Andor.cz - Dračí doupě online

Ale aspoň je to plán
Damien

"Aha," vydám zvuk porozumění, zatímco do sebe cpu další sladké. "A můžu vědět, kdo je ten známý? Já jen, někdo kdo se nebojí ...těch dvou je asi mocný spojenec. Víš jak, až budu potřebovat vyřešit parkovací lístek, nebo něco takového..." pousměji se.

Zamyslím se a tvářím se, že jsem opravdu na vážkách.

"No, z tohodle úhlu na to obličej máš, asi budu muset všechno, co jsem předtím řekla přehodnotit..." pronesu už opět pobaveně. Jak říkám, neumím se přetvařovat dlouho. A za úsměv se umím moc dobře schovávat.

Jeho odpověď mě překvapí. Nejspíš to myslí stejně jako já vtipem , nebo se mnou jen laškuje, jak to muži jeho vzhledu umí. Nedělám si kvůli tomu moc velké iluze, jako že by na tom bylo něco pravdy, ale když se to spojilo s tím, jak si vhodil bonbon do pusy a pak se usmál, cítím, jak mi zahoří tváře. No, aspoň krevní oběh mám stále v pořádku. Evidentně.

"Vejtaho," dodám, když sklopím zrak. Můj mozek sice to celé chápe, že je to jen hra, ale ten hloupý orgán bijící do zrychleného rytmu tance života, si prosazuje svojí. Vjedu si opět jednou rukou do vlasů, než mi dojde, že jsou stažené, a tak se jimi volně nemůžu prohrabovat. Abych to zamaskovala, tak si je rozpustím, jako kdyby to byl můj plán celou dobu.

*Vždyť ho ani neznáš. Víš jen, že je to hezká tvářička a to je vše. Tohle nejsi ty. Nejsi už ta malá holka, co se zakouká do prvního krasavce, co se na ní fakt pěkně usměje! To bude tou ztrátou krve! Jo! Určitě.*

S tím se na něj znovu podívám. V ruce mám několik gumídků. Potlačím nutkání polknout, nebo se dívat stranou. Jestli se baví mým rozrušením, tak mu nehodlám takovou radost už dopřát.

"Tak se ukaž, chytej," řeknu a hodím mu obloukem jednoho gumídka. Naschvál mu nedávám příliš času na rozmyšlenou.

Šílený nápad
Azula

”Spíš jako že zkontaktuji toho, co mi něco dluží a ten předá kalich spolu s informacemi o tom, že to celé způsobil ten zpropadený démon.” Vysvětlím svou myšlenku, protože to samozřejmě nebylo pochopeno tak jak jsem zamýšlel.

Nechápavě povytáhnu obočí, když mi řekne, abych nahnul hlavu trošku do strany. On si tu někdo ze mně dělá legraci. Vůbec nevím, co to je za popud, kvůli kterému na ní vypláznu jazyk a založím ruce na hrudi… a následně poté dám hlavu, jak si přála, do strany.
”Tak co?”

Následně ji poslouchám a naoko se přitom tvářím naštvaně. Nemůžu si pomoct, ale nejde to se na ní zlobit. Určitě má nějakou schopnost, kterou mně tak neskutečně dostává a tváří se přitom jako obyčejný člověk.
Samozřejmě, že to ohledně okouzlení mé osoby myslí spíše jako vtip, aspoň to zní z jejího hlasu… ale mně to čím dál tím víc potvrzuje mou domněnku.
”Nejsou to ty vlasy, ale spíše za to může tvůj úsměv a to, jak se tváříš, když jsi v rozpacích.” Nevím proč jsem to vlastně řekl, ale nějak to více nerozebírám a místo toho si naberu jeden bonbon, který hodím do vzduchu a stejně jako ona předtím, tak ho chytím do pusy.
”Jsem holt talent.” Neodpustím si na tváři vykouzlit opět jeden ze svých úsměvů. Začínám je používat jako zbraně proti tady té osobě. Baví mně totiž, jak se u toho tváří.

Tak teda, plavky na sebe, jdeme plavat..
Damien

Snažím se následovat jeho myšlenkové pochody, ale moc mi to nejde. Nikdy jsem nebyla na vymýšlení příliš komplikovaných plánů. Možná právě proto mě tehdy démon chytil. Zamyšleně jej pozoruji a trocha nedůvěry též prosakuje na mou tvář. Dlouze vydechnu a promnu si krk ze strany, kde mám zraněné rameno.

