| |||
Další nový začátek? Smithová Trochu nedůvěřivě si tu obálku vezmu do rukou a zatímco Smithová povídá, tak se podívám dovnitř. Skutečně je tam všechno, o čem mluvila. Ani netuším, proč jsem z toho taková překvapená. Snad jsem doufala, že to celé je jen nějaký hloupý vtip. Obálku zase zavřu a podívám se jí zpříma do očí. Kdysi bych tu seděla asi se schoulenými rameny. Ale teď po tom všem? "Proč to děláte? Nemáte už být bez vlastní vůle? A nebude to celé ukazovat právě na vás až odsud zmizíme s Damienem touhle cestou?" zeptám se možná až přespříliš skepticky. Ale život mě naučil nevěřit lidem, že dělají věci pro ostatní, aniž by z toho něco měli. Ne, vždy je tam nějaký důvod. |
| |||
Plán útěku Zuli ”Není tu šéf, jako pokaždé zkoušce musí být na jednání s lovcem Hernem, kde se pak koná něco jako oslava. Takže se tu objeví až zítra odpoledne.” Vysvětlí ti tedy důvod proč tě vůbec sem pozvala a proč to na tebe celé vybalila. Hrábne do šuplíku u stolu a vytáhne z něj obálku. Tu ti podá. ”V této obálce je všechno potřebné pro útěk. Lístek na vlak, který vás doveze do Londýna. Máte tam adresu mého kontaktu, který se snaží chránit vyjímečné. Je tam i tajné heslo, aby vás neposlal do háje. Máte tam i klíček od bezpečnostní schránky ke které vás kontakt dostane. Jsou tam peníze na nové doklady totožnosti.” Začne s vysvětlováním svého plánu a pokud se podíváš do obálky, tak tam opravdu všechno je. Dokonce i fotka kontaktu. ”Je potřeba, abyste odjeli ještě dnes. Nejlépe teď hned. Velká většina je pryč, plní své úkoly a ta hrstka co tu zůstala, je teď na večeři. Postarám se o jejich zabavení.” S tím vstane, aby si ještě jednu skleničku nalila. ”Vezměte si jen to nejnutnější a zmizte zadním východem. Odemkla jsem ho pro vás, čím dříve to uděláte tím budete mít víc šance na úspěch.” |
| |||
Nepříliš hezké překvapení Smithová "Jo, jo, budu milá a sladká, až se jí ze mě zkazí zuby," ujistím ho s protočením očí. Ale pak se na něj usměji a s mávnutím zmizím z pokoje a nechám ho si odpočinout. Ostatně i já se na to fakt těším. Bolavé tělo touží po posteli víc než po čemkoliv jiném. "Zdravím, jak jsem říkala, že se stavím... No tak jsem tady. Můžu dál?" zeptám se zdvořile než vejdu do její kanceláře. Stále nemám chuť jim děkovat za to, že dali Damiena do kupy, když to byli oni, co jej takto rozbili. Nicméně dokáži uznat fakt že je na tom Damien lépe, a tak - dle jeho apelu - jsem hodná a kývnu hlavou. "Kubánský rum, děkuji," vyberu si. Kdo jsem, abych odmítala alkohol, když je mi nabízen? No, právě! Je třeba si takových věcí užít! Po lusknutí prstů pozvednu obočí a dívám se na ni trochu podezřívavě. Dokonce se i lehce rozhlédnu, dokud opět nepromluví. Zamračím se, když začne mluvit o tajemstvích a varováních. Můj žaludek je stažený a docela určitě za to nemůže ten skvělý kubánský rum. "Rozumím," odkývám jí mlčení a popoženu jí tak, aby vyklopila, co se to tady děje. Přeci jen kvůli něčemu takovému tu jsem. Napodobím Smithovou a taktéž do sebe kopnu rum. Sakra, je ho škoda, ale jeho pálení v krku mi aspoň připomene, že tu skutečně jsem a že skutečně slyším, to co slyším. *Doprdele práce, proč musím mít vždycky pravdu?!* zanadávám si v duchu zatímco odkládám skleničku na stůl. "Oni seberou lidem se schopnostmi svobodnou vůli? Kdy? Jak? A jak bychom sakra odtud měli utéct?" vydechnu a zaplavím ji palčivými otázkami. |
