Takže opět na útěku
Smithová

*Možná to je další test, kterým máme projít?* napadne mne. Až samotnou mě překvapí, jak je mi jedno, zda bych u takového testu uspěla nebo ne. Vlastně se cosi ve mě tetelí možností, že by to byl způsob jak odsud prostě odejít. Neudělala jsem zkoušku, co se dá dělat...

Tím vlastně umlčím všechny moje pochybnosti ohledně Smithové. Cítím se prostě dobře s tou myšlenkou, že zdrhneme z téhle organizace na vojáky pro boj s nadpřirozenem. Ať je to kvůli tomu či onomu. A tak se zvednu a přikývnu.

"Zeptala bych se na jeho rodiče, ale hádám, že na to taky není čas. Dám na něj pozor a dostanu ho odsud. Děkuju za příležitost," pronesu směrem k ní a jako gesto vřelosti k ní aspoň natáhnu ruku k potřesení.

"Držte se."

Zmizím rychle na chodbách, desky pevně svírám v rukách. Mířím nejdříve k sobě do pokoje, kde sbalím opravdu jen jeden batoh s nejpotřebnějšími věcmi, přidám desky na svobodu, a pak pádím zase do Damienova pokoje. Jdu tam takto nejdříve sama, protože mu chci dopřát aspoň pár minut odpočinku. A jestli to celé je jen past, je dobře, jestli sklapne jenom se mnou. Když i do jeho batohu naházím pár nejdůležitějších věcí, tak si na jedno rameno nahodím i jeho batoh a co nejrychleji a nejméně nápadně - pokud to vůbec jde - mířím k němu na pokoj.

"Damiene? Vstávej. Změna plánu. Jdeme na výlet." Budím ho, zatímco ho pohladím po paži. Když to nezabere přidám i dloubnutí. Fakt máme na spěch.

"Oblékni se, je to tady bouda. Musíme zmizet co nejrychleji. Na otázky bude čas potom."

Stále ještě u Smithové
Zuli

Smithová si dlouze povzdechne, promne si tvář.
”Nevím, jestli jste mně poslouchala. Ale jak jsem řekla šéf tu není a díky tomu mám o něco víc, řekněme svobodnou vůli. Je to komplikovanější na vysvětlování. Stačí vám, když řeknu, že mně není radno podceňovat a nejsem tak úplně bezbranná, jak se můžu zdát.” Opět si nalije skleničku.
”Nedělejte si se mnou starosti, drahá. Pokud si chcete zachránit krk, měla byste si pohnout.” S tím se opět napije.
”Hlavně se z toho musí dostat Damien. Dala jsem slovo jeho rodičům, že ho ochráním. Netušila jsem, že se ještě někdy s ním setkám. Takže okamžitě zmizte. Ať v tomhle taky neselžu.”

Další nový začátek?
Smithová

Trochu nedůvěřivě si tu obálku vezmu do rukou a zatímco Smithová povídá, tak se podívám dovnitř. Skutečně je tam všechno, o čem mluvila. Ani netuším, proč jsem z toho taková překvapená. Snad jsem doufala, že to celé je jen nějaký hloupý vtip. Obálku zase zavřu a podívám se jí zpříma do očí. Kdysi bych tu seděla asi se schoulenými rameny. Ale teď po tom všem?

"Proč to děláte? Nemáte už být bez vlastní vůle? A nebude to celé ukazovat právě na vás až odsud zmizíme s Damienem touhle cestou?" zeptám se možná až přespříliš skepticky. Ale život mě naučil nevěřit lidem, že dělají věci pro ostatní, aniž by z toho něco měli. Ne, vždy je tam nějaký důvod.

