od jeho těla. On je mrtvý. My jsme naživu. To je hlavní.
Necítím tu v okolí přítomnost ničeho dalšího. Neřekl jsem jí to, ale jsem schopen vycítit ostatní merzosti. Tady už žádná naštěstí není. Nevím, jak bychom s takovou zvládli další takové střetnutí. Představovali bychom pro ně jednohubku. Ona zřejmě psychicky zraněná a já domlácený. Úžasná kombinace.
”V pohodě. Myslela jsi to dobře. ” Pronesu a myslím to vážně. Kdybych měl schopnosti jako ona, určitě bych se je snažil využít a to ona udělala. Dojde mi, že pokud to byla něčí chyba, tak jedině moje.
”Já se omlouvám. Možná jsem tě s tím měl učit. Měla jsi trénovat.” Od té chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že něco takového umí, tak jsem se to snažil ignorovat. Neměl jsem.

”Jsem fakt rád, že jsme vzali tu lékárničku. Teď se mi fakt bude hodit.” Když už vidím, že je klidnější, přiznám se k zranění. Docela solidně to bolí. Bohužel jsem se začal soustředit i na něco jiného než na Zuli. Potlučené tělo tak mělo možnost se ozvat.
”Možná bychom se tu měli utábořit.” Dojdu nakonec k rozhodnutí. Ani jeden nejsme ve stavu, kdyby bylo moudré cestovat. V mém případě to bude celkem jedno, protože budu stále pomlácený. Nicméně věřím, že spánek by mohl Zuli pomoct.
 
Azula *Zuli* - 07. června 2021 21:55
zuli(1)9756.jpg
Jizva na duši
Damien

To, že nedostanu odpověď, mě vyděsí. Donutím se zvednou pohled od země. Přes slzy nic nevidím, a tak si musím oči protřít jako malé dítě, abych vůbec dokázala něco rozeznat. Damien v té chvíli přesekává hlavu Merzostovi. Vydechnu vzlykavě a odvrátím pohled. Tohle vidět. Nemusím. Místo toho se na chvíli stočím do klubíčka stále klečíc na kolenou a dotknu se čelem země. Ruce mám schoulené na těle. Jen jsem tam takto byla a tiše vzlykala. Cítila jsem se zraněná zvláštním způsobem. Najednou jako kdyby mě vytáhl z mého krunýře podobně jako je to u želvy a nožem mě probodl na zranitelném místě. Bylo to špatně, takhle odhalit mě nikdo neměl. Bylo to jako násilné stažení spodního prádla, když se dívka nemůže hýbat. Bylo to ... děsivé.

Moc nespolupracuji, když se mě Damien snaží prohlížet. Jsem toporná a jen těžko se mu daří odtáhnout mi ruce od hrudi. Až když mě obejme, tak se trochu podvolím. Pevně zavřu oči a přimknu se k němu.

"To byl fakt hloupej nápad. Naprosto stupidní nápad," zašeptám po chvíli. Věřím mu, a tak se nebojím, že by dopustil, aby se cokoliv nebezpečného dostalo k nám. Chvíli mi trvá se vzpamatovat z toho pocitu.

"Promiň," dodám ještě. Chci říct, že se mu omlouvám za ten nápad, za to, že to nevyšlo, i za to, že tu teď se mnou musí sedět, ale nic z toho ze mě nevyjde. Místo toho se k němu jen dál tisknu a soustředím se na sbírání svých sil. Cítit se peklu tak blízko bylo vážně děsivé. Obzvlášť když víte, že na vás přesně tohle místo čeká po smrti.
 
