Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Damien - 16. ledna 2020 22:54
fffffff1207.jpg
To by bylo neetické a ne nekrofilní
Azula

”Jo to jsem opravdu zvědav. Zatím to zní velmi zajímavě.” Pousměju se také a vezmu si trochu brambůrků z jejího sáčku a nabídnu jí pro změnu ten svůj, takový výměnný obchod.
”Proč ses vlastně dala na dráhu zlodějky? Proč jsi nezkoušela třeba nějaké divadlo? Nebo jsi taky mohla studovat.” Abych se pravdu přiznal, vůbec netuším, proč se jí na to ptám. Ale zajímá mně její odpověď. Jsem prostě zvědavý ohledně toho, co cirkusačku přiměje k tomu, aby kradla. Třeba jí to prostě baví. Vlastně i já jsem takový ošklivý zloděj. Za to jídlo jsem neutratil ani halíř. Jenže já využívám svoje schopnosti rychlého přesunu a to je jiná. Obyčejný člověk takové schopnosti nemá.
”Jestli jsou to nepříjemné otázky, tak tu máš výměnný obchod. Můžeš se mně taky na něco zeptat.” Dojde mi po chvíli a opět si s ní prohodím pytlíky s brambůrkami.
”Schválně, ptej se. Jsem zvědavý, co by tě tak mohlo zajímat.” Pobídnu jí a vykouzlím na své tváři ten nejvíce svůdný úsměv, kterého jsem schopen. Moje tajné eso v rukávu.
Tak se ukaž, jak moc odoláš. Samozřejmě jsem se setkal s ženami, které byly vůči mému šarmu imunní a vlastně i pochopím, když to bude i v jejím případě.
Jen si užíváme tu chvíli klidu, která nám byla dopřána a snažím se jí dostat na jiné myšlenky, které se netýkají faktu, kolik by jí nejraději vidělo mrtvou.

A pak mně to napadne.
Co kdybychom sehráli její smrt a pomohl bych ji následně s útěkem? To by taky šlo, ne?
 
Azula *Zuli* - 16. ledna 2020 22:01
zuli(1)9756.jpg
Jo? Tak to si zkus cpát hotdog do mrtvoly...
ne to nedělej, to je nekrofílie
Damien

Spokojeně zblaznu i druhý hotdog než se Damien vůbec odhodlá k odpovědi. Nevadí mi to, zatím si nabídnu další kolu a otevřu jedny z brambůrek. Pokud to nebylo vše zamýšlené pro mě, tak to neměl dávat na mojí postel, proto se ho dál nedovoluji. Zarazím se s brambůrkem u úst, když z něj konečně vypadne ten důvod. Nejdřív trochu smutně, ale pak vesele se usměji.

"Měla jsem to tušit, že v tom bude mít prsty," pronesu s láskou ve hlase. Nostalgický výraz ale zahodím stejně rychle jako vhodím do úst další brambůrek. *Díky, tati, ať jsi, kde jsi.* Vyprávění pokračuje příliš poutavě na to, abych se zvládla déle utápět v bolesti, nebo vzpomínkách. Oplácím mu stejně upřený pohled, i když mě to lehce znepokojuje. Když se takhle někdo díval, většinou to znamenalo nějaký problém. Snažím se něco vyčíst z jeho tváře, ale vypadá to, že mluví pravdu. Ale to většinou vypadají všichni.

"Dobře," seberu mu ze sáčku brambůrku. "Tak uvidíme, kolik akce cestou potkáme." Pousměji se a sním brambůrku. Pak mu nabídnu vlastní sáček. Takové uzavření paktu z mojí strany. Nabízení jídla se v mnoha kulturách bere jako jistý druh ocenění a smlouvy. A já to vidím zrovna tak.
 
Damien - 16. ledna 2020 21:01
fffffff1207.jpg
Jídlo je lék na všechno
Azula

”Ano, přesně tak.” Možná by mně to nemělo překvapovat, že toho prodejce hot dogů zná, jelikož se jedná o ty nejlepší hot dogy v Chicagu. Ale i tak jsem lehce překvapen. Na tváři mi hraje spokojený úsměv, nejen z toho, že jsem se do jednoho zakousl, ale i z toho, jak ten svůj tak rychle zblajzla.
Byl to skvělý nápad. Napadne mně spokojeně.