"Jakože to... hodíme na někoho třetího? Nebo tam pouze vrátíme kalich a přidáme papírek "Poslal mě démon? P.S. Nezabíjej mě, prosím"?" zeptám se nejistě a na chvilku vynechám i pojídání věcí. Ačkoliv musím uznat, že jsme s tím množstvím fakt pohnuli. Některé obaly jsou už prázdné.

"Napadlo mě, že bys chtěl mít schopností využít," odpovím upřímně. Nevidím v tom nic špatného. Pokud by mě teda nehodlal použít jako návnadu a pak mě tam nechat. "Na zneužití bych tě neviděla. To bys musel mít knírek, nebo něco takového. I když počkej, nahni trochu hlavu do strany..." přimhouřím oči a tvářím se, že to zvažuji. Ale nevydržím to ani pár vteřin a už mi koutky stoupnou do úsměvu. Pravda je taková, že ho moc neznám, ale na jeho pomoci jsem teď závislá. A tak si dovoluji trochu naivity v tomto ohledu a věřím mu.

"Já vím, že mi pomáháš. Věř mi, všimla jsem si. Ale hold jsem nikdy nebyla na vymýšlení velkých plánů, kdy obehraji několik velkých hlav najednou," dodám ještě na ospravedlnění se. Sama si vezmu pár čokoládových bonbonů. Mám pro ně prostě slabost.

"A nedurdi se. Byla to naprosto opodstatněná otázka. Vem si to. Dobře zachránil jsi mě kvůli tátovi a slibu, co jsi mu dal. Ale tím to končí. Pak už jsi nebyl nijak vázán k tomu, abys za mě vymýšlel, jak se z toho dostat. Neměl bys z toho nic. Takže pokud jsi chtěl se na tom trochu obohatit, tak by to nebylo nic špatného. Teda v případě, že bys mě nepředhodil a nečekal na odměnu. Tam to už pak špatné je. A neříkám, že jsi špatná, naopak. Jen prostě lidi nedělají věci jen tak. Obzvlášť ne takhle nebezpečné. Takže buď to, a nebo jsem tě naprosto okouzlila," řeknu rychle a přitom se vesele zazubím. "Moje růžové vlasy a chytání hozených pamlsků do pusy. Klidně tě to naučím." Mrknu na něj rozverně. Už od dětství vím, že většina negativních emocí se dá roztříštit prostě tím, že člověk pokračuje ve veselém tónu a když ze sebe trochu dělá hlupáka, tak to tomu taky pomáhá.

Bodyguardova minulost pokračuje
Cat

Spojení mezi tebou a bodyguardem, které vzniklo tvou snahou ho udržet naživu, tě přeneslo do jeho vzpomínek a tys tak měla možnost prožít jeho minulost.
Chvíli tvé hlavě trvalo, než ti tato skutečnost došla, že nic z toho se tě vlastně netýká a že i když by ses snažila, tak nic nezměníš. Jako kdybys hrála svou roli, která je přesně daná a nedá se z ní vybočit.
Všechno to, co jsi zažila, ti začalo dávat srozumitelný důvod, proč se choval tak jak se choval. Život se s ním nemazlil, ani v nejmenším.

Když se ho ujal Johnny, bylo to o něco lepší, ale Ethan už byl dostatečně poznamenán životem.
Tvůj bratr mu nabídl místo ve smečce. Ethan s tím ze začátku měl problém, což bylo pochopitelné, když nějakou dobu fungoval jako samotář. Ale nakonec se sžil.

Opět ses ocitla ve vzpomínkách o nějaký ten časový úsek dál. Přesněji do doby, kdy tě Johnny přišel s prosbou o pomoc a to s lovem divokého vlkodlaka, který se rozhodl zabíjet lidi. Ethan neváhal a vydal se Johnnymu pomoci.
Bylo zvláštní vidět svého bratra očima Ethna. Velmi ho respektoval a byl mu věrný, skoro snad uctíval zemi po které kráčel. Celou dobu, co spolu trávili čas, než se dostali na stopu onoho vlkodlaka, tak mlčeli. Což oběma velmi vyhovovalo.
Prohodili spolu pár slov, když byl Johnny nucen ignorovat tvůj telefon. Svěřil se Ethnovi, že mu voláš. A že bohužel budeš muset počkat, protože najít toho vraždícího maniaka je důležitější. Matně si vzpomínáš, kvůli čemu si mu volala.
Tehdy Ethan prohlásil něco v tom smyslu, že má být rád, že nějakou sestru má. Co by za to jen dal. V jeho hlase byla znatelná bolest a vztek na sebe samotného, jako kdyby s tím mohl něco udělat. Cítila jsi, jak ho to požírá zevnitř.