Damien - 07. června 2021 18:38
fffffff1207.jpg
Merzost zničena
Zuli
Ve stejné chvíli, co se její tělo kácí k zemi, mi je jasné k čemu došlo. Na chvíli mně však dostihne strach z toho, že kdybych ho zabil, tak bych zabil i jí v něm. Nemáme stále tušení, jak to vlastně funguje. To vůbec nebyl dobrý nápad. Možná jsme měli předtím vyzkoušet něco jiného. Nepanikařím však dál. Jakmile se merzost zastaví, je mi jasné, že teď je ta vhodná chvíle. Skočím po něm, bohužel to vypadá, že Zuli v něm nevydržela dlouho. Nestihnu vytáhnout a zasadit mu smrtelný úder.

Příliš pozdě.
”Ale potřebuju, abych se pořád na tebe mohla spolehnout.”
Jeho první úder se mi podaří na poslední chvíli vykrýt. Ovšem nemám šanci na boj zblízka, obzvláště proti někomu, kdo se tím živil.
Rány, které se mi podaří mu uštědřit, s ním snad nic nedělají. Za to ty, co se mi nepodařilo vykrýt bolí jako čert. Na pravé oko nevidím. Po tváři mi teče krev z rozbité hlavy. Žebra mám solidně naražená. A málem se tomu zmetkovi podařilo mi vykloubit rameno.

Hlavně ať se nedostane k Zuli. To je moje největší motivace kvůli které bojuji a snažím se držet na nohou. I když cítím, jak mně postupně opouštějí síly a vypadá to, že to už opravdu dlouho nevydržím. Nedovolím si pohlédnout na Zuli. Modlím se, aby dýchala.
A pak se ozve výstřel. První myšlenka je, že jsem byl zasažen, ale nic takového se nestane. Místo toho se skácí k zemi merzost. Využívám situace a vytáhnu svoji mačetu, kterou zbavím jeho tělo hlavy. Ta hlava nám poslouží jako důkaz a zároveň nás vyvaruje zbytečnému překvapení, kdyby to postřelení přežil.
Až poté se vydám za Zuli. Kleknu si na kolena, což docela bolí. Bolest ignoruji. Teď je důležitá ona. Prohlédnu si ji, jestli je nějak zraněná. Nic však nevidím, což mně opravdu uklidní.
”Jsem v pořádku díky tobě. Zachránila si mně.” Pronesu a s tím ji obejmu. Snažím se jí uklidnit. ”Jsem v pořádku. Klid. Jsem tady.”

Ještě jsme vzali lékárničku. Opravdu se bude hodit.
 
Azula *Zuli* - 07. června 2021 18:17
zuli(1)9756.jpg
Když nepomůže násilí, použijte větší násilí... a nebo zbraně
Damien

Mám jeho pozornost, tím si jsem naprosto jistá. Kdyby měl Damien raketomet, nebo něco podobné ráže, měl by teď naprosto volné pole působnosti. Ale my raketomet nemáme, ani se nesnažíme ho smazat z povrchu zemského. Jen ho zničit tak, aby nikomu neublížil a my abychom měli nějaký důkaz o jeho skonu naší rukou.

*Měla jsem zůstat sedět. To bude bolet,* uvědomím si, když moje tělo padá bez duše k zemi.

A to je tak nějak moje poslední klidná myšlenka. Pak se ocitnu v nehmotném Pekle a mám co dělat, abych nezačala rychle utíkat zpátky do bezpečí svého těla. Ten křik a bolest co vnímám, mi projíždí tělem jako nůž masem. Zranění, jež nevidím, ale cítím, mě nutí soustředit se na dobývání Merzostova těla, nebo spíše těla toho bývalého boxera, co teď obývá bytost z Pekel. Jednám instinktivně, vyděšeně a celkově spíš jako zvíře, než rozumný člověk. Potřebuju z toho místa pryč a co nejdřív!

Zatnu pomyslné prsty mojí vůle do těla ovládaného Merzostem a cítím, jak se zastavuje. Než si stačím uvědomit své vítězství a patřičně si jej vychutnat, ležím zase ve svém těle, nad sebou vidím strop obchoďáku a lapavě dýchám. Trvá mi to nějakou chvíli, než se vůbec zvládnu zvednout do sedu. Bolest z pádu se ozývá a já doufám, že to budou jen modřiny. Zvuky boje mě nutí ale se hýbat.

