Povídání před snovou říší
Zuli

Zhluboka se nadechne připraven něco říct a když zazní tvá přísaha, tak pusu zase zavře. Zavrtí hlavou a rukou si promne kořen nosu.
”Ano, láska je velice silná a mocná zbraň. To se nedá vyloučit. Na druhou stranu, je to Temnota. Takže cokoliv co je opakem temnoty, jí dokáže silně ublížit.” Dodá a raději od tebe udělá pár kroků dál, kdybys ho přece jen chtěla opravdu praštit.
”Celkově pocity radosti, štěstí a prostě ty kladné, jsou naprosto mocnou zbraní. Čím víc jich je, tím víc jí to může ublížit… no a samozřejmě jí může ublížit takové světlo, že?” Pokrčí rameny. Zase pronese nějaká nesmyslná slova, kterým něco v tobě rozumí a je schopno to použít. Zároveň ti to tlumočí, že se jedná o kouzlo vyvolání světla.
”Nicméně pozor s používáním. Jen tak se neříká, že magie má svou cenu. Tou cenou je energie. Záleží na tom, jak moc je kouzlo silné. Takže s používáním tohoto kouzlo šetři a dělej to s rozumem. Když tak neučiníš, můžeš se snadno unavit.”

Bohužel, pro nás žili šťastně až do smrti neplatí
Mal

"Jo, to bohužel nejde," zachraptím v odpověď a ještě chvíli odmítám vůbec otevřít oči. Nehodlám se vzdát své chvilky klidu a jeho tepla nijak rychle.

"A nevím, kdo to řekl, ale byl to nějaký filosof. A ten tvrdil, že si umí lidi užívat jen ty nejpomíjivější okamžiky v životě. Cokoliv trvalého a stálého v jednom otupí, a pak už to nemá svoje kouzlo," zadoluji v paměti rozhovor s jedním už dávno mrtvým mužem. Zazívám si do dlaně, než konečně otevřu oči a zamžourám na něj. Nadšeně se na něj usměji a vtisknu mu pusu na tvář porostlou vousy.

"A co hůř. Já bych měla za pár dní oleženiny," pokračuji pobaveně. "Jo a pokud nedorazím na večerní schůzku s Carlosem, tak by si tě přišel podat. A já se dokážu postavit i peklu samotnému, ale před rozlíceným Carlosem s brokovnicí bych tě neubránila. Ani bych se nesnažila. Když se mračí, tak mi nahání strach."

Ano, už zase žertuji a cítím, jak jsem opravdu zdravá. Rány na těle se zahojily a to, co ve mě od vyvržení z pekla chybělo, jako kdyby se najednou vrátilo a zacelilo. Netuším, jak to popsat, ale přišlo mi to jako restart, jako moje druhá šance. Joleene 2.0.

"Ale můžeš nám to ráno ještě zpříjemnit a odvalit se pro vodu a jídlo. Mám příšerný hlad."

Laciné triky
John

Protočím nad Johnovým trikem oči. Z takového kouzla bych nebyla odvařená, ani kdyby mi bylo pět. Vyrůstala jsem v kouzelnické rodině a tohle se sem fakt nehodilo a bylo to dost laciné. A tak se ani nesnažím skrývat to protočení očí. Co laciný trik ale nebude, je má cesta zpátky. Slova, která se mu linou z úst mi nepřipadají lidská, a tak nechápu, kde se ve mě bere ta jistota, že si je zapamatuji a zvládnu je zopakovat. Budu asi muset prostě věřit, že to má John ošetřené. Přejedu si zamyšleně palcem po novém tetování a pak si minci dám do úzké kapsy kalhot. Pro jistotu, že tam je, na ni ještě poklepu.

"Ne, nerozmyslím si to. Chci Damiena oprostit od Temnoty, ať to popisuješ jakkoliv děsivě, jdu do toho. Záleží mi na něm," odpovím odhodlaně a podívám se zpříma na Johna. Žádné hluboké vyznávání citů k jeho synovi nehodlám provádět, neslzím tady jako nějaká náctiletá holčička, ani ženská ve středním věku, která si myslí, že na ni čeká někde její Massimo. A tak svá slova vyřknu jako obyčejnou konstataci faktu, nic emočně poblázněného.

