Andor.cz - Dračí doupě online

Vyjasňování
Damien

*No to proto, že mi nevidíš do hlavy. Šílím tiše třeba z toho, že můj táta, co je mrtvej mi teď tvrdí, že jsem někdo výjimečný. A víš taky, že skutečně existuje peklo a nebe? Takže bych měla začít chodit do kostela, nebo co?* rozjede se mi pomyslný myšlenkový pant. Žádné ovace, ani uznání si v tomhle ohledu podle mě nezasloužím. Hlavně, když prostě jsou jen dvě možnosti: přejít to a nebo se vzdát. A v cirkuse nás nikdy neučili, abychom se vzdávali před náročnými a nemožnými věcmi.

Od smíchu mám opravdu daleko, když se mi svěří s tím, co ho trápí. Jednak pohled nakopnutého štěněte umí opravdu dobře a za druhé mi to přijde opravdu smutné, pokud si myslí, že bych se mu právě teď a právě kvůli tomuhle vysmála. Povzdychnu si a s těžkým srdcem se rozloučím s plánem nevylézt z postele. Vezmu do rukou tác a přejdu pokoj k jeho posteli. Stejně jako předtím doktorka mu postavím svůj tác na postel.

"Už příliš dlouho jsi byl odtržen od lidí, Damiene. My se ostatním nesmějeme, za to, že mají z něčeho strach a už vůbec jiné lidi nenecháváme ve štychu," pronesu vážně a vezmu ho za ruku. Krátce mu ji stisknu.

"Dej si mojí snídani, potřebuješ ji víc než já. A co se týče toho brzdění, tak na takovou kravinu zapomeň. Žádnou taneční skupinu neplánuji, chci jen žít. A chci, abys taky mohl žít. Tak jak chceš ty. Svobodně, bez nějaké šílené pomstychtivé entity, co by tě maňáskovala..." snažím se mu vysvětlit zatímco se na něj dívám a povzbudivě se na něj pousměji.

"Tak, najez se, já si zabírám koupelnu první. Třeba to do detektivova příchodu i stihnu," ušklíbnu se na něj vesele a jdu si raději nalít sklenici vody a pak zjistit, do koupelny, jestli se tam nepovaluje nějaký kartáč na vlasy nebo něco takového.

Muži a jejich křehká ega...
Simon, Sally

Protočím oči v sloup, když se začne tak houževnatě bránit a dušovat, že je to profík, co nikdy nic nesklátil před akcí. Jo, jasně a teď tu o Karkulce, vlku... Když to tak dětinsky ukončí, aniž by mě nechal se k tomu vyjádřit, pouze zavrtím hlavou a odvrátím pohled k silnici.

"Ještě nafoukni tváře, bublinko," neodpustím si pobavené rýpnutí. Zas jsem snad tolik neřekla, ne?

*A nebo, že by žárlil na Mala? To by bylo naprosto rozkošně roztomilé. Syn války a smrti a žárlil by na člověka... Myslím, že černý by se tomu zasmál... Co černý, až to řeknu Carlosovi nad jeho tacos a pořádným chlazeným pivem!*

Převezmu si od něj kolu a trochu upiji. Není to rozhodně špatný nápoj. Chápu, proč se lidi po něm tak nemohou nabažit. Nabídnu mu láhev zpátky po té, co se ještě jednou napiji. Nejsem dvakrát nadšená z toho, že se od Simona už nic víc nedozvím, než, že to celé bude jedna velká improvizace, ale zoufat si z toho nebudu. Pravdu má rozhodně v tom, že plány se kazí. Podívejte na náš poslední velký plán. Tady se to bude akorát srát jen kvůli přirozené náhodě.

Jenže pak už se o slovo přihlásila samotná Sally. Odložím raději zavřenou láhev stranou a ze zvyku se rozhlédnu kolem. Když se odmlčí rádio, tak se podívám na ten přístroj. Ale to mi dlouho nevydrží, protože uslyším štrachání na zadním sedadle.

"Jsem Jo, těší mě, Sally," pronesu po té, co se otočím bokem dozadu a dám si loket přes moje sedadlo. Nasadím úsměv, za který schovám nervozitu a překvapení z toho, že Simon teď nemůže mluvit.

"Jak víš, tak to je pro tebe," pokračuji očividným. Zvědavě ji pozoruji. "Potřebujeme se dostat do Pekla nějakou cestou, co není hlídaná. Ideálně, aby o nás nikdo nevěděl. Rádi překvapujeme. A tak jsme tady, uplácíme tě tvými oblíbenými věcmi a doufáme, že bys nás tam mohla dostat. "

Zase na chvíli sami
Azula

Bohové, tak tohle jsem fakt zpackal. Utřu si špinavou tvář do ubrousku a jsem rád, že jsem tak schopen zaměstnat ruce.
”Já vím, že nenutíš.” Promluvím po chvíli mlčení a začnu skládat ubrousek podle paměti do tvaru růže.
”Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo.” S tím se na ní koutkem oka podívám.

