V nemocnici: Plánování
Azula

Nevím, jakou reakci jsem čekal, ale tahle to nebyla. Vypadá jako hromádka neštěstí, až mi je jí líto. A tím, jak jsem ji položil ruku na rameno, jsem jí vůbec neprospěl.
Je tak křehká a zranitelná. Něco pro co, mám jak se zdá opravdu slabost. Kdybych jí totiž neměl, tak bych byl pryč a to by bylo pro mně to nejlepší řešení.

”Nevím, jestli si mně vůbec slyšela… ale nejsi v tom sama a máš hned jednoho spojence… a tím myslím sebe.” Myslím to naprosto vážně a dokonce se pokusím na ní povzbudivě usmát.
Sednu si na postel, kde jsem předtím spal a pozoruji zem. Snažím se přitom přemýšlet, jak nás z té šlamastyky, co nejlépe dostat.

”Možná bych o dalším spojenci věděl.” Napadne mně po chvíli vylučování potenciálních možností.
Samozřejmě, že je to stejně jako Mikky, archanděl a shodou okolností mi dluží za to, že jsem mu zachránil život při jedné akci. Sice není jako on titulován tak úchvatně, jako pravá ruka Boha, ale to ničemu vůbec nevadí. Důležité je to, že na rozdíl od Mikkyho, má lidi v lásce a přislíbil se k tomu, že je bude za každou cenu chránit a to tak, že se dal na dráhu policisty.
”Něco mi dluží, mohl by nám pomoci. Půjdeme k němu, až ti bude o něco líp. Mezitím se budeme schovávat ve stínech. Naučím tě, jak se v nich pohybovat.” Pronesu a snažím se do hlasu dát víru v to, že uspějeme.
Nemůžu si pomoct, ale nedělá mi dobře, jí takhle vidět.

Střed s hroznou pravdou
Damien

Pod jeho nespokojeným pohledem, který se mě mlčky ptá, zda jsem se nezbláznila, se zavrtím a znovu si prohrábnu vlasy, abych se trochu uklidnila. Najednou na kůži cítím víc chlad než doteď. S tím jak pokračuje ve své odpovědi mi to začíná docházet. Pokud jeho cílem bylo probudit ve mě neskutečný strach a uvědomění si, jak moc v háji jsem. Na mé tváři jde rozhodně poznat to uvědomění si, do jak velkého průšvihu jsem se dostala.

"Myslíš jako -" pokusím se vyslovit, ale než stihnu říct to jméno, tak mě zarazí. Paranoidně se rozhlédnu po pokoji. Obejmu se jednou rukou začnu si prsty vrývat do paže.

*Jsem v háji. Jsem tak moc v háji!* probíhá mi hlavou a i můj pověstný úsměv zmizel. Hledám nějaký tajný spásný nápad, co by mě z téhle situace zachránil. Jenže, co by zachránilo obyčejného člověka, bývalou cirkusačku? Po mně na tomhle světě už nikdo neštěkne. Poblednu ve tváři jak poslouchám, že na mě brzo bude vypsaná velká odměna. Chce se mi znovu zvracet. Polknu.

"Tak takhle skončím? Aniž bych vůbec začala?" zašeptám si tiše pro sebe. Pohledem těkám po místnosti, ale ve skutečnosti z ní nic nevidím. Z těch myšlenek mě dostane až ruka na mém rameni. Tělem mi projede vlna bolesti.

"Au!" Cuknu ramenem.

"Nemám žádné spojence. Do cirkusu zpátky nemůžu. Tam jsem neskončila v nejlepším... rozpoložený. A táta už je mrtvej," shrnu mu seznam mých spojenců a zavrtím hlavou. Přitáhnu si k tělu kolena. Zdravou ruku si opřu o koleno loktem a projedu si rukou vlasy. Tentokrát mi ta ruka ve vlasech zůstane. Nedívám se na něj. Dívám se do prázdna před sebou. Najednou naprosto netuším, co mám dělat. Celý život jsem byla na nohou, někam směřovala. Někam běžela. Ale teď sedím na zadku a svět stojí. Konečná. Zavřu oči. Znovu polknu.

"Doprdele, já jsem to fakt královsky posrala."

