Andor.cz - Dračí doupě online

Rodinná večeře
Sierra

”Jsem si jistý, že to zvládneš sama. Jsi neskutečně silná čarodějka.” A já na ten fakt občas zapomínám, protože je to opravdu čerstvé, kdy se nám vrátili vzpomínky a taky zbytek našich schopností.
”Kdyby se cokoliv stalo, stačí zavolat a já se tam objevím.” Jsme přeci jen propojení a už v minulosti jsem byl schopen teleportovat se ke své ženě a pomoct jí v boji. Stačí přijít jak na to a bude to. Myslím, že kdyby se jednalo o vážnou situaci, tak bych na to určitě přišel hned.
”Děkuji za tip ohledně rodičů.” S tím jí na oplátku políbím na tvář já.

Jídlo nakonec objednáme z naší oblíbené pizzérky a přesněji šest druhů pizzy, aby mohli pořádně ochutnat, jak se to tady dělá. Prarodiče zabavili naše dítka velmi bravůrně, i když nejsem si jist jestli to nebylo spíše naopak. Nicméně nastal čas jejich jídla a tak se toho ujala má milovaná, které se podařilo je zase následně uspat.
Já jsem mezitím sděloval plán ohledně zítřejšího dne jejich rodičům a poté převzal jídlo, kdy se objevil poslíček s pizzou.

Všichni jsme se následně přesunuli do kuchyně, kde jsem podle potřeby každému připravil pití. Její mamce další čaj, jejímu tátovi a sobě jsem nalil panáka kvalitní whisky.
Nejsem schopen vyjádřit to, jak jsem neskutečně šťastný za to, že mně její rodiče přijali.
Pochutnávali jsme si na pizze. Samozřejmě, že jsme se ještě než jsme se do jídla pustili, pomodlili.
Byl jsem neskutečně rád za to, že jsem vybral takové, co jim opravdu šmakovali.

”Zach nám nabídl, že nás provede zítra po městě. Co budeš mít vlastně v plánu, ty dcerko?” Dalo se čekat, že se na to někdo z nich zeptá. Přesněji to udělala její máma. Jenže já jsem nic nevymyslel. Zatraceně. Mělo mně to napadnout.
Věřím však, že si s tím moje mocná čarodějka poradí a něco vymyslí. Přeci jen chodí do práce, takže to může svést na to a její matka se tak nemusí dozvědět o možném nebezpečí, co by jí mohlo hrozit. Ale věřím, že to bude v pořádku.

Pod hvězdami
Mal

"No opovaž se přimotat k bojům a válkám. Jestli se dozvím, že se motáš ohledně něčeho takového, tak ti dojedu nakopat zadek osobně," vyhrožuji mu se zavrtím hlavou.

Když mi naznačí, abych se o něj opřela, tak si poposednu a pohodlně se o něj opřu. Okamžitě si uvědomím, jak je to příjemný pocit, sedět takto někomu v náručí. Z dnešního večera budu mít dost zajímavých vzpomínek, jak to tak vypadá.

"Aljaška zní super. Jednou jsem tam byla, je tam sice na mě moc zima, ale příroda krásná..." souhlasím s nápadem jeho prvního výletu. Jak tak dýchám v jeho blízkosti, nos mi zaplňuje jeho aroma a já si snažím zapamatovat i to. Vím, jak moc lituji mezer ve svých vzpomínkách s Davidem a nechci dělat stejnou chybu s Malem.

"Nechodí nám kontroly z vedení, jestli se ptáš na tohle," pousměji se, když se řeč stočí na mne. "Asi pár dní si dám volnějších, ale pak mě čeká ještě pár věcí, co musím dořešit. Navíc, asi se budu stěhovat. Přemýšlím, že vezmu Carlosovu nabídku o tom bydlet v Bambusovém domečku pro panenky, nebo aspoň poblíž."

Carlosovi jsem to ještě neříkala, ale vzhledem k tomu, jak dlouho mě k něčemu takovému přemlouval, tak hádám, že bude jen rád. Na chvilku zavřu oči.

"Budeš mi chybět, ráda jsem tě popichovala. Bylo fajn mít tak zapáleného parťáka pro věc," pronesu k němu tiše jako přiznání.