*Stonat můžeš až po vystoupení. Teď se zvedej, nasaď úsměv a jdi na pódium!* zazní mi absurdně principálův hlas z dob, kdy jsem byla menší a už jsem vystupovala. I když jsem se neusmála a nešla předvádět akrobacii na vysoké hrazdě, nebo něco dalšího, stejně mi to pomohlo. Tělo se rozhýbalo a jej donutila na chvíli pracovat. Od pasu vytáhnu skrytou zbraň. Jeden váhavý krok, pak další a další. S obavou sleduji boj, který Damien nevyhrává. Byl dobrý voják agentury, ale na profesionálního boxera na blízko neměl.

*Dělej. Zachraň. Ho. Pohni. Se.*

Opatrně, ale rychle se snažím přeběhnout tak, abych nestřílela přes Damiena. Nejsem tak zkušený střelec a hazardní hráč, abych něco takového zkoušela. Postavím se částečně za Merzost, pokusím se zamířit, ale ruka se mi příliš třese, a tak si ji rychle podložím druhou rukou. Nádech. A těsně před výdechem vystřelím. Vím, že se to používá spíše na odstřelovačky, ale v téhle chvíli potřebuji, co nejklidnější ruku. (Zuli 72, Merzost 67, Damien 49)

Se vzlyknutím se svezu na kolena a zbraň upustím na zem, když vidím, že náš nepřítel se skácel k zemi. Ruce si přitisknu na hruď, jak se snažím zakrýt díru, která neexistuje a přece ji cítím. Když je nejbližší nebezpečí zažehnáno, dožene mě a na chvíli i imobilizuje strach. Slzy mi tečou z očí a vnímám, jak se chvěju po tom nepříjemném zážitku.

"Ži-žiješ? Da-damiene?" vysoukám za sebe s obtížemi mezi mělkými nádechy paniky.
 
Damien - 07. června 2021 14:31
fffffff1207.jpg
Plán B možná nevypadá vůbec špatně
Zuli

"Jí-d-lo." Pronese těžce, jako kdyby mu řeč dělala problém. Odpovědi se však nedočkáš. Místo toho jeho oči jasně říkají, že narozdíl od tebe, on své jídlo našel. Stojí přímo před ním a jsi to ty. Olízne si mlsně rty a pravděpodobně si představuje, jak nejlépe tě upravit či použít nějaké koření.
Ty už však využíváš své výhody překvapení. Tvoje tělo nezvyklé na odloučení s duší se skácí k zemi. Možná si přeci měla zůstat sedět na zemi. Merzost tomu nevěnuje pozornost, je zvyklý, že lidé v jeho přítomnosti omdlévají.

Tohle tvoje cestování, mezi těli je oproti tomu minulému hodně jiné. Je to podobné, jako když ses přemísťovala s Damienem. Temnota tě však nepohlcuje, nýbrž máš pocit, jako bys chvíli byla na okrajové procházce Peklem. Slyšíš bolestné výkřiky a podivné zvuky, které ti trhají uši a tvoří jakýsi šrám na duši. Něco takového jsi opravdu nečekala. Ale nakonec se ti podaří přimět jeho tělo, aby zastavilo. Jenže hned, jak to uděláš tak tě to vykopne zpátky do tvého těla. Pozitivní zpráva je, že ve stejné chvíli se na merzost vrhl Damien a svádí spolu boj. Další pozitivum je, že dýcháš a jsi při vědomí. Negativní však je, že máš chvíli pocit jako kdybys hořela, ale tvoje tělo je naprosto v pořádku. Tento pocit naštěstí netrvá dlouho.

Když to přijde všímáš si, že Damien sice bojuje velmi obstojně, ale jestli to bude ještě nějakou dobu pokračovat, tak ho skolí vyčerpanost a ta merzost ho dostane. Naštěstí u sebe máš potřebné věci a hlavně zbraně.
 