”Nemyslím si, že bys mně někdy byla schopná omezovat. Jsi naprosto úžasná. Přežila jsi šílené věci a nevypadáš, že by ses z toho zbláznila.” Trošku upravím ubrousek, aby skutečně bylo vidět, že to má být růže.
”Jsem ti neskutečně vděčný za to, co pro mně děláš. Mám...” Na chvíli se zarazím. Je to strašně těžké vyslovit. Ale teď nebo nikdy. ”... strach. Bojím se, že budu pro tebe naopak já znamenat přítěž. Už nemám schopnosti. Možná jsem zapomněl na to, jaké to je být zase člověk.” Temnota mně změnila. Donutila mně zapomenout na mou lidskou část. Ovládala mně. Sebrala mi svobodnou vůli. A teď se mi to všechno vrátilo a já nevím, co mám s tím dělat.
”Klidně se mi můžeš smát. Vím, že to zní hloupě.” Obdařím jí pohledem zatoulaného štěněte. Skutečně jsem se tak cítil. Vůbec se mi to nelíbí. Ta jistota, kterou jsem měl mi chybí. A to i přestože to byl jeden velký klam.

Moje představy jsou věrné úkolu
Joleene

Nespokojeně mlasknu a zavrtím hlavou.
”Samozřejmě, že jsem myslel až potom, co se vrátíme zpátky z Pekla. Byla by to taková třešnička na dortu.” Zazubím se na ní.
”Myslíš si, že bych si šel před důležitým úkolem zašpásovat?” Po očku se na ní podívám. ”Co si o mně myslíš? Připadám ti jako nějaký amatér?” Zarazím se, protože mi dojde, že by se mi odpověď třeba nemusela líbit. ”Víš co… raději mlč.” S tím ji pošlu vzdušný polibek.

”No ono je dosti možné, že ani nebudeme muset zastavovat, protože se nám z ničeho nic objeví v autě.” Pokrčím rameny.

Jednou rukou začnu na zadním sedadle hledat láhev s coca-colou, abych se napil. Což se mi po chvíli podaří. Hbitě ji otevřu, chtělo to léta praxe a odříkání, než jsem se naučil to otvírat jednou rukou a přitom zabránit tomu, aby vypěnila. Pořádně si loknu a potom ji podám Joleene. Není to sice alkohol, ale chutná to dobře.
”Oh, kdyby to byl můj styl, tak bych se asi trošku cítil dotčeně.” Avšak na mé tváři hraje povzbudivý úsměv.
”Jak říkáš. Nemluvě o tom, že mi stejně tam improvizace šla vždycky líp, než naučený scénář.” Pokrčím rameny. Písnička stále hraje dokola a už se to dostává k té části, kdy už mně začíná poměrně otravovat.
”A taky se říká, že se plány rádi kazí.”

”Siiiimooone...” Zdá se, že se nám podařilo upoutat pozornost. Sice její hlas zní jako mohutný vítr, ale je naprosto jasné komu patří. Ten vítr není pouhá metafora, protože s našim autem opravdu cloumá.
”Jsme tu, protože si s tebou chceme promluvit.” Chvíli po mých slovech, vítr z ničeho nic ustane a já mám opět kontrolu nad vozem. Rádio umlkne a na zadním sedadle se objeví Mustang Sally, která se začne prohrabovat věcmi.
”To je pro...” Nestihnu dopovědět, protože jsem umlčen. Jako kdyby mi někdo rty potřel vteřinovým lepidlem k sobě.
”Mluv ty.” No neříkal jsem to?

Nakousnuté téma
Damien

"Ale prosím tě, zlomení pár žeber za záchranu života? Jednou před nimi a jednou skutečně doslova záchranu života? Kdykoliv!" odmítnu její omluvu s tím, že není vůbec zač se omlouvat. To já bych doktorce měla líbat ruce a slíbit ji prvorozeného.

Pousměji se na ni, když žertuje ohledně toho, že Damien dostal tuhle božskou snídani jen aby nežárlil. Jeho reakce mě taky pobaví a jsem ráda, že jsem se já rozhodla pro střídmější způsob konzumace.

*Úplně se změnil od té doby, co nemá v sobě Temnotu, nebo se mi to zdá? Předtím byl takový nafoukaný sebejistý hezoun... A teď je to roztomilý truhlík Damien... A úplně na začátku to byl TEN Damien. Velký Damien...*

Přeruším tyhle filosoficko - nostalgické myšlenky, když mě doktorka vyšetřuje a já zjistím, že skoro i zadržuji dech. Oddechnu si, když mi doktorka řekne, že se celá situace lepší.