Jestli jsem čekal, že se zeptá? Vlastně ano. Lidé jsou velmi zvědaví a nemají rádi, když nejsou v obraze. Dlouze jsem si povzdechl. Rozhodl jsem si dát na čas, než ji odpovím. Hlavně z toho důvodu, že jsem nechtěl, aby mi ty dobroty vychladly. A tak jsem je pomalu snědl a potom to zapil pořádnou dávkou coca coly. Zároveň jsem při tom přemýšlel nad odpovědí.
”Když mně tehdy zachránil tvůj otec, uzavřel jsem s ním dohodu.” Začnu. ”Dohoda se týkala toho, že kdybys byla v ohrožení života, tak tě zachráním.” Dodám a dám ji chvíli na vstřebání informací.
”A taky jsem to, jak tě postřelili, cítil. Bylo to něco jako znamení, že jsi v totálním průseru.” S tím si pořádně loknu coly a rozbalím přitom pytlík s brambůrky.
”Ohledně toho dalšího… sám nevím, proč ti pomáhám. Ještě jsem na to nepřišel. Ale abych tě uklidnil, nemám v plánu za to od tebe něco chtít.” Celou dobu na ní upřeně hledím, aby mohla z mých očích vyčíst, že to myslím vážně a podpořilo to tak i tón hlasu, kterým jsem to řekl.
”Možná jen toužím po akci a tvoje problémy zavání pořádnou akcí.” Pokrčím rameny a sežeru pár brambůrků.
 
Azula *Zuli* - 16. ledna 2020 16:27
zuli(1)9756.jpg
Noční pohoštění
Damien

Jeho kamenná tvář, se kterou čelil všem těm odhalením, mne vlastně uklidňuje. Znamená to, že se nejspíš jen tak ničeho nezalekne. Moje naivní já by rádo i věřilo tomu, že se dá na něj tedy spolehnout. Na druhou stranu tyhle věci odhalí až samotné situace, jak to tak bývá.

"Že by mužská ješitnost?" promluvím do prázdné místnosti, jakmile Damien zmizí kdesi ve stínech. Raději si to nesnažím představit. Místo toho začnu být věcná. Podívám se, zda mám poblíž postele batoh. Pak začnu kontrolovat, jak moc mě tělo poslouchá a co všechno bolí.

Když se Damien vrátí, už mám polštář u postele položený tak, abych se o něj mohla zády opírat a pohodlně sedět. Nohy mám stočené do lotosového sedu a deku používám spíš jako náhražku přehozenu přes tělo, než jako deku pod kterou se spí. Vlasy mám stažené do volného drdolu, aby mi nepadaly do jídla.

"Páni!" pronesu nadšeně, když se objeví s takovou kopou jídla. Uvědomím si, jak moc jsem hladová až ve chvíli, kdy držím v ruce dva hotdogy a přede mnou na posteli leží spousta jídla.

"No když teda král, tak teda král. Přidáš se doufám?" ujistím se a pustím se do hotdogů. Padá to do mě opravdu rychle.

"Vím, odkud jsou. Tu omáčku poznám kdekoliv. Freddyho práce, co?" ptám se s plnou pusou. Na etiketu mě fakt neužije. Vyrůstala jsem v hlučném chudém prostředí, s vůní hnoje a zvířat na každém kroku. A než se kdokoliv naděje, už mám v sobě jeden hot dog.

"Takže Damiene, řekneš mi prosím tě, jednu věc? Jak jsi věděl, že potřebuju pomoc? Jo vlastně ještě druhou, proč mi pomáháš? Chápej, nestěžuju si, naopak. A jakkoliv morbidní, či divný motiv mi nevadí. Jen znám lidi a lidi nedělají nic, co nemusí, nebo z čeho nemají zisk. A já bych ráda věděla na čem jsem..."
 
Damien - 16. ledna 2020 10:30
fffffff1207.jpg
To se ještě uvidí
Azula

Jsem rád, že ohledně toho splynutí vybrala ještě třetí možnost, jak to vlastně převzít. Nikdy mi nešlo vysvětlování a to hlavně z toho důvodu, že jsem nikomu nemusel nic vysvětlovat, protože z velké části svého života pracuji sám. A je mi tak dobře a tak se furt sám sebe ptám, jestli je tohle dobrý nápad. Samozřejmě, že není. Je to celé sebevražedné akce. Křičí ve mně hlas, kterého s naprostou lehkostí ignoruji.
Rozhodnu se na to raději neodpovídat a místo toho přejdu k plánování, které mi jde mnohem lépe než vysvětlování.
”Děkovat mi můžeš, až to celé budeme mít za sebou a ty budeš naživu.” Samozřejmě, že jsem postřehl ten zvláštní tón v jejím hlase, který mně maličko zaskočil. Tvářil jsem se však přitom neproniknutelně, jako by o nic nešlo.