Vlkodlaka nakonec našli a zpacifikovali ho. Ethan zachránil tvému bratrovi život, když se mu snažil rozdrásat záda.
A po dlouhé době jsi cítila, že cítil něco jiného než klasické emoce točící se kolem bolesti a vzteku… ale že byl na sebe hrdý.

V bezpečí?
Irace

Je to dlouho, co jsem byl takto zřízenej. Možná ne úplně stejně, ale velmi podobně. Určitě to muselo být za dob, kdy ještě fungovala Krvavá karta, gang ve kterém jsem byl s Nicky Střelou.
Jenže tehdy stačilo si dát pořádnou dávku prášků na bolest, zapít to silným alkoholem, něco dobrého si ještě k tomu šlehnout a byl jsem funkční. Tady mi přijde hloupé se na něco takového ptát.

A tak se smířím, že voda je jediné, co tady dostanu a opatrně se napiju. První douškem jenom svlažím popraskané rty a dalším se pořádně napiju.

”Děkuji, ty jedna lichotnice.” Zazubím se na ni, teda přesněji se o to pokusím, ale tvář se mi křivý do bolestného šklebu.
”A děkuji, že jsi mně tam nenechala.” Myslím to naprosto upřímně. Vůbec bych se jí nedivil, kdyby udělala pravý opak. Vždyť se mi zbláznil náramek a dovedl nás do pasti. Můj pohled se stočí na ruku, kde ho stále mám, ale teď vypadá obyčejně. Nejspíš má strach z toho, co bych mu rád provedl.

”Nechtěl jsem.” Myslím to naprosto vážně. Na druhou stranu bylo velmi lichotivé, když se vám někdo přizná, že mu na vás záleží.
Pozvedl jsem její ruku ke svým rtům a lehce ji políbil.
”Není se třeba omlouvat.”

”Už jste hrdličky skončili?” Ozval se Ezechiel a něco mi říkalo, že s ním nebudu zrovna nejlepší kamarád. Na tváři mu hrál úšklebek, jak se mu to co viděl ani v nejmenším nezdálo.
”Budeme tady do doby, než tvůj přítel nabere potřebné síly. Potom se přesuneme do dalšího útočiště a budeme se snažit být, co nejvíc nenápadní. Jde po vás téměř celé Peklo. Andras je nejspíš vzteky bez sebe, že jste jim utekli.” Jeho slova byla spíše mířená k Beth, mně naprosto ignoroval.
”Budu nucen vás na chvíli opustit a rád bych se ujistil, že nebudete dělat žádné blbosti a zůstanete tady.” Svůj pohled upřel na mou démonickou přítelkyni.
”Můžu se na to spolehnout?”

Šílený nápad
Azula

Chápu, že na mně kouká jako na blázna a myslí si o mně, kdo ví přesně co. Jenže mi svými dalšími slovy potvrdila mou domněnku. Ten pohár, který pro něj předtím ukradla se bude nacházet přesně v tom trezoru. Už jsem měl možnost se s tím démonem vidět a během té chvíli, kterou jsem s ním strávil, jsem o něm zjistil mnoho věcí. Je to neskutečný egoista, který si neskutečně věří a o ostatních si myslí, že jsou neskutečně ubozí. Což jasně ukazuje, kdo je v tomto případě největší ubožák… ale dost o něm.
Naprosto chápu, proč jej Azula okradla. Říkal si o to.

”Protože mu ukradneme ten kalich a vrátíme ho jeho právoplatnému majiteli. Tak nějak se přitom pokusíme udělat válku mezi gangy.” Vysvětlím jí a když to říkám, tak i mně to zní neskutečně šíleně.
”Prostě je zabavíme na tolik, že přestanou mít zájem o někoho jako jsi ty… a když to všechno půjde po dobrém, tak se navzájem zabijí.” Samozřejmě, že na tom plánu bude ještě potřeba spousty práce a totálně ho vypilovat, ale je to aspoň něco. Nebo ne?
Samozřejmě, že je tu i možnost, že se dají dohromady a půjdou po nás společnými silami. To raději neřeknu nahlas a ten tichý hlásek raději umlčím.
Pak mi dojde jedna věc…
”Co sis myslela? Že bych tě chtěl zneužít?” Nevím proč, ale musím uznat, že to zabolelo.
”Jen se snažím tě udržet naživu.” S tím si naštvaně vezmu hrst gumídků a strčím si jí do pusy.