V nemocnici
Azula

Magický pohár mi vůbec nic neříká. Ale to je tím, že se vůbec o tyto mocné artefakty nezajímám. Možná bych se mohl zeptat doktorky, jestli by o něčem nevěděla, co by bylo tak mocné, že by to toužili vlastnit mocnosti.
A pak se dozvím, kde vlastně kradla.
Právnická firma Roberts a spol. Ne, ne, ne… to neudělala… ale udělala. Ta ženská je vážně sebevrah. I přes myšlenkové pochody, mám na tváři neutrální výraz. Vnitřně se to ve mně však neskutečně pere.
Vypadá to, že i jí pomalu dochází, co vlastně provedla.

Co to říká? To si neuvědomuje v jakém průseru je? Překvapeně se na ní podívám. Jí to může připadat, že na ní hledím stylem, jestli se náhodou tak trochu nezbláznila.
Asi bych měl být trochu sdílný, aby pochopila, jak je ten její útěk nereálný.
”O doktorku se nestarej, to je na mně. Ovšem musím tě zklamat ohledně tvého plánu na útěk.” Začnu naprosto vážným hlasem a snažím se volit správná slova.
”Ten se ti nepovede. Mám takové neblahé tušení, že jsi proti sobě poštvala dvě soupeřící mocnosti o Chicagské podsvětí a to nejen toho démona, který tě chtěl usmrtit… ale i jednoho mocného opeřence a ne tak ledajakého, protože je to přímo archanděl a aby to nebylo málo, tak pravá ruka Boha.” Doufám, že jí nemusím prozrazovat jeho jméno. Protože by to nedělalo dobrotu.
”Hlavně to jméno nevyslovuj.” Dojde mi, že ona o tom samozřejmě, nemá nejmenší tušení.
”I zdi by pak měli uši.” Pokusím se vysvětlit.
Dlouze jsem si povzdechl. Bylo naprosto jasné už od začátku, co jsem jí vtáhl do stínů, abych jí tím zachránil kejhák, že jí v tom jen tak nenechám a že se do toho nechám zaplést.
”Ani jeden není schopen strávit fakt, že je dostal člověk a do toho ještě žena. Vypíšou na tebe odměnu a bude jim jedno, jestli tě přivedou živou nebo jen tvou mrtvolu.” Nepřeháním, bohužel. Toto je krutá realita.
Dám jí chvíli na to, aby tu špatnou zprávu strávila.
”Ač se ti to líbí nebo ne… pomůžu ti s tím. Ze všeho nejdříve musíme zjistit, co vlastně byl ten kalich… a pak asi hledat nějakého spojence.” Pokusím se jí povzbudit a položím ji ruku na rameno, akorát nedopatřením na to bolavé. Toť k tomu, jak jsem sám z toho celého nervózní.
”Zatraceně promiň.”

V nemocnici
Damien

S díky přijmu skleničku s vodou. Pomalu se napiji jednou, pak podruhé a potřetí už vyžahnu zbytek skleničky. Vážně mi to bodlo. S již funkčním jazykem si krátce olíznu popraskané rty a odložím sklenku na stolek. Poposednu si na posteli.

"Byl to pohár. Nejspíš magický," začnu s tím, co jsem kradla. Ještě pořád na to nemám zas takový cit, co se magie týče. Nejsem tím prostě obdařená. "Musela jsem se dostat do právnické firmy Roberts a spol." Promnu si konečky prstů čelo. "Vzhledem k tomu, že to bylo v nejvyšším patře, tak to byl šéf té firmy. A vzhledem k tomu, jak se toho démon bál, asi ne jen tak někdo." Dojde i mně samotné. Podívám se na Damiena a přistihnu ho, jak si mě prohlíží.

"Hele, ještě jednou díky za pomoc. Zachránil jsi mi život. A asi i dvakrát. Bez doktorky bych nejspíš velmi rychle vykrvácela. Máš to u mě. A neboj, svoje problémy si vezmu s sebou. Zmizím, jak to půjde. Dej mi čas do rána, abych se jen trochu zberchala z nejhoršího." Poprosím jej. "A doktorce to zaplatím. Nejsem zrovna člověk, co má zdravotní pojištění... Pokud teda bere světské peníze. Služby už pokud možno nenabízím, děsně se to nevyplácí. " Pousměji se krátce

