Andor.cz - Dračí doupě online

Konejšivé povídání
Damien, Rex

Pozvednu obočí, když řekne, že si vzpomíná. Nejsem si moc jistá, zda je to dobře nebo špatně. Temnotě se to každopádně líbit nebude. A já proti ní nemám žádné eso, co by jí zabránilo Damienovi znovu ublížit.

"A tys mi říkal Azuro, když jsem tě štvala," dodám trochu rozněžněle i přes svou nerozhodnost na toto téma. Dám si pak vlasy za ucho a odložím kelímek s vodou na stolek.

"No a chudák Rex to s tebou musí pořád vydržet," pousměji se. Jsem ráda, že je schopný aspoň vtipkovat. Znamená to, že je naděje, že se brzy uzdraví. "Když budeš hodný pacient a nebudeš mít nutkání se zvedat, tak pro tebe ještě jedno nebo dvě hezké slovíčka ztratím..."

"Nesměj se!" upozorním jej trochu zkroušeně, když vidím, jak se mu tělo prohlo v křeči a ani si neuvědomím, že jsem ho vzala za ruku.

"Jsem si jistá, že přijdeš na jiný způsob, jak mě přivést k rozpakům, Krasoni," pronesu s nakrčeným obočím lítostí. Jeho další otázka mi připomene jednu věc, co jsem naprosto doteď zapomněla.

"Rex ho přinesl... Rexi?" oslovím jeho psa, protože já ten pohár nechala přesně na tom místě, kam jej ten věrný společník položil. Připadám si hloupě, že jsem tak důležitou věc nechala stranou, ale v tu chvíli jsem prostě nemyslela.

Při vědomí
Azula

Cítil jsem se strašně, ale bylo to dobré znamení, protože to dokazovala, že jsem naživu. Pořádně jsem si nevzpomínal na to, co se mnou ten démon prováděl, měl jsem to zamlžené a byl jsem za to poměrně rád.
”Damííí… jo, už si vzpomínám.” Vzdal jsem se pokoušet se usmát. Byl jsem tak rád, že jsem prostě jen existoval.

”Děkuji.” Byl jsem rád za pomocnou ruku, jak za donesení vody, tak i přidržení kelímku. Byl jsem slabý jako mucha a vůbec se mi tento stav nelíbil. Na druhou stranu, jak už jsem předtím řekl… byl jsem rád za to, že jsem naživu.
”Myslím, že to už nejde… nicméně moc krásně se to poslouchalo.” Je příjemné svlažit hrdlo. Nikdo neocení blahodárné účinky vody, dokud se necítí vyprahle jako na poušti.

”Tak jak vypadám. Čili příšerně. Už ze mně asi není princ Krasoň.” Zkusil jsem se zasmát, což nebyl dobrý nápad, protože mým tělem projela bolest.
”Ale jsem naživu a to je to nejdůležitější.” Když jsme u toho důležitého. ”Kde je ten pohár?”

Všichni při vědomí
Damien a Rex

Poctivě drbu Rexe, který si položí hlavu na mou nohu. Jeho přítomnost a tulivost mi opravdu pomáhá. Ačkoliv si nemyslím, že je to ve skutečnosti pes, má v sobě něco zvířecího, něco přitažlivého, co dokáže člověka uklidnit. Můj mozek mě utišuje výmysly, že není třeba nic kompenzovat, a tak drbu Rexa rovnou oběma rukama.

*Počkej!* zarazím se, když slyším další slova. Trhnu sebou a podívám se na Damiena. Napůl čekám, že pořád bude spát. Jakou jsem měla ale radost, když jsem zjistila, že jsem se pletla, a on je opět vzhůru. Ihned jsem se usmála.

"Ne, v mé hlavě jsi byl Velký Damien, já ti říkala Damííí. Ano i s tím otravným prodloužením na konci," odpovím mu a opatrně se zvednu, abych Rexovi neublížila.

"Hned ti jí donesu," vezmu kelímek a dojdu napustit vodu. Donesu mu jej a zůstanu stát vedle jeho postele.