”Problém? Myslíš, že je pro mně problém sehnat něco k snědku?” Zabrnkala na správnou notu, protože se na ní zazubím. Jak jsem říkal, jídlo je můj koníček a je super mít takové schopnosti jako mám já. Dostanu se totiž všude, kde se nachází stín a jako bonus nic nemusím platit, protože v tuto je to všechno povětšinou zavřené.
”Hned jsem zpátky.” Mrknu na ní a zmizím v jednom ze stínů.
Navštívím takhle obchod. Skočím ještě pro ten nejlepší hot dog, vezmu je hned čtyři a chlápek se nestačí divit, když mi místo zaplacení zmizím jako pára nad hrncem. Takhle se to prosím dělá.

Po pár návštěvách, kdy to celé trvá zhruba deset minut se objevím zase zpátky v pokoji. S plnou náručí jídla a podám ji hned dva hot dogy. Následně i nějaké bublinky na zapití a máme tu ještě spoustu blbostí v podobě chipsů a samozřejmě jsem nezapomněl na dezert a to dvě velké zmrzliny.
”Tadááááá...” Rozpřáhnu ruce nad hromádkou, kterou jsem ji položil k nohám.
”Hostina pro krále. Přeji dobrou chuť.”
 
Azula *Zuli* - 16. ledna 2020 07:04
zuli(1)9756.jpg
Snad ten provaz není naše oprátka
Damien

Poslouchám jeho vysvětlení a nutím se věřit tomu, že je to pravda. Konec konců má pravdu, že to cestování je nejlepší a nejbezpečnější způsob cestování pro někoho na koho je vypsaná odměna. Jeho omluva mě překvapí. Pozvednu obočí a zatvářím se překvapeně. Kousnu se do rtu, abych se nezačala smát. Stejně se mě ale vydere krátké uchechtnutí. Zatvářím se omluvně.

"Promiň. Jen... Asi jsem zněla nevděčně, ale rozhodně se nemáš za co omlouvat. Díky. Pokud jsem to nevyjádřila dost jasně předtím, tak jsem ti fakt vděčná. Touhle dobou už by ze mě byl nevábný uškvařený... škvarek," omluvím se mu rychle s úsměvem.

Jeho další slova mě překvapí. Jo tak splynout, jo? Evidentně si dobře uvědomí, jak to vyznělo. Já jen pozvednu obočí a chvilku mlčím. Rozhodnu se po chvilce jeho zoufalství, ho z toho vysvobodit.

"Doufám, že to myslíš jen jako nějakou spolupráci a ne doslova. Jakože, nebude z tvého ramene vedle tvojí hlavy trčet moje hlava jako u nějakých siamských dvojčat," pousměji se. Pochválím se, jak jsem to krásně vymyslela a obešla tu třetí možnost, jak to mohl myslet. Hodná holka.

Odměnou je mi plán na několik dalších dní. Ocením ho spokojeným úsměvem. Zní to rozumně. Zní to proveditelně. Jen jedna věc mi nesedí. Proč? Lidi si nepomáhájí jen tak pro nic za nic. Většinou z toho musí něco mít. A já doufám, že nemyslí na splynutí jako platbu.

"Díky, Damiene, jsem tvým velkým dlužníkem," řeknu s dojetím v hlase. Doufám, že je ale dostatečně chlap, aby tuhle emoci nezachytil. Odkašlu si a lehnu si zpět do postele.

"Kdyby bylo něco k snědku, tak bych se fakt nezlobila. Ale klidně vydržím do rána, jestli to je problém..." ujistím ho.
 
