Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta z Lesa
Zuli

Nemám nejmenší tušení, co bylo příčinou toho, že Zuli málem zemřela. Nebyl teď čas se jí na to ptát. Stejně jako nebyl čas přemýšlet nad tím, co zapříčinila to, že se mlha rozplynula a my tak mohli skvěle vidět na cestu vedoucí ven. I kompas ukazoval tím směrem.
"Promiň snažil jsem se." Bylo to myšleno k tomu, že jsem se snažil být na její kosti opatrný. Neměl jsem sice takovou sílu, jako doktorka. Ale fakt jsem se snažil, jí přitom moc neublížit.
"Jo, to zní jako dobrý nápad. Něco mi říká, že nás čeká finální boss." S tím se postavím na nohy a pomůžu Zuli vstát, podpírám jí. Dokážu si představit, že je její tělo stále z toho celého otřesené.
Ještě než se vydáme na cestu posbírám nám zbraně. Luk s šípy kupodivu přežil. Aspoň něco pozitivního.

Jsem tak rád, že je Zuli naživu a že je stále se mnou. Není teď příležitost přemýšlet nad tím, co bych dělal, kdyby tomu tak nebylo. Prioritou totiž stále zůstává, že ona se odsud musí dostat. Ještě může dožít nějakým způsobem svůj život a věřím, že mohl být i plnohodnotný.
O sobě mám však pochybnosti. Potom co jsem udělal. Potom kolik lidem a nejen jim jsem ublížil. Nemyslím si, že bych si něco takového mohl zasloužit.
Když si to zpětně uvědomím, bylo hloupé si myslet, že bychom to spolu mohli zkusit. Stáhl bych jí jenom ke dnu.
Dost na tohle fakt nemám čas. Snažím se soustředit na cestu z lesa a na případné zákeřné přepadení.

Žádné přepadení se nekoná, protože jsem samozřejmě musel mít pravdu a čeká nás před cílem finální boss. Samozřejmě, že se musí jednat o toho proklatého satyra. Které byl krom bederní roužky nahý. Mohutný a nebezpečný. Bylo mi jasné, že ho prostě nezničíme.
Ale za ním byl taky roh a opravdu byl na viditelném místě. Ležel na mohutném oltáři uprostřed mýtiny.

"Já ho zabavím. Zkus se dostat k tomu rohu a zatrub na něj. Tím to šílenství ukončíš." S tím jsem párkrát máchl svými zbraněmi.
Jo to půjde. Aspoň jsme si s ní užil pár společných chvil a to za to stálo.

Cesta zpátky
Damien

Její pobavení mě vlastně docela uklidnilo. Není v tom nic zákeřného, jen opravdu příjemný pocit změny. Něco jako sůl pro neochucené jídlo. I špetka stačí, aby se věci zlepšily. A já mám pocit, že dryáda potřebuje svoje pokrmy osolit už nějakou tu dobu...

To, že je její pobavení dobré, se potvrdí, když mě nechá zkusit ovládat její tělo a pustit Damiena. Celou dobu si uvědomuji, že je to jen na jejím rozhodnutí, jestli se mi něco podobného povede. Je to jako kdyby mě zkoumala, testovala, co dokáži, co chci provést.

"Výlet? No, ano, tohle se mi ještě nikdy nestalo..." přiznám Dryádě vděčná, že Damien už je na svobodě.

Je to zvláštní a mrazivý pohled na sebe samou, jak ležím bezvládně na zemi. Jak se ke mně dostává Damien. Ani když se mě dotkne a osloví mě, tak to necítím. Jako kdybych já nebyla já, ale někdo jiný. To tělo mi nepatřilo.

Chci využít dryády dobrého rozmaru a zeptat se, o co se jedná. A co to znamená. Vymámit z ní, co nejvíce informací, ale než se mi to povede, už nejsem v ní. Cítím bolest v hrudi a jak se mi někdo snaží vyhnat vzduch do plic. Rozkašlu se.

Posadím se s Damienovou pomocí. Aniž si to uvědomím, tak se k němu bokem přimknu, než se mi podaří srovnat dech a zmapovat pohledem okolí. Především, jestli se mlha rozestoupila a jestli se dryáda blíží.

*Jsem zpátky!* uvědomím si s bolestí na hrudníku od Damienova oživování.

"Já..." zasípám, i když netuším, co říct. "Děkuju," šeptnu, protože vzhledem k tomu, jak jsem vypadala bezvládně si myslím, že mě asi i zachránil. Já jeho sice taky... ale...