Plán útěku
Zuli

”Není tu šéf, jako pokaždé zkoušce musí být na jednání s lovcem Hernem, kde se pak koná něco jako oslava. Takže se tu objeví až zítra odpoledne.” Vysvětlí ti tedy důvod proč tě vůbec sem pozvala a proč to na tebe celé vybalila.
Hrábne do šuplíku u stolu a vytáhne z něj obálku. Tu ti podá.
”V této obálce je všechno potřebné pro útěk. Lístek na vlak, který vás doveze do Londýna. Máte tam adresu mého kontaktu, který se snaží chránit vyjímečné. Je tam i tajné heslo, aby vás neposlal do háje. Máte tam i klíček od bezpečnostní schránky ke které vás kontakt dostane. Jsou tam peníze na nové doklady totožnosti.” Začne s vysvětlováním svého plánu a pokud se podíváš do obálky, tak tam opravdu všechno je. Dokonce i fotka kontaktu.

”Je potřeba, abyste odjeli ještě dnes. Nejlépe teď hned. Velká většina je pryč, plní své úkoly a ta hrstka co tu zůstala, je teď na večeři. Postarám se o jejich zabavení.” S tím vstane, aby si ještě jednu skleničku nalila.
”Vezměte si jen to nejnutnější a zmizte zadním východem. Odemkla jsem ho pro vás, čím dříve to uděláte tím budete mít víc šance na úspěch.”

Nepříliš hezké překvapení
Smithová

"Jo, jo, budu milá a sladká, až se jí ze mě zkazí zuby," ujistím ho s protočením očí. Ale pak se na něj usměji a s mávnutím zmizím z pokoje a nechám ho si odpočinout. Ostatně i já se na to fakt těším. Bolavé tělo touží po posteli víc než po čemkoliv jiném.

"Zdravím, jak jsem říkala, že se stavím... No tak jsem tady. Můžu dál?" zeptám se zdvořile než vejdu do její kanceláře. Stále nemám chuť jim děkovat za to, že dali Damiena do kupy, když to byli oni, co jej takto rozbili. Nicméně dokáži uznat fakt že je na tom Damien lépe, a tak - dle jeho apelu - jsem hodná a kývnu hlavou.

"Kubánský rum, děkuji," vyberu si. Kdo jsem, abych odmítala alkohol, když je mi nabízen? No, právě! Je třeba si takových věcí užít!

Po lusknutí prstů pozvednu obočí a dívám se na ni trochu podezřívavě. Dokonce se i lehce rozhlédnu, dokud opět nepromluví. Zamračím se, když začne mluvit o tajemstvích a varováních. Můj žaludek je stažený a docela určitě za to nemůže ten skvělý kubánský rum.

"Rozumím," odkývám jí mlčení a popoženu jí tak, aby vyklopila, co se to tady děje. Přeci jen kvůli něčemu takovému tu jsem.

Napodobím Smithovou a taktéž do sebe kopnu rum. Sakra, je ho škoda, ale jeho pálení v krku mi aspoň připomene, že tu skutečně jsem a že skutečně slyším, to co slyším.

*Doprdele práce, proč musím mít vždycky pravdu?!* zanadávám si v duchu zatímco odkládám skleničku na stůl.

"Oni seberou lidem se schopnostmi svobodnou vůli? Kdy? Jak? A jak bychom sakra odtud měli utéct?" vydechnu a zaplavím ji palčivými otázkami.

Pokud se vůbec něčeho dožijeme
Zuli

”Přesně tak.” Přijde mi to rozumné a poměrně dospělé. Prostě to nechat, ať se to nějak vyvine a doufat přitom, že to nedopadne katastroficky. I když s naším štěstím.. no nevím… no nevím. Jsem zatraceně vyděšený, jen co je pravda. Nehodlám však couvnout.

”Jo to máš pravdu. Měli bychom si pořádně odpočinout, dokud to půjde.” Při jejich slovech ohledně blbnutí jen pozvednu tázavě obočí.
”Ty zase zkus být na Smithovou milá. Pokud z ní mám pak já něco dostat.” Připomenu jí na oplátku. Vím, jak dokáže být upřímná. Vážím si toho na ní. Ale někdy je prostě potřeba si uvědomit, jestli je na to vhodná chvíle.
”Dobrou a díky za všechno.” S tím si najdu správnou polohu a zavřu oči.
Během chvíle se mi podaří dokonce i usnout.