"A vůbec, co máš co být vzhůru, když o tobě mluvím hezky. Tos vůbec neměl slyšet, teď budeš ještě víc namyšlenej, než jsi byl," zubím se na něj vesele a pozoruji jej. Jsem připravena mu pomoct s kelímkem, nebo cokoliv.

"S Rexem jsme o tebe měli strach... Jak ti je?"

S Rexem s Damienem na lůžku
Azula

”Souhlasím, je to blázen.” Vykouzlí na své tváři něco, co připomíná úsměv.
Položí svou hlavu na tvoje koleno a udělá to, co dělá pes v takových situacích a to, že tě přiměje k jeho drbání. Zdá se, že se mu to opravdu zalíbilo.

”Nemusíš nic kompenzovat.” Zaslechneš opravdu tiché zašeptání. Takže ti na poprvé přijde jako kdyby sis to vysnila. Nemluvě o tom, že na to Rex taky vůbec nereaguje.
”Vážně si mi říkala Velký Damien?” Opět zašeptání, které však tvou pozornost už upoutá a ty si všimneš jak se tu někdo probral.
”Stále jsem veselí milý kluk.” Pokusí se o úsměv, ale jeho tvář se okamžitě stočí do bolestivého šklebu.
”Mohl bych dostat vodu?”
Rex spokojeně zaštěká a odolá nutkání vyskočit na postele za Damienem, kde by mu dopřál pořádný psí polibek.

U lůžka - všichni domlácení...?
Doktorka, pak Rex a spící Damien

"Možná se ti tři baví zásadně jen s protivnými, nebezpečnými stvořeními... Myslím, že by si náramně mezi sebou rozuměli,"pronesu polohlasně a nechávám se doktorkou poplácat po zádech. Vlastně je mi to příjemné. Hlavně je fajn, že se netváří jako že jsem největší přítěž na světě. A to stačilo jen abych se nechala skoro zabít! Vědět, to dřív...

Vůbec mě nepřekvapí, že si někdo jako ona ochočil lidský zlozvyk. Ale způsob, jakým to řekne mi připomene Temnotu. A já zavřu oči a soustředěně vydechnu a pak se nadechnu.

*Tolik nadpřirozených a mocných tvorů kolem. A ty co... ty umíš chodit po laně...*

Přikývnu na její souhlas, zvednu z jejího ramene hlavu a nechám se vést na pokoj. Nechci nic jiného, než si sednout a no sedět. Což mi doktorka i umožní, jak mi přesune křeslo k Daminově posteli. Asi ví, že i já bych dělala hloupé věci jako tahání křesla, a podobně, abych si mohla sednout k němu. možná, že všichni pacienti jednají takhle iracionálně.

"Vypadá už o dost lépe, než když se sem vpotácel," souhlasím s doktorkou. "Děkujeme."

Nechám ji odejít. Vím, že má spousty práce a tady už nic dělat nemůže. Sednu si do křesla a uvelebím se, dokud neuslyším škrábání na dveře. Dojdu otevřít a vpustím Rexe dovnitř.

"Děkuji. Ale klidně se přemisťuj stíny, nějak si na to zvyknu," nabídnu mu a sednu si znovu do křesla k Damienově posteli. Krátce se na něj zase podívám, jak v klidu oddychuje. Když ucítím packu na tvé noze, tak obrátím pozornost k psovi. Pousměji se na něj unaveně a podrbu ho za ušima.

"Doktorka říká, že bude v pořádku, nemusíš se bát," ujišťuji ho. "Je to blázen. Zachraňoval mě i když sám byl v bezvědomí. Nevím, jak mu to oplatit."

Úsměv mi zmizí z tváře. Vzpomenu si na slova Temnoty, spatřím znovu jednu z mnoha vzpomínek. Přejedu pohledem ono spící tělo mého ochránce.