V nemocnici
Azula

Pozorně poslouchám její vysvětlení, jak se dostala do té šílené situaci. Fascinuje mně, že jí je naprosto ukradené, že se mnou mluví v podprsence a netváří se přitom, že by jí to nějak vadilo. Ženy povětšinou vyvádí a raději jsou zahalené, než odhalené.
Ale zpátky k tomu, co říká...
Takže, abych si to shrnul. Už není cirkusačka, ale zlodějka. Nejspíš kradla a přitom jí chytil démon, který s ní uzavřel dohodu. Jestli by pohltil její duši, je spekulativní. Pravděpodobnější scénář je ten, že by jí bez přemýšlení zabil. Ale chápu, že se rozhodla, tak jak se rozhodla.
Využíval ji ke krádežím, protože mu to přišlo zábavné. Poslední úkol zvolil neskutečně náročný. Aby okradla někoho, ze kterého měl zřejmě obavy.
Zajímalo by mně, kdo ten někdo byl. Celou to křičí tím, že bych se na to měl vykašlat, ale jsem prostě zvědavý a nemůžu si pomoct, je to silnější než já.
Její nápad z útěkem je opravdu skvělý, ale nejspíše ne úplně reálný.
”Víš co jsi kradla a u koho jsi kradla?” Zeptám se a se zájmem v očích si jí prohlížím.

Samozřejmě, že mně napadá hned pár osoba, které by se mohly hodit na post škodné pro démona. V tom seznamu je i jedna osoba, ze které by démon mohl mít natolik obavy, že by byl ochoten porušit stanovenou dohodu. Jelikož démoni jsou známí tím, že dohody dodržují.
Upřímně doufám, že to ona osoba nebude. Ale jak znám své štěstí, tak to stoprocentně bude ona. Což bude značit jediné… je to totálně v hajzlu.

Setkání po letech
Damien

Ušklíbnu se vesele, když slyším poznámku o tom, že doktorka důrazně nedoporučuje hýbání s tím ramenem. To už vím taky, že to k tomu moc není.

"Aha, to dává smysl," usoudím klidně, když mi oznámí, že není člověk. Nejspíš bych měla říct 'bohudík' jsem už seznámená ze světem za tím lidským. Většinou totiž ten svět není tolik pohostinný a přátelský. Jako příklad by měl stačit démon, který se mě snažil zabít po té, co jsem si od něj odpracovávala svobodu. Hajzl.

Damien nečekaně rychle změní téma ke mně. Podrbu se ve vlasech a dojde mi, že je mám pořádně zacuchané. Utíkání o život a následné operace zřejmě k trvanlivosti copu nepřispívají. Sundám si gumičku z vlasů, abych si je mohla rozpustit. Je to něco, co dělám, abych hlavně i sebe uklidnila. Něco, co můžu ovládat já.

"No, hm. Před rokem mě chytil a dal mi na výběr, buď si mou duši bude nárokovat, nebo si od něj odpracuji rok a pustí mě," vysvětlím tak nějak zevrubně. Ne, že bych mu hodlala lhát, to rozhodně ne. Chci pokrčit rameny, ale okamžitě mi do těla vystřelí bolest z ramena a já toho zalituji.

"Sakra, nehýbat, jo vím," pronesu si spíš pro sebe a chytnu se za paži prostřeleného ramene. Až teď mi dojde, že tady sedím jen v podprsence. Smůla pro všechny, kdo doufali, že mě uvidí se červenat, je mi to totiž víceméně jedno. Mám na sobě sportovní černou podprsenku, aby mi žádné kostice, nebo cokoliv neforemného nepřekáželo v práci. A díky vystupování v cirkusu jsem zvyklá na všemožně titěrné oblečky.

"Kde jsem to...? Jo tak. No a dneska jsem mu měla doručit poslední věc. Jo, to bych asi taky měla vysvětlit, kradla jsem pro něj. Ukázalo se, že moc práce pro bývalého cirkusáka v normálním světě není," usměji se a tentokrát se zastavím, než pokrčím rameny. "No a on se rozhodl, že jsem pro něj nebezpečný volný konec. Někdo od koho by se dozvěděli, kdo si mě najal."

Pokusím se olíznout si suché rty, ale v puse mám jako v poušti. Jemně si zkusím odkašlat, ale je to ještě horší. Navíc mám v ústech stále pachuť po mém vymalování podlahy.

"Mohla bych tě poprosit o nějakou vodu, nebo něco?" zeptám se slušně. Stále ještě nevěřím svým nohám, vím, co mi provedly posledně.

