Cesta do pekla a zpět

Už to chápu, Otče.
Už jsem plně pochopila, co jsi tím říkal.
Cesta do pekla je skutečně dlážděná těmi nejlepšími úmysly.

Pro jednou jsem ráda, že nepatřím mezi lidi, protože si jsem jistá, že tohle by mi zasloužilo jednosměrnou jízdenku do nejužšího kruhu Pekla a rozhodně bych tam nebyla jako jeho královna. Jak se to mohlo tak zvrtnout, Otče? My opravdu nechtěli nic než nastolit mír a bezpečnou vládu v Pekle, aby démoni a dávno mrtví hříšníci nechodili po Zemi. A místo toho jsme jich tolik pustili ven. Otče, zatratil jsi mě? Vím, mluvím k tobě častěji poslední dny, než jsem to kdy dělala v minulých stoletích. Ale poprvé mi připadá, že skutečně není nikdo, kdo by mě pochopil, kdo by mě dokázal vyslechnout, aniž by mě hned nezačal trestat. Ale ty... Ty sám jsi udělal tolik zlého a dobrého pro lidstvo... Znamená to, že některé zlé věci nebyly z tvého úmyslu? Znamená to, že i když jsi byl celý, tak jsi chyboval? Je pro mě naděje nějak své činy napravit? Prosím, nežádám znamení, nežádám pomoc pro sebe, ale nedej dopustit, aby další dobří lidé došli úhony. Dej pozor na Carlose, ochraňuj Mala, hlídej Simona. Pokud nenávidíš mě, nedej dopustit, aby tvůj hněv přešel i na ně. Oni nemohou za to, že se naše cesty zkřížily. Oni nemohou za nic z toho, co jsem způsobila svou pýchou, když jsem chtěla napravovat tvé přečiny. Odpusť otče. Ochraňuj je. Bojím se totiž, že nejsem schopná je všechny ochránit...

Povzdechnu si a s bolestivým syknutím se zvednu ze země v místě, kde dřív stával kostel. Jistě, jsem asi zbytečně nostalgická. V tomhle světě už neplatila stará pravidla, ale tahle místa mi stejně připomínala obraz někdejšího domova a bezpečí. Cítím, jak mi praská zasychající krev na kůži, když se zvedám. Netuším, jak dlouho jsem tu byla, jak dlouho jsem se modlila, ale soudě dle chladu, jež se pustil do mých svalů, tak asi déle, než jsem čekala.

Ta tam je fintící se andělka, která si dávala záležet na tom, aby vypadala dobře a cítila se pohodlně a sexy. Vyhnu se úmyslně pohledem střepu, který by mohl odhalit jak moc jsem zničená. Neviděla jsem svojí tvář od té doby, co jsem vešla do pekla. Neviděla jsem ani svoje křídla. Bojím se, že by tam nemusela být, nebo by byla blanitá a pekelná. Rozejdu se pomalu směrem pryč. Potrhané kalhoty nemám nutkání ani čistit, ani opravovat. O několik čísel větší bundu mám rozepnutou a rukávy jsou ohrnuté až na paže. I ona je na pár místech popálená a poničená. Důležité jsou spíše zbraně, které u sebe mám. Na těch záleží, těmi zabíjím merzosti. Těmi hledám svou cestu touto pustinou, kterou jsem stvořila. Hledám, jak pomoct, hledám, jak zachránit ty, kteří zachránit potřebují. Odpočinek už dávno nepatří mezi obvyklé činnosti. Tím se jen zdržuji. Musím pokračovat, musím najít Simona, musím zjistit, co se s ním stalo. Musím zachránit lidi. Na tom jediném záleží.

Rande na slepo v pustině
Damien

Vidím na Damienovi, že se mu ten můj nápad vůbec nelíbí. Ale já si opravdu za tím stojím. Bojím se možná tak moc jako on, ale nehodlám dál se bát v koutě a nechat tenhle mizerný svět aby se mnou dál vytíral podlahu. Jakmile se Damien rozejde, následuji ho. Zbytek cesty jdeme mlčky. Nemám energii ani ta správná slova na to, abych ho přesvědčovala o tom, že to všechno dopadne dobře. Možná nedopadne, ale právě proto je připravený poblíž Damien, aby mě zachránil od toho nejhoršího. A my ho pak nějak zdolali a já si mohla koupit novou barvu na vlasy, kopu jídla a možná i nějaké nové věci. Ale to až časem. Teď se před námi začala rýsovat naše cílová destinace. Musíme se rozejít jinými cestami ještě před tím, než bude na místo nějaký příliš dobrý výhled, abychom nebyli nápadní. Zkontroluji si hodinky, přikývnu si a drknu jemně ramenem do něj.

