Andor.cz - Dračí doupě online

Tajuplná pomoc
Sandman

Přemůžu silný úšklebek a místo toho si znovu prohlédnu perlu. Přeci jen, nestává se každý den, že bych takové věci držela v ruce. Ještě když jsem pracovala pro démona, tak ano, ale dost rychle jsem ty věci prodávala, abych měla na živobytí. Perlu si důkladně schovám do kapsy kalhot, odkud by snad neměla vypadnout.

*Tak snad mi budeš k něčemu,* pomyslím si unaveně a z nějakého záhadného zvyku, co jsem dost možná okoukala v nějakém kouzelnickém čísle mého otce jako malá, si na tu kapsu dvakrát klepnu.

"Taky seš dost v pohodě, abys věděl," vytasím se na něj s širokým úsměvem. No, co jsem společenská, a nepřítel mého nepřítele, je můj přítel, a taky se mi svírá dost bolestivě žaludek sotva si představím, že i vládce říše snů stojí proti mě. Jsem šílená až sebevražedná, ale i tohle uznávám, že by bylo na mě až moc.

"Říkej mi Alice, protože budu bílého králíka následovat klidně i do nory," pronesu pobaveně, ale jdu k němu a k těm dveřím. "Díky za pomoct. Fakt si toho cením." Kývnu ještě na Sandmana, protože nemám jak se mu odměnit. Snad jen tím, že vykopu Temnotu z jeho říše. Ležérně zasalutuji dvěma prsty na něj.

"Tak zase někdy na viděnou," rozloučím se s ním a vydám se s hlubokým nádechem do světa Damienových snů.

Ve snové říší: Sandman
Zuli

”Řekněme, že to má pomoct ve chvíli, kdy ostatní selže.”Pokrčí rameny jako kdyby ti to tímhle měl vysvětlit.
”Jako perla to zatím takto vypadá, ale budeš to ty, kdo určí v co se to promění. Jsi ve snové říši, takže cokoliv je možné.”

Když mu upřímně řekneš svou odpověď na jeho tváři se objeví úsměv. Zřejmě je potěšen, že ses takto rozhodla.
”Výborně. Musím říct, že se mi líbíš.” Vypadá to, že bys mohla mít na své stráně vůdce této říše. Představa, že by se rozhodl jít proti tobě a ty bys měla proti sobě najednou dva mocné nepřátelé, je děsivá. To se však zdá se nekoná, protože se bytost natáhne ke dveřím, jako kdyby nevyseli ve vzduchu a sundá ti je dolů.
”Když si ke mně byla takto upřímná, tak ti dám ještě jednu radu. Když uvidíš bílého králíka, jsi za ním.” S tím ti otevře Damienovi snové dveře a nechá tě, abys do nich vstoupila.

Nezištný pomocník?
Sandman

Mám co dělat, abych nezačala okamžitě couvat, nebo utíkat, když se ke mně tahle mocnost sehne. Maximálně, co si dovolím, je odtáhnout se, tak jak to jde, aniž bych ztratila balanc a musela udělat krok zpět. Začnu se mračit, když se ve mě míchají pocity spojené s nejlepším snem a nejhorší noční můrou, co jsem kdy měla. Ušklíbnu se a nespokojeně se ošiju. Je mi jasné, že si mě teď skenuje a vůbec se mi o nelíbí...

"Já bych řekla, že obojí. Ale víc jsem hloupá, to beze sporu," odvětím s dalším úšklebkem a přeci jen udělám drobný půlkrok zpět. Říkám si, že je to pro lepší stabilitu, ale dost možná lžu sama sobě. Překvapeně hledím na nataženou ruku místního vládce této sféry, než se odhodlám a natáhnu k němu jednu ruku. S ještě větší nedůvěrou pak hledím na tu perlu, co mi dal do ruky.

"Co to je a jak to můžu použít?" zeptám se ho na rovinu a řekla bych, že i dost prakticky.

Jeho otázka přeruší moje prohlížení si perly. Zkoumavě se zadívám na něj.