"Musíme jít..." dodám ještě a rukou si opatrně přejedu po hrudi, jak se snažím určit místo, co bolí nejvíce.

Všechno má svou cenu
Zuli

”Zdáš se být. Mně jen tak překvapit nelze, jsem tu už dlouhou dobu.” Zdálo se, že se tím baví. Vlastně jsi to svým způsobem i chápala. Nějak jsi získala představu o tom, že žít tak dlouho je nakonec nudné. Všechno je stejné. Každý den je stejný. A chvíle jako je tato, je poměrně vzácná.
Proto ti taky dovolila, abys pohla její rukou. Vlastně ti dovolila ještě víc a to aby šlahouny pustili Damiena. Bylo ti jasné, že kdyby nechtěla tak bys měla smůlu.
”Dobře. Možná vám dám ještě jednu šanci.” S tím pustila opatrně i tvé tělo.
”Tohle byl tvůj první výlet, že?” Zeptala se.

Důvod její otázky jsi pochopila poté, co jsi sledovala jak se vrávoravě k tvému tělu dopotácel Damien a snažil se zjistit tvůj pulz.

***

Nemám nejmenší tušení, co se sakra stalo. Nebyl čas řešit proč mně nakonec ty šlahouny pustili. Něco se Zuli stalo. Neodpovídala na moje volání. Nejsem si jistý, jestli není zraněná.
A proto jsem se hned vydal za ní. Ležela nehybně na zemi. Muselo se jí něco stát.
”Zuli.” Pronesl jsem, když jsem se k ní sklonil. Všiml jsem si jako první toho, že nedýchá a tak jsem jí hned na to zkontroloval tep. Žádný nebyl.
Zatraceně. Prosím, znovu ne. Zaúpěl jsem v duchu. Nebyla tu Doktorka, který by jí začala oživovat. Bylo to na mně. Mohl jsem jen doufat, že už není pozdě.
Potlačil jsem zoufalství, které se dralo na povrch. Věděl jsem, že bych jí vůbec nezachránil, kdybych se teď zhroutil. Budu mít na to čas až se odsud dostaneme.
Začal jsem tedy s masáží srdce. Následném dýchání z úst do úst. Nevím, jak dlouho jsem to dělal. Nepřestával jsem s tím. Zakázal jsem si selhat.

A taky, že jsem neselhal.
”Vítej zpátky.” Pronesl jsem a pomohl jí si sednout.
”Prosím… úpěnlivě prosím… tohle mi už nedělej.”

Nově objevená část
Damien, Dryáda

Uleví se mi, že vidím, že Damien může zase dýchat, i když stále nemáme vyhráno a on bezmocně lapá po dechu.

*Krok po kroku, jako na laně, Zuli. Jako na laně. Žádná záchranná síť, jen volný pád...* snažím se motivovat, abych nepanikařila víc, než už teď panikařím. Nemám sice tak rozsáhlé znalosti jako Damien ohledně těchto bytostí, ale i tak jsem z ní cítila, že je stará. Ale ne tím roztomilým způsobem babiček, co pečou domácí sušenky a potřebují pomoct přejít přechod. Ne, tahle bytost byla stará tím nebezpečným všepřežívajícím způsobem. Zaváněla podobou nižšího boha, co mu podléhá i okolní svět.


*Prohráli? Sakra, něco se přece musí dát ještě udělat!*

Cítím, jak se mi nedaří nadechnout. I když dýchám, jako kdyby se mi nedostávalo vzduchu do plic. Uvědomuji si, že je to stresem a strachem, ale netuším, co dělat. Šlahouny mě drží pevně. A pak najednou ne!

*Ježiši, to jsem já!* zhrozím se, když vidím, jak moje tělo je jinde než má mysl. Jsme z toho zmatená, ale to, jak ke mně dryáda mluví, mě paradoxně trochu uklidní. Jestli blázním, tak ona se mnou!

"Jo, jsem jedno velké překvapení..." zkusím odpovědět dryádě a zkouším tak, co jsem to vlastně udělala. Dostala jsem se do jejího těla, nebo ho můžu i ovládat? Tuto teorii ihned postavím k testu, protože soustředím svou mysl na to, abych pohnula její rukou. Pokud se mi to povede, okamžitě pokračuji dál. Chci se zbavit páky, co by na mě mohla mít, protože cítím, že já na ni jen tak nějakou páku nenajdu. Zkusím přinutit šlahouny, aby pustili Damiena.