"Ale neboj, hodlám zmizet, co nejrychleji. Žádné kraviny, ani hraní si na hrdinu. Svojí část jsem splnila. Takže mi náleží teď svoboda. Seberu si jen svoje peníze a už o mně nikdy tohle šílené větrné město neuslyší. Jsem vděčný pacient a rozhodně nehodlám znevažovat tvou pomoc a doktorky práci."

V nemocnici
Azula

Damiene? Jsem překvapený tím, že mně osloví jménem. Poznala mně. Naivně jsem si myslel, že ne. Ovšem je pravdou, že v té chvíli měla jiné věci na starosti. Například to za každou cenu přežít.
”Ano, jsem.” Pronesu maličko rozpačitě. Nechápu proč bych neměl být opravdový?

Následující, co provede, mně překvapí asi nejvíc. Ještě nikdy mně nikdo neobjal. Ne, tak přátelsky jako ona. Vůbec nevím, jak na to reagovat a co s tím dělat. Tak jen stojím a ani se nehnu. Čekám, až se mně rozhodne pustit.
”Doktorka říkala, že bys s tím ramenem neměla hýbat.” Pronesu maličko káravě, ale nemyslím to vůbec špatně. Ač se mi tomu nechce věřit, tak mám o ni starost… a to nevěstí nic dobrého. Hlavně ne pro mně. Bude to totiž znamenat jediné. Její problémy se stanou i mými.

To jak mluví mně dostává. Jako kdyby jí na mně záleželo. Vůbec tomu nerozumím. A vzápětí ten výraz v jejím obličeji, který připomíná zatoulané štěně, kterému nemůžete odolat.
Krucinál.
A teď ke všemu pokládá otázky na které bude chtít znát nejspíše odpověď.
”Já… ehm… nejsem člověk. Na to, abych se vyléčil mi stačí chvíle.” Pronesu maličko nervózně a rukou si prohrábnu vlasy.

Zatraceně… nedělej to. Neptej se. Snažím sám sebe přesvědčit. Ale ta její přítomnost mi dělá problémy.
”Ale dost o mně. Proč šel po tobě vládce Chicagského podsvětí a shodou okolností do toho ještě démon?” Skvělé, prostě naprosto vynikající. Musel jsem se zeptat, že? K čertu. Že já se na to nevykašlu.

Noční můry
Damien

"Kam si myslíš, že jdeš, cirkusačko?" zazněl démonův hlas a já cítila, jak se mě něco tahá za nohu. Otočila jsem se na záda a nade mnou stojí ten obrovský démon ve své skutečné podobně. Tahá mě za nohu stále blíž sobě. Kopy, škubu sebou, hledám oporu. Nikde nic, čeho bych se mohla chytit, na co bych mohla vylézt.

"Je čas ukázat ti, co jsem pro tebe tam dole připravil," pronese ke mně. Pásy mě přichytí ke stolu a zvedli mě tak, že jsem jeho tvář měla nepříjemně blízko té své. Cukala jsem sebou, bránila se, ale stejně byl blíž a blíž a...


"Nééé!" křičím vyděšeně do tmy rozlévající se kolem.

Ale pak uslyším hlas, co nepatří démonovi. Zamžourám do tmy kolem sebe a ucítím, jak mě někdo hladí ve vlasech. Jak se snažím rozpoznat tu tvář, můj mozek začne pátrat víc v paměti ohledně toho, odkud ho znám a vyloví vzpomínku starou několik let.

"Damiene?" zeptám se tiše a překvapeně. Křik mě přejde a snažím se si dát věci do kupy. Po narkóze to jde ztuha. "Jsi to ty. Jsi opravdový," dodám vzápětí pomalu a usměji se. Nejsem blázen! Nevymyslela jsem si ho tehdy! Vážně mě všichni přesvědčili, že nebyl skutečný, přitom tu teď stál.

S energií, která mi byla jen propůjčená, se posadím a dřív než stačí odporovat jej obejmu.

"Au, jau, sakra," sykne hned sotva co moje rameno zasignalizuje, že bych jím neměla tak máchat. Ale stejně ho na pár vteřin podržím ve svém objetí. Nadechnu se jeho vůně. Oči pevně sevřené. "Myslela jsem si, že jsi mrtvý, nebo hůř, smyšlený! Vypařil ses a nikdo o tobě nemluvil!" vysvětlím rychle, než ho pustím. Na tváři ten překvapeně spokojený výraz, že jsem ho poznala a našla.