***Paní Smithová***

”Zdravím, jsem ráda, že jste přišla. Jak jste viděla, Damien je na tom opravdu lépe.” Pronese a pustí tě do své skromné kanceláře. Je tu jen stůl, dvě kancelářské křesla a barová skříňka na alkohol. Přejde k baru, vytáhne dvě skleničky a do své nalije zlatavou tekutinu pravděpodbně whisky.
”Dáte si něco? Mám tu whisky, vodku, kubánský rum a zlatou tequilu.” Pokud si něco dáš, tak ti to naleje a následně se usadí ke stolu.
Luskne prsty a tím spustí neviditelnou ochranu, která se přelije přes celou místnost. Pocítíš divné šimrání, ale to hned přejde stejně rychle, jak to začalo.
”Teď nás nikdo neslyší.” Vysvětlí ti.
”To, co vám řeknu je velmi tajné a berte to jako varování.” Než začne pokračovat počká, jestli jí rozumíš.
”Tahle organizace začala jako ochrana lidí před podsvěťany a snažila se udržet mír. Jenže za ty roky se neskutečně zvrhla. Někteří její členové začali toužit potom mít také schopnosti.” Odmlčela se, aby do sebe mohla obrátit panáka.
”Ta zkouška je hlavně z toho důvodu, aby se zjistilo, jestli nastávající člen nemá nějaké schopnosti a pokud ano, tak...” Dlouze si povzdechne. Zvedne se, přejde k barovému pultu a nalije si další skleničku.
”... tak se jeho schopnosti zneužijí v jejich prospěch. Zotročují nás. Pro mně už je pozdě, ale pro vás a Damiena nikoliv. Proto vám to říkám takto narovinu. Utečte dokud máte vlastní svobodnou vůli.”

Možná jen naše přátelství
Damien

Jeho slova mě trochu překvapí. Vlastně jsem ho vůbec netipovala na takového romantika a oddaného ctitele. Nechci se vracet k tomu, co se stalo tam u ohně. Nebylo od něj fér, že to takhle bez varování vytáhl a já se chovala naprosto nedospěle, když jsem tak vyděšeně utekla. Hodím to tedy za hlavu a doufám, že ani Damien nebude mít nutkání se v tom dále vrtat.

"Dobře, prostě to necháme se vyvinout samotné..." souhlasím s tím, abychom to vůbec nepojmenovávali. Není nám totiž pět a nehodlám mu hned po té, co mě vzal za ruku říkat, že je to můj kluk.

"Jo, já vím, to to moje osobité kouzlo. Učaruju všem. Dříve nebo později," zazubím se na něj. Krátce ho poplácám po koleni - opatrně - a pak se zvednu z jeho postele.

"Měl by ses pořádně vyspat a užít si pohodlí postele, jak to jen půjde. Něco mi říká, že budeme mít náročné období. Půjdu si promluvit se Smithovou a pak se taky zašiju v pokoji. Takže žádný kraviny, jo?" pousměji se na něj.

Za zkoušku nic nedáme
Zuli

”Pleteš se… potřeboval jsem... ” Zavrtím hlavou. ”... a to tebe.” Podívám se na ní, aby pochopila, že to myslím vážně.

Z jejich slov mi spadne kámen ze srdce. Jinak jsem to ani neplánoval.
”Souhlasím s tím rande. Je to rozumné.” Usměji se na ní, protože její úsměv je nakažlivý.
”Vlastně jsem tě chtěl pozvat na rande už u toho ohně. Jen jsem se strašně domotal.” Totálně jsem totiž zpanikařil. No a ona potom utekla.
”Nemusíme to pojmenovávat. Můžeme to zkusit s tím, že pokud ucítíme, že to není ono. Promluvíme si o tom a necháme toho. Budeme stále přáteli.” Navrhnu jí. Skončit to v začátku by nemuselo být tolik bolestivé. Myslím, že jsme oba dva dospělí a rozumní lidé. Možná to je naivní představa. Ale neříká se přece, že za zkoušku nic nedáme? Představa, že bych ji viděl s někým jiným, mně děsí. Nemluvě o tom, že jsem o ní dvakrát přišel.
”Jsi úžasná.”