"Znáš jí dlouho. Měl bys vědět, co na ni platí. Čím ji překvapím. Čím ji rychle knock-outnu. Co bude na mé straně? A přísahám, že jestli řekneš, že láska tak ti zlomím nos," varuji Damenova otce napůl vážně.

Pokud to je s tebou, tak nikdy není dost
Joleene
S úsměvem na rtech se pomalu probouzím. Ve své blízkosti cítím přítomnost milované osoby, která zdá se ještě spí. Víc se k ní přitisknu. Je to naprosto dokonalý pocit, který jsem za tu šílenou dobu naprosto zapomněl.
Na tváři se mi objeví slabý úsměv, když si uvědomím, že předchozí noc byla opravdu dokonalá.
Samozřejmě jsem neodolal možnosti pokračování a to obzvláště, když jsem se mohl konečně na ni dívat. Musím říct, že to byla opravdu jízda a já jsem za tohle celé byl fakt vděčný.
O to víc mně těšílo, že jsme pomalu v klidu probírali, aniž bychom museli rovnou zaplatit za tyhle velmi příjemné chvíle. Bylo mi naprosto jasné, že to nebude jen tak. Až vyjdeme z tohoto útočiště, tak budeme muset platit velkou cenu. Čím víc jsem si to uvědomoval, tím víc se mi do toho nechtělo.
”Teď bych si přál mít jedinou schopnost a to zastavit čas.” Zabručím tiše, stále k ní přitulený se zavřenými očima.
”Vím, že to není nejideálnější bydlení a vůbec… ale teď mi to přijde jako nejdokonalejší místo.” Dodám ještě. Cítím se přitom jako kdybych byl malý hoch a máma mně nutila vstávat do školy…
Prosím… ještě pár minut. Ještě chvíli…

Povídání před snovou říší
Zuli

”Dobrá otázka…” Prohlásí a následně k tobě přistoupí, aby mohl trikem z tvého ucha vytáhnout minci, kterou ti následně dá. Nemohl si to prostě odpustit.
”Tohle je tvoje cesta zpátky. Hlídej tu minci jako oko v hlavě. Když se budeš chtít vrátit řekneš magická slova, která ti samozřejmě sdělím a minci hodíš do vzduchu. Vytvoří portál a tím musíš projít. Dávej si však pozor, že s tebou nikdo další nejde. Jinak by tohle vymítání bylo naprosto zbytečné. Takže nejlepší bude, než půjdeš z toho místa se někde zavřít.” Dává na ta slova patrný důraz. Čím dál zajímavější.
”A teď k těm slovům.” Následně pronese něco, co bys nebyla normálně schopna vyslovit natož si to zapamatovat. Ale co zřejmě díky tetování v té hlavě zůstává a jsi si jistá, že když to budeš potřebovat vyslovit, tak to vyslovíš naprosto bez problémů. Vlastně kdyby se tě na to někdo zeptal v noci, tak bys je byla schopna vyslovit bez problému.
Takže to vypadá, že to tvoje magické tetování má spoustu skvělých vychytávek. Tak snad to bude všechno fungovat.
”Ještě něco bys měla? Teda pokud si to nechceš rozmyslet?”

Jednou je málo, dvakrát je dost?
Malcolm

Během chvíle v jeho náručí vnímám, jak moje vědomí chce pomalu odplouvat do říše spánku, a jak mě vlastně na těle už téměř nic nebolí. Zkusmo přejedu prsty po předtím poničené tváři, a když mi dojde, že jsem se skutečně již pokročile zregenerovala, příjemně mě to překvapí. Usoudím, že už na mě nebude tak moc odpudivý pohled, jako tomu bylo předtím, a tak se k Malovi natáhnu pro další polibek.

"Už se můžeš dívat," zašeptám, zatímco se zvednu nejdřív na lokti a následně si přelezu na Mala.