Pozorování hvězd a plánování budoucnosti
Joleene

”To je dobrý nápad. Děkuji.” Vykouzlím na své tváři úsměv. Má pravdu. Nebylo by to od věci mít nějakého čtyřnohého parťáka, se kterým bych nebyl sám proti světu a který by mně nezištně miloval. Jaký paradox, když tady vedle sebe mám někoho, kdo by mě nejspíš také miloval a já se rozhodnu na ni zapomenout.
Rozhodnu se to však neřešit. Teď si přece užíváme společnou chvíli, kterou nesmí nic pokazit.

”Nad tím jsem ještě nepřemýšlel, ale určitě bych chtěl cestovat. A to jinak, než že budu povolán na frontu.” Přiznám se. Je pěkné přemýšlet o budoucnosti a mít tu možnost ji prožít. Na jednu stranu je mi líto, že z Joleene se stane neznámá… ale na tu druhou zapomenu na všechno, co by mně mohlo narušovat onu druhou šanci na život. Nebudu si pamatovat na válku, nebudu si pamatovat na arénu v Pekle a následně hlavu toho šílence. Všechno, co by každou noc působilo noční můry.
A co já vím? Možná se s Joleene zase setkáme a znova mně okouzlí. Vlastně bych tomu i věřil. Je naprosto úžasná.
”A asi bych jako první navštívil Aljašku. Trocha divočiny.” Usměji se. Dopiji obsah ze své skleničky a posadím se tak, abych následně mohl naznačit Joleene, ať se o mně opře.
”Co budeš dělat ty? Dáchneš si potom vítězství?” Zarazím se. ”Můžete mít vůbec dovolenou?”

Probuzení
Irace

Jsem mrtvej? Co se stane s někým, kdo zemře v Pekle? Zůstane tam? Pochybuji, že bych se dostal do Nebe. Obzvláště, když je můj otec samotný vládce Pekla. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, kdo je ten parchant, co zbouchl mou matku… ale ani ve snu mně nenapadlo, že to bude samotný Lucifer… k čertu… heh.
Měl jsem pocit, jako kdybych se pohyboval v temnotě. Vlastně spíš jsem byl součást oné temnoty. Nehmotná myslící bytost, proplouvající v nicotě.
Byl to zvláštní pocit. Nicméně mnohem lepší, než když jsem cítil každou ránu, kterou obdrželo mé ubohé tělo. Nepotřebná schránka.

Jako první ucítím, jak mně něčí ruka hladí po té mé. Je to příjemný pocit. Jenže nemám takové štěstí a následně pocítím i bolest z ran. K mému překvapení to není tak špatné, jak jsem očekával. Nicméně to znamená jediné, asi jsem stále naživu.
Opatrně se pokusím otevřít oči. Jde to těžce a když se to podaří, tak je musím zase rychle zavřít kvůli světlu. Chvíli trvá, než si na světlo přiviknou a já tak spatřím svoji krásnou démonku.
”Umřel jsem?” Zeptám se jí, ale nevím jestli mi rozumí, protože je to pouze tichý chraptivý šepot.

”Kdopak se nám to probudil?” Ozve se další hlas, který patří nějakému chlapovi. Takže jsem byl slyšet.
”Dej mu trochu vodu, to lidi prý potřebují.” Slyším kroky po místnosti, které se následně k nám blíží. Podívám se po démonce s jasnou otázkou, zda se jedná o přítele či nepřítele. Vnitřně se připravuji na další mučení, ale nic takového se nekoná. Místo toho podá Beth ten chlápek sklenici s vodou a brčkem.
”Nechávám vás o samotě. Stejně mám ještě něco na práci a věřím, že se o toho svého lovce dokážeš postarat.” S tím odejde a my tak zůstaneme sami.

”Jsi v pořádku? Moc se omlouvám za to, co ti udělal ten náramek.” Těžce polknu a natáhnu k ní ruku. Co když se mi to jen celé zdá a jsem stále v té zatracené cele?

Zítra
Zachary

Pousměji se, když i on šeptá ta slova. Myslím, že si s mamkou i taťkou sedli dobře a strašně rychle se začlenil do naší rodiny. Jsem za to neskutečně ráda. Pohladím ho po hrudi a nechám ho se podívat na jídelní lístky.

Když zmíníme zítřek, úsměv mi trochu povadne. Zachary nakonec ustoupí. Ale já si nejsem jistá, zda mi o výhru v této rozepři šlo. Povzdychnu si.

"Vlastně nevím. Jestli chceš a myslíš, že to je dobrý nápad, budu tě mít ráda u sebe. Ale myslím, že to zvládnu i sama," ustoupím nakonec i já a vlípnu mu polibek na tvář.

