V náručí pod hvězdami
Mal

Cítím, jak se na mě dívá, a tak k němu zvednu pohled. Je to vlastně docela kouzelné se někomu takto upřeně dívat do očí. Měla bych to dělat častěji. Odmítám si připustit, že by to bylo jen tím člověkem, o nějž se opírám.

Jeho přiznání mi vyrazilo dech. Zamrkám a mlčím. Což je u mně docela dost výkon. Co se na něco takového dá říct? Cítím se najednou ještě o něco víc za něj zodpovědná, jako kdybych mu toho strašně moc dlužila.

Až jeho další slova mě vysvobodí z toho divného svazujícího pocitu.

"Já ne, vyčítala jsem si to celou dobu. To, že vás tam odtamtud dostane a nakopu do zadku, až vás zachráním bylo něco, co mi leželo na mysli každou vteřinu, co jsem byla v tomhle světě," řeknu nakonec upřímně na oplátku.

"Něco bych vymyslela," dodám ještě snad abych se zprostila toho náhlého pocitu viny, co jsem cítila za to, že tam byl kvůli mě a tomu, co ke mně cítil.

*Možná kdybych ho tolik nedráždila, tak by neměl takové nutkání to udělat,* napadne mě sebemrskačsky.

Ale snad abych na takové věci nemyslela a užila si dnešní večer, tak se nadzvednu, abych jej políbila krátce. Ruka z jeho hrudi se mi posune po jeho těle níž na jeho podbříšek a pak ještě o něco níž. Usměji se na Mala, sotva svoje rty poodtáhnu od těch jeho.

"Tak než něco vymyslíš, co kdybychom si šli ještě zaplavat?" zašeptám otázku a pak jej ještě políbím na krk, abych jeho rozmýšlení uspíšila. Nebo spíše, aby nemyslel raději vůbec.

Budoucnost, magie a my
Zachary

Zkřížím si ruce s ponožtičkami za jeho krkem a opětuji mu ten polibek. Díky němu se cítím šťastná, i když mi cestu zkříží nějaké trápení. Je to nejlepší společník, kterého jsem kdy měla, protože kdykoliv se ocitnu v jeho objetí, kdykoliv se moje rty dotknou těch jeho, cítím se lépe, protože cítím, že někam patřím.

Takže i když odejde do sprchy, tak se stále ještě usmívám, zatímco skládám dětské oblečení do vzorného komínku. Dětského oblečení mám na praní poslední dobou mnohem více, než naše, protože my se na rozdíl od těch dvou několikrát denně nepozvracíme a tak dále.

Přenáším koš s prádlem z postele, když najednou ucítím magii. Automaticky se podívám tím směrem a pohled mi padne na koupelnu. Odložím koš a uspíším mou cestu do koupelny.

"Zachary? Všechno v pořádku?" zeptám se, když vejdu, ale jakmile vidím jeho siluetu ve sprše, starost v mém hlase pohasne.

"Cítila jsem magii," přidám jako vysvětlení, proč se ptám.

Zavřu pak za sebou dveře a zůstanu už v koupelně. Připravím ručníky blíž sprchovému koutu.

"Nabídka pořád platí?" zeptám se s úsměvem a opřu se zatím oblečená o zeď a čekám, co z mého snoubence vypadne.