Dryáda
Zuli



Jakmile se Zuli přestane ohánět mačetou a sekat do šlahounů, rozhodne se dryáda být tak hodná a přestane mně škrtit. Je tak neskutečně bolestivé a zároveň příjemné se zase moci nadechnout.
Nejsem schopen hned mluvit a tak nemám možnost říct Zuli, že zbavit se zbraně je ta největší blbost, kterou může udělat. Na druhou stranu, kdybych byl na jejím místě, udělal bych to naprosto stejně.
K čertu.

”Tady jsi na mém území, lidské mládě. Nemáš tu pravomoc mi jakkoliv rozkazovat.” Její hlas se změnil. Byl mnohem děsivější a bylo v něm cítit stáří. Tahle bytost na tomto světě už pobývala šíleně dlouho dobu. Vůbec bych se nedivil, kdyby se jednalo o první z prvních.
”Nepustím vás, ale také vás nezabiju. Tenhle hon jste však prohráli.” Děsila mně představa, co to pro nás vlastně všechno znamená. Napadlo mně spousta možností a ani jedna se mi nelíbila. Všechny zahrnovaly, že si na vlastní kůži vyzkoušíme, jaké je to být šťavnatým selátkem na rožni.
Zažil jsem toho tolik, že mně ani ve snu nenapadlo, že by můj konec byl takhle potupný. Těžce jsem polkl, chtěl jsem něco povzbudivého říct Zuli, ale něco se změnilo.

Šlahouny se přestanou omotávat, naprosto ztuhnou.
Co se to sakra děje?
Podívám se na Zuli, teď by byla ta správná chvíle uniknout. Něco je však špatně.

***

To co se stalo se nedalo pořádně vysvětlit, natož popsat. Nejblíže k tomu snad byl popis týkající se astrálního cestování. Prostě a jednoduše, v jedné chvíli jsi byla ve svém těle. Zoufalá, omotána šlahouny. No a v té druhé jsi jako kdyby vyskočila ze svého těla, abys posedla tělo dryády.
”Tak tohle je opravdu nečekané, lidské mládě. Nikdo mi neřekl, že budeš talentovaná.” Pronesla překvapeně dryáda. Viděla si jejíma očima. Viděla jsi svoje bezvládné tělo omotané šlahouny. Bylo jasné, že kdyby je pevně nedržely, nejspíš by se tvé tělo skácelo bezvládně k zemi. Viděla jsi dokonce zoufalství v Damienových očí, kdy se snažil volat tvé jméno, ale spíš ti přišlo, že ho šeptal.
”Co teď, lidské mládě, uděláš?” Zeptala se a trpělivě čekala. Věděla jsi, že kdyby chtěla, tak by tvou mysl dokázala bez problému rozcupovat.

Bezmocná
Damien

Jen blázen dělá stále stejnou věc dokola a čeká, že se situace nějak změní. Já tak sice vypadám a cítím se jako kdybych bojovala s větrnými mlýny, když se šlahouny znovu a znovu objevují, ale mám plán. Musí v tom být nějaký vzorec. A až si oni budou myslet, že mě mají v hrsti, tak jim prolomím vzorec. *Tři, dva, jedna.... Damiene!*

Můj plán troskotá na naprostém začátku. Mlha se rozestoupí totiž natolik, abych viděla, jak se Damien dusí. Projede mnou zděšení a ještě s větší vervou seknu do dalších dvou šlahounů. Ale pak se ozve ta ženská. Zarazím se podívám se jejím směrem. Cítím magii v jejím hlase. A jsem si jistá, že není náhoda, že tu je, když nás zrovna chytly ty šlahouny.

"A když ji pustím, tak ho necháš být? Tak fajn!" opáčím a daruji jí tak několik vteřin, kdy se neoháním zbraní. Nevěřím tomu slibu, i kdyby ho vyslovila. "Ať ho pustí a já to položím." Zkouším dál. Vím, že není strategické vzdálit se od zbraně, ale nejsem ochotná riskovat jeho život. A jestli tím koupím aspoň trochu času... Tak třeba vymyslím, jak ho zachránit.

Zatímco se kolem mě už omotávají taky šlahouny, cítím čím dál tím větší zoufalství. Připomíná mi to chvíli, kdy mě podobně lapala Temnota. Jen s tíží přemáhám zoufalství a strach. Tehdy jsem málem umřela.

*Kdybych tak mohla něco udělat! Kdybych měla, jak bojovat!* opakuje se mi v zoufalé naříkání v mé hlavě protkané strachem a hněvem.