Pokud ještě Ziky je mimo hru a pokud je Mal pro - jakože opravdu nečekám, že by nebyl - tak se tentokrát uzmu role průvodce do vzdálených kosmů a dovedu nás k další ochutnávce slasti světů. I tentokrát si to užívám, snad o něco víc, protože teď už vím, že mě Mal skutečně vidí, že nejsme tolik závislí na vlastní představivosti.

Vyčerpaní se opět k sobě stočíme. A tentokrát cítím touhu usnout ještě silněji. Podle pravidelného oddechování, jež cítím ve vlasech poznám, že Mal už je v tomto kroku přede mnou. Zvednu k němu pohled a chvíli se na jeho klidnou a spokojenou tvář dívám. Něžně jej pohladím po vousech prsty.

"Male, myslím, že až umřeš, tak to taky nepřežiju," svěřím se mu tak tiše, že sotva já sama slyším svůj hlas. Nechci ho tím budit, nechci, aby to nikdo slyšel, ale přesně mám potřebu tu největší pravdu, co cítím, vyslovit.

A až tehdy, unavená, rozjařená novými intenzivními pocity a samotnou smrtelností, usnu v jeho náručí a vím, že žádný ze dní, co nás čeká, bude splátka za tuhle krásnou chvíli. A snad i předplacení pro nějakou další takovou chvíli. Snad. Jednou... Možná...

Vážně mizerné briefing
John

*Super, takže můžu osmkrát umřít. Kdo by o něco takového nestál,* ušklíbnu se nad tou informací od Johna. Rozhodně to není tak povzbudivé, jak si možná myslel. Já nikdy nebyla na předělávky. Prostě člověk trénoval, co mohl a pak to provedl tak nejlépe, jako svedl. Žádné znovu a lépe. Ne, bylo jen jednou a co nejlépe. Jenže je mi jasné, že možná budu za ty životy navíc ještě ráda.

*Jasně, soustřeď se na citové pouto. Je tohle skutečný úkol, nebo chce jít John Damienovi na svatbu, a tak mu dělá dohazovačku?*napadne mě další trochu jedovatá poznámka, kterou naštěstí neřeknu nahlas.

"Au!" syknu nahlas a bolestivě cuknu rukou. Samozřejmě, že se pokusím si zranění hned prohlédnout. Nejsem ani moc překvapená, když tam uvidím runy. Rozumím tomu sice jako osel násobilce, ale tak nějak jsem magické klikyháky čekala.

"Je slušné děvče požádat, než do ní začneš čímkoliv rýt," zabručím nakonec, i když vím, že je mi to k ničemu.

"Jasný hledám Damienovi dveře, snažím se neumřít a kdyby to vypadalo, že se to celé zbortí, tak zdrhám. Jasný... jenom, jak že zdrhnu z toho místa?" zeptám se věcně. Přijde mi to jako dost důležitý bod plánu.

Povídání před snovou říší
Zuli

”Jo jasně u tohohle… No… kde bych začal.” Na chvíli se zamýšlí nad tím, co by ti vlastně všechno měl říct.
”Ehm… souhlasím. V prvé řadě bych asi řekl, že tvoje cestovatelské tělo bude mít devět životů. Neptej se, proč to tak je. Je to něco s tím, že devítka je magické číslo…A ano, mohou tě tam zabít. Takže pokud vyčerpáš všech devět životů, riskuješ ten svůj tady. Takže na to si hlavně dávej pozor.” Nechá tě to vstřebat a mezitím, nalije do skleničky odvar. Skleničku ti ještě nepodává.
”V prvé řadě se ocitneš v základní Snové říše, pro každého vypadá jinak. Nejsem si jistý, jaká bude ve tvém případě. Budeš tady muset najít ty správné dveře patřící Damienovi. Vzhledem k vaši citové vazbě, to nebude vůbec problém. Navíc ti ještě pomůžu kouzlem.” Nějak nečeká, jestli souhlasíš. Vyhrkne pár slov a během chvíle na pravé dlani pocítíš nejdříve bolest jako kdyby tě něco spálilo a pak to přejde do lechtání, které po chvíli úplně přejde. Na ruce se ti objeví zvláštní znak, který připomíná několik run spojených do jedné.
”Tohle ti pomůže s hledáním a zároveň by tě to mělo i ochránit před většinou nebezpečí.” Dodá na vysvětlenou, což mohl udělat předtím.
”Joooo… a tak mně napadá, pokud budeš tam mít pocit, že se obraz třepotá nebo prostě celkově ti to bude připadat, že je to nějaké nestabilní, bude nejlepší, když se z toho místa co nejrychleji dostaneš.”