Hledící na hvězdy
Joleene
odkaz

Nesouhlasně mlasknu.
”Neřekl bych, že jsem si to odškrtl.” Pronesu a stočím hlavu tak, abych se jí mohl podívat do očí.
”Když jsem byl v té šílencově hlavě, tak představy týkající se tebe a této chvíli, mně drželi při životě.” Přiznám se jí.
Když jsem dostával rány, tak jsem si představoval její tvář a díky tomu jsem je ustál. Když jsem ležel pomlácený ve své cele, tak jsem si představoval její úsměv a ten mně uzdravoval. Přemýšlení nad tím, jak chutnají rty, mi pomáhali udržet si zbytek rozumu a nezešílet.
Přeci jen jsem se z jednoho pekla vrátil do druhého. Nelitoval jsem toho, samozřejmě, že ne. Žil jsem s tím, že to přežila a že jsem splnil slib, který jsem jí dal. Když mně o to žádala připadala mi v té chvíli neskutečně zranitelná. Jako ptáček se zlomeným křídlem.
Samozřejmě, že její slova nezněla tak doslovně. Jenže já si to přebral po svém. Rozhodl se tomu zabránit, ať mně to bude stát cokoliv. Nebyl tu princ pekelný, který by pomohl. Byl jsem jenom já.
Dalo by se to považovat za náznak lásky?
”A jsem strašně rád, že jsem to udělal. Protože bychom jinak nevyhráli. Neleželi tady a nestrávili spolu tu nejkrásnější noc pod hvězdami.” Dodám s úsměvem na rtech.
Ach, teď nevím, jestli si skutečně chci vymazat všechny vzpomínky. Jestli na ní chci zapomenout.
”Abych pravdu přiznal, tak jsem zatím žádný další sen nevymyslel.”

Opět sami
Sierra

Čekal jsem přesně tuto odpověď, protože to cítím naprosto podobně. Jenže stejně jako ona moc dobře vím, že to moc nepůjde je věčně udržet v bezpečí. Zamknutí do věže ještě více umocní touhu se z ní dostat a objevovat svět.
Nemluvě o tom, že je velmi pravděpodobné, že zdědili dar po své matce a ještě ke všemu po svém otci, padlém andělovi. Což je celkem mimo normální a klidný život. Samozřejmě můžeme snít, když jsou ještě malé. Času máme snad ještě dost.

”Věřím, že naše děti budou žít velmi šťastný a spokojený život, protože jsi jejich máma a uděláš pro ně všechno. Jako například teď, když jim skládáš vzorně oblečení.” Na tváři mi hraje spokojený úsměv od ucha k uchu. Vážně si užívám ten skvostný pohled na ní, na to jak drží v ruce ponožky a nemusí mně ani pobízet, abych jí dal pusu, protože jen co to řekne, tak jsem skoro u ní.
Políbím jí tak, že by filmové studia zaplatili, aby se tento polibek objevil v jejich filmech a vydělal jim neskutečné peníze. Částečně je to jistá provokace z mojí strany, aby si s tím pospíšila. Hlavně však za to může to, že jsem prostě štěstím bez sebe, že jí mám.

S tím jí nechám pokračovat v činnosti a přesunu se do sprchy. Tam na sebe nejdříve pustím vodu a představím si přitom, jak ze sebe smývám celičký dnešní den. Hlavně strasti, které se udály. Cítím, jak mně toho voda zbavuje. Jak najednou na mých bedrech není taková tíha, jako předtím.
Chvíli rozjímám nad tím, co by tak mohli chtít po mé drahé zítra. Než se začnu pečlivě mydlit, nejdříve ruce. Avšak se v tom pohybu zaseknu, protože jsem najednou někde úplně jinde.

A to v místnosti plné dětí, pravděpodobně studentů. Maličko to připomíná jídelnu z jedné knižní série o čarodějích, akorát děti na sobě nemají hábity a není to tak honosná místnost.
Rozhlédnu se kolem, hledajíc Sierru a skutečně se mi jí podaří najít, stačí sledovat zraky všech studentů, které jsou stočené jedním směrem a to k ní. Stojí jako jediná v místnosti a vypadá naprosto božsky.
Má na sobě ležérní černý kostýmek. Něco k nim promlouvám, slovům nerozumím. Ale musí to být něco důležitého, protože všichni ztichli a pozastavili se ve své činnosti. Když moje milovaná domluví, tak se opět všichni pustí do práce a ona se posadí ke svému stolu k ostatním zřejmě učitelům.
Vize, musela to nejspíše být, zmizela a já jsem se ocitl opět ve sprše. Nejspíše se spustila tím, jak jsem přemýšlel nad zítřkem.

