Andor.cz - Dračí doupě online

Audience u vládce snů
Sandman

"Jsem ochotná obchodovat, něco za něco," opravím ji někde na pomezí odseknutí. Bohové vědí, jak ji bytostně nesnáším. A kdybych mohla, tak už jsem ji dávno zabila myšlenkou. Takhle musím improvizovat a nechat se hnát pocity. Což mě přivádí k myšlence, že až uvidím Johna, tak mu rozhodně nepoděkuji. V tuto chvíli se však jen zvládnu několik prchlivých okamžiků dívat Temnotě do očí. A každá milisekunda této chvilky je mi zcela nepříjemná. Nedovedu si představit ten pocit, jaký to musí být mít ji v sobě. Uhnu pohledem, ale než se mi oči stačí stočit k Damienovi dole, abych si dodala odvahy přijmout tenhle osud, zahlédnu přibližujícího se králíka.

Pochopím velmi rychle pochopím, co to znamená. Ve chvíli, kdy po mně skočí, aby se zakousl do spárů Temnoty, co mě svírají, už mi na tváři hraje mírný úšklebek. Hned, jak začnu padat, natáhnu se po králíkovi, abych s ním padala směrem dolů. Sice je to děsivá představa, ale doufám, že takhle to - nějak - přežiji.

Zmateně se zvednu na loktech na pohovce. Nezaregistrovala jsem tu změnu pádu a lehu. Musím zamrkat, abych mozku vysvětlila, co se děje. Vydechnu unaveně a sklopím hlavu k sedačce, až mi vlasy skryjí na moment obličej. Soustředím se na látku pohovky a snažím se vstřebat to všechno. Ten příliš živý sen. To, že to byl sen. To v jaké mizérii se nacházím teď.

Zvednu hlavu a pohlédnu do míst, kde ještě před chvilkou naprosto nic nebylo. Uleví se mi, když si k tomu hlasu přiřadím tu mocnou entitu tohoto světa. Neochotně se zvednu na rukou do sedu. Ačkoliv se mi nic nestalo, mám pocit, jako kdybych dostala nakládačku. A to pořádnou.

"Nemusíš se omlouvat, zachránil jsi mě. A nejspíš jsi mě zastavil před tím udělat dost velký průser, je pravda, že jsem to moc nepromyslela..." odvětím a prohrábnu si nyní rozpuštěné vlasy na hlavě, na které neseděl žádný principálský klobouk. Najednou mne zaplavil pocit, jako kdyby mi chyběla ruka, nebo jiná končetina. A stejně jako fantomova končetina, i tohle začalo bolet. Příliš živý sen. Opřu se lokty o kolena a mírně se předkloním, nedívám se na něj, ale na podlahu. Ačkoliv pro to nemám žádné podklady, věřím, že jsem tady v bezpečí, že mi nechce ublížit. Snad proto, že vím, že by ho to nestálo ani ždibec energie. A tak nebylo proč z jeho strany dělal úskoky. A možná taky proto, že jsem se cítila rozhozená po tom násilném probuzení z mého snu. Jeho další slova mi to potvrdí.

"Děkuji. Byl to můj domov, vyrostla jsem tam a bylo to jediné místo, kde jsem zažila, že se lidé o sebe navzájem starali. Nejspíš proto, že sami neměli moc a svět byl proti nim, tak museli držet při sobě," začnu vysvětlovat pánovi snů. "A Damien tam na chvíli měl útočiště a bylo to místo, kde jsme se poznali. Sakra, tehdy myslím, že jsem se do něj i zamilovala, jak jenom pitomá náctiletá holka může se zakoukat do tajemného staršího kluka, co se najednou objeví zraněný v jejím životě." Připustím poprvé nahlas a trochu se nad tím naivním a čirým pocitem, co si teď vybavuji tak jasně, uchechtnu. Potřesu nad tím hlavou.