Další střet
Zuli

Jako Stínchodec bych neměl problém s tím nás odsud teleportovat do bezpečí. Nebyli bychom teď v tom prokletém lese, v naprosto totálním průseru. Samozřejmě, že jsem čekal nějaký útok. Jen mně nenapadlo, že to budou zákeřné šlahouny.
Zuli byla nucena pustit mou ruku.
Snažil jsem se s nimi bojovat. Ale bylo to marné. Jeden šlahoun do mně prudce švihl až mi vyrazil dech. Rozhodil mně tak na chvíli, ale i to stačilo k tomu, aby mně odzbrojil. Celého pořádně omotal a začal se mi velmi nepříjemně stáčet kolem krku, jako nějaký had škrtič.

V ten moment mlha z ničeho nic zmizela a já tak mohl vidět na Zuli, stejně jako ona na mně.
Na rozdíl ode mě se jí podařilo udržet svou zbraň, oháněla se s ní opravdu skvěle, ale stále se objevovaly další a další, které nahrazovaly ty zničené. Bylo jasné, že jí nakonec dojdou síly a stejně ji dostanou.
"Pusť tu zbraň nebo ho zabiju." Pronesl ženský hlas, byl velmi melodický a za jiných okolností bych ho byl schopen poslouchat hodiny a hodiny.

Když vás něco škrtí, blbě se soustředíte na cokoliv jiného než na nepříjemnou bolest a absenci vzduchu. Takže mi chvíli trvalo, než jsem našel osobu, které ten hlas patřil.
Vyšla ze stromu, jako kdyby byla jeho součástí. Strom byl mohutný a neskutečně velký.
Stál uprostřed lesa a ostatní stromy byly po stranách, jako vojáci chránící svého krále, v tomto případě královnu. Bylo to působivé.
Zatraceně… dryáda. Došlo mi náhle s kým jsme měli tu čest. Předat tuto informaci jsem své parťačce však nemohl.
Byli jsme v háji.

Pokračování nesnází
Damien

"Rozkaz," souhlasím polohlasně a rozejdu se za ním. Oči mám na stopkách, jsem z toho lesa nervózní a chci pryč.

Netrvá to ale příliš dlouho a přijdou další komplikace v podobě zimy a mlhy. Damien rychle rozhodne pro opatření, abychom se nerozdělili. Ačkoliv to nedělám ráda, dám si luk přes sebe a místo toho si do druhé ruky vezmu mačetu. Tou první rukou vezmu Damiena za ruku. Snažím se soustředit na cestu, ale stejně mi to nedá a částečně zaúkoluji můj mozek tím, že se zaobírám tím blonďatým hezounem, co mě vláčí mlhou.

*V pubertě bych dala bůh ví co za to, aby mi projevil náklonnost. A předtím se mi líbil podle vzhledu a svalů a sebevědomého vystupování... Ale teď, když vím, že je mým přítelem? Copak můžu chtít riskovat náš vztah? Když to nevyjde tak už o něm nikdy neuslyším? A co když se pak nebude moct převelet někam jinam? Zůstaneme si na dohled a bude nám to oběma trapné?*

"Bylo to součást několika mých vystoupení ke konci..." vysvětlím mu po té, co mě pochválí za práci s lukem. Netuším, zda se mne snaží jen rozptýlit, nebo jestli ho to tolik překvapilo. Ale moc mi nejde se soustředit na rozhovor.

"Tobě jde zase kradení. Na ulici by ses uživil," oplatím mu to.

Cuknu ramenem, když cítím, jak jsem se štrejchla o nějaký keř. Ustoupím trochu do strany, abych se mu nadále vyhnula, ale místo toho, abych cítila méně větviček na sobě, tak vnímám, jak se kolem mé paže jedna větev velmi silně ovine.

"Damiene, pozor!" varuji ho a pustím jeho ruku, abych si mohla přehodit mačetu a zkusit se odsekat. "Chytají mě šlahouny! Sakra." zabručím a sotva odseknu ten šlahoun na ruce, mám kotník ovinutý dalším šlahounem. Nepanikařím, ale rychle odsekávám kusy těch věcí ze své nohy. Zároveň se snažím od toho místa odtáhnout, co nejvíce, aby mě nechytily další. Damiena teď bohužel kontrolovat nemohu.

Pokračování v cestě
Zuli

Při prvním střetu s nepřítelem, jsme byli dobří. Možná mi přijde, že až moc. Nemám v úmyslu si toto drobné vítězství nechat stoupnout do hlavy. Není mi na tom celém prostě nesedí. Děsí mně to, co přijde. Hlavně mně děsí, jestli se mi podaří z toho dostat Zuli.
Zbytečně se tím nezabývej. Soustřeď se na to, co je teď. Okřiknu se v duchu.
”Tam kam nám ukazuje cestu kompas.” Pronesu a na nic nečekám, vydám se směrem, který mi ukazuje kompas.