| |||
Pokud se vůbec něčeho dožijeme Zuli ”Přesně tak.” Přijde mi to rozumné a poměrně dospělé. Prostě to nechat, ať se to nějak vyvine a doufat přitom, že to nedopadne katastroficky. I když s naším štěstím.. no nevím… no nevím. Jsem zatraceně vyděšený, jen co je pravda. Nehodlám však couvnout. ”Jo to máš pravdu. Měli bychom si pořádně odpočinout, dokud to půjde.” Při jejich slovech ohledně blbnutí jen pozvednu tázavě obočí. ”Ty zase zkus být na Smithovou milá. Pokud z ní mám pak já něco dostat.” Připomenu jí na oplátku. Vím, jak dokáže být upřímná. Vážím si toho na ní. Ale někdy je prostě potřeba si uvědomit, jestli je na to vhodná chvíle. ”Dobrou a díky za všechno.” S tím si najdu správnou polohu a zavřu oči. Během chvíle se mi podaří dokonce i usnout. ***Paní Smithová*** ”Zdravím, jsem ráda, že jste přišla. Jak jste viděla, Damien je na tom opravdu lépe.” Pronese a pustí tě do své skromné kanceláře. Je tu jen stůl, dvě kancelářské křesla a barová skříňka na alkohol. Přejde k baru, vytáhne dvě skleničky a do své nalije zlatavou tekutinu pravděpodbně whisky. ”Dáte si něco? Mám tu whisky, vodku, kubánský rum a zlatou tequilu.” Pokud si něco dáš, tak ti to naleje a následně se usadí ke stolu. Luskne prsty a tím spustí neviditelnou ochranu, která se přelije přes celou místnost. Pocítíš divné šimrání, ale to hned přejde stejně rychle, jak to začalo. ”Teď nás nikdo neslyší.” Vysvětlí ti. ”To, co vám řeknu je velmi tajné a berte to jako varování.” Než začne pokračovat počká, jestli jí rozumíš. ”Tahle organizace začala jako ochrana lidí před podsvěťany a snažila se udržet mír. Jenže za ty roky se neskutečně zvrhla. Někteří její členové začali toužit potom mít také schopnosti.” Odmlčela se, aby do sebe mohla obrátit panáka. ”Ta zkouška je hlavně z toho důvodu, aby se zjistilo, jestli nastávající člen nemá nějaké schopnosti a pokud ano, tak...” Dlouze si povzdechne. Zvedne se, přejde k barovému pultu a nalije si další skleničku. ”... tak se jeho schopnosti zneužijí v jejich prospěch. Zotročují nás. Pro mně už je pozdě, ale pro vás a Damiena nikoliv. Proto vám to říkám takto narovinu. Utečte dokud máte vlastní svobodnou vůli.” |
| |||
Možná jen naše přátelství Damien Jeho slova mě trochu překvapí. Vlastně jsem ho vůbec netipovala na takového romantika a oddaného ctitele. Nechci se vracet k tomu, co se stalo tam u ohně. Nebylo od něj fér, že to takhle bez varování vytáhl a já se chovala naprosto nedospěle, když jsem tak vyděšeně utekla. Hodím to tedy za hlavu a doufám, že ani Damien nebude mít nutkání se v tom dále vrtat. "Dobře, prostě to necháme se vyvinout samotné..." souhlasím s tím, abychom to vůbec nepojmenovávali. Není nám totiž pět a nehodlám mu hned po té, co mě vzal za ruku říkat, že je to můj kluk. "Jo, já vím, to to moje osobité kouzlo. Učaruju všem. Dříve nebo později," zazubím se na něj. Krátce ho poplácám po koleni - opatrně - a pak se zvednu z jeho postele. "Měl by ses pořádně vyspat a užít si pohodlí postele, jak to jen půjde. Něco mi říká, že budeme mít náročné období. Půjdu si promluvit se Smithovou a pak se taky zašiju v pokoji. Takže žádný kraviny, jo?" pousměji se na něj. |