Dvakrát do stejné řeky...?
Damien

Docela se divím, že se mu to označení líbí. Nicméně neprotestuji ani se dál neptám. Už jen proto, že ten jeho úsměv je opět značně nebezpečný. Zdánlivě zamyšleně se věnuji vybírání další pochutiny. Ale je to jen zástěrka pro to, abych se na ten úsměv nemusela dívat. Přeci jen, záchrana života, ztráta krve a hezký úsměv jsou fakt nebezpečná kombinace. A já se znám natolik, abych věděla, jak snadno bych zvládla takové věci propadnout. Zase. Ne tedy přesně zase... ale... no to je jedno.

Musím uznat, že můj táta nikdy nebyl kladný hrdina z filmů. Šlo mu jen o nás a dobré skutky pro ostatní rozdával jen s rozvahou. Nicméně nikdy nebyl ani srab. Věřím, že ho Damienovo zranění, i moje přílišná blízkost této nebezpečné neznámé entitě, fakt vyděsili.

Zarazím se, když zmíní jeho další plán. Nebo spíš jen otázky ukazující fakt špatným směrem. Gumídci zůstanou v mé ruce a já poprvé zatvářím vážně. Přeměřím si ho pohledem a zkoumám, zda si ze mě nedělá šoufky.

"Byl to obrovský trezor, kde měl všechno důležité," oznámím mu pomalu, trochu snad i nedůvěřivě. "Dostala bych se do něj, kdybych chtěla, i když nejspíš přibyly nová opatření. Ale důležité je slovo kdyby. Proč bych se snažila naštvat někoho, kdo se mě už teď snaží zabít? Proč něco takového chceš ty?" Pomalu si začnu zase vychutnávat sladkosti, ale je zřejmé, že mi na odpovědi fakt záleží.

*Že by se ukazoval pravý důvod jeho záchrany? Potřebuje mě na tuhle akci? No... aspoň by jeho motiv byl zřejmý než jen 'nevím'.*

To zní jako dobrá pravda
Azula

”Ano, musím uznat, že se mi to tvoje pojmenování moc líbí.” Myslím to vážně a s tím vykouzlím další úsměv na tváři, který není tolik odzbrojující, ale i přesto dokáže jednu dostat.
Se zájmem v očích jí pozoruji, to jak otevře balení gumových medvídků a začne je pojídat, je zvláštně uklidňující a hypnotizující. Líbí se mi, jak je v klidu.

To co mi říká dává smysl. Její zdroje museli být hlavně lidští smrtelníci, proto o něm nikdo nevěděl to nejdůležitější, co bylo pro ni vlastně nejdůležitější. Sám bych do toho šel, ale já nemám problém s mizením. A v té chvíli mně to napadne.
Mohli bychom ho zkusit znova okrást.

Její otázka se dala čekat, ale i přesto mně zaskočila.
”Abych pravdu přiznal, nevím co se stalo. Nevzpomínám si na to. Vím jenom to, že jsem se probudil v cirkuse, v seně a našel mně tvůj otec.” Pronesu a v mém hlase je znát, že mluvím pravdu. Stále se snažím vzpomenout, ale vůbec mi to nejde. Nevím, s čím nebo s kým jsem bojoval, ale jisté je to, že mně málem dostal.
”Tvůj otec se mnou nechtěl mít nic společného. Říkal, že přináším smůlu a jde se mnou smrt. Viděl, jak ses dostala ke mně do stanu a dávala jsi mi polévku. Asi ho to vyděsilo… vyhnal mně a tak jsem zmizel. Nechtěl jsem nikomu působit nepříjemnosti.” Pronesu a pokrčím přitom rameny. Vezmu si trochu gumových medvídků ze sáčku.

”Co v tom trezoru měl? Byla bys schopná se tam znova dostat? Samozřejmě tentokrát s mojí pomocí.”

Tak tedy pravda s příchutí brambůrků a čokolády
Damien

"Neřekla bych, že jsem v cirkuse hrála. A ty jsi evidentně neviděl moje vystoupení, jinak bys to neřekl," pronesu s jistou hrdostí v tom, co jsem předváděla. Ale bylo to stále daleko od toho, abych se urazila. Hodně lidí nad tím mávne rukou, ale nechápe kolik práce, soustředění a všeho to stojí. Vidí jen těch pět minut slávy a nic víc.

"Ah, takže mám co dělat s knihomolem?" zeptám se nejspíš naprosto zbytečně. Způsob, kterým o knihách mluvil ho naprosto bezpečně z této kratochvíle usvědčil. Vezmu si pár čokoládových bonbonů. V tomhle ohledu společnou řeč ani nenajdeme. Já knihy používala spíš jako podložky pod monitory, nebo jako těžítka. Místo toho si hodím opět obloukem několik bonbonů do pusy. Ano, vytahuju se trochu. Ale jím takhle dost často i o samotě.

