Andor.cz - Dračí doupě online

Lady Marmalade
Joleene

”Nevím, taky na to koukám a nemám slov.” Pronesu k Joleene, která je z toho stejně hotová jako já, jak se na první pohled zdá.

”Za to může Simon, má skvělé přesvědčovací metody. Dozvěděl se od ní, že zná spoustu muzikálu a že je má ráda… a tak se s ní vsadil. No a výsledek vidíte.” Zasvětí nás do toho víc Carlos.
”Taky za to může fakt, kolik toho vypila. No a Lil zas nebylo tak těžké přemluvit. Ta je pro každou zábavu, takže ta tam šla více méně dobrovolně.” Dodá Vidocq.

”No, není to naše hrdinská andělská prdelka?” Pronese Gabriela do mikrofonu, poté co skončí aplaus. Oukej, musí mít opravdu solidně popito. Obzvláště, jak se u toho tváří. Ona se totiž usmívá a nikoho přitom nevraždí. Je na to opravdu zajímavý pohled.
”Pojď sem, kočko, na pódium za náma. Je tu jedna písnička, kterou si musíš s námi střihnout. Protože toto se už nikdy, chápete nikdy, nebude opakovat.” To nikdy zdůrazní, aby všem bylo jasné.
”A to Lady Marmalade. No, tak šup, šup. Bavíme se, sakra ne?” A s tím začnou první tóny písničky.
”A já budu rapovat za tu černošku.” Vloží se do toho Simon a zazubí se. Nevím proč, ale začne mně strašně svědit pěst a nejraději bych mu do toho úsměvu šlápl. Místo toho natáhnu ruku a vyčaruju do ní pití v kokosáku, pořádně se napiju.

Zase zpátky mezi ostatními
Mal a spol

Nejsem si tak moc jistá, zda jsem to na něm poznala nějak svými andělskými schopnostmi, anebo za to mohl fakt, že když vyslovil ta slova, věděla jsem, že bych já udělala něco podobného. Jistě, neptala bych se ho takhle, ale dala bych té druhé holce najevo, že její snažení je u konce a já završila tažení na cíl a hrad už je obsazen.

Všechny myšlenky na hájení si území a další takové neřesti lidí a nelidí ve vztahu nechám stranou, jakmile spatřím současné vystoupení. Obdivně, ale tiše hvízdnu, když to vidím a zapluji na židli vedle Carlose.

"Vážně to je ta Gabriela, co známe?" zeptám se spíš pro sebe, její proměnou jsem překvapená nejvíce. Znám ji totiž jen jako rigidní vážnou archandělu. Tedy, krom toho jednoho opíjení se a polibku. Ale ani o jednom nehodlám mluvit, pokud to sama anděla nezačne řešit.

Okamžitě se natáhnu na stůl pro drink a celá u vytržení to sleduji. Na konci vystoupení nadšeně zapískám a zatleskám. Opět se vesele bavím.

"Tak to je naprostá bomba," uznám vesele a dopiji drink jen abych si mohla vzít další.

Pokračování v zábavě
Joleene

”O čem to mluvíš?” Tvářím se zaskočeně a vůbec to nehraju, jelikož mně dostalo to, že si toho všimla.
Je přece anděl, zatraceně. Na ni si jen tak nepřijdu. Zkusit jsem to, ale prostě musel. A zdá se, že to dopadlo i dobře.
My lidé prostě zkoušíme, co všechno nám vyjde.

”Dobře. To zní jako velmi dobrý plán.” Vykouzlím na své tváři úsměv. Vlastně jsem nad míru spokojený. Myslím, že to ani jinak nejde, po tak skvěle strávených chvílích.
”Neboj, nemám je rád.” Jenže skoro všechny písničky se točí kolem lásky. Zatraceně.

A tak jsme se spolu vydali, kde stále pokračovala zábava v plném proudu.
Nebyl to však Carlos a ani Vidocq, kdo stál na pódiu a zpíval. Nepřekvapovalo mně, že na pódiu byl Simon, který uváděl scénu z filmu Chicago a to Cell block tango, kterou předváděly společně s ním upírka a andělka.

"Pop!
Six!
Squish!
Uh Uh
Cicero
Lipschitz!"
Obě na sobě měly úplně stejné oblečení, jako v té scéně. Bylo to dech beroucí, jak si uměly poradit s tím, že jsou na to jen dvě a dělí se obě o Simona, který si to náramně užíval.

"He had it coming
He had it coming
He only had himself to blame
If you'd have been there
If you'd have seen it"

Musel jsem si z toho sednout na židli, jak mně to dostalo a nebyl jsem jediný. Carlos na to úžasle zíral a Vidocq s nimi tiše zpíval.

