Andor.cz - Dračí doupě online

Nový den
Damien

Nejsem jako princezny z pohádek, nebo herečky v televizích. Když se probouzím, jsem zmatená, rozespalá a vůbec se mi nechce z postele. A vzhledem k tomu, že jsem spala bez deky, tak jsem i řádně prochladlá. A tak na škodolibý pozdrav typu Dobré ráno reaguji podle mě adekvátních nespokojeným zafuněním. Jedním okem se rozhlédnu kolem, abych našla deku a s co nejmenším počtem pohybů deku přes sebe přetáhnu. Stočím se přitom do klubíčka, takže mi kouká jen hlava. Nejsem připravená ještě vstávat.

"Kolik je vůbec hodin?" zeptám se aniž bych otevřela oči.

"To teda asi ani nechci vědět, jak hrozně jsem předtím vypadala, když teď vypadám líp," pousměji se krátce. "Dýchám bez bolesti, nejsem nejspíš mrtvá... jo jsem spokojená. Jen je mi zima," zabručím na vysvětlenou a pořád se nemám k tomu, abych se tvářila jako tvor, co je vzhůru a připraven na to se socializovat. Přesto se ale překonám a otevřu jedno oko, abych se na něj podívala.

"A co ty? Už taky neumíráš?"

Dvojka pro Nemožné a na Zázraky
Simon

Trochu mi zvedne náladu už jen tím, že se dokáže vtipkovat jako předtím. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si jej tak rychle oblíbila. Toho a taky, že má fakt hezkej zadek. A nejen ten. Hmmm. Ukážu mu svůj krásný chrup v úsměvu, když zmíní, že jsem pořád sexy.

"Já vím, takový lektvar neexistuje, aby snížil moji přitažlivost," ujistím ho vesele.

"Sem s tím. Specializuji se na nemožné a zázraky..." odpovím stále veselým tónem, odmítám se tvářit vážně, protože vím, že na vážnost bude čas, až budeme v totálním a neskutečném průšvihu. Což jistojistě budeme tak do... dvou dnů, počítám. Po jeho prosbě se zasměji a přikývnu.

"Už jsem se bála, že se nikdy nezeptáš!" pronesu nadšeně a navolím Highway to hell. No, jak jsem jen mohla odolat téhle příležitosti?

"Oh, a já ti nic nepřinesla," pronesu s přehnaně dramatickým výrazem. "Otázka, myslíš, že jsem si měla vzít i takové ty červené blikající růžky?" zazubím se na něj.

Odpočívání
Azula

Měla pravdu. Nemohl jsem jí k tomu cokoliv říct. Taky jsem měl solidně namále. A tak jsem se rozhodl raději mlčet a nějak se s ní nedohadovat. Nemluvě o tom, že jsme byli oba dva naprosto vyčerpaní.
Potkala tátu? Cuklo to ve mně. To on byl příčinou toho, co mně změnilo. Na druhou stranu, kdyby tomu tak nebylo, tak by ten osud postihl Zuli. Bylo to hořkosladké, zanechalo to divnou pachuť na patře. Ale nic jsem k tomu neřekl, takže se mohlo zdát, že jsem už dávno usnul.
”Děkuji.” Zaznělo poté, co řekla to Anglii. Odpovědi mi bylo tiché chrupkání.
Usnula a já bych měl jít příkladem. A tak jsem zavřel oči. Přemýšlel nad tím, jaké to bude v Anglii bez schopností, ale po jejím boku. Budeme spolu, v bezpečí a na tom jediném záleželo. S touto myšlenkou se mi podařilo spokojeně usnout.

Spánek mi opravdu pomohl, protože jsem se už necítil tak příšerně polámaně. Pár částí na těle mně bolelo, ale nebylo to nic vážného oproti tomu předtím. Opatrně jsem se posadil na postel a sledoval spící krásku.
Se vzpomínkami se mi vrátili i city k ní, které jsem nebyl schopen ignorovat. Obzvláště poté, co jsem si uvědomil, jak by mně ona možnost její ztráty naprosto zničila. Nebudu lhát, že myšlenka toho, že budeme společně v Anglii, mi přinesla trochu naděje. Ještě bych potřeboval i trochu odvahy, abych jí byl schopen říct, co pro mně znamená a co k ní cítím. Hlavně, aby to nedopadlo jako tehdy, když jsem ji políbil a pak se to snažil nějakým způsobem zamluvit.
Není tu její otec, který by nám bránil. Kterého by děsila představa, že by mohla být se mnou.