| |||
Za zkoušku nic nedáme Zuli ”Pleteš se… potřeboval jsem... ” Zavrtím hlavou. ”... a to tebe.” Podívám se na ní, aby pochopila, že to myslím vážně. Z jejich slov mi spadne kámen ze srdce. Jinak jsem to ani neplánoval. ”Souhlasím s tím rande. Je to rozumné.” Usměji se na ní, protože její úsměv je nakažlivý. ”Vlastně jsem tě chtěl pozvat na rande už u toho ohně. Jen jsem se strašně domotal.” Totálně jsem totiž zpanikařil. No a ona potom utekla. ”Nemusíme to pojmenovávat. Můžeme to zkusit s tím, že pokud ucítíme, že to není ono. Promluvíme si o tom a necháme toho. Budeme stále přáteli.” Navrhnu jí. Skončit to v začátku by nemuselo být tolik bolestivé. Myslím, že jsme oba dva dospělí a rozumní lidé. Možná to je naivní představa. Ale neříká se přece, že za zkoušku nic nedáme? Představa, že bych ji viděl s někým jiným, mně děsí. Nemluvě o tom, že jsem o ní dvakrát přišel. ”Jsi úžasná.” |
| |||
Když to říkáš... Damien Vlastně je mi dost mizerně po Damienových slovech. Netušila jsem, že jsem pro něj byla takovou vážnou svízelí. Kdybych to jen tušila... Jemně mu stisknu ruku, když mne za ní chytne. "To u ohně jsem tak nemyslela... Jen jsem prostě nechápala, co bys na mě mohl vidět. Ty, velký Damien, ten oslnivý chlapec, který nepotřeboval nic a nikoho, aby se se světem popral. A to i když svět k němu nebyl fér," pousměji se na něj a pokrčím rameny. Promnu si krk druhou rukou. Pořád se toho bojím, pořád se mi nechce hazardovat s naším vztahem. Jsem přece jen sólista, neumím žít v páru. Ale po těchto slovech... je vůbec možná mu říct ne, když bych věděla, jak se bude cítit? A mohli bychom se tvářit, že nic takového nebylo? Ne, nejspíš bude lepší zjistit, že tam ta jiskra není... "Chci vopravdický rande. Kino, jídlo - klidně z kiosku ale prostě musí být - a procházka. Kytky nemusí být. Ale chci mít důvod panikařit, že si musím sehnat šaty," sdělím mu svoje požadavky s úsměvem. Přesto je myslím vážně. |
| |||
Rozhovory, které jsou někdy potřeba Zuli Poslouchám jí, jako kdybych se děsil toho, že pokud bych jí do toho zasáhl, tak by zase utekla. Mám tak chvíli vymyslet slova. Jenže co jí vlastně říct? ”Taky mám strach. Jenže viděl jsem tě dvakrát umřít a uvědomil jsem si, jak je život krátký. A že jsme oba dva smrtelní, nemluvě o tom jaké máme štěstí zaplést se do solidních sraček.” Lehce se pousměji a opatrně jí chytnu za ruku. ”Chci tím říct, že celou dobu jsem se jen bál. Právě kvůli tomu jsi neviděla, jak jsem se jen na tebe díval a snažil se, aby si toho nikdo nevšiml. I když jednou si toho Miriam všimla, hned věděla o co se jedná. Prosil jsem jí, aby to nikomu neřekla.” Vzpomínám si, jak jsem se děsil, že do mého pokoje vtrhne její rozzuřený otec a vyhodí mně. Děsila mně představa, že bych už nikdy Zuli neuviděl. ”Víš co je vtipné?” Samozřejmě, že neví. Ono to vlastně tak úplně vtipné není, ale říká se to. ”Celou