"Deset minut, půjdu ze západu a držet se jižní strany," oznámím Damienovi a mírně se na něj usměji. "Ne, že se opozdíš."

S tím na něj ještě krátce mrknu a rychlým krokem se rozejdu obloukem k danému nákupnímu centru. Ačkoliv mám krok relativně tichý a lehký, vnitřnosti mám plné kamení. Stejně jako před vystoupením jsem mívala trémy jako menší, teď mám něco podobného. Než ale uplyne naše smluvená doba, už se cítím víc živá a v pozoru, než většinu svého života. I když mi kámen pod nohou uklouzne úmyslně, abych udělala rachot, leknu se hlasitého zvuku, který to vyvolá v prázdném nákupním středisku. Rozhlédnu se s obavou kolem, než rychle vykročím kupředu. Nemůžu zůstat na místě, jestli mám být důvěryhodná návnada.

*Tak kdepak jsi, ty obříku? Pojď si zatancovat...* povzbuzuji v duchu merzost a pokračuji ve své cestě, kdy opět rádoby zakopnu a tentokrát 'omylem' kopnu to plechovky na zemi. Viděla jsem ho v optice krátce, takže tuším, že to nebude žádný prcek. To by totiž bylo moc jednoduché, co?

*Pojď, pojď si povídat,* říkám si v duchu zatímco pokračuji dál svou cestou. Potřebuji, abych na něj viděla a mohla se soustředit.

Tak to abychom dneska přežili
Zuli

Oddechl jsem si. Dal si mentální facku, že řešit něco takového bude lepší, až budeme mít po práci. Docela to rozptyluje.
”To rozhodně. Tak to abychom to dneska přežili. Obzvláště, když budeme experimentovat.” Nejsem vůbec z toho jejího plánu nadšený. Respektuji to. Uznávám, že má pravdu v tom, že by bylo dobré mít nějaké eso v rukávu. Budu ji chránit. To ovšem neznamená, že z toho budu skákat dva metry vysoko.
Raději se dám zase do chůze. Čím dřív to budeme mít za sebou, tím lépe.


Spousta sci-fi předpovídala zombíky. Pomalé zrůdy, které touží po mozku. Jejich kousnutí vás promění v jednu z nich. Když se nad tím pozastavím, tak tohle není zas tak úplně rozdílné. Démoni posedli čerstvé mrtvoly. Někteří se naučili fungovat s novým tělem a jsou sakra drsní. Někteří to nezvládli a vrátili se s pláčem zpátky do pekelných končin.
Poznávací znamení, jak vlastně poznat, že se jedná o merzost. První typ jasně napoví svou nemotorností. Rozpačitou chůzi, připomínající nemluvě. Samozřejmě, nejhlavnější rys v obou případech stejný a to nelidská barva očí. Bohužel jak jsem říkal, existují i ti, co se dokázali brilantně naučit ovládat posedlé tělo.
Dle toho, jak se ta merzost před námi pohybuje, to je bohužel ten druhý případ. A samozřejmě, že se jedná o náš cíl.
A ty ses rozhodla, že si vyzkoušíš experiment na tomto. Bohové. Ač nejsem věřící, tak udělám křížek a doufám, že nás ochrání.
Čekám připravený Zuli chránit, aby jí ten zmetek nezabil. Moc nepočítám s možností, že by se to Zuli povedlo.



Nacházíme se v něčem, co bývalo kdysi dávno poměrně velkým nákupním centrem. Teď se tu převážně nacházejí tyto potvory a já upřímně doufám, že tady žije sám a nemá tady své kámoše. Merzost není moc společenská. Raději jsou samotářští a hlídají si svůj rajón. Jenže existují výjimky. Nevypadá však na někoho, kdo by potřeboval někoho dalšího.
Prosím. Prosím. Ať je sám.

Vyhlídky na budoucnost a její dopady na přítomnost
Damien

Překvapí mě jeho nadšení pro surfování a zastavení se u moře. Na něco takového jsem ho předtím netipovala. Na druhou stranu motorky teď nejsou moc dostatkové zboží a surfování má trochu adrenalinu do sebe a chce to určitě nějaký um. A vzhledem k tomu, že mám už nějakou představu o tom, jak Damien vypadá bez trička, není problém si pro mě představit, že v minulém světě by měl spousty podporovatelek, kdyby se rozhodl tomuto sportu věnovat.

Po jeho zaražené otázce se znovu rozhlédnu po okolí a zavrtím hlavou.

"Ne, nic, jen jsem se zamyslela," přiznám napůl, proč najednou stojím a rozhlížím se.