”Dobré ráno.” Pronesl jsem s úsměvem na rtech, když se probrala. Nebyl jsem si jistý tím kolik vlastně skutečně je hodin, ale to bylo vedlejší.
”Je ti líp? Vypadáš líp.”

Vzhůru na cestu do Pekelných končin
Joleene

”To je moc dobré vědět. Díky, píšu si.” Pomyslně si něco zapisuji na zápěstí. A následně poté nastartuji auto. Vydá velmi příjemný zvuk, i když stále je mi mnohem příjemnější ten, co vydává má milovaná motorka.

Mlčky jen kývnu na srozuměnou a vyjedu směrem k nejbližší čerpací stanici, která by měla patřit pod území Mustang Sally.

Pohled na ní je pro mně neskutečně divný. Vůbec si nedokážu představit, jak divné ne-li znepokojující to musí být pro ni. Čím dřív to budeme mít celé za sebou tím lepší to bude.
Což mi vlastně také následně potvrdí její slova.
”Maličko. Ale stále tě můžu ujistit, že tu zůstává fakt, že jsi stále neskutečně rajcovní.” Mrknu na ní a na své tváři vykouzlím jeden ze svých úžasný úsměvů, který přidávají na zlepšení nálady.
”Jinak měl bych pro tebe naprosto důležitý úkol.” Ozvu se po chvíli ticha a hlas mám přitom vážný. Chvíli počkám na reakci. ”Vyber nějakou hudbu na cestu.” Dodám už se znatelným pobavením v hlase. Nemohl jsem si prostě pomoct.

”V kufru mám potřebné pekelné zbraně.” Informuji ji poté, co skončí písnička a já jí zvládl dokonale dobroukat.
”Budeš tak přesvědčivější.” Nemám teď problém onu démonku v ní vidět.

Unavená z toho mého zmrtvýchvstání
Damien, doktorka

"Neomlouvej se," ujistím doktorku sípavě. Umím si vážit toho, že mě někdo přivedl zpátky k životu.

Tělo se mi samovolně prohne pod návalem nové bolesti srůstání kostí, ale za chvíli to naštěstí přejde. Rukama se mezitím pevně chytnu čehokoliv, co je po ruce, abych to pořádně zmáčkla. Pak mi už jen nezbývá než hluboce přerývaně dýchat. Jsem prostě ráda že jsem a že už nebolí dýchat. Spíš je to jen... strašně namáhavé.

"Děkuju," usměji se na doktorku, když mě posadí na postel. "Já nikdy. Ale na něj bych si dala pozor. Kouká mu to z očí."

Zazubím se na doktorku, když se s námi loučí. Jen ji vyprovázím pohledem a i tak cítím, že jsem naprosto vyšťavená. Vydržím už vzhůru jen pár minut, to si jsem jistá.

"Ty jsi přede mnou taky jednou zkolaboval, vyrovnávám skóre," pousměji se na něj, protože s těmi slovy to určitě jen přehání. Ztěžka dolehnu na postel a tak tak se mi podaří vytáhnout nohy na postel. Už mám zavřené oči a ani mě nenapadne, že bych se zkusila natáhnout pro deku. Jen jsem se slastně nadechla bez bolesti. Byl to krásný pocit! A i proto mi stále hrál na tváři úsměv.

"Smrt není tak hrozná, potkala jsem tátu," zamumlám přes zavřená víčka.

Jednu ruku si dám pod hlavu, jak ležím na boku, přesně jak jsem zvyklá spát. Druhou zašermuji směrem k němu. Ale se zavřenýma očima se ukazuje špatně. Nicméně směr tuším.

"Zajistila jsem nám bejvák v Anglii, nebude tam na tebe moct..." pokusím se mu vysvětlit, co dalšího jsem zvládla, ale myšlenky se rozkutálí jako skleněné kuličky na mramorové podlaze. Usnu dřív, než se mi vůbec podaří doříct věta.

