Andor.cz - Dračí doupě online

Upsání se?
Damien

Zatímco Damienova tvář stále skrývá jakékoliv emoce, já se stále snažím rozklíčovat, co to znamená. Mou myšlenkovou nit mi definitivně přestřihne její požadavek. Zamrkám, zamračím se a pak si nevěřícně odfrknu.

"Takže mám se nechat vtáhnout, do jejího království, kde platí její pravidla, kde netuším, co mi chce provést, když přitom ví, že lidi, které jsou s ní spjatí si vypne a ovládá, jak se jí zachce?" shrnu, co mi vlastně nabízí a pak znovu zavrtím hlavou. Tvářím se nevěřícně, protože ani já nejsem tak hloupá, abych vkráčela do takovéhle pasti.

*No, tak to bychom měli k plánu na záchranu,* poznamená mi v hlavě cynický hlas, který už před lety přestal věřit na lidi. Nelíbí se, že mu dávám za pravdu.

"V tom případě díky, ale budu muset odmítnout," pokračuji a zvednu se z postele. "Ale vyřiď jí, že děkuju pěkně za nabídku. Jen že mám toulavý boty a tak by nám to stejně nevydrželo."

Pokrčím rameny a ušklíbnu se. Pohled mi krátce padne na růže. Radost, kterou mi přinesly, je ta tam. Budu je tady muset nechat. S těmi byl budila příliš pozornosti. A já se teď budu muset snažit být fakt neviditelná. Už už v hlavě formuji plán, když mi dojde, že se mi chce utéct jako malé holce, co jí někdo dal žvýkačku do vlasů.

"Mám zavolat doktorku, nebo jsi v pohodě? Jak se vůbec jmenuje? Nebo víš co, asi mi to raději neříkej, čím méně vím, tím méně vám můžu být pak nebezpečná..." zeptám se, když si odložím deku na svou postel, kde se zase na chvilku usadím. Nohy nechám, aby visely k volně k zemi. Nejsem na něj naštvaná. Jen jsem... smířená s tím, že jsem zase na všechno sama. Jestli čekali, že se budu doprošovat a dělat scény, tak se vážně pletli.

Pokec
Azula

Podobnou reakci jsem čekal. Možná o trošku horší.
Někde hluboko uvnitř je mi to neskutečně líto, ale nevyplavalo to na povrch. Stále mám na tváři neutrální výraz, který nic nenaznačuje.
”Pomůže ti s vyřešením problému, jak s démonem tak s tím druhým… ale chce se s tebou setkat v jejím království.” Samozřejmě tím myslím to, že by se mnou musela vejít do stínů, do království Temnoty, kde se všechno točí kolem ní.
Nemám nejmenší tušení, co po ní chce. Nevím, jestli to bude v dobrém nebo ve zlém.
”O nic bližšího se se mnou nepodělila. Takže nejsem schopen ti říct, co se bude dít.” S tím pokrčím rameny.
”Na tvém místě bych na to přistoupil.” Jenže na jejím místě nejsem a pochopím, když mně pošle do háje. Jenže bohužel jsem to nevymyslel.
Mlčky tak sedím na posteli a upřeně ji pozoruji. Její tvář je tak čitelná, oproti té mé, které nejeví žádnou známku emocí.
Muselo se něco stát, co se nelíbilo Temnotě, že mně povolala k sobě a tohle mi provedla. Jen nemám nejmenší tušení, co to bylo.

Změněný
Damien

Trochu zamyšleně ho pozoruji. Přijde mi teď trochu jiný. Neušklíbá se. Možná ho jen bolí hlava? Možná nad něčím přemýšlí? Nebo tu omluvu nemyslí vážně? Rozhodně to je něco, nad čím budu ještě nejspíš nějakou chvíli přemýšlet. Přikývnu na jeho odpověď. Aspoň vím od čeho se odpíchnout. Chci mu povědět, co se stalo po té, ale on pokračuje. Zavřu opět ústa a nechám ho mluvit.

"Ah," vypadne ze mě dřív, než si stihnu promyslet odpověď. Vypadám jen maličko překvapeně. Cosi ve mě bylo dostatečně otřelé životem, aby mi teď našeptávalo spokojené já ti to říkala.

"No, dobře, a co by to mělo být?" zeptám se vzápětí. Dohromady s tím jeho výrazem-nevýrazem mi to vyvolává stahování žaludku. Jen jestli jsem se právě nedostala do dalších trablů. Z postele se zatím nezvedám. Odolám pokušení si prohrábnout vlasy, abych se uklidnila.

Pokec
Azula

Ta blízkost je zvláštní, když sedí na kraji mé postele. Nejsem schopen ten pocit, který to ve mně vyvolává někam zařadit. Jako kdyby bylo ve mně něco vypnutého.
”Jsem v pořádku. Omlouvám se, že jsem ti způsobil ujmu. Občas se to stává.” Pronesu bez známky nějaké emoce, i když tu omluvu myslím vážně.
Protáhnu si krk, opatrně ze strany na stranu. Ne, že bych to nějakým způsobem potřeboval… jen je to z důvodu, abych se nějak zaměstnal pohybem. Nevím, co jiného dělat. Tato situace je poněkud trapná.