"Přemýšlím, jestli vůbec má pláž cenu takhle daleko od tropů. Ale je pravda, že já nikdy nebyla vodní ryba, a tak jsem se o to nikdy nezajímala," pokračuji pak v konverzaci o Damienově plánu s pláží. "Ale klidně si to můžeš vyzkoušet, jsem si jistá, že s tím, co dostaneme za tohodle merzosta si můžeme dovolit pár dní nepracovat..." povzbudím ho, protože se obávám, že jsem mu svým skepticismem zkazila jeho dobrou náladu. A to nechci. Není důvod, aby musel být negativní stejně jako se v duchu cítím já.

Kočovný styl života, to nezní vůbec špatně
Zuli

”To by neměl být problém. Myslím, že by se něco mohlo u těch obchodníků najít. A když je zbavíme hrozby, tak by podle mého názoru mohli být ochotni nám vyhovět.” Pronesu zamyšleně. Akorát nevím, zda zrovna tuto specifickou barvu budou mít. Nicméně aspoň bychom se jich mohli zeptat, jestli by nevěděli, kde by se to dalo najít.

”Třeba. Vlastně to nezní vůbec špatně. Mohli bychom se tam zdržet na takovou dobu, aby se dalo vykoupat.” Ten plán se mi začíná opravdu líbit.
”Mohl bych si i vyzkoušet surfování.” Dojde mi vzápětí. Vždycky jsem to chtěl zkusit, tak proč na něco čekat. Nemluvě o tom, že musí být skvělé sedět na pláží, pozorovat moře a něco přitom popíjet.
Jsem z toho opravdu nadšený. Na tváři mi hraje úsměv a vážně si něco takového dokážu skvěle představit.

Úsměv však zmizí, když se Zuli zastaví. Donutí mně tím také zastavit. Docela mně to znervózňuje.
”Děje se něco? Slyšíš něco?” Začnu napínat sluch. Je možné, že jsem se až moc zamyslel nad skvělou idylkou, kterou bychom mohli spolu zažít, že jsem naprosto ignoroval možné nebezpečí.
"Ale potřebuju, abych se pořád na tebe mohla spolehnout. Jestli ti tohle přijde jako něco, co by to komplikovalo, nebo... nějak rozptylovalo od toho, co máme, tak řekni a zase toho necháme." Zazní mi v hlavě její slova a já se cítím naprosto hloupě. Zatraceně. Zatraceně. Jenže já toho nechci nechat.
Ruku mám položenou na zbrani, připravenou na chvíli, kdyby se nás náhodou něco pokusilo přepadnout.

Kočovný styl života
Damien

Zamyslím se nad jeho otázkou. Je nějaké místo, které bych chtěla navštívit? Nějaké místo, které by mohlo být na pár dní naším přístavem? Náš mezi cíl? Uvědomím si, že jsem od smrti otce nedokázala o žádném místě uvažovat jako skutečně o domově. Už od mala jsem byla zvyklá cestovat, každou chvíli bydlet jinde a být pořád na cestě. Ačkoliv se nechci znovu vrátit k cirkusovému životu, život na cestě by nemusel být pro teď vůbec špatná volba.

"Někam dál?" zopakuji po něm, když si uvědomím, že jsem se ztratila v trochu ve vzpomínkách a úvahách o svém životě, co by snad mohl připomínat Kerouaca, kdybych v životě holdovala víc alkoholu.

"Asi mě nic nenapadá," odpovím mu a potřesu hlavou. Zahlédnu můj pobledlý pramen vlasů. "Ale docela bych se chtěla stavit někde, kde bychom mohli ulovit barvu na vlasy. Už to začíná být nudný odstín..." pronesu napůl mimo téma. Vím, že je to banalita, ale barva mých vlasů má sytě růžovou právě proto, že se mi ta barva dost líbí. A já se naučila dopřávat si drobné radosti v životě, abych nemusela nad životem skuhrat. A když můžu si něco dopřát, tak to udělám. Peníze jsou stejně prchlivé, stejně jako všechno ostatní, co donedávna lidi považovali za neměnné.

"Kam dál myslíš? Na pobřeží?" zeptám se ho, abych se tedy vrátila k myšlence, co předtím Damien nadhodil.

Jeho další otázka způsobí, že se na moment zastavím a obrátím na něj, abych na něj viděla. Nějak se mi zdá, že mi přespříliš nechává prostor na rozhodování. Netuším, kdy jsem se měla stát hlavou našeho týmu, protože si jsem jistá, že ještě v agentuře to bylo přesně naopak.

*Ty víš moc dobře, co jsi dneska změnila...*dojde mi vzápětí. Rozhlédnu se po okolí a zaháknu si palce za popruhy svého batohu.

*Madame Simone by byla na tebe pyšná, že sis někoho omotala kolem prstu, Azulo, a to sis nemusela vzít ani žádný z kostýmů, co ta svůdnice nosila...* ušklíbnu se v duchu při vzpomínce na slavnou koketnici a mistryni ladných pohybů z našeho cirkusu. Kde té je teď konec?