V nové kůži
Simon

Ten týden byl docela fajn. Carlos byl rád, že jsem dodržela slovo, Mal byl rád, že mi může být k dispozici a já zase uměla být zase hezky vděčná za to, že mi nosil krabice až do bytu a vozil z místa A do místa B. Brala jsem to jako malý odpočinek od větších věcí, co mě stejně v koutku mozku nahlodávaly celou dobu.



"To určitě říkáš všem holkám, co se kvůli tobě nechali tetovat," ušklíbnu se na něj a vlezu si do auta. "Hmmm, Ford Mustang Shelby GT 500 z roku 1967? V tomhle bych tě nechala i vzít mě na rande."

Snažím se znít jakože je všechno v pohodě a naprosto bez problémů jsem v téhle nové podobě. Ale pravda je taková, že pohled na ta změněná křídla mě dost vyděsila. Včera jsem stála v ručníku po koupeli před zrcadlem dobrou půl hodinu, než jsem si na ten pohled zvykla. Musela jsem sama k sobě mluvit, že to bude v pořádku a že jsem nepadla. Z nějakého důvodu mě to opravdu děsilo. Možná to je tou andělskou podstatou, co jsme museli začít tlumit.

"Jo jedeme, už teď se těším na tu dlouhou koupel, co si dám až se vrátíme a vypiju antilektvar na tohle," souhlasím s jeho nápadem a trochu se ošiji na sedadle.

"Je to divný viď? Taky jsem se málem nepoznala..." ušklíbnu se, když si všimnu, jak si mě Simon prohlíží. Dneska mám na sobě obyčejné khaki kalhoty a bílé tílko s tenkou šedou mikinu s denimovým středem, která sloužila stejně spíš k tomu, že jsem si na to tetování nezvykla.

Drákula
Cat

Ohledně její otázky na to, zda jsem o něm slyšel, jí věnuji pozdvižené obočí. Je samozřejmé, že ano. Je o něm natočeno pár filmů a také se jeho jméno zmiňovala ve spoustě příběhů. Nemluvě o tom, že jedna taková kniha byla čistě o něm a nesla název Drákula. Jak příhodné.
Četl jsem však o něm i něco odbornějšího. O tomhle mocném upírovi lovci vedli studie, podložené těmi, kdo se s ním setkali a nějakým zázrakem onen střet přežili. Mám své zdroje díky kterým jsem se k tomu byl schopen dostat.

”Takže tě ti upíři nechtěli zabít, ale dovést k němu.” Povzdechnu si a promnu si rukou unavenou a zraněnou tvář.
”A něco mi říká, že nepřestane, dokud tě nezíská.” Obdařil jsem jí pohledem a v očích mi mohla jasně vyčíst otázku, kterou jsem však pro jistotu položil. ”A ty bys chtěla být s ním?” Možná naprosto hloupá otázka, ale opravdu jsem potřeboval slyšet její odpověď, protože to ovlivní, jestli jí pomůžu proti němu.
Nerad dělám věci jen tak, aby se neřeklo. Jsem ochoten jí pomoct, avšak pokud by mi vrazila nůž do zad a vrhla se k Drákulovi, bylo by to naprosto zbytečné a neskutečně riskantní.
Takže abych si to shrnul, hledáme její rodiče, někdo po nás jde a ještě ke všemu je tu Drákula, který po ní touží. Naprosto skvělé. Aspoň si nemůžu stěžovat na to, že bych se nějak nudil.

Vzhůru na cestu do Pekelných končin
Joleene

Vypadáš drsně. Prohlásím, když Andělku vyzvedávám před Bambusovým domečkem, kde už je zabydlená. Z auta nevystoupím, sedím v něm a čekám až nastoupí.
Stěhoval ji Malcolm, já jsem měl totiž spoustu práce v té chvíli. Byl jsem na návštěvě u své matky.