tu dobu jsem ti nebyl schopen říct o svých citech, protože jsem se tvého otce bál. Byla jsi jeho miláček. Já byl sirotek, který vypomáhal a byl tam z dobroty jeho srdce. Děsilo mně, že by si všiml toho, že jsem o tebe začal jevit zájem. Tehdy jsem nebyl nikdo. Neuměl jsem ani pořádně číst.” Smutně se usměji a zavrtím hlavou. ”A tys mi u ohně řekla něco podobného, co jsem si opakoval. Lidi jako ty nemilují tvory jako já.” Promnu si volnou rukou tvář. Srdce mi buší jako zběsilé a je mi děsně. ”Udělal jsem spoustu špatných věcí, na které si bohužel vzpomínám. Takže pochopím, kdybys mně nebyla schopna milovat… já… já jsem jen chtěl, abys věděla.” Na sucho polknu a skloním hlavu. Nejraději bych se někam zahrabal. |
| |||
Těžké rozhovory Potěší mě, že se na mě pousměje a souhlasí s mým plánem. Vážně mě jeho názor zajímá. A upřímně řečeno, je pro mě těžké si představit, že by se naše cesty zase rozešly. Přeci jen, byl dlouhou dobu součástí mého života. Předtím. A i teď. Zachránil mě. A já jeho. Jestli bych kdy někoho mohla nazvat jako přítele. "Dobře, tak uvidíme," usměji se na něj na oplátku. Přinutím se na něj opět nesáhnout. Ale pak se zeptá. Okamžitě uhnu pohled, jakmile mi dojde na co se ptá. Cítím se jako při nějaké obtížné zkoušce. Něco podobného jsem zažívala, když jsem začínala vystupovat. Nejraději bych to nechala být a zmizela. *Ale tím se to nevyřeší. A jestli se tím budeme trápit déle, tak to ničemu neprospěje...* "Asi bychom to měli vyřešit, že?" položím řečnickou otázku, dám si za ucho pramen vlasů a pak se na něj podívám. "Omlouvám se, že jsem neměla nejlepší reakci. Ale nečekala jsem to," přiznám se hned, ať se v tom příliš nenípám. "Byla jsem do tebe zamilovaná do doby než jsi nebyl vymazán z mého života. Jsi mi sympatický i bez té společné minulosti. A víš, že ti to sluší. To jsem ti myslím i jednou ze začátku řekla, nebo ses tak označil ty sám?" zeptám se zamyšleně a usměji se. Pak nad tím zavrtím hlavou. Nebylo to podstatné. "Nebylo by ale lepší zůstat jen přáteli? Co když se pak začneme hádat? Co když si přestaneme vyhovovat? To se rozejdeme a už spolu nikdy nepromluvíme?" vysvětlím mu, proč jsem mu neskočila kolem ramen. |
| |||
Budu se opravdu snažit Zuli Na čem jsme? To kdybych věděl. Nahlas naštěstí nic neřeknu. Máme důležitější věci na práci a zřejmě o tom, celou tu dobu mluví. ”To zní jako dobrý nápad.” Vyhrknu ze sebe bez přemýšlení, než mi dojde, že to není úplně dostačující odpověď. ”Zbabělé to není, ale rozumné.” Povzbudivě se na ní usměju. Odolávám nutkání jí zastrčit neposedný vlas za ucho, který se jí uvolnil, když si promnula stažené vlasy. Vím, že jsme se drželi za ruce, ale chtěl bych o něco víc. Jenže když jsme to spolu předtím řešili, tak utekla do lesa a přepadli nás. Nikam jsme se tedy vůbec v tom rozhovoru nehnuli. Vlastně, abych to upřesnil, nedostal jsem prostor k tomu, abych jí argumentoval. Pro změnu jsem to já, kdo si promne nervózně vlasy. ”Promluvíme si o tom, co se stalo?” Zeptám se tiše. ”Klidně hned, potom, co to všechno vyřešíme. Protože to je teď mnohem důležitější.” |
doba vygenerování stránky: 0.26737380027771 sekund