"A já zkusím dohlédnout na to, aby se nepřecpal k prasknutí..." přisadím si svojí.

"Děkuji," přikývnu a souhlasím s tím, že mi jídlo ještě chvilku nechá. Pak když odejde, tak se podívám zase zpátky na Damiena.

"Nemusíš se omlouvat za věci, co sis myslel," odpovím mu a sním kousek wafle. "Já tě nenutím jít se mnou, ani abys mě hlídal nebo cokoliv. Chtěla jsem ti jen nabídnout možnost nežít v tom otroctví Temnoty. Nic víc. Můžeš se odstěhovat na druhý konec Anglie, můžeš tady zůstat, nebo jet tady a taky se nechat vycvičit pro boj s Temnotou a dalším věcem. To rozhodnutí je na tobě a já tě rozhodně nebudu omezovat."

Raději se napiji sladkého úžasného nápoje, abych se netvářila naštvaně nebo smutně. Je pravda, že jsem pro něj chtěla hlavně tohle.

Simonovy představy
Simon

"Och, jak je od tebe šlechetné, že by ses nade mnou slitoval a přibral mne," pronesu pobaveně a potřesu hlavou. Pravda je, že ačkoliv se tvářím, že jsem nad věcí a že tohle je jen projížďka autem, vím moc dobře, kam jedeme, a tuším, jak moc je mi to nebezpečné. Takže ne. Postelové hrátky s jediným tvorem, co mi má hlídat záda? Ne, děkuji, raději si nechám kalhoty a svou hlavu na svém krku, děkuji pěkně...

"Ne, ne, máte už vztah, nebudu kazit příjemné shledání," odmítnu klidně. "Já se protáhla už včera před cestou."

Nesdílím Simonovo nadšení z téhle písničky, ale ještě z ní nelezu po stropě. Zamyšleně koukám ven z okýnka a mnu si palec o ukazováček, zatímco přemýšlím o tom, co je, co bude a tak nějak všem. Když Simon promluví, podívám se překvapeně po něm. Na pár vteřin mlčím, než pokrčím rameny.

"Jsem nervózní. Nevím, co čekat a upřímně mi není moc příjemné, že se tak moc spoléhám na tebe. Nevím o rozložení Pekla nic moc. Stejně netuším, jak najdu Andrase a jak toho zmetka vykopu ven, aniž by ublížil dalším..." povzdychnu si a pak se na Simona usměji. "Ale na druhou stranu, vágní plán, znamená, že můžeme hodně improvizovat. Méně věcí, co mě naštve, až se nepovedou..." pronesu skoro vesele.

Doktorka na scéně
Azula

”Považuj to za omluvu za to, že jsem ti způsobila onen úraz.” Myslí ona zlomená žebra, která byla nedílnou součástí toho, že přežila. Je na ní vidět, že jí to štve. Není ta, která způsobuje bolest. Je hlavně ta, která dává dohromady.
”Damien to dostal kvůli tomu, aby nežárlil.” Na tváři vykouzlí úsměv. Málem po jejich slovech vyprsknu čokoládu, protože se mi podařilo zrovna napít. Naštěstí obsah udržím v puse a jen těžce polknu.
To mám za to, že jsem se do toho tak pustil. Ale když je to tak vynikající.

”Jo, jo… moc děkuji za všechno.” Přitakám s plnou pusou. Nesuďte mně. Něco mi říká, že to bude dlouhou dobu trvat, než okusím něco takhle úžasného. Na doktorčině tváři to vykouzlí však úsměv a já si mohou oddechnout. Něco mi říká, že ty vafle jsou její vlastní výroba.
Doktorka jen kývne na znamení souhlasu, přistoupí k Zuli a odhrne ji mikinu. Položí na rameno ruku a Zuli tak může cítit opravdu příjemné teplo.
”Mělo by to být schopné provozu. Ale trvám na tom, že budeš muset být opatrná a nepřehánět to. Věřím, že na tebe Damien dohlédne.” S tím se na Zuli usměje a podstoupí pár kroků.
Jen kývnu na srozuměnou. Mám to v plánu, i když to mohlo znít možná jinak.

”Koupíme ti to nejlepší z Anglie v dárkovém koši.” Vyrknu poté, co jsem dojedl poslední sousto, až to bylo smutné.
”Vynikající. Jsi nejen skvělá doktorka, ale zároveň umíš ty nejlepší vafle.” Zalichotím jí. Je mi jasné, že kdyby byla člověk, tak by se nejspíše červenala. Jen mávla rukou a převzala ode mně nádobí.
”Pro tvoje nádobí se vrátím později. Dojdu pro ty věci.” S tím nás na chvíli nechala o samotě.