"Jak mu vykompenzovat, že za celou tuhle jeho šílenou cestu s Temnotou může moje rodina..." povzdychnu si a svěsím ramena. "Znám ho ještě z doby, kdy byl jen člověkem. Staral se o slony u nás v cirkuse. Tehdy jsem byla hodně malá. A pro mě to byl Velký Damien. Zbožňovala jsem jeho vyprávění, hýkavě se smála jeho hloupým vtipům a uchechtávala se s každou poťouchlinou, co jsme společně prováděli. Byl to veselý milý kluk." Uzavřu chvilku nostalgie.

Doktorka a potom Damien
Azula

”Je to hodně divné. Přijdeš mi strašně roztomilá a vůbec nejsi nebezpečná.” Konejšivě tě přitom poplácá po zádech.
”Naprosto ti rozumím, taky sem občas chodím, když mám plné zuby nemocnice. Tak nějak jsem se naučila jeden zlý lidský zlozvyk. Kouřit.” Pokrčí rameny.
”Jasně. Můžeš ho vidět. Budu ráda, když tě uvidí a nebude dělat blbosti, jako vstávat z postele a pokoušet své štěstí.” Přišla ti víc sympatičtější než předtím.
A tak jste se společně vrátili dovnitř a dovedla tě k pokoji, kde se nacházel Damien. Dokonce ti k němu i donesla poměrně pohodlné křeslo, aby ses mohla posadit.
Vypadal mnohem lépe, když už nebyl celý od krve. Obličej měl strašně domlácený. Pravé oko bylo oteklé. Nos vypadal zlomeně. Rozbitý ret bylo snad to nejméně strašné.
Hrudník měl obvázaný a stejně tak levou ruku.
”Přežije to. Má opravdu tuhý kořínek.” Snažila se tě uklidnit doktorka.
”Nic, budu vás muset nechat o samotě. Mám spoustu práce.” S tím zmizela. Zůstali jsi tak s Damienem sama. Tedy než se ode dveří začalo ozývat škrábání. Byl to Rex.
”Přišlo mi, že kdybych se jen tak objevil v místnosti, by nebyl ten nejlepší nápad.” Pronesl a natáhl k tobě packu.
”Jak je mu?”

Už podruhé v dvaceti čtyřech hodinách skoro mrtvá
Temnota, doktorka

Něco z toho jejího pohledu a způsobem, jakým si mě prohlížela mě upřímně děsilo. Nebyla člověk a nic na ní to ani netvrdilo, její pohyby, její slova, všechno ji usvědčovalo, že je něco víc. Mimozemšťan v mém světě, nebo možná bůh. A stejně jako bůh, o kterém mi kdysi v cirkuse starší vyprávěli, i ona byla bezcitná a nesnášela neposlušnost a vzpupnost. Damiena už trestala, teď byla řada na mě. Zalapám po dechu a snažím se bránit, ale stejně jako tehdy, ani teď nemám jak. A tak mě temnota svírá a pohlcuje. Cítím, jak mi dochází kyslík. Tělo mi oznamuje, že je konec. Stmívá se mi před očima a já slyším poslední ze svých myšlenkových pochodů.

*Umírám. Ale ne rukou démona, ani anděla. Ale rukou temnoty. Nečekaný nový nepřítel! Tak si aspoň trhněte! Haha, přechytračila jsem tě, démone, nebudu tvá mrtvola!*

Ano, vím, že na tomhle 'přechytračení' jsem neměla vůbec žádnou zásluhu. Ani netuším, jak si můžu být jistá, že moje duše nepůjde do pekla, kde by docela určitě démon mohl na mě čekat. Vytáhnout mě z fronty na vlastní celu a připravit mi vlastní kolotoč utrpení upravený na míru.

Bolestivé dopadnutí na kolena jsem ani nevnímala, když se najednou rozsvítilo světlo. Oči jsem pevně sevřela a rukama se zapřela o zem, abych mohla v kleku na čtyřech přemýšlet, zda jsem naživu, nebo mrtvá. Je tohle peklo, nebe, nebo zem?