"Myslím, že to, jak jsem se o něj starala a na tajňačku mu pomáhala i přes otcovy zákazy byl výjimečnou chvílí v obou našich životech. U mně to bylo poprvé, co jsem se takhle aktivně začala otci vzpírat a u něj to bylo nejspíš poprvé, kdy se o něj někdo takto staral bez nějakého temného a zákeřného motivu. Myslím... že to je právě to, proč se snažíme držet pořád u sebe po těch letech. Protože jsme se jako jediní navzájem ještě nezradili," pokračuji ve vysvětlování a s tím, jak slova opouštějí moje rty si to vlastně poprvé pořádně uvědomuji. Zavřu oči, abych potlačila slzy, skloním hlavu a na moment se obejmu a pevně si tisknu paže.

"Musím ho nějak zachránit. Potřebuju ho dostat ze spárů Temnoty, aby mohl být konečně svobodný a mít šanci na normální život. On si to totiž zaslouží. Trpěl víc než dost. A trpí ještě teď. A já musím vymyslet, jak bojovat s Temnotou něčím lepším než baterkou a pocity."

Bizár ve snové říší
Zuli

”Ale, ale. Tak ty bys chtěla vyjednávat.” Pohne hlavou na stranu a se zájmem ve svých temných očích tě pozoruje. Přímý pohled do těch jejich nejsi schopna dlouho opětovat a tak když se pokusíš uhnout pohledem, všimneš si něčeho malého bílého blížícího se vašim směrem. Nejsi však schopna to lépe zaostřit a identifikovat.
”Nuže… Takže se nabízíš výměnou na za něj?” Zeptá se a je na ní vidět, že nad tvou nabídkou opravdu přemýšlí. Než jí však stačíš cokoliv odpověďět, stane se hned několik věcí.
To něco menší dostane tvar a to králíka. A aby to nebylo málo, tak se to o něco zvětší. Skočí po tobě, zakousne se do spárů co tě drží. Nestíháš odpovědět Temnotě na její nabídku, oba dva totiž padáte volným pádem dolů.

Nečeká váš však tvrdý dopad znamenající smrt. Místo toho se objevíš na velmi pohodlném starobilém černém koženém sofa. Můžeš se normálně hýbat a když se podíváš kolem sebe, tak tě nejdříve upoutá, že všechno vypadá jako kdyby to bylo broušené ze skla, aby to mohl být led tak to není studené. Následně tě upoutá pohyb ze vzdáleného rohu, kde vidíš honosný trůn, který bys dala ruku do ohně za to, že tam předtím nebyl a na něm nesedí nikdo jiný než Pán říše snů.
”Omlouvám se, nemohl jsem to dovolit.” Pronese tiše a takovým způsobem, jako kdyby nebyl vůbec zvyklí se omlouvat.
”Ten sen byl hodně silný. Oba máte s tím místem dost velkou vazbu. Což je také důvod, proč si na chvíli uvěřila, že je to skutečnost. Přála sis totiž, aby to skutečnost byla. Sny tohle rádi dělají.” Vysvětlí a dává ti chvíli to zpracovat.
”Pro teď jsi v bezpečí. Považuj to za své útočiště.”

Ve snové říši:
Temnota

Je těžké si uvědomit, kdo to na mě mluví, odkud a proč. Jde to děsně ztuha a já jen krčím čelo, protože mi ta slova nedávají moc smysl. Jak se můj krásný, ale náročný život v cirkusu mohl tak rychle propadnout do něčeho tak bizardního?

A pak mi dojde proč.

Ten život nikdy nebyl skutečně můj.

Byl to jen prchlivý sen.

Otevřu oči a pohlédnu na Temnotu, jež získala navrch v téhle nadpozemské hře, na kterou mě John vůbec nepřipravil. Pohlédnu dolů, i když mi můj instinkt říká, ať to nedělám. Poprvé po letech mám závrať z té výšky. A bojím se spadnout dolů. Nečekají tam na mne sítě, lidi, diváci, kolegové, co by mi pomohli. Jsou tam stvůry, jež mi i při pohledu z dálky nahánějí hrůzu. A pak... Damien. Srdce se mi sevře úzkostí a strachem. Vidět ho v takovém stavu je jako rána na solar mého svědomí.