Když to říkáš...
Damien

Vlastně je mi dost mizerně po Damienových slovech. Netušila jsem, že jsem pro něj byla takovou vážnou svízelí. Kdybych to jen tušila... Jemně mu stisknu ruku, když mne za ní chytne.

"To u ohně jsem tak nemyslela... Jen jsem prostě nechápala, co bys na mě mohl vidět. Ty, velký Damien, ten oslnivý chlapec, který nepotřeboval nic a nikoho, aby se se světem popral. A to i když svět k němu nebyl fér," pousměji se na něj a pokrčím rameny. Promnu si krk druhou rukou.

Pořád se toho bojím, pořád se mi nechce hazardovat s naším vztahem. Jsem přece jen sólista, neumím žít v páru. Ale po těchto slovech... je vůbec možná mu říct ne, když bych věděla, jak se bude cítit? A mohli bychom se tvářit, že nic takového nebylo? Ne, nejspíš bude lepší zjistit, že tam ta jiskra není...

"Chci vopravdický rande. Kino, jídlo - klidně z kiosku ale prostě musí být - a procházka. Kytky nemusí být. Ale chci mít důvod panikařit, že si musím sehnat šaty," sdělím mu svoje požadavky s úsměvem. Přesto je myslím vážně.

Rozhovory, které jsou někdy potřeba
Zuli

Poslouchám jí, jako kdybych se děsil toho, že pokud bych jí do toho zasáhl, tak by zase utekla.
Mám tak chvíli vymyslet slova. Jenže co jí vlastně říct?
”Taky mám strach. Jenže viděl jsem tě dvakrát umřít a uvědomil jsem si, jak je život krátký. A že jsme oba dva smrtelní, nemluvě o tom jaké máme štěstí zaplést se do solidních sraček.” Lehce se pousměji a opatrně jí chytnu za ruku.
”Chci tím říct, že celou dobu jsem se jen bál. Právě kvůli tomu jsi neviděla, jak jsem se jen na tebe díval a snažil se, aby si toho nikdo nevšiml. I když jednou si toho Miriam všimla, hned věděla o co se jedná. Prosil jsem jí, aby to nikomu neřekla.” Vzpomínám si, jak jsem se děsil, že do mého pokoje vtrhne její rozzuřený otec a vyhodí mně. Děsila mně představa, že bych už nikdy Zuli neuviděl.
”Víš co je vtipné?” Samozřejmě, že neví. Ono to vlastně tak úplně vtipné není, ale říká se to.
”Celou tu dobu jsem ti nebyl schopen říct o svých citech, protože jsem se tvého otce bál. Byla jsi jeho miláček. Já byl sirotek, který vypomáhal a byl tam z dobroty jeho srdce. Děsilo mně, že by si všiml toho, že jsem o tebe začal jevit zájem. Tehdy jsem nebyl nikdo. Neuměl jsem ani pořádně číst.” Smutně se usměji a zavrtím hlavou.
”A tys mi u ohně řekla něco podobného, co jsem si opakoval. Lidi jako ty nemilují tvory jako já.” Promnu si volnou rukou tvář. Srdce mi buší jako zběsilé a je mi děsně.
”Udělal jsem spoustu špatných věcí, na které si bohužel vzpomínám. Takže pochopím, kdybys mně nebyla schopna milovat… já… já jsem jen chtěl, abys věděla.” Na sucho polknu a skloním hlavu. Nejraději bych se někam zahrabal.