"Jo, tak nějak. Buď šéf, nebo všichni okolo," souhlasím s jeho odsouzením normálních prací. Dál to nerozebírám. Nemusí vědět všechno. Ocením, že si skutečně sedne. Nemám tak tolik pocit, že mě kontroluje, nebo že se chystá něco provést. Takhle ho mám na očích a ještě to vypadá jako kdybychom si byli rovni. I když já nemám tak hezky řezanou tvář... Hm...

"Takže nadpřirozený ranař?" zeptám se a pozvednu obočí. Vezmu si gumové medvídky. Sladké se nejlépe zajídá dalším sladkým. Vím, že jsem to nenaznala nejhezčí možnou variantou, ale podstatu jsem myslím vystihla. Na druhou stranu ono se asi není čemu divit. S takovou schopností je to určitě výhodné.

"No snadný ne, ale spíš zajímavý. Šlo mi o tu věc. Zjistila jsem si, že často nebývá doma. Že má firmu, které se musí věnovat a tak. A no, že je bez rodiny. Tak jsem viděla příležitost a šla do toho. Bohužel se mi žádný z mých zdrojů nesvěřil, že je to šéf Chicagského podsvětí a ještě k tomu démon. Můžeš si představit, jak jsem byla překvapená, když na mě s tím vyrukoval," ušklíbnu se a myšlenku spláchnu gumovými medvídky. Poslední si nechám mezi prsty a párkrát ho otočím.

"Co se s tebou tehdy stalo? Proč jsi tak náhle zmizel? A proč mi ostatní o tobě tvrdili, že jsi tam nikdy nebyl? Šel po tobě někdo a táta tě kryl?" zeptám se se zájmem. Je to něco, na co se ho chci zeptat od té doby, co vím, kdo je. S tím si dám posledního medvídka do pusy. A vychutnávám si ten obarvený cukr.

Samozřejmě, že Pravda s velkým P
Azula

”Jen mně to tak napadlo. Hodila by ses na to a svým způsobem jsi v cirkuse taky hrála, ne?” Nemůžu si pomoct, ale vypadá to, že tu má někdo problém s odpovídáním na mé otázky. Jelikož se jedná o otázky na tělo.
Čím dál tím víc zajímavější osoba.
”To je škoda, že nejsi na knihy. Je tolik úžasných knih a spousta zajímavých příběhů. Někdy to čteš a zarážíš se přitom, jak jsou blízko k skutečnosti.” Trošku jsem se nechal unést. Jsem totiž milovníkem knih, pokud to vám to nedošlo. Mám knih spoustu ve svém domě a je to má nejoblíbenější činnost. Vlézt si s knihou do postele a přečíst jí.

”Chápu. Lidské práce jsou nudné. Nejhorší je, když je šéf idiot a ty toho idiota musíš poslouchat, jinak skončíš. Vůbec se ti nedivím.”
Pozorně sleduji jak vezme jeden čokoládový bonbón a vyhodí jej do vzduchu, aby ji následně přistál v ústech. Naprosto dokonalé číslo a tak zatleskám, jak se patří. Na rozdíl od ní si vezmu normálně pár bonbónů a spokojeně je jím.

Sednu si tedy k ní na postel. Ne, že bych měl problém stát ještě dlouhou dobu, ale zdá se, že to někomu nelíbí.
Můj úsměv vyvolal přesně takovou reakci v jakou jsem doufal. Za to si ve své mysli zapíšu bod.

”Co dělám?” Zopakuji si nahlas a zamyslím se. Co bych jí vlastně měl říct? Možná, pravdu. Bude na ní však připravená? Když jsem k ní byl minule upřímný, tak se mi složila.
Mysli, Damiene, mysli. Okřiknu se v duchu. Musí to přece jít nějak zaobalit.
A proč mně sakra vůbec zajímá její reakce?
”Nedělám, žádného taxíka. Jsem něco jako nájemná síla. Tam, kde je mně potřeba tam jsem. Někdy dělám ochranku a někdy ne.” Nějak mám problém říct, že občas někoho zabiju. A tak pokrčím rameny a vezmu si brambůrku.
Dobře, nejspíš není jediná, kdo má problém se svěřováním se.
”Proč jsi vlastně kradla u toho démona? Viděla jsi ho jako snadný cíl?”