Tohle znamená být šťastný?
Joleene

Bylo to právě vidina tohohle znovusetkání, které mi dodávala vůli bojovat? Ptal jsem se sám sebe, mezitím co jsem vedle ní ležel, ruku přes ní majetnicky přehozenou a snažil se popadnout dech. Bylo to příjemně vyčerpávající a naprosto úžasné. Řekl bych, že ještě lepší než tehdy na tom ostrově pod hvězdami.
Udělám všechno pro to, abychom se zase nerozdělili. Dal jsem si teď nový hlavní úkol, kterého se hodlám držet. Až teď si totiž bolestně uvědomuji, jaké to je být zase celý.
Kdysi jsem se podobným zoufalcům, co se upnuli na své partnery vysmíval. No a teď to vypadá, že se jedním z nich stávám.
Na malou chvíli si představím, že to kde se nacházíme není pofidérní úkryt, ale skutečný bezpečný domov, který nepostihla žádná katastrofa. Byli bychom schopni v něčem takovém spolu fungovat? Otázka na kterou nejsem schopen odpovědět a tak toho raději nechám.
Naštěstí jsem vyrušen tím, že se na mně podívá a následně mně políbí. Naprosto tím vyruší veškeré mé přemýšlení a já si opět bezmyšlenkovitě vychutnávám tuto dokonalou chvíli.
Když se lépe uvelebí, tak se na mé tváři objeví úsměv.
Jo, je to báječný pocit… řekl bych, že se teď vlastně cítím dost šťastný. A s tím mlčky hledím do zdi, rukou jí přitom hladím po zádech… Potřebná chvíle klidu.

Spiklenci
Damien

"Jasně, ohni lžičku, Neo," ušklíbnu se pro sebe, když si vyslechnu první radu od Johna. Od začátku mi je jasné, že tohle bude mentální boj, kde mi moc moje hbitost a artistické schopnosti nebudou k ničemu. Nejsem si jistá, jak moc jsem mentálně silná, ale hádám, že jinak než pokusy to nezjistím. Navíc, posledně přede mnou utíkala, takže asi naprostý břídil nebudu.

Obrátím se na Damiena, abych ho uklidnila nějakou trefnou poznámkou a ujistila jej, že to bude dobré. Než se k tomu dostanu, tak se skácí na gauč. V první vteřině se leknu a přikleknu k němu. Když ale zjistím, že jenom spí a leží, oddechnu si. Nejdřív k Johnovi během jeho vysvětlování zvednu jen pohled, ale když domluví, tak si dám ruce na kolena a mírně zamračeně odpovím:

"Byl jsi u toho, kdy jsi mi chtěl vysvětlit, co myslíš těma jinýma realitami," usměrním jej. A jsem víc naštvaná na sebe než na něj za Damiena takto uzemnil. V duchu jsem totiž s Johnem souhlasila. Damien by teď dělal už jenom problémy. Bylo to vidět v pohybech jeho těla, v tom jak pokládal tu svou poslední otázku. Přitom je naprosto jasné, že tohle je jediná možnost, jak to může být. Tohle byl jediný způsob, jak s ní bojovat a vymanit ho z její moci jednou pro vždy. 

"Temnota má na mě pifku, takže nebude hrát ani trochu fér, když jen bude moct, takže jakýkoliv rady se budou hodit. Jinak skončíš jako permanentní hlídač syna ve vegetativním stavu. A to určitě nechceš," pokračuji, abych jej namotivovala říct mi toho co nejvíc.