Je to devět dní, co jsme byli v mém osobním ráji a odpočívali před pořádnou akcí. Týden jsme měli věnovaný přípravám. Alchymista dělal svůj lektvar a já jsem byl na návštěvě u své matky, získal od ní speciální tetovací strojek, který by nám měl pomoci.
Včera ten lektvar vypila a já jsem nechal Carlose, aby jí udělal tetování. Dal jsem mu vzor, pár ochranných symbolů a ještě něco navíc. Nešlo, tak úplně o ty symboly, jako o to, aby byl použit ten strojek.
Měl jsem ještě povinnosti ohledně zjišťování přesnější lokace Mustang Sally a tak jsem se moc u nich nezdržoval.
Takže teď to bylo poprvé, co jsem ji uviděl v plné proměně. Musel jsem uznat, že bylo dobře, že jsme Mala poslali pryč s upírkou.
Když jsem si jí prohlížel, vůbec jsem v ní neviděl nic z její podstaty a ani tak nevoněla. Maličko mně to znepokojovalo, ale bylo to dobře.

”Připravená?” Zeptal jsem se a zavrtěl se na místě řidiče. Nebyla to motorka, ale auto. Což byl hlavní důvod, proč se mi tu zrovna dvakrát nelíbilo.
Abych byl přesnější jednalo se o mustang, přesněji o červený Ford Mustang Shelby GT 500 z roku 1967. Na to, aby jsme se mohli setkat se Sally bylo právě potřeba mít správné auto a ještě ke všemu nakoupit na benzínce na jejím území. Červená barva navíc označovalo to, že po ní něco budeme chtít.

Vítej zpátky
Azula

”Zatraceně. Moc se omlouvám.” S tím jsem se od ní opatrně odtáhl, abych jí ještě víc neublížil. Vůbec jsem si to neuvědomil. Byl jsem neskutečně šťastný z toho, že je naživu, že jsem úplně vypustil, co se stalo při jejím oživování.

”Omlouvám se, jinak to nešlo. Hned napravím.” Pronesla doktorka na které byla znatelná únava. Vypadalo to, že jí to oživování vyčerpalo. Nikdy jsem ji takto neviděl. Na tváři jí však hrála úleva. Byla ráda, že se jí Zuli podařilo přivést zpátky a dodržet tak část dohody.
Položila ruku Zuli na hruď, nejdřív jejím tělem projela bolest, jak se zlomené žebro zase spravilo a pak bylo po bolesti. Mohla se bezbolestně nadechnout. Byla však slabá jako moucha. Ono, co taky jiného čekat, když se tu někomu podařilo uniknout smrti z lopaty.
”Nechám vás o samotě. Nezlobte.” S tím ještě pomohla Zuli na nohy, posadila jí na postel. To stejné udělala se mnou a nechala nás, jak slíbila.

”Na chvíli jsem si myslel, že o tebe přijdu. Měl jsem pocit, jako kdyby někdo vyrval srdce z hrudi.” Potřeboval jsem jí to říct, lehl jsem si těžce na postel a pozoroval strop. Nebyl jsem schopen se na ni podívat. Bál jsem se.
”Nedokážu si představit svůj život bez tebe. To raději smrt.” Koutkem oka na ní přece jen pohlédnu.
”Jsi v pořádku?” V mém hlase je znatelná starost.

Zpátky k bolesti
Damien, doktorka

Než jsem si stačila utvořit názor na situaci a položit otci další otázky, byl pryč. Jako sen, jako fotka, jako nevím co. Sakra, nejsem žádný básník. Ale bylo to pryč a já zase byla ve tmě, než jsem se ocitla obklopená bolestí. Dýchat bolelo, být bolelo!

*Sakra, já chci zpátky!* posteskne si moje vědomí, které si užívalo bezbolestnosti v tom posmrtném světě. Slzy se mi vehnaly do koutků očí díky nečekanému náporu bolesti a mám podezření, že také trochu tam byly kvůli tomu, že jsem se opět musela rozloučit s otcem.

Jen okrajově vnímám, že mě bere Damien za ruku. Jediné, co si uvědomuji je, jak příjemně teplou ruku má. Sípavě se nadechnu.

"Nemám to v plánu, ale znáš mě, můj život je jedno velké překvapení," šeptám bolestivě. Pokusím se usmát, ale jeho objetí mi ten úsměv vymaže hodně rychle z tváře. Zlomená žebra, jsou zlomená žebra.

"Damiane," zašeptám jeho jméno v prosbě. Nekoordinovaně se jej dotknu rukama. "Ráda tě..." Syknu pak. "Žebra. Au."