Azula *Zuli* - 07. června 2021 13:26
zuli(1)9756.jpg
Vrcholné číslo večera
Damien

Ve chvíli, kdy se Merzost přede mnou objevil, zalomcoval se mnou strach stejným způsobem jakým lomcuje vítr s vysokými stromy. Tentokrát jsem upadla na zadek nehraně. Úsměv na jeho tváři byl mnohem zlověstnější, než jsem čekala. Snad jsem dneska byla jen trochu vyděšenější kvůli novému pokusu v rámci jejich chytání. Výsledkem bylo, že jsem vypadala přesně tak, jak jsem měla, abych působila jako reálná návnada.

"Počkejte chvíli, pane," dostanu ze sebe a houknu směrem k němu. Začnu se zvedat zase na nohy. V první chvíli ale netuším, jestli kvůli konfrontaci, nebo útěku.

"Hledala jsem tady něco k jídlu, neměl byste...?" zkouším s ním dál komunikovat, což je trik, co občas také používám. Dneska ale to funguje spíše jako moje rozehřívání na posednutí. Zhluboka se několikrát pomalu nadechnu. Když už je víc než z půlky cesty u mě, tak se začnu soustředit.

*Zastav se!* přikážu v duchu a začnu se pekelně soustředit, abych mohla skočit do jeho mysli. (51)
 
Damien - 06. června 2021 14:32
fffffff1207.jpg
Pěkná návnada
Zuli

Musím se přiznat, že kdybych se toho plánu neučastnil, tak bych si opravdu myslel, že ta dívka je fakt sebevrah. Takto si vykračovat prázdným nákupním střediskem a dělat tak nehorázný hluk je opravdu nebezpečné a odvážně hloupé. Nebyl jsem jediný kdo si to myslel, protože se najednou objevil ten po kom vlastně jdeme.

Úsměv, ta merzost měla od ucha k uchu, ze kterého šel mráz po zádech, když se k tomu připočetl jak jí hladově sledoval. Jako kdyby pro něj představovala svačinku.
Stál jsem z povzdálí a vážně to bylo nepříjemné. Nedokážu si představit, jaké to muselo být pro ni. Nemluvě o tom, že se ještě ke všemu musela soustředit na náš malý experiment.

Pomalými kroky se k ní přibližoval. Počítal přitom s tím, že je před ním velmi snadná oběť. Což bylo fajn. Má teda ještě nějaký čas k dobru.
Já jsem se snažil nenápadně přiblížit, abych ho dostal v případě velkého selhání.
 
Catriona Clare Chandler - 29. května 2021 14:51
clarechandler7626.jpg
Hmpf
~Ethan + strýček~

Strýček měl dobrou poznámku. Nějak jsem si neuvědomila, že teď cestovat moderními prostředky bude docela problém. Stačilo mi, jak mi Drákula vyprávěl o dni, kdy se přiřítila první vlna a z nebes začala padat letadla. Bylo to strašné. Tolik mrtvých. On se tomu smál. Věděl, že jednou ten den přijde. Já se děsila, že v jednom z těch letadel byl někdo z mé rodiny. Nechtěla jsem na to myslet.

Vzdychla jsem. "Dobře, chápu. Cesta jen po staru nebo na koštěti," vzdychla jsem a opřela se. "Ale můžu zkusit bráchu kontaktovat po magicku, ale stále mám strach, že se moje magie vymkne kontrole," skousla jsem si spodní ret. "Mám strach."

Pak jsem se podívala na strýčka s nevyřčenou otázkou v očích. Byla alespoň nějaká stopa, kde by máma s tátou mohli být? Nějaké vodítko? Drákula je nakonec neměl. Kdyby ano, hned by mi je naservíroval na zlatém podnose. Čím více mě mohl ovládat, tím byl šťastnější.