Další změnu v lese pocítíme zhruba po dvou kilometrech. Je opravdu těžké přesně odhadnout, jak dlouho jdeme. Přiznám se, že jsem si zvykl na svůj chytrý mobilní telefon, který tyhle věci dělal za mně. Teda pokud byl schopen se připojit k internetu. Něco mi říká, že by mi tady v lese byl naprosto k ničemu. Znáte to. Magie a elektřina nejsou moc velcí kamarádi.
Z ničeho nic začne být příšerná zima. Ještě ke všemu začal les pohlcovat mlha.

”Zatraceně, tohle nám ještě scházelo.” Zavrčel jsem podrážděně a zastavil se.
”Tak jo. Budeme se muset držet za ruce a nepouštět se.” S tím jsem jí nabídl svou ruku. Být v jiné situaci, asi bych se cítil divně. Připadal jsem si trošku jako puberťák.
Ruku v ruce jsme opatrně kráčeli mlhou hustou jako mléko a já byl rád, že se mi i přesto podařilo vidět na kompas. Teď by byla vhodná chvíle, aby na nás někdo zaútočil. Nic jsme pořádně neviděli a byli jsme tak krásně zranitelní.
”S tím lukem jsi vážně skvělá.” Pochválím jí a snažím se tak maličko rozptýlit. Nemyslet na to, jak moc je to celé v hajzlu.

Na ostro
Damien

"Dobře," odsouhlasím jeho plán, že Damien půjde první a já mu budu dělat ochranku. Kdykoliv jindy by mi to přišlo divné. Já nejsem z nás dvou ten ochránce. Ale tohle není normální situace. I když... bůh ví, jak to bude po té, co uděláme zkoušky.

*Jestli se ke zkouškám dostanete... A pak, i když říkal, že půjde kam ty... Půjde? Měl by? Azulo di Lucianová, teď se soustřeď!* napomene se znovu, aby dávala pozor. A od té doby se opravdu snaží nenechat se ničím rozptýlit.

Rozsáhlá změna lesa a scenérie mě překvapí. Věděla jsem, že se nějak bude měnit, ale že až takto?! Bez toho kompasu bychom opravdu byli nahraní. To, co Damien udělal nejspíš je ta věc, co nás zachrání. Zastavím na znamení a mlčky sleduji okolí. Luk nemám sice natažený, ale šíp už držím připravený na místě, jakmile uvidím nepřítele. Je to mučivých několik minut, ale ani mě nenapadne zpochybňovat Damiena.

Nepřemýšlím, když se první ze skřetů rozeběhne proti Damienovi. Zamířím a vystřelím na jeho drobnou ošklivou hlavu. Zaregistruji Damienovo uznání, ale dovolím si pousmát jen půlkou úst, zatímco si připravuji další šíp. Okamžitě trefím jednoho ze skřetů, ale druhý je u mě dřív, než stihnu připravit další šíp na vystřelení. Musím proto uskočit z dosahu jeho šavle. Nakonec se mi povede uhnout a podkopnout mu nohy. Nečekám na nic a dupnu mu na ruku, ve které drží šavli, až ji s jekotem musí pustit. Podrážka v obličeji zařídí, že ječet vzápětí přestane.

Seberu mu mačetu a rozhlédnu se kolem, zda je tu další skřet. Cuknu sebou, když vidím, že jeden šíp se zarazil do země sotva pár metrů ode mě. Původce rány, ale už padal k zemi, díky vržené mačetě. Nikdo další tu už nebyl. Což bylo jen dobře. V boji se rozhodně nevyžívám. Pořád raději preferuji plán sakra rychle uteč, ale teď nemáme na vybranou.

Dojdu k Damienovi rychlým krokem a nezničené šípy si dám do toulce. Ušklíbnu se, když vidím, co to dělá se skřetovou krví.

"Fuj, tak tohle je fakt nechutná verze tělových barev," neodpustím si komentář, než se na Damiena krátce pousměji. Následuji jeho příkladu a namažu si jejich krev na sebe. Neopomenu u toho udělat značně znechucený výraz.

Pak si proříznu mikinu mačetou, abych si ji mohla nechat u sebe, ale mít primárně volné ruce na střílení z luku.

"Tak, kam teď šéfíku?" zeptám se, připravená okamžitě zmizet z tohoto bojiště.