"Jak ses tak rychle z toho vyléčil? Naposled, co jsem tě viděla jsi byl skoro na pokraji smrti," začnu vzpomínat a hledat u něj odpovědi. Vydechnu a zavrtím hlavou. "Jsem ráda, že jsi v pořádku." Uzavřu vzpomínání z mé strany.

V nemocnici
Azula

Nechám doktorku, ať ošetřuje spící pacientku a přesunu se najít prostředky na mytí podlahy. Což se mi po chvíli hledání podaří. Napustím vodu a dám se do práce.
Když je to všechno hotové, tak vrátím věci zpátky a špinavou vodu vliji do záchoda. Nebyla by ze mně zas tak špatná uklízečka, ale toto je poprvé a naposledy, co něco takového dělám.
Skočím se zpátky mrknout na doktorku, která je už s pacientkou hotová.

”Vytáhla jsem střelu, která v ní zůstala. Potom jsem ji vyléčila. Ale neměla by s tou rukou tak týden hýbat.” Pronese a poplácá mně po rameni.
”Nech ji spát. Spánek je pro lidi důležitý. Klidně si ustel na lehátku vedle.” S tím se rozloučila a nechala mně se spící růžovkou o samotě. Jasně říkajíc, že azyl je pro nás otevřený do rána.

Chvíli si ji prohlížím. Vypadá vážně roztomile a nevinně, když spí. Nebudu lhát, že když jsme tehdy měli prohozené role a já byl ten zraněný, tak jsem se do ní hned zakoukal. To byl taky ten důvod, proč jsem na tu dohodu přistoupil. A teď se zase vidíme.
Pohladím jí po vlasech a vlezu si na volné lůžku. Zavřu oči a dovolím si trochu klidného spánku. Tady jsme v bezpečí a mám takový pocit, že spánek bude v dalších dnech pro mně učiněný luxus. Jen bych rád věděl, do čeho se vlastně namočila.

Nevím, jak dlouho jsem spal, když mně probudí křik vycházející od růžovky. Něco špatného se jí zdálo, dojde mi po chvíli co stojím na nohou s taseným nožem a marně hledám nepřítele.
Nůž schovám zpátky na své místo a dojdu k ní.
”Klid. Jsi v bezpečí. Nic ti nehrozí. Jsem tady s tebou.” Chlácholím jí a hladím jí přitom ve vlasech.

Hodný pacient
Zachránce a doktorka

"Ugh," vydechnu překvapeně, když mě zradí moje nohy a já se ocitnu v náručí svého zachránce. Opřu si o jeho hruď hlavu a na chvíli zavřu oči. Vážně cítím, že už se nikam nedostanu, ne vlastní pomocí. Unaveně vydechnu.

"Jen se na chvilku opřu, je to fakt pohodlné," zahuhlám tiše a vůbec se jim nemotám do jejich rozhovoru. Když ucítím postel pod sebou, opatrně se snažím nasměrovat tak, aby se mému zraněnému ramenu nic nestalo. I tak se bolí neustále.

"Hej, ještě se neznáme. Nemáš právo předpokládat, že dělám hlouposti," pronesu k neznámému a odložím batoh stranou. Už nic rozbytného v něm není. Jinak se z lehátka nesnažím ani trochu vstát. Naopak se položím a zavřu na chvíli oči. Promnu si unaveně kořen nosu.

"Díky, žes mě odtamtud vytáhnul," dostanu ze sebe unaveně ještě než vůbec přijde doktorka s injekcí. Nemám sice zatím tušení, proč to udělal, ale to, že mě protáhl stíny a dovedl k doktorce - i když asi ne lidské - mi dává naději na život. A toho já si cením. Těžko se totiž začíná nový život, když jste mrtví. Zadívám se znovu na svého zachránce, jestli mi nepřijde povědomí, nebo něco takového.

To mi pak překazí doktorka, když přijde s injekcí. Odvrátím zrak, když mi vpichuje injekci do ruky.

"Bolí to neskutečně a já jsem fakt vděčná za jakoukoliv pomoc," pronesu na svou obranu. Nicméně víčka mi už zase klesají. "A teď spát. Chápu. Dobrou."

Poslední slova už pronesu ztěžka a s radostí se poddám té únavě.