*Jak jsem to mohla dopustit? Měla jsem na něj dávat pozor. A byla jsem pryč určitě jen chvíli! A když jsem jej opouštěla, určitě na tom nebyl tak mizerně!*

"Nech ho být!" vykřiknu vztekle sotva se mi uvolní ústa. Pokusím se vytrhnout spárám Temnoty, jakkoliv vím, že je to zbytečné. "Je slabý a už obnošený! Nebude ti pořádně k ničemu. Nech ho být," pokračuji už méně vztekle. Argumentuji. "Vem si místo toho mne. Budu silnější schránkou. A navíc, nemáš větší síly, když tě nositel sám od sebe přijme a nemusíš se tam dostávat přes sliby otců?" Bojuji se strach z ní samotné. Ale nemůžu ho jí nechat napospas. Slíbila jsem, že mu pomůžu, že ho budu chránit a hlídat mu záda.

Ve snové říší
Zuli

”Výborně. Už jsi vzhůru. Myslela jsem, že budu čekat celou věčnost.” Zaslechneš jako první ženský opravdu nepříjemný hlas. Dlouhou chvíli nemáš sebemenší ponětí ohledně své existence a natož ještě v jaké velmi nepříjemné situaci momentálně jsi.
”Ach vy lidé, jste tak neskutečně pomalý ve všem.” Pronese otráveně stále stejný ženský hlas. Tobě začnou pozvolna nabíhat vzpomínka na události poslední doby a bohužel až nyní i na to, že tu jsi kvůli záchraně jisté osoby od které si vlastně odcházela, co se vlastně mezi vámi stalo. A následně to, že si tě pak odchytla ona… Temnota.
Po tomto uvědomění, přijde na řadu druhé a to tělesné. Nemůžeš se hnout. Vlastně ti není ani dopřáno mluvit.
Nejsou to však provazy, co ti v tom zabraňují. Jsi celá pokrytá temnotou. Lepší popis tě k tomu nenapadá.
Následně ti dochází, kde se vlastně nacházíš. Samozřejmě, že musela zrovna vybrat místo, které ti bylo nejbližší a kam sis chodila vyčistit svou hlavu. Drží tě ve vzduchu. Když pohlédneš dolů, což je ti umožněno. Nevidíš, jako předtím diváky, ale pokroucené siluety. A asi nejvíc tě bodne pohled na Damiena, který už nevypadá tak úžasně jako předtím. Přijde ti nemocný, hubený a zničenější.
”Opravdu sis myslela, že mně tak lehce dostaneš? Je můj a já si ho vezmu.” Ukáže na Damiena, který tiše vykřikne, když ho spáry temnoty pohltí.
”Dávám ti možnost to vzdát a odejít v poklidu. Jen za to budu chtít jeho. Co říkáš dohodneme se?” Něco v jejím hlase ti jasně říká, že to je její poslední nabídka a při příštím setkání, pokud nějaké bude, se s tebou nebude vůbec mazlit. Abys jí na to byla schopná odpovědět, tak ti dokonce uvolní ústa.

Ve snové říši
Damien

Krátce se na něj obrátím při svém oblíkání, když si zapínám kalhoty. Jako samotný Adonis tam ležel, jak jej Bůh stvořil, a já měla co dělat, abych se donutila pokračovat ve své činnosti a nevrátit se k němu do postele znovu si sáhnout, jaký je na dotek. S bolestnou sílou sebedisciplíny, díky které jsem tak zkušeným artistou, se na něj však jen usměji.

"To jsem ráda," hlesnu jenom a seberu ze země své svršky. Rychle, ale beze spěchu někoho, kdo lituje svých rozhodnutí, se obleču a obuji. Trochu mě zamrzí, že se ani neobtěžoval zvednout z postele. Až si kvůli tomu uvědomím, že to pro něj skutečně nejspíš byl jen sex. I když přinesl kytky a to všechno předtím. V duchu se smířím, že to nejspíš to jediné, co stejně z tohodle mohlo vzejít. Vezmu si květiny z vázy. Když už nic, pár dní mi budou dělat radost kytky.