*To jako se mám vytasit s dojemným a odhodlaným příběhem?* napadne mě. Ale pak to zavrhnu. Tohle nejsem já.

"Protože drží v moci mého parťáka. A já mu dala slovo, že se o něj postarám. A navíc, pokusila se mě zabít, a tím mě dost nakrkla. Ale nejvíc tím, že je to fakt zákeřná mrcha a mučí lidi, když jí nejsou po vůli. A obzvlášť mi to vadí, když to dělá Damianovi," vysvětlím své pohnutky a s posledním slovem ukáži ke dveřím, o nichž jsem přesvědčená, že jsou Damiena.

Ve snové říší: Sandman
Zuli

”Hmmm… ve spárech Temnoty, říkáš?” Trošku se sníží, aby se ti mohl podívat upřímně do očí. Zřejmě si ho opravdu zaujala. Jako kdyby přemýšlel nad tím, co s tebou má udělat. Jeho oči jsou zvláštní, vypadají jako samotná černočerná tma a zároveň září jako hvězdy na obloze.

Cítíš se celkově v jeho přítomnosti zvláštně. Jako kdyby se ti měl splnit ten nejniternější sen a zároveň dávno zapomenutá noční můra. Nemluvě o tom, že máš zvláštní pocit, jako kdyby ti viděl do duše a odhalil všechno, co tě trápí nebo to co ti dělá radost.
”Nevím, jestli tě mám považovat za velmi odvážnou nebo za naprosto hloupou.” Na chvíli se zarazí. ”Je pravda, že hranice je opravdu tenká.” Rozhodne se, že tě dál nebude trápit a zase se narovná. Něco ti říká, že v jeho říši by mohl být klidně velký jako třeba Eiffelova věž.
”Avšak řekl bych, že mnou cloumá zvědavost. Smrtelník ač neobyčejný má v úmyslu svádět v mé říši souboj s mocností.” Na chvíli se odmlčí a jako kdyby nad něčím chvíli přemýšlel.
”Je pravdou, že se mi její přítomnost, zde poměrně nezamlouvá. Takže…” Hrábne do kapsy svého pláště a vytáhne z něj něco, zatím to drží v ruce a nejspíš to je něco poměrně malého.
”... zde ti něco dám, co by ti mohlo pomoct. Radím ti, abys to použila, když všechno ostatní selže.” S tím k tobě natáhne ruku s úmyslem ti tu věc dát. Pokud to přijmeš, tak spatříš opravdu nádhernou perlu.
”Proč to vlastně děláš?”

Záchranná sólo akce
Sandman?

Vlastně mi vyhovuje, že už John nezvládne odpovědět. Jsem si jistá, že nic, co by mi řekl, by mi nepřidalo na kuráži, ani by mě nepotěšilo. Není to prostě ten typ, který by uměl použít svá slova k povzbuzení ostatních. To se u těch, co jsou dost odloučeni od většiny společnosti stává, mají svoje bádání a nemusí řešit ty přízemní věci jako spolupráce a starání se o jiné lidi.

*Jen doufám, že mě nenechá spadnout na zem a rozbít si hlavu,* probleskne mi hlavou, když přestanu vnímat můj svět.

Zmateně zamrkám a rozhlédnu se kolem, když se kolem mě objeví poušť a desatero dveří visící ve vzduchu. Všechny přejedu pohledem, ale zaujmou mě nejdřív ty s pavučinou. Cítím, že jsou to moje dveře. Automaticky se k nim rozejdu, protože jsem vždycky byla děsně zvědavá, a tohle přímo volá po prozkoumání! Jenže se pár kroků od nich zarazím a podívám se na ty černé dveře naproti. Byly skoro celé pohlcené černou temnotou, ale jedno místo se urputně bránilo a odhodlaně zářilo temnotě navzdory. Ušklíbnu se.

"Tohle je skoro moc jednoduchý tě poznat..." brouknu si tiše pro sebe.