Samozřejmě, že to musela doktorka prásknout. Stejně tak je pochopitelné, že jí zavolala… měla strach.
”To jak jsem ti donesl snídani.” Odpovím jí na otázku. Když už jsme v této debatě, rozhodnu se jí říct informaci, kterou jsem se dozvěděl od Temnoty.
”Víš, jak jsem ti říkal, že nechci nic za onu pomoc… Budu po tobě nakonec něco chtít.” Ač z hlasu nelze nic vyčíst, tak mně to vnitřně trápí. Dávám jí chvíli čas na zpracování.

Čekání na rozsudek
Damien

Ze zamyšlení mě vytrhne Damienův hlas. Přimhouřené oči na venkovní dění se rychle otevřou a se otočím hlavou směrem za hlasem.

„Dobrý ráno, podruhé,“ pozdravím na oplátku a usměji se. Slezu ze svého křesílka a s dekou stále kolem ramen se vydám k jeho posteli. Tepla, které jsem si nashromáždila při čekání, se nechci vzdát, a tak mám pro teď takový vlastní plášť.

„No jo, chtěl jsi pozornost, já to chápu, někteří lidi si prostě nemůžou pomoct,“ zazubím se na něj vesele, když vidím, že je v pořádku. Mluví, je vzhůru, a ještě mě neposlal pryč. Sednu si na kraj postele, jednu nohu si složím tak pod sebe, abych k němu mohla sedět čelem.

„Já, jak se cítím?“ zeptám se pobaveně, když se starostlivě ptá na můj stav. Nevím, jestli mu to nedochází, že on byl tady teď ten zraněný, nebo jestli je prostě takový ten typ, co sebe neřeší. Upřímně řečeno, ještě netuším, jak si ho zaškatulkovat. „To ty ses skácel k zemi a nereagoval jsi na žádné moje pokusy tě probudit. Takže krom psychické újmy, ze které se docela určitě vyvine doživotní trauma, a prostřelenému – a strašně prapodivně rychle se hojícímu – rameni se mám dobře. A teď k tomu současnému pacientovi… Jak je tobě?“

Pátravě si jej prohlížím. Nevím, jestli otálím s tou otázkou, aby se rozkoukal, nebo prostě se jen trochu obávám odpovědi. Jenže ta nejistota taky není žádný med.

„Doktorka říkala, že si možná nebudeš něco pamatovat… Co poslední si pamatuješ?“ zeptám se ho nakonec.

Zase funkční
Azula

”Ahoj.” Zní moje první slova, hned poté co se proberu a spatřím růžovo vlásku, jak hledí z okna.
Temnota mně k sobě zavolala. Nelíbilo se jí, že jsem nabídl svou pomoc bez toho, abych se jí zeptal na to, zda-li je to možné. Dostal jsem svolení, ale rozhodla se, že to nebude tak úplně zadarmo, jak jsem předtím myslel. Nemám nejmenší tušení, jak to vlastně Zuli říct, aniž bych zněl jako lhář nebo sobecký parchant. Ale něco vymyslím… budu muset.
”Omlouvám se, jestli jsem ti nahnal strach.” Pronesu maličko rozpačitě a posadím se. Cítím se velice ve formě, ještě víc jak předtím.
”Jak se cítíš?” Velmi vhodná otázka od někoho, kdo nejspíše odpadl…
...vlastně co jsem přitom dělal?
Notnou chvíli lamentuji nad tím na co si, jako poslední vzpomínám.
A ač se snažím sebevíc, tak to poslední bude s tím, jak jsem jí přinesl snídani s kávou.

Můj bratr a pan Bručoun

Jak jsem se na Ethana mohla jenom zlobit? Cítila jsem vinu. Chovala jsem se jako rozmazlený fracek, kolem kterého se toší celý vesmír a jenom on může být středobodem zájmu.

Ani jsem si přesně nepamatovala, proč jsem Johnnymu volala. možná jenom proto, že jsem měla o něj strach. Na dlouhou dobu si zmizel a rodičům to nepřišlo zvláštní. Prostě řekl, že má práci, zabouchl za sebou dveře a nedal o sobě vědět.

Několikrát jsem se jej snažila vystopovat pomocí kouzla, které jsem použila u Ethana, ale v té době jsem byla nezkušená a dost bláhová, abych to zkoušela sama. Taky mi to několikrát bouchlo do obličeje nebo jsem omdlela. Vždy jsem se probudila ve své posteli, kam na mě mířil matčin přísný pohled s poklepáváním špičky boty a otcův smířlivý pohled, že do toho nemá co mluvit.

Pak mě nakonec mamka kouzlo naučila, ale to byl brácha zpátky a dělal si ze mě srandu, protože jsem byla ostříhaná na krátko, jelikož při jednom nepovedeném stopovacím kouzlu mi chytly vlasy.