Nevědomky jsem si sáhla na krk, kde se mě jednoho večera dotkl rty. To byla chvíle, kdy využíval toho, že je Ethan pod zámkem a v tu chvíli je velmi zranitelný. Stačilo by zakroutit jeho krkem a bylo by po všem. Byla jsem jeho slovy tak ochromená, že jsem se nemohla ani pohnout, když se mě Drákula dotýkal. Za celou dobu se mě však nezmocnil ani nepil krev. Tápala jsem nad jeho obsesí, kterou jsem byla já. Netuším, co by se stalo, kdyby mi dal svou krev a pak mě zabil.

"V žilách nám koluje krev ďábla," říkala jednou mamka, když jsem se ptala, proč kdysi chtěl Drákula ji a pak mě. Zlekla jsem se, jestli nejsme démoni nebo něco tomu podobného, ale jen se zasmála a vysvětlila: "Tvoje pra-pra... pra babička Irene Claire, podle které vzešlo i tvé jméno, je potomkem samotného Lucifera a osud tomu chtěl, že Drákula je jeho zavržený bratr."

Takže ano. Měla jsem obavy, aby krev padlého anděla, která mi kolovala v žilách, mohla způsobit i to, že i přes mou vlkodlačí stránku, by mě Drákula mohl klidně proměnit v jeho upírského poskoka. Za celou dobu se k tomu naštěstí neměl a spíš jsem nabyla dojmu, že chce mít něco, co je Luciferovo.

"Taaakže, kdy dojde čarodějka, co pomůže Ethanovi s obojkem?" zeptala jsem se nakonec.
 
Joleene "Jo" - 24. května 2021 21:11
joleene6101.jpg
Cesta do pekla a zpět

Už to chápu, Otče.
Už jsem plně pochopila, co jsi tím říkal.
Cesta do pekla je skutečně dlážděná těmi nejlepšími úmysly.

Pro jednou jsem ráda, že nepatřím mezi lidi, protože si jsem jistá, že tohle by mi zasloužilo jednosměrnou jízdenku do nejužšího kruhu Pekla a rozhodně bych tam nebyla jako jeho královna. Jak se to mohlo tak zvrtnout, Otče? My opravdu nechtěli nic než nastolit mír a bezpečnou vládu v Pekle, aby démoni a dávno mrtví hříšníci nechodili po Zemi. A místo toho jsme jich tolik pustili ven. Otče, zatratil jsi mě? Vím, mluvím k tobě častěji poslední dny, než jsem to kdy dělala v minulých stoletích. Ale poprvé mi připadá, že skutečně není nikdo, kdo by mě pochopil, kdo by mě dokázal vyslechnout, aniž by mě hned nezačal trestat. Ale ty... Ty sám jsi udělal tolik zlého a dobrého pro lidstvo... Znamená to, že některé zlé věci nebyly z tvého úmyslu? Znamená to, že i když jsi byl celý, tak jsi chyboval? Je pro mě naděje nějak své činy napravit? Prosím, nežádám znamení, nežádám pomoc pro sebe, ale nedej dopustit, aby další dobří lidé došli úhony. Dej pozor na Carlose, ochraňuj Mala, hlídej Simona. Pokud nenávidíš mě, nedej dopustit, aby tvůj hněv přešel i na ně. Oni nemohou za to, že se naše cesty zkřížily. Oni nemohou za nic z toho, co jsem způsobila svou pýchou, když jsem chtěla napravovat tvé přečiny. Odpusť otče. Ochraňuj je. Bojím se totiž, že nejsem schopná je všechny ochránit...

Povzdechnu si a s bolestivým syknutím se zvednu ze země v místě, kde dřív stával kostel. Jistě, jsem asi zbytečně nostalgická. V tomhle světě už neplatila stará pravidla, ale tahle místa mi stejně připomínala obraz někdejšího domova a bezpečí. Cítím, jak mi praská zasychající krev na kůži, když se zvedám. Netuším, jak dlouho jsem tu byla, jak dlouho jsem se modlila, ale soudě dle chladu, jež se pustil do mých svalů, tak asi déle, než jsem čekala.