”Omlouvám se, co jsem řekl předtím. Měl jsem hlad a moc mi to nemyslelo.” Částečně to vlastně byla pravda.

Hledá se Sally
Joleene

”Pokud bychom se vůbec dostali k nějakému dovádění, tak jedině s tebou v příjemné trojce.” Mrknu na ní, avšak svá slova myslím upřímně. ”Samozřejmě, že nejsem svatý a už jistou zkušenost mám. Povím ti, že pokud k něčemu takovému dojde, chceš to zažít.” Doteď si vzpomínám jak šílená to byla jízda. Její jméno neobsahuje slovo Mustang hlavně kvůli auto, to je jen příjemný bonus. Hlavně je stejně divoká a úžasná, jako kůň, kterému se také tak říká.
”Ale klidně s ní můžeš jednat ty. Věřím, že se jí budeš líbit.”

Druhá písnička dohrává a já doufám, že to nebude dlouho trvat, než o nás projeví zájem. Slyšel jsem příběh, kdy jednou jednoho chlápka nechala onu písničku poslouchat celou věčnost. Říká se, že je možné na této silnici zahlédnout jeho průsvitné duchovité auto. Tohle si však raději nechám pro sebe.
”Přesně tak. Prostě pojedeme po této silnici a budeme doufat, že nás nenechá dlouho čekat.”
Začal jsem si broukat s rádiem. Zatím to bylo v pohodě. Zatím se mi ta písnička líbila. Věřím však, že když to bude hrát už po dvacáté, tak začnu mít jiný pocit.
”Máš z toho strach?” Zeptal jsem se najednou z ničeho nic. Abych se přiznal, sám jsem z toho měl jistou obavu. Moje poslední návštěva toho místa byla ještě v dobách, kdy byl na trůně Lucifer a vládl tomu spravedlivě, jak se na pekelné poměry dá.

Přerušený rozhovor
Damien

Nesouhlasím s Damienem, že to tak prostě mělo být. Ale cením si jeho slov. Je to gentlemanské, že se to snaží takhle klidně vzít na sebe. Ale dle jeho výrazu soudím, že se mu moc nechce to řešit. Všechny ale myšlenky a slova mi ale vytrhne z hlavy, když pokračuje a zeptá se mě, jestli s ním fakt počítám v Anglii. A pak do místnosti vpadne doktorka.

"Ani je necítím a myslím, že jich je i ten správný počet," usměji se na ni.

"Páni," pronesu překvapeně, když vidím to množství jídla. "Tak tohle je teda mnohem lepší servis, než jsem měla při poslední operaci v nemocnici! Tam jsem si musela vyškemrat i želé bez chutě!"

Zatímco se Damien láduje, já střídměji ochutnám kakao s marshmallows. Takže když doktorka domluví, jsem jí naprosto klidně schopná odpovědět.

"Dovolím si mluvit za nás za oba, děkujeme. Za tohle i za tu sprchu, na tu se těším," pousměji se na ni. "A můžu se zeptat, co to rameno? Vím, že jsi mi ho ošetřovala.. předevčírem...? Ale stejně. Podívala by ses na to jen jestli to vypadá v pohodě a bude to brzo schopné provozu?" zeptám se na to, čeho se trochu bojím. A to imobility. Bez pohybu v plném rozsahu by byl můj život omezen. Aspoň teda podle mě.

"Myslím, že bychom ti za to měli z Anglie poslat," pronesu a podívám se po Damienovi, který se tak nadšeně láduje vším, co doktorka přinesla.

*On tam nechce? Nechce mi být zavázán? Nebo o co jde?*

Na cestě za Sally
Simon

Písknu obdivně, když mi Simon představí obsluhu na benzínce.

"Tak to jsem po něm měla chtít autogram, co?" zeptám se a pousměji se na něj. "No budu doufat, že už nebudu mít příležitost se s ním a jeho umem seznámit. Něco mi totiž říká, že pár pravidel porušujeme jen tím, že se do pekla hodláme vydat načerno."

Opřu si loket o okénko a zlehka si rukou podepřu hlavu zatímco poslouchám Simonův známý hlas, jak si zpívá společně s rádiem. Nejsem naivní, ani na moment nemyslím, že je to náhoda, že posloucháme písničku o Sally, zatímco jedeme po její oblíbené cestě, v autě, co značí, že něco chceme a s zásobou jídla na jeden malý cukrový infarkt.

"Chápu, takže s ní hodláš vyjednávat ty. Neboj, počkám v autě, zatímco si zadovádíte v pokoji," ušklíbnu se pobaveně. Nežárlím, nemám na co, jen ho popichuji.

"Jestli to chápu správně, tak pojedeme tak dlouho, dokud na ni nenarazíme? Nebo budeme někde stavět?"