Ethan byl hrdý a já také. Najednou jsem mu nedokázala říct pan Bručoun. On na bručení měl nárok.

Pan a paní Smithovi
~Ray + Ezechiel~

Irace jsem nechala, ať si líže vlastní rány, které si sama způsobila. Sice byly jenom psychického rázu a velmi rychle jí to přejde, než mě zase začne popichovat. Já nesla i ty fyzické, i když to nebylo nic v porovnání s Rayem.
Ulevilo se mi, když mi nedával za vinu, jak se Irace rozohnila. Jak s ní můžu opět najít společné téma? Naše odloučení začalo ve chvíli, kdy se z jedné mysli staly dvě a její Šedivák dost nezdvořile potlačil. Být to já, tak jsem pořádně naštvaná.

Ezechiel byl jako obvykle sám sebou. Ušklíbla jsem se jeho směrem. "Počítá se mezi blbosti dlouhý náruživý sex?" čímž jsem mu víceméně odpověděla na otázku, že se odsud nehneme. V Rayově stavu to ani nešlo a dokud se nějak opět neskamarádím s Irace, ani pro mě to není dvakrát bezpečné.

Když Ezechiel odešel, podívala jsem se na Raye a uchechtla se. "Jen škoda, že ve tvém stavu tak náruživý být nemůže, jestli vůbec," přejela jsem mu prsty po bradě a líbla ho na levé líčko. Pak jsem si zhluboka oddechla a na chvíli se ztratila ve svých myšlenkách, než jsem se na Raye opět podívala. "Nevím, co to mezi námi přesně je, ale můžeš za to, že se pouštím do takových pitomin, jako je Peklo a tak," zamračila jsem se, ale pak se zasmála. "Nelituju toho."

Výměna rolí
Damien, doktorka

Mrzutý tón doktorky jí moc nepřidává na sympatii v mých očích. V kontextu s předchozí neochotnou k nám jít mi to spíš přijde jako reakce na moje otázky. Otázky, které mi přijdou naprosto na místě. Mlčky ji nechám odejít, protože bych neměla nic hezkého, co bych vypustila z úst. Nejspíš dělá svou práci, ale sakra jednání s lidmi jí fakt nejde!

Povzdychnu si, když se za ní zavřou dveře. Pocit osamocení se okamžitě ztrojnásobí, když si uvědomím, že Damien si možná nebude pamatovat nějaké věci. Možná dokonce ani nebude vědět, že mi chtěl pomoci. Možná ani nebude tušit, kdo jsem? A já na všechno zase budu naprosto sama. Unaveně svěsím ramena a tiše vydechnu.

"Hlavně, abys byl v pohodě, snad ti neprovedla nic hrozného," pronesu tiše svoje přání a osmělím se a stisknu mu krátce ruku.

Konec konců sama na sebe hraji už nějakou dobu. Není mi moc dobře od žaludku, když si pomyslím na problémy, do kterých jsem se dostala, to se klidně přiznám. Chci žít. Chci mít dlouhý a veselý život.

Není tady moc co dělat a nechce se mi nad ním stát jako sudička, dokud se neprobudí, a tak dojdu aspoň naplnit skleničku, aby měl co pít, až se probudí. A pak si přesunu židli pod okno tak, abych se na ní mohla schoulit, zabalit do deky a koukat přes okno ven jako pes čekající na svého páníčka až přijde domů.

*Táta by měl plán. Kdyby tu byl, určitě by něco vymyslel. Řekl by, že to všechno bude dobré...*

Napadne mne, zatímco mne zahřívá deka a jemné sluneční paprsky na tváři. Každou chvilku stejně ale zabloudím zpět k Damienovi, abych se ujistila, že je naživu, když už ne při vědomí.

Vypnutý Damien
Azula

”Ano, udělala to Temnota. A ano… je to proradná mrcha, která to může udělat, kdy se jí zamane… a ano, může… protože ho stvořila, tak ho má ve své moci.” Odpoví ti. Máš však poměrně problém rozeznat, jestli je naštvaná na onu Temnotu nebo na tebe, že pokládáš ony otázky.
”Jasně… vykládal o báji a potom si troufl na něco, co se jí nelíbilo. Je mi to jasné.” Dlouze si povzdechne. Ještě si jej prohlédne, než se otočí s úmyslem odejít.
”Bude v pořádku. Dejte tomu čas. Tady nic nezmůžu, takže vás nechám o samotě. Mám ještě spoustu věcí na práci.” S tím zmizí a nechá tě samotnou s Damienem, který je mimo… a hlavně se spoustou nezodpovězených otázek. Nemluvně o tom, že tu hrozí i fakt, že si Damien nebude něco pamatovat. Je možné, že si nebude pamatovat fakt, že ti měl v plánu pomoct? Co když se rozhodne obrátit proti tobě? Co budeš dělat? Podobné otázky začali tížit tvou mysl, mezitím co Damien stále poklidně ležel.