Ta tam je fintící se andělka, která si dávala záležet na tom, aby vypadala dobře a cítila se pohodlně a sexy. Vyhnu se úmyslně pohledem střepu, který by mohl odhalit jak moc jsem zničená. Neviděla jsem svojí tvář od té doby, co jsem vešla do pekla. Neviděla jsem ani svoje křídla. Bojím se, že by tam nemusela být, nebo by byla blanitá a pekelná. Rozejdu se pomalu směrem pryč. Potrhané kalhoty nemám nutkání ani čistit, ani opravovat. O několik čísel větší bundu mám rozepnutou a rukávy jsou ohrnuté až na paže. I ona je na pár místech popálená a poničená. Důležité jsou spíše zbraně, které u sebe mám. Na těch záleží, těmi zabíjím merzosti. Těmi hledám svou cestu touto pustinou, kterou jsem stvořila. Hledám, jak pomoct, hledám, jak zachránit ty, kteří zachránit potřebují. Odpočinek už dávno nepatří mezi obvyklé činnosti. Tím se jen zdržuji. Musím pokračovat, musím najít Simona, musím zjistit, co se s ním stalo. Musím zachránit lidi. Na tom jediném záleží.
 
Azula *Zuli* - 23. května 2021 22:09
zuli(1)9756.jpg
Rande na slepo v pustině
Damien

Vidím na Damienovi, že se mu ten můj nápad vůbec nelíbí. Ale já si opravdu za tím stojím. Bojím se možná tak moc jako on, ale nehodlám dál se bát v koutě a nechat tenhle mizerný svět aby se mnou dál vytíral podlahu. Jakmile se Damien rozejde, následuji ho. Zbytek cesty jdeme mlčky. Nemám energii ani ta správná slova na to, abych ho přesvědčovala o tom, že to všechno dopadne dobře. Možná nedopadne, ale právě proto je připravený poblíž Damien, aby mě zachránil od toho nejhoršího. A my ho pak nějak zdolali a já si mohla koupit novou barvu na vlasy, kopu jídla a možná i nějaké nové věci. Ale to až časem. Teď se před námi začala rýsovat naše cílová destinace. Musíme se rozejít jinými cestami ještě před tím, než bude na místo nějaký příliš dobrý výhled, abychom nebyli nápadní. Zkontroluji si hodinky, přikývnu si a drknu jemně ramenem do něj.

"Deset minut, půjdu ze západu a držet se jižní strany," oznámím Damienovi a mírně se na něj usměji. "Ne, že se opozdíš."

S tím na něj ještě krátce mrknu a rychlým krokem se rozejdu obloukem k danému nákupnímu centru. Ačkoliv mám krok relativně tichý a lehký, vnitřnosti mám plné kamení. Stejně jako před vystoupením jsem mívala trémy jako menší, teď mám něco podobného. Než ale uplyne naše smluvená doba, už se cítím víc živá a v pozoru, než většinu svého života. I když mi kámen pod nohou uklouzne úmyslně, abych udělala rachot, leknu se hlasitého zvuku, který to vyvolá v prázdném nákupním středisku. Rozhlédnu se s obavou kolem, než rychle vykročím kupředu. Nemůžu zůstat na místě, jestli mám být důvěryhodná návnada.

*Tak kdepak jsi, ty obříku? Pojď si zatancovat...* povzbuzuji v duchu merzost a pokračuji ve své cestě, kdy opět rádoby zakopnu a tentokrát 'omylem' kopnu to plechovky na zemi. Viděla jsem ho v optice krátce, takže tuším, že to nebude žádný prcek. To by totiž bylo moc jednoduché, co?

*Pojď, pojď si povídat,* říkám si v duchu zatímco pokračuji dál svou cestou. Potřebuji, abych na něj viděla a mohla se soustředit.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.81211495399475 sekund

na začátek stránky