"Dobrou," odpovím na jeho poměrně strohé popřání dobré noci. Už chci chytit za kliku, když se přeci jen naposled k němu otočím. Nevím jestli to je chyba nebo ne, ale cítím, že minimálně říct mu to, je správné. "A Damiene? Díky za tu večeři. A vlastně to všechno předtím. Já..." Ale pak se zarazím, jen se na něj usměji a mávnu lehce kyticí. Nemůžu být hloupá, nesmím žádat příliš. "Prostě díky. Dobrou."

A s tím vyklouznu z jeho maringotky do tmy noci. Pečlivě za sebou zavřu dveře a jsem ráda, že nikoho nevidím poblíž. Nechci to vysvětlovat a nechci, aby se rozšířily drby. Přesto si krátce přivoním ke květinám, když se vydám směrem ke své maringotce a řeknu si, že dnešní den a večer byly vlastně opravdu úspěšné a rozhodně... příjemné. Jenže pak slabou vůni v mém noci a plicích nahradí spáry a mně zmizí dech z plic. Pustím kytici ze svých rukou, abych se pokusila bránit, ale nic dalšího nezvládnu. Jsem sama, jsem bezmocná a pak... pak už není nic...

Ve snové říší
Zuli

Uvědomil jsem si, že jsem to možná tou žádostí o přespání přehnal. Zatraceně. Nejsme ve vztahu a to, že jsme se spolu vyspali a bylo to fajn nás nějak nedefinuje. I když nebudu lhát, že se mi zamlouvá ta představa.
”Jasně v pohodě.” Pronesu a udělám si stále nahý pohodlý, abych mohl pozorovat, jak si sbírá svoje věci a pomalu své tělo halí.
”Velmi rád si to zopakuji.” Dám do svého hlasu patrnou smyslnost s lehkým náznakem toho, že by se měla určitě na co těšit. Jsem si jistý, že ten sex nebyl pouze marný.
Rozhodnu se pro tuto chvíli umlčet veškeré otázky týkající se, co momentálně představujeme. Není vhodná doba a já jí nechci odehnat. Jsem docela smířený s tím, že bych pro ni jen kamoš s výhodama. Až moc jsem si společné hrátky užil.
”Dobrou.” Neobtěžuji se vstávat, ani ji doprovázet do její maringotky, z postele se ani nehnu.

***

Jakmile vyjdeš z jeho maringotky a popojdeš pár metrů. Příliš zabraná v myšlenkách nebo jenom strašně unavená, nevšimneš si toho, že se za tvými zády z ničeho nic objeví temná silueta. Nestihneš se pořádně ohlédnout, když tě její spáry polapí a seberou ti veškerý dech. Není kdo by tě zachránil a ty se skácíš k zemi… avšak v bezvědomí.

Ve snové říši
Damien

"Jo, taky jsi nebyl vůbec marnej," pronesu pobaveně na jeho komentář v podobě citoslovce a loupnu po něm pohledem. Všimnu si tak jeho pohledu, kterým mě stále zkoumá. Obrátím se tedy na bok, čelem k němu a nadzvednu se na lokti.

"Je to sice velmi, velmi lákavá nabídka, ale já vstávám nechutně brzy a mám zítra spousty věcí na zařizování," odmítnu s omluvným výrazem a pak ho krátce políbím.

"Ale když se ti bude chtít, můžeme si to celé někdy zase zopakovat. Bylo to... hm, více než příjemné," dodám rychle, abych snad své odmítnutí nějak zjemnila. "Příště tu večeři, klidně můžu zatáhnout já." nabídnu ještě, než na něj rozverně mrknu a zvednu se do sedu, abych se začala pomalu zvedat a shánět kusy svého oblečení poházené po maringotce. Ačkoliv pocit jen tak klidně ležet v posteli byl sladký, věděla jsem moc dobře, že když nepůjdu teď, vůbec se nevyspím a ráno jej probudím taky příšerně brzo.