Sierra vypadala důležitě. Stejně jako v těch knihách ten čaroděj, tuším, že se jmenoval Brumbál. Je možné, že by byla jako on ředitelem školy? A ten zítřejší den má být nabídka práce?
Zamyšleně si myju druhou ruku a doufám, že za chvíli se ke mně do sprchy připojí má drahá.

Spolu
Rodinka a pak jen Zach

"Slibuji, mami," ujistím ji s úsměvem.

"Jasně, dám vědět," odpovím zase Zachovi. A nezmiňuji se už o tom, že bych je určitě mohla najít sama, pomocí magie. Rozhodnu se, že bude asi lepší se držet toho, co známe a s magií pracovat, když to bude třeba, nebo když budeme záměrně zkoušet, co umíme.

Budu opatrná, jak jsem slíbila. Obzvlášť teď, když máme se Zachem šanci na opravdový společný život. Když máme dva koblížky. Není nic na celém vesmíru, co bych hodlala bránit víc a o co víc bojovat. Takže když se později Zach ptá, jestli budeme stejní rodiče.

Pokračuji ve skládání prádla na hromádku, co zítra zanesu holkám do pokoje. V baráku se dvěma dětmi je prostě pořád, co dělat.

"Obávám se, že na to nebudu dost silná. Nejspíš je zamknu někde ve věži a nikam je nepustím," pousměji se na Zacharyho. "Dokážeš si představit, že budou jednou dělat taky takové věci jako my? Správné a nebezpečné? Byla bych mnohem raději, kdyby měli klidný spokojený život bez takových výzev...."

Zavrtím pomalu hlavou, nepřeji jim ani zlomená srdce, ani sedřená kolínka, když jsme u toho, ačkoliv vím, že to je k životu třeba.

"A ano, mamka má skvělou intuici na to. Hádám, že jsem se to od ní trochu naučila. Pomohlo mi to v práci," usměji se opět na něj a snažím se spárovat správně malé růžové a žluté ponožtičky.

Nabídka je to opravdu lákavá. Podívám se po svém muži. Spokojeně se usměji, když jej jen tak vidím stát ve dveřích. V ruce držím oranžovou a žlutou ponožtičku. Lehce jimi zatřepotám.

"Ráda bych, ale obávám se, že pak už by mě naprosto nikdo a nic nedonutil tohle dodělat," vysvětlím s pousmáním se. "Zkusím to dodělat co nejdřív a pak za tebou dojdu. Ale dej mi prosím aspoň pusu, než mi zmizíš v koupelně."

Vyžádám si satisfakci, když se takhle obětuji pro dobro dětí. A že to je skutečná oběť! Vždyť se na něj podívejte. A to ho ještě nevidíte mýma zamilovanýma očima, kde je každá jeho část perfektní.

Rodinná večeře naštěstí u konce
Sierra

”Dobře. Hlavně mi prosím slib, že budeš opatrná.” Pronese její mamka, která je zdá se spokojená s její odpovědí. Nejspíše byla ráda za to, že jí bylo aspoň něco sděleno. Je na ní však znát, že si myslí, že jí není řečeno všechno potřebné. Avšak už nějakou dobou je matkou a chápe, že děti nesvěřují svým rodičům všechno.
Zajímalo by mně, jestli taky budeme takový rodiče. Co doufají, že se jejich děti vrátí v pořádku domů a dávají jim veškerý prostor k realizaci. A to i za cenu, že život dětem přinese spoustu bolístek a bolesti.
Věnuji proto pohled své drahé, která je naprosto úžasná žena a bude určitě naprosto skvělá matka. Já mohu doufat, že budu mnohem lepší otec, než byl ten můj.