Užívání si chvíle klidu a jídlo v posteli
Cat

Chápal jsem její starosti a trhalo mi srdce, že jsem s tím nemohl nic dělat. Chtěl bych, aby byla šťastná. Takže pokud jí její nalezení rodičů šťastnou udělá, tak jsem v tom s ní.
Nad její myšlenkou jsem se dlouze zamyslel. Dávalo docela smysl zkusit najít nejdříve jejího bratra. Třeba by mohl mít informace, které by nám mohly být užitečné. A bylo by velice příhodné se ujistit, že potom co se stalo je její bratr stále v pořádku.
”Nejsem vůbec proti, ale nejdříve bych se zbavil této věci.” S tím ukážu na ten obojek, co mám stále na krku a který mně neskutečně rozčiluje.
”Pokud vám do toho mohu vstoupit. Tak cestování je momentálně trochu složitější vzhledem k magii. Cestuje se povětšinou karavanou a potom po moři. Létat teď nepřipadá v úvahu.” To co strýc řekl, mi tak nějak bylo jasné. Než se tam dostaneme tak to bude trvat. Mám docela strach, jestli tím nepřijdeme o nějakou stopu, co by nás mohla k nim dovést.
”Strýček má pravdu, že cestování nám vzhledem k této době zabere spoustu času. Bojím se, aby nebylo příliš pozdě.” Nakonec se rozhodnu vyjádřit svou obavu. Nemám však lepší plán. Tahle doba nám moc nepřeje.
”Kdyby byla potřeba, tak vám můžeme s tím pomoct.” Navrhne strýc.

Cestou necestou směrem za bojem
Zuli

”Je nějaké místo, kam bys chtěla jít?” Zeptám se.
Samozřejmě nemusíme cestovat jen mi dva a můžeme se přidat k nějaké kočovné karavaně a ujít s nimi kus cesty. Hodí se takto cestovat ve větším počtu. Lidi v této době se na auta už moc nespoléhají. Zvláště na takové delší trasy. Nikdo neví, kdy se rozhodne magie zase převzít otěže a technika díky tomu selže. A být zaseknutý v autě, kdy buďto počkáte na to až se magie zase stáhne nebo se vydáte po vlastních, není zrovna nic příjemného. Takže proto mnoho lidí, kteří se potřebují dostat z bodu A do bodu B cestuje karavanou jako v minulosti.
”Vlastně bych se vůbec nebránil se přesunout někam dál.” Zkusím ji navrhnout. Ano, kdyby byla aspoň trochu svolná, tak bych se vydal do toho chráněného města.
”Ale je to na tobě.” S tebou jsem ochoten jít i na konec světa. To druhé řeknu raději v myšlenkách. Vím, že moc není na sladká slůvka. Vypadá to, že v našem vztahu budu já víc ten přes city a naprosto do ní zblázněný.

Zase v pohybu
Damien

Pokrčím rameny, když si nad mým plánem znovu povzdechne. Neříkám, že je to propracovaný a jistý plán, ale je to plán. A u těch platí, že čím jednodušší, tím lepší. Méně věcí se pak pokazí. Už bych byla s tématem hotová, ale Damien mě vezme za ruce a podívá se mi do očí. Možná jsem paranoidní, ale v první chvíli čekám nějaké kouzlo, nebo nějakou větu na téma buď opatrná. Obě dvě možnosti jsou u mě v současnosti stejně pravděpodobné. I když jsem špinavá, neupravená a to všechno, tak Damienův pohled na mě působí, jako kdyby se mnou kochal. Obávám se toho, co v tom pohledu vidím, ale pohled vydržím a zkoumavě jej pozoruji.

"Ah," pousměji se. Jeho úsměv způsobí, že se cítím tak zase na šestnáct. Pusa na čelo mi zase přijde rozpačitě dětská.

"O důvod víc, proč si s ním rychle poradit," prohlásím s úsměvem.

Vidím, že se pilně připravuje na cestu, a tak se pustím do důkladného balení a kontrolování také. Při takové jednoduché a nepříliš náročné práci čas utíká velmi rychle, protože se člověk může soustředit jen na to a ne na svět okolo s mnohem většími problémy. Když opouštíme náš byt necítím se příliš nostalgicky, ale zároveň mám pocit, že opouštíme bezpečí. Tak jako obvykle, když se vydáváme odsud pryč.

Z mlčenlivého výšlapu mě vytrhne Damienův hlas. Podívám se po něm a pak znovu po okolí.

"Vlastně proč ne. Jsme na jednom místě už pár dní a nejbezpečnější asi bude se dál pohybovat. A myslím, že merzosti budou stejně všude cestou..." souhlasím s jeho plánem.