Zraněný bodyguard
Cat

”Sám vlastně nevím. Co se změnilo.” Pronese upřímně a pokrčí rameny.
”Částečně za to může fakt, že se dostali až na moje území a já o tom neměl ani tušení. Rád bych jim dal za vyučenou.” Bylo na něm vidět, že ho to vážně rozčilovalo. Stejně jako ho neskutečně sralo to, že nemohli aspoň z jednoho vymlátit informace. Bylo na něm vidět, že je přesvědčený o spojitosti mezi těmi, co po vás šli a těmi, co unesli tvoje rodiče.
”Nemluvě o tom, že vás ke všemu ještě napadli, když jsem vám zaručoval bezpečný odchod.” Prohrábne si rukou vlasy.
”A taky v tom možná je i troška toho, že bych nerad, aby se mé neteři se kterou se konečně setkávám, něco stalo.” Přizná se.
”Chtěl jsem za vámi poslat někoho, kdo vás bude sledovat. Úplně mi ta rodina ukradená není.”

Přání a podmínky
Mal

"Vím, o co ti jde," prohlásím skoro hned, když na mě začne zkoušet ty svoje štěněčí oči. Přes ramena si opět nechám vyčarovat tu příjemnou tenkou doku, kterou jsem měla, když jsem od společnosti odcházela. Líbí se mi její měkkost a hebkost. Spokojeně se do ní zachumlám.

"Je to strašně malicherné chování, to víš, že jo?" dodám ještě. Naschvál se vyhýbám větám jako 'nemáš se čeho obávat' a 'Simon nikdy nebyl tvoje konkurence', protože by to prostě a jednoduše byla lež.

"Nech mě se zase trochu opít a pak si zazpíváme," rezignuji ale po chvilce s povzdychem a usměji se. "Ale žádnou táhlou slaďárnu, jasné?"

Minulost v přítomnosti
~Kaetenay~

Ethanův smutek byl tak silný, že smetl mé vlastní pocitu a zanechal pouze palčivou bolest ze ztráty někoho blízkého. Možná nakonec chápal, čím si procházím jenom to před světem skryl. Nechtěl si své selhání připomínat a odmítání bylo mnohem jednodušší než přiznání si, že nedokázal pomoct a nic nebyla jeho chyba. Kéž bych sama věřila, že zmizení mých rodičů není má chyba. Třeba jen měli nějakou práci a neměli čas to říct mě ani Johnnymu.
Nebuď tak naivní, vlče sice neumělo mluvit, ale věděla jsem, že tohle by mi řeklo, kdyby umělo.

Znaveně jsem otevřela oči. Potlačila jsem nutkání si pořádně zívnout a že touha to udělat byla opravdu obrovská. Byl to strýček a stále jsem nechápala jeho změnu. "Kdyby tu byla," šeptla jsem smutně a opřela se lokty o stůl. "Proč tak najednou?" zeptala jsem se. "Předtím to vypadalo tak, že mi pomoct nechceš," musela jsem se zeptat. Doufala jsem, že jej tím nenaštvu, ale bylo to divné. S tímhle jsem byla tak trochu po taťkovi.

Pokračování v zábavě
Joleene

”To je možná dost reálné.” Taktéž se pousměji a zvednu se na nohy. Nechám si při tom pohybu přičarovat černé tepláky a černé tričko, do té doby jsem sobě měl aspoň plavky.
”A co kdybychom si mi dva střihli nějaký duet? Když už jsi spatřila můj skrytý talent?” Napadne mně. Možná maličko žárlím na to, že byla na pódiu s ním.
”Nějakou známou odrhovačku?” Zeptám se jí a vykouzlím na své tváři prosebný výraz. Začínám mít pocit, že mu nějak není schopná odolat a tak toho maximálně využívám.
”Bude to sranda.”

Zraněný bodyguard - jeho vzpomínka?
Cat

”Ethane, Ethane. Kam jdeš?” Zeptala se s neskrývanou starostí starší žena tmavší pleti, která se z ničeho nic před tebou vyloupla. Najednou jsi totiž stála v kuchyni a neseděla v baru na židli kousek od těla tvého bodyguarda, kterého ses snažila vyléčit. Tohle musela být nějaká jeho vzpomínka, protože jsi spatřila mladého chlapce, který mu byl velmi podobný. Tak takhle vypadal Ethan, když byl mladší. Vyzařovala z něj energie a nepůsobil vůbec jako ten bručoun, kterého jsi znala.
”Vím, že je naživu. Musím ho z tama dostat.” Pronesl rozhodně chlapec, který tomu věřil, i když někde hluboko uvnitř tušil, že pravda je naprosto jiná.
”Dostali ho, lovci… je mrtví, chlapče. Oni nenachávají takové jako jsme my naživu.” Žena stále trvala na svém.
”Ne, není. Nemůže. Je to moje jediná rodina, kterou mám.” Cítila jsi jeho bolest, jako kdyby byla tvou. Jak mu srdce pukalo z toho, co říkala ta moudrá žena. Neposlouchal to, co mu říkala a místo toho se vydal na záchrannou misi.