Ve snové říší
Zuli

Když mně zbavila trička, jasně mi tím dala najevo k čemu se to celé schyluje.
Dlouho jsem pak nečekal s pokusem i jí zbavit zbytečného kusu oblečení, který zahaloval to, co bych moc rád viděl a nejen viděl. Takže, když jsme byli oba do pasu nazí, rozhodl jsem se, že tohle není nejlepší místo pro milování a tak jsem nás dva přesunul na postel, kde jsme pokračovali v něčem o čem se mi ani nikdy nesnilo.

Myslím, že to celé nejde ani popsat slovy. Krom klasického, že to bylo naprosto úžasné. Nemluvě o tom, že jsme to celé zopakovali ještě jednou.
”Wow.” Ano, nezmohl jsem se na nic lepšího, než potom celém pronést zrovna toto. Lehl jsem si k ní bokem a se zájmem v očích ji pozoroval. Stále jsem nebyl schopen uvěřit tomu, že se to stalo a že stále je v mé posteli nahá.
”Byl bych moc rád, kdybychom takhle spolu zůstali do rána.” Já vím, že to může být zvláštní prosba, jen bych si ještě chtěl užívat její přítomnost.

Ve snové říši
Damien

Lichotí mi, jak je zadýchaný z našeho líbání. Ale sotva popadne dech a přitiskne ke mně svoje rty, i já se nadšeně vrhnu k oplácení mu těchto sladkých laskavostí. Dovolím si - bez dovolení se - přejíždět mu pak rukama po tričku a následně i pod ním. Je to už nějaký pátek, co jsem cítila kůži nějakého muže, ale dotek na Damienově kůži je ještě o to víc vzrušující, jak pevné tělo se pod jeho oblečením schovává. Nakonec se rozhodnu, že tričko je jenom na obtíž, a tak se odtáhnu jen na zlomek okamžiku, abych mu tričko přetáhla přes hlavu.

"Hm, jo, takhle je to lepší," pronesu spokojeně a očima přejedu po jeho nyní obnaženém trupu. Posléze se k němu opět přitisknu a začnu jej dál líbat. Dnešní rande hodlám dotáhnout k velmi šťastnému konci.

Ve snové říší
Zuli

Uznávám, že jsem nedal zrovna nejlépe najevo, že se jedná o rande. Na druhou stranu tohle se ode mně mohla čekat. Neříkám však nic. Slova by mohla tenhle moment pokazit a tak to místo toho nechám v její režii.
Sám mám momentálně dost problém být v její blízkosti a o nic se nepokusit.
To jak se kousne do rtu mi ani trochu nepomáhá, můj pohled automaticky sjede k jejím rtům a začnu okamžitě přemýšlet, jak by její rty mohli chutnat.
”Hmm… jak?” Pronesu zastřeným hlasem a trochu se leknu toho, že by se mi mohla vysmát a říct něco ve stylu, že mám smůlu.
Avšak její následné přisednutí mně docela zmate. Na sucho polknu a na chvíli snad i zapomenu dýchat. Rozehrál jsem hru, ale vypadá to, že už nejsem ten kdo má druhého v hrsti. Zatraceně.
Když následně promluví jen na ní nechápavě pohlédnu. Bezpečné slovo je váza? Nejsem si jist, co to znamená a stejně tak si nejsem jistý tím, zda bych byl schopen promluvit. Což je možná dobře, že jsem neudělal, protože se konečně naše rty střetnou v dlouhém intenzivním polibku.

Nejsem si jist, jak dlouho ten polibek trval, ale nakonec jsme ho museli přerušit kvůli nedostatku kyslíku. Bohužel oba potřebujeme dýchat. Stále jsem však v její blízkosti, protože si to neskutečně užívám. Pokud se neodtáhne, opět ji dlouze políbím.