Než stihnu vykročit směrem k těm dveřím - nemám pořádně plán tak nač nejistě přešlapovat na místě - zastavím se, protože se tu objeví někdo nový. Ustoupím automaticky půlkrok dozadu, napůl připravena utéct, napůl bojovat. Dovolím si přejel ho celého pohledem, když vidím, že mluví a nechystá se hned zaútočit. A hlavně, taky mu dodává důvěryhodnosti, že to není Temnota.

"Omlouvám se, o velký," odvětím dřív, než se stačím zarazit. "Ale potřebuju zachránit svého přítele, co je ve spárech Temnoty. A bylo mi řečeno, že je jen tahle cesta... Slibuju, že zkusím nenadělat žádný bordel, když ji z něj budu vykopávat...?"

Ve snové říší
Zuli

Nejspíš jsi byla připravená na to, že nápoj bude neskutečně hnusný. Vlastně není zas tak strašný, kdyby se tam ještě přidal cukr, tak by byl sice o něco pitelnější, ale dal se.
John na tvoje slova nezvládne reagovat, protože hned po pár doušcích se ocitneš úplně někde jinde.
Místo kde se nacházíš by se dalo nazvat asi jedině a to pouští. Všude kam se podíváš tak vidíš písek. Zhruba ve výšce dvou metrů nad zemí visí ve vzduchu dvacet dveří, deset na každé straně. Každé dveře vypadají jinak. Jedny jsou staré jako sám čas. Další jsou porostlé břečťanem, jiné jsou zase zdobené. Cítíš, že jedny jsou tvé. Je na nich vyobrazená pavučina jako síť. Ale ty momentálně nepotřebuješ. Zvědavost co v nich je se o tebe sice pokouší, ale když se k nim blížíš tak zjistíš, že naproti těm tvým jsou dveře Damiena. Jak jinak. Jsou to černé dveře, kde uprostřed žhne světlo, které bojuje s tou temnotou. Aspoň tak si to zvládneš přeložit. Prostě víš, že to jsou jeho dveře.

Jak tam tak stojíš, tak se z ničeho nic zhmotní před tebou postava. Je to muž velmi hubený, bledý jako kdyby nikdy nebyl na slunci a vysoký zhruba dva metry s černými vlasy a zvláštníma očima. Jeho oči nejsou jediné zvláštní, je to i jeho plášť, který vypadá jako obloha v té nejtemnějšího noci, kdy městké světlo nebrání úžasnému pohledu na hvězdy.
”Copak děláš v mé říši, maličká?” Zeptá se tě chraplavým a zvláštně melodickým hlasem. Cítíš, že máš co dočinění s další mocnou entitou. Vzhledem k tomu, že se nacházíš ve Snové realitě, je docela jasné kdo bude on.

Rozjímání nad životem
Mal

"Myslím, že na tom něco bude. Vzpomeň si na svůj život před tím než jsi umřel. Uměl jsi ocenit hezkou klidnou chvíli? Uměl jsi před touhle apokalypsou si vychutnat fakt, že máš ledničku s chlazenými pivy, telefon, co ti po zmáčknutí pár tlačítek vykouzlí za pár minut na prahu jídlo? A teď, po tom všem... Myslím, že cokoliv z toho bys bral jako malý zázrak. Já teda rozhodně..."

Zasměji se, když Carlose nazve bubákem.

"Jo, a měl by být i tvůj, Bambusový domeček pro panenky nezískal jen tak..." pronesu pobaveně, ačkoliv tato historie není moc veselá. Nicméně, jakmile se zvedne a začne hledat jídlo, navléknu si aspoň pár kusů oblečení. Sedím pak v tureckém sedu na špinavé matraci, která byla našim malým rájem poslední dva dny. Nebo tedy aspoň poslední noc. Oplatím mu polibek a pak se slastně protáhnu. Nic už mě vlastně nebolelo.