Lapám po dechu jako tonoucí, co dostal možnost se znovu nadechnout. Zkouším se podívat po tom zdroji světla, ale oči mám zaplněné slzami bolesti. Nebo se možná moje tělo raduje z toho, že ještě žije? Doktorku ale poznám po hlasu. Sklopím hlavu zase k zemi a snažím se přemoct pálení v plicích, jak se každičká buňka v tom orgánu mi snaží dát najevo, že jsem si s přívodem vzduchu dala načas.

"Budu. Díky," odpovím jí stroze, po té, co mi pomůže na nohy. Trochu se o ní opřu. Nejsem si vůbec jistá tím, že bych se sama na nohou udržela. Stisknu jí krátce ruku. Díky jsou málo pro to, že mi dvakrát zachránila život a Damienovi teď nejspíš taky.

"Poslední dobou mi nejde dělat si přátele," pronesu tiše s hlavou opřenou o její rameno. Polknu a znovu se bolestivě nadechnu. "Chtěla jsem na vzduch. Já... mohly bychom jít dolů? Mohla... bych ho vidět?" poprosím.

Temnota
Azula

”Přišla jsem se podívat na tebe. Abych zjistila, co na tobě všichni vidí.” Celou dobu, co jsi k ní mluvila, jen dávala hlavu na stranu jako nějaké zvíře a se zájmem v očích si tě prohlížela. Jako kdybys byla nějakým šaškem, který sloužil pouze pro její pobavení.
”Netřeseš se strachy. Oponuješ mi. To je vážně zajímavé. Jsi velmi odvážná nebo hloupá.” Bylo na ní vidět, že se neví rozhodnout.
”Neměla bys však zapomínat, kdo jsem.” S tím přiměla stíny, aby se daly do pohybu a začal tě celou pohlcovat, jako tehdy, když jste se přesouvali do bezpečí nemocnice. Opět se ti přestávalo dostávat kyslíku.
”Zabiju tě a bude po problému.”

Cítila si, jak z tebe pomalu vyprchává život. Jak všechno v tobě křičí, že tohle je konec a že je vlastně vtipné, že tě nedostal Démon nebo ten Archanděl, ale že to byla ona. Které jsi vlastně nic neukradla… a to, že si Damien na tebe vzpomněl se prostě nepočítá.
Jako kdyby někdo řekl budiž světlo, které se zářivě objevilo a stíny se začali stahovat. Opět si se octla na zemi se zoufalým nutkáním zvracet.
”Tohle je moje nemocnice. Ona můj pacient. Nemáš žádné právo tady být a ubližovat jí. Víš, jakou práci jsem si jejím ošetřováním dala?” Byla to doktorka. Přišla ti pomoct. Tak neskutečně zářila, až z toho boleli oči. Donutila Temnotu zmizet a pak se rozběhla k tobě.
”Jsi v pořádku? Damien se na malou chvíli probral, řekl mi, že ti hrozí nebezpečí a že jsi na střeše a pak upadl znova do bezvědomí.” Podala ti ruku, aby ti pomohla se postavit na vratké nohy. Cítila ses naprosto příšerně, ale byla jsi naživu a to bylo hlavní. Jen sis proti sobě poštvala už další mocnou bytost, která měla v úmyslu tě zbavit života. To je opravdu skvělé skóre.

Nečekaná schůzka na střeše
Temnota

Trhnu sebou, když uslyším hlas. Je to tak nečekané, že mě to opravdu v první chvíli vyděsí. Zvednu rychle hlavu a vyhledám očima toho, kdo sem přišel. Netrvá mi víc než zlomek vteřiny, abych pochopila o koho se jedná. Temnota přišla za mnou. Asi jí jedno ne nestačilo. Přestanu plakat ihned. Ačkoliv mám zarudlé oči a slzy na tvářích, které mě z toho obvinění usvědčují.

Těkám po ní pohledem, když vypráví příběh o mém zrození, o mém otci, matce a Damienovi. Radím si v duchu, abych jí nevěřila všechno, co říká. Není to přítelkyně. Rozhodně ne má. Ale pak se zamračím, jak se mi vracejí vzpomínky, které byly doteď magicky potlačené. Přátelství, které jsme s Damienem pěstovali od dětství.