Damien - 15. ledna 2020 22:30
fffffff1207.jpg
Když dva táhnou za jeden provaz
Azula

”Ano, to je to. Ale nebývá to vždycky takové, jen to bylo poprvé a tlačil nás čas. Neměl jsem příležitost s tím něco dělat.” Snažím se jí vysvětlit, proč to působilo tak nehostinně. Naprosto jí chápu, že se jí do toho moc nechce.
Ale toto bude zatím naše jediná možnost. Je to rychlé cestování a těžko stopovatelné.
”Omlouvám se za to.” Cítím se maličko hloupě.
Její další slova vůbec nezní hloupě, ba naopak. Je obeznámená se světem, ze kterého pocházím a to mi usnadňuje práci.
”Budeš se mnou. Budeš mou součástí. Musíme se jen naučit splynout.” Jen, co to řeknu, tak mi dojde, že si to může přebrat úplně jinak, než to myslím. Zatraceně. Zoufale si promnu obličej.
”Víš co?... Všechno postupně. Ze všeho nejvíce potřebuješ nabrat potřebné síly. Protože jestli mi umřeš vyčerpáním, tak to bude všechno naprosto k ničemu.” Rozhodnu se na to jít jinak.
”Vysvětlím doktorce situaci a zařídím, abychom tu mohli zůstat ještě nějakou dobu, než budeš schopná s tím ramenem fungovat. Pak půjdeme ke mně, tam nějakou dobu budeme v bezpečí a budeme moct trénovat… a někdy v mezi čase zkusím zkontaktovat naši možnou pomocnou ruku.” Seznámím jí s plánem, který dle mého názoru nezní tak špatně a zní poměrně reálně.
”Ale teď ze všeho nejvíc, spát… spánek prý léčí.” A je na mně vidět, že ne, neberu jako odpověď.
”Nebo máš hlad?” Dojde mi po chvíli, že lidé potřebují k životu jíst. Já mám jídlo spíše jako koníček.
 
Azula *Zuli* - 15. ledna 2020 21:45
zuli(1)9756.jpg
Odrazit se od dna
Damien

Otevřu oči a podívám se na něj, když se mě snaží přesvědčit, že to všechno ještě není ztracené. Těžko se tomu věří po výčtu mých vyhlídek a nepřátel. Jeho úsměv asi má být povzbudivý, ale moc mu nejde. Nevím, zda to je tím, že tomu nevěří, nebo prostě tím, že mu tyhle věci nejdou. Ale je to ten jediný člověk - eh bytost - co mi chce pomoci. A já pomoc nehodlám odmítat.

*Ale proč mi pomáhá? Lidi nezachraňují před takovým nebezpečím ostatní jen tak...* napadne mne myšlenka, která je bohužel cynická díky empirické zkušenosti.

"Dobře," hlesnu tiše, když řekne, že s ním mám počítat. Moc ráda bych znala jeho motivy, ale zatím ho nechám přemýšlet. Závisí na tom konec konců i můj krk. Sama procházím seznam lidí, co by mi mohli pomoc. Ale pravda je taková, že zas tolik dlužníků jsem si neudělala. A ani krajních fanoušků, co by za mě riskovali krk. Jediná, kdo mě napadá, je měnička z cirkusu, ale ta si v životě už zažila moc na to, abych ji do toho chtěla zatahovat.

"Ugh," pronesu trochu zkroušeně, když mi řekne, že mě naučí procházet stíny. "To je to, jak jsi mě zachránil? To, jak mě to málem pohltilo?"

Nakrčený nos a nakrabatěné čelo asi víc než dobře vystihuje moji nelibosti v této schopnosti. Upřímně řečeno já a temnota nejsme zase velcí kamarádi. Dost dlouho jsem doma musela spát se světlem. Teď se tmy tolik nebojím - jsem koneckonců dospělá - ale pořád mě děsí to prázdno, co představuje. Ošiji se při vzpomínce na to cestování.

"Promiň, teď bych měla poděkovat, ale nemám moc ráda, když mě někdo takhle dusí," pronesu na vysvětlenou, aby se snad neurazil, že jsem ho takhle odmítla. Ani v tomhle, ani v jiném kontextu.

"Navíc, myslela jsem, že se musíš s tou schopností narodit, abys takhle mohl chodit mezi Stíny? Protože jestli to má co dočinění s magií, tak tě musím varovat. Nemám v sobě nejspíš ani zrnko potenciálu. To spíš budu platná na dojení pavouků."
 