"To je jedna z výhod toho, že jsem jedním z božích bojovníků. Máme neskutečnou regenerační schopnost," pronesu jako samozřejmost, ačkoliv já sama jsem překvapená tím, jak moc jsem se za poslední den zahojila. Začnu jíst svou část snídaně. "A co ty? Jak se cítíš? Ziky stále není v dohledu?" ptám se. Ne, že bych démoního společníka teď potřebovala, ale jde mi o to, jestli delší "nepřítomnost" démona, Malcolma nijak nepoškodila.

Do boje, vyzbrojena city... a baterkou
John

Hlasitě si povzdechnu a promnu si kořen nosu. Tenhle úkol se zdál čím dál tím horší. Já půjdu proti mocné bytosti vybavená pozitivními pocity a baterkou. No to mě teda potěš koště. Jestli tohle přežiju, bude to fakt zázrak. I když vlastně ne, můžu umřít, jen to nemůže být víc jak osmkrát... Pohledem najdu spícího Damiena a zavrtím hlavou.

*Tohle tě přijde ještě draho,* varuji spícího Damiena.

"Dobře. Fajn. Tak jo. Dobré pocity a světlo. A tak porazím Temnotu, která bude ovládat celou realitu. Jasně. Brnkačka. Fajn. Tak mě tam hoď, ať už to máme za sebou," pobídnu Johna a natáhnu se pro ten dozajista odporný nápoj. Z Johna tahat informace je za trest, a tak se rozhodnu to prostě nějak zkusit.

Když všechna znamení říkají jedno
Joleene

”Opravdu si to myslíš?” Zamručím a otevřu oči, abych na ní mohl upřít svůj zvídavý pohled. Možná na tom bylo něco pravdy. Stále jsme proti něčemu bojovali, že je velmi pravděpodobné, že nic jiného neznáme. Nemluvě o tom, že jediné místo, které by se dalo považovat za bezpečné je Chicago kousek od nás. A nejsem si vůbec jistý, jak dlouho bezpečné zvládne být.
Zatraceně… je potřeba, abychom něco udělali. Abychom se zase snažili zachránit svět.
”Jo, to by si určitě přišel.” Uchechtnu se té představě Carlose s brokovnicí a náslend si povzdechnu. Nelíbí se mi, že má v tom co říká pravdu.
”Nepovídej. Takže Carlos s brokovnicí je tvůj bubák.” S tím se posadím a protáhnu se.

”Samozřejmě, má nejdražší.” Vyhoupnu se na nohy, provedu úklonu a následně se došourám k batohu ze kterého vytáhnu poslední zásoby. I ty mi potvrdí, že tady nemůžeme být delší dobu.
Krucinál… jak já nesnáším všudypřítomné znamení. Vezmu jídlo a vodu, následně se k ní posadím zpátky a rozdělím jídlo mezi nás dva.
”Vypadáš teď opravdu dobře. A ta chuť k jídlu je toho důkaz.” Zazubím se na ní a následně si ještě ukradnu polibek, než se pustíme do jídla.

Povídání před snovou říší
Zuli

Zhluboka se nadechne připraven něco říct a když zazní tvá přísaha, tak pusu zase zavře. Zavrtí hlavou a rukou si promne kořen nosu.
”Ano, láska je velice silná a mocná zbraň. To se nedá vyloučit. Na druhou stranu, je to Temnota. Takže cokoliv co je opakem temnoty, jí dokáže silně ublížit.” Dodá a raději od tebe udělá pár kroků dál, kdybys ho přece jen chtěla opravdu praštit.
”Celkově pocity radosti, štěstí a prostě ty kladné, jsou naprosto mocnou zbraní. Čím víc jich je, tím víc jí to může ublížit… no a samozřejmě jí může ublížit takové světlo, že?” Pokrčí rameny. Zase pronese nějaká nesmyslná slova, kterým něco v tobě rozumí a je schopno to použít. Zároveň ti to tlumočí, že se jedná o kouzlo vyvolání světla.
”Nicméně pozor s používáním. Jen tak se neříká, že magie má svou cenu. Tou cenou je energie. Záleží na tom, jak moc je kouzlo silné. Takže s používáním tohoto kouzlo šetři a dělej to s rozumem. Když tak neučiníš, můžeš se snadno unavit.”