”Napiš mi, až budeš volná a já ti pak napíšu, kde jsme.” Navrhnu a spolknu přitom i to, co jsem ještě chtěl dodat a to, aby mi hlavně napsala, že je v pořádku. Její rodiče jsou s touto domluvou zdá se spokojení a to je nejhlavnější.
Večeře je naštěstí u konce. Rodiče jsou z cesty a z hraní si s dětmi unavení, takže je dovedu do jejich pokoje, kde jim ještě zajistím potřebné věci, jako jsou peřiny a polštáře. Ještě jim pomůžu s povlečením postele a pak je nechám s přáním dobré noci osamotě. Přesunu se tak za svou milovanou.

”Musí se nechat tvé mamce, že umí opravdu pokládat dobré otázky. Myslíš, že budeme taky takový rodiče, až malé vyrostou?” Nemůžu si pomoct a musím se zeptat.
”Necháme je taky, aby bloudili po světě a budeme doufat, že najdou cestu domů? A budou v pořádku?” Upřesním na co jsem se vlastně ptal, mezitím co ze sebe sundám oblečení, abych si mohl následně hodit sprchu. Pokoj jsem předělal tak, abychom ve svém pokoji měli koupelnu se záchodem.
Potřebuji dnešní den pořádně smýt.
”Nechceš se taky přidat? Umyl bych ti záda?” Zarazím se ve dveřích do koupelny, oblečený pouze v trenkách.

Ve svitu měsíce a hvězd
Mal

"A já brzo vykrmená, pokud budu k němu chodit na jídlo moc často. Ale je to riziko, které jsem ochotná podstoupit," usměji se při té představě.

Ještě náš rozhovor se opět nebezpečně stáčí k tématu, od kterého jsme předtím upustili. Z nějakých důvodů. Krátce zatajím dech, když položí první z otázek. Srdce mi začne být o něco rychleji. Nejsem zamilovaná, ale tahle slova jsem moc chtěla slyšet. Malcolm, z toho, jak jej znám já, je v duchu něžný člověk, předpokládám, že ženy v jeho životě budou zahrnuty něžností a láskou. A něco takového já dnes v noci potřebuji. Aspoň na tu jednu noc. Udržet se při smyslech tím, že se ztratím v něčím objetí, které mi dá tu falešnou naději, že mě ochrání před celým světem.

Zvednu k Malovi pohled a pohladím ho po tváři.

"Svlékáš mě očima už od té doby, co se známe," upozorním jej tiše s úsměvem, protože je to moje přirozenost vtipkovat. "A teď máš poslední příležitost to skutečně udělat."

Ačkoliv já to tak moc chci, také chci, aby bylo to konečné rozhodnutí na něm. A proto to řeknu takto, zatímco se na něj z blízkosti dívám a snažím se všímat si všech detailů této chvilky.

Večeře
Rodinka

Jak už to tak u společných rodinných večeří bývá, dojdou na přetřes věci, o kterých ne všichni chtějí mluvit. To je hold jedna ze základních fakt světa. Navíc, matky mají podle mne vyvinutý šestý smysl, jak se přesně na takové otázky ptát.

Otřu si ústa ubrouskem a napiji se vody, než matce odpovím. Zdržuji odpověď, protože mám své zásady a nechci lhát, ale zároveň nechci, aby se báli víc než je třeba.

"Čarodějné záležitosti. Slíbila jsem, že pomohu něco dořešit a dovysvětlit."

Je to vlastně naprostá pravda. To že budu vysvětlovat před Bílou radou (nebo tím co zbylo), kdo je ta mocná čarodějka, jež před nimi stojí, kdo zavraždil celou Bílou radu a jak je ke mně příbuzný raději vynechám. Protože i já si moc dobře uvědomuji, že se to může zvrhnout. Nicméně cítím svou povinnost vůči těm mrtvým, aby byla pravda o jejich skonu vyřčená.

"Přidám se k vám hned jak budu moct," ujistím ji rychle a pousměji se na ni, snad abych jí trochu vynahradila to, jak jsem jí předtím rázně odmítla.