Damien - 15. ledna 2020 21:28
fffffff1207.jpg
V nemocnici: Plánování
Azula

Nevím, jakou reakci jsem čekal, ale tahle to nebyla. Vypadá jako hromádka neštěstí, až mi je jí líto. A tím, jak jsem ji položil ruku na rameno, jsem jí vůbec neprospěl.
Je tak křehká a zranitelná. Něco pro co, mám jak se zdá opravdu slabost. Kdybych jí totiž neměl, tak bych byl pryč a to by bylo pro mně to nejlepší řešení.

”Nevím, jestli si mně vůbec slyšela… ale nejsi v tom sama a máš hned jednoho spojence… a tím myslím sebe.” Myslím to naprosto vážně a dokonce se pokusím na ní povzbudivě usmát.
Sednu si na postel, kde jsem předtím spal a pozoruji zem. Snažím se přitom přemýšlet, jak nás z té šlamastyky, co nejlépe dostat.

”Možná bych o dalším spojenci věděl.” Napadne mně po chvíli vylučování potenciálních možností.
Samozřejmě, že je to stejně jako Mikky, archanděl a shodou okolností mi dluží za to, že jsem mu zachránil život při jedné akci. Sice není jako on titulován tak úchvatně, jako pravá ruka Boha, ale to ničemu vůbec nevadí. Důležité je to, že na rozdíl od Mikkyho, má lidi v lásce a přislíbil se k tomu, že je bude za každou cenu chránit a to tak, že se dal na dráhu policisty.
”Něco mi dluží, mohl by nám pomoci. Půjdeme k němu, až ti bude o něco líp. Mezitím se budeme schovávat ve stínech. Naučím tě, jak se v nich pohybovat.” Pronesu a snažím se do hlasu dát víru v to, že uspějeme.
Nemůžu si pomoct, ale nedělá mi dobře, jí takhle vidět.
 
Azula *Zuli* - 15. ledna 2020 20:19
zuli(1)9756.jpg
Střed s hroznou pravdou
Damien

Pod jeho nespokojeným pohledem, který se mě mlčky ptá, zda jsem se nezbláznila, se zavrtím a znovu si prohrábnu vlasy, abych se trochu uklidnila. Najednou na kůži cítím víc chlad než doteď. S tím jak pokračuje ve své odpovědi mi to začíná docházet. Pokud jeho cílem bylo probudit ve mě neskutečný strach a uvědomění si, jak moc v háji jsem. Na mé tváři jde rozhodně poznat to uvědomění si, do jak velkého průšvihu jsem se dostala.

"Myslíš jako -" pokusím se vyslovit, ale než stihnu říct to jméno, tak mě zarazí. Paranoidně se rozhlédnu po pokoji. Obejmu se jednou rukou začnu si prsty vrývat do paže.

*Jsem v háji. Jsem tak moc v háji!* probíhá mi hlavou a i můj pověstný úsměv zmizel. Hledám nějaký tajný spásný nápad, co by mě z téhle situace zachránil. Jenže, co by zachránilo obyčejného člověka, bývalou cirkusačku? Po mně na tomhle světě už nikdo neštěkne. Poblednu ve tváři jak poslouchám, že na mě brzo bude vypsaná velká odměna. Chce se mi znovu zvracet. Polknu.

"Tak takhle skončím? Aniž bych vůbec začala?" zašeptám si tiše pro sebe. Pohledem těkám po místnosti, ale ve skutečnosti z ní nic nevidím. Z těch myšlenek mě dostane až ruka na mém rameni. Tělem mi projede vlna bolesti.

"Au!" Cuknu ramenem.

"Nemám žádné spojence. Do cirkusu zpátky nemůžu. Tam jsem neskončila v nejlepším... rozpoložený. A táta už je mrtvej," shrnu mu seznam mých spojenců a zavrtím hlavou. Přitáhnu si k tělu kolena. Zdravou ruku si opřu o koleno loktem a projedu si rukou vlasy. Tentokrát mi ta ruka ve vlasech zůstane. Nedívám se na něj. Dívám se do prázdna před sebou. Najednou naprosto netuším, co mám dělat. Celý život jsem byla na nohou, někam směřovala. Někam běžela. Ale teď sedím na zadku a svět stojí. Konečná. Zavřu oči. Znovu polknu.

"Doprdele, já jsem to fakt královsky posrala."
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.24868416786194 sekund

na začátek stránky