Byl tam a pak jednoho dne už nebyl. Do doby, než se objevil zraněný u našeho cirkusu a já se za ním večer vkradla, abych mu donesla jídlo, pití a ujistila se, že je v pořádku. Tehdy jsem ho nepoznala. Z mé strany to byla jen zvědavost a touha pomoct. Žádné vzpomínky, žádné probuzení intuice. Mělce a přerývaně se nadechnu. Sevřu si kolena ještě o něco pevněji. Zavrtím pomalu hlavou, jak se mi tomu všemu nechce věřit, přestože vím, že je to pravda. Prostě vím. Věci začaly do sebe teda zapadat.

"No, možná ses o něj měla starat lépe a nenechat ho, aby si takhle ublížil. A pak by si nevzpomněl," pronesu poněkud dopáleně. Vztek, který mnou teď cloumá pramení i z toho, co udělal otec. Zvednu se, abych aspoň trochu zmenšila ten náš výškový rozdíl.

"Tehdy a teď. To pro tebe fakt není nic víc, než nádoba? Věc?" ptám se a překonávám strach z ní jen tím nově objeveným vztekem na ni, na otce a na vlastní slabost. Ruce mě pálí při vzpomínce na krev, kterou jsem z nich musela smývat. Jeho krev.

"Jestli mě chceš verbovat do tvých řad, tak mě fakt nepřemluvíš příběhem o rodině, kterou už stejně nemám. Nehodlám dodržet slib, který dal někdo jiný. Já se k ničemu neupsala," pronesu odmítavě. Dívám se na ní a pak konečně vyslovím otázky, které mi celou dobu vězí v hlavě. "Proč jsi tady? Co po mně chceš?"

Hádej, kdo přišel na scénu
Azula

”Pláč? Jak lidské.” Pronesl ženský hlas s odporem, než se najednou před tebou vynořila a ta trocha stínu se rapidně zvýšila. Bylo ti jasné s kým máš tu čest. S Temnotou.
Měla na sobě zvláštní černý kostým. Černý jako její jméno. Temnota.

”Čekala jsem něco víc.” V její hlase se ozvalo pohrdání.
”Jsi dcera toho nejmazanějšího lišáka. Před mnoha mnoha lety se mnou tvůj otec uzavřel smlouvu. S takovým darem se nenarodil.” Začala s vyprávěním.
”Doufal, že se mu podaří nějak z toho vyvléct. Jelikož předmětem jeho smlouvy byla jeho nenarozená dcera. Ano, přesně ty. Myslel si, že se nikdy nezamiluje a že nikdy nebude mít dítě. Jak povrchní.” Její tvář zdobil úšklebek.
”Jenže se jednoho dne zamiloval. Do tvé matky a tak tě přivedli na svět. Snažil se upravit smlouvu, aby si tě pořádně užili. A to, že si pro tebe přijedu věku tvých sladkých šestnácti let. Nebyla jsem proti a tak jsem si dopřála dlouhý spánek.” Pokrčila rameny a prohlížela si své nehty.
”Když jsem se probrala a šla si pro tebe. Nabídl mi něco mnohem zajímavějšího. Chlapce, kterého jsem mohla změnit. Který neměl žádnou rodinu, která by za něj bojovala a snažila se ho zachránit.” Bylo ti jasné koho myslela. Je otázkou, zda za to mohla její přítomnost nebo v tom bylo něco jiného, ale ty jsi si konečně vzpomněla na onoho chlapce. Který byl tak strašně podobný mladší verzi Damiena a bylo ti jasné, že to také Damien byl. Tvůj otec jí ho nabídl výměnou za tebe. To proto měl Damien problém ti říct, jak se mu to vlastně stalo.
Vzpomněla sis na všechno, co jste spolu prožili a na to, jak jste plánovali, že jednou z cirkusu utečete. Pracoval jako pomocná síla a povětšinou se staral o slony.
”Nepočítala jsem však s tím, že se jednou zraněný objeví u toho zaprášeného cirkusu a s tvým otcem uzavře smlouvu.... nepočítala jsem ani s tím, že si na tebe vzpomene.”