Položená ruka na tvém rameni tě probudila zpátky do reality, byl to strýc, který ti podával kávu. Musela jsi na malou chvíli usnout vyčerpáním a díky napojení ses dostala do jeho vzpomínek.
”Zachránila jsi mu život, děvče. Tvoje matka by v této chvíli byla velmi hrdá.” Usměje se a posadí se ke stolu.
”Vážně nevím, co se jim stalo. Ale rád bych ti pomohl s pátráním.”

Medvědí spánek
~Ethan + strýček a jeho banda~

Ani jsem nedoufala, že by mi někdo přišel na pomoc, ale strýček byl jako vyměněný. Najednou se staral a já poslechla každé jeho slovo, co řekl, protože jsem o O'Connora měla strach.
Následovala jsem všechny dovnitř. Strýček mě informoval, co bude dělat a já přikývla: "Dobře," nadechla jsem se a přemístila se k hlavě medvěda. Nechtěla jsem překážet, a navíc jsem musela nějak stimulovat jeho orgány, které můžou každou chvíli vypadnout a nejlepší zdrojem je mozek.

Podívala jsem se na láhev s povytaženým obočím. Položila jsem ji vedle, protože jsem musela být stoprocentně soustředěná. "Kývnu, jak budeš moct," dodala jsem, než jsem položila dlaň na medvědovo čelo a druhou na rameno, i když jsem se musela překlonit, protože byl opravdu obrovský. Nechala jsem odplout všechny myšlenku. Prostě na nic nemyslet. Pak jsem ve svém nitru našla zdroj moci, která mi kolovala v žilách díky mé matce, té díky její babičce a tak dále. Nikdy jsem se neptala, kam až sahá naše minulost.

Magie jde někdy cítit jako lehké šimrání, někdy to je exploze řinoucí se z těla. Nyní to bylo jen šimrání, protože jsem po nikom nechtěla házet ohnivé koule nebo tak. Stejně by mi to ani moc nešlo. Dýchala jsem pomalu a pravidelně. Používání magie je často pouze o pocitu, takže i když svět Harryho Pottera miluju, tak je to trochu padlé na hlavu. Na druhou stranu používání slov usměrňuje myšlenky, a nakonec se udělá to, co chcete. Alespoň mě to učila mamka a používala jsem je i nyní. Šeptala jsem je potichu a cítila, jak magie koluje mým tělem až ke konečkům prstů a pak se vlévala do těla medvědodlaka.

Abych se ujistila, že bude O'Connor v pořádku, musela jsem se na něj, jednoduše řečeno, naladit. Musela jsem se s ním mentálně propojit, abych dokázala jeho tělu říct, že všechno bude v pořádku.
'Ethan...' zaslechla jsem jméno svého otce. Ne, to nebylo na mého otce...

Otevřela jsem prudce oči a uvědomila si, že na mě strýček mluví. "Uh, myslím, že jo," prožila jsem něco, co jsem nečekala. Nevarovala mě předtím mamka? Vydechla jsem a šla jsem si sednout na nejbližší židli. Musela jsem vypadat dost strhaně.

Prozatím ano...
Mal

Nelíbí se mi, že se Mal vrhá zpět do práce, od které chtěl odejít, ale utěšuji se tím, že je to jen teoretická práce. Do pekla s námi nepůjde, i kdyby chtěl, což určitě nechce. Jsem dostatečně paličatá a schopná, abych mu ty nejpitomější věci vymlátila z hlavy. A tohle patří k nim.

"Carlosův učedník? Nevím, jestli jsi něčeho takového hoden. Je to velká čest být zaučován takovým mistrem," ušklíbnu se pobaveně nad tou představou Mala, jak běhá po kuchyni v bílé zástěře a na všechno Carlosovi odpovídá "Pane, ano pane!".

Snažím se odhadnout kolik toho hodlá pro tenhle pokus obětovat. Co z těch předchozích řečí byla jen náplast na případné mé odmítnutí a co z toho bylo skutečné velké přání. Díky tomu promarním příležitost jej políbit a místo toho se ujme iniciativy on. Oplatím mu polibek a pak se odtáhnu.

"A teď, když to není poslední noc, tak co kdybychom se vrátili zpátky? Stejně jsi unavený a třeba ještě uvidíme zpívat Carlose nebo Vidocqa," pousměji se. Další vtipná představa.