"Myslím, že nějaký park, nebo něco takového budou zbožňovat. Mají rádi přírodu a památky..." poradím jak zabavit rodiče.

Hvězdy a plány
Mal

"Jo, vždycky když si myslím, že vás lidi mám prokouklé, tak mě něčím novým překvapíte," pousměji se krátce a opět upiji ze skleničky.

Poslouchám jeho povídání o předchozích plánech na život, zatímco přemýšlím, jak jsou lidi opravdu krásní a mnohem sofistikovanější než andělé a jiné bytosti. Zatoužím krátce mít to, co mají oni. To jádro, tu lidskost, která jim nejen dává pochopení, ale i odvahu pro věci, co by neměli být schopni zvládnout.

"Já myslím, že jo. Sice u mně ty croassanty nevydrželi dlouho, ale byli skvělé. A jestli tě to bavilo, tak nevidím důvod, proč to nezkusit," usměji se na Mala povzbudivě, když se přizná k tomu, co by chtěl dalšího v životě zkusit.

"A i kdyby to nevyšlo z jakéhokoli důvodu, tak to nevadí. Můžeš toho vyzkoušet spousty. Ale podle mě bys měl určitě udělat ještě jednu věc. Pořídit si psa. Vypadáš na ten typ, který by takového dobrého parťáka potřeboval a zvládal," přidám ještě a odložím sklenku.

"Zůstaneš v Chicagu, nebo to zkusíš někde jinde?" položím mu další otázku.

Opravdu si nemohu pomoci a zajímá mě jeho život. Opravdu mu přeji to nejlepší, a když vím, že nesmím být jeho součástí, takhle si aspoň můžu trochu tu jeho budoucnost představit.

Pozorování hvězd
Joleene

”Co bych na to řekl… jsem jedno velké překvapení.” Pokrčím rameny.
Je to něco neskutečného, že teď spolu sedíme a popíjíme šampaňské, pozorujeme přitom hvězdy a ke všemu jsme se před chvíli líbali. Změnila mi život k nepoznání. Vlastně abych byl přesnější, díky ní jsem dostal šanci na život. Ten předchozí jsem promarnil špatnými rozhodnutími. Poučil jsem se a teď mám šanci ho žít znovu, mnohem mnohem lépe.
”Chtěl jsem být astronautem. Zajímalo mně, co je tam nahoře. Chtěl jsem být blíže ke hvězdám… vlastně nevím, co změnilo moje rozhodnutí.” Na to si vzpomínám, kdy jsem jako malý kluk stavil rakety. Vytvořil jsem si obleček kosmonauta z krabic a snil o tom, jak jednou vzlétnu ke hvězdám.
”Už ale nevím, co se stalo, že jsem změnil názor. Možná jsem jen vyrostl.” Pousměji se a usrknu trochu šampaňského.
”Myslíš to vážně, že mám na to předpoklady?” Zeptám se jí a rukou si nervózně prohrábnu vlasy. Sklopím pohled, jako kdybych byl zahanben.
”Přemýšlel jsem nad tím, že bych to zkusil.” Přiznám se a rozpačitě se na ní podívám. Přeci jen to byla ona, která ochutnalo moje kulinářské umění, jelikož jsem jí chtěl udělat radost croissanty, které si přála téměř na smrtelné posteli. Může tedy nejlépe posoudit, jestli se na něco takového hodím.

A někteří jsou věční také
Mal

"Jo, slýchám to docela často. Je to břímě," pousměji se dál, protože ho chci zbavit i posledních stínů smutku, co se mu usadily ve tváři a v duši.

Přikývnu.

"Tak to si nenechám ujít, když to bude i s výkladem," ujistím jej a seberu svou deku ze země.

Když mě vezme za ruku, podívám se na naše spojené ruce. Jak je to dlouho, co mně někdo takto vzal za ruku? Ani si nevzpomínám. Na tyto drobné něžnosti většinou nikdy v mých vztazích nedojde. Když teda použiji termín vztah velmi benevolentně.

Usadíme se na perfektním místě na deku a já pozoruji, jak otvírá šampaňské. Nevím, zda potřebujeme další alkohol, ale hádám, že to patří k celé té atmosféře. Přiťukneme si a já se trochu napiji. Sedím blízko vedle něj a poslouchám jeho výklad. Sleduji směr, kterým ukazuje a podaří se mi tak bezchybně najít souhvězdí, o kterém mi vypráví.

"Nikdy jsem tě netipovala na kluka, co ho baví koukat na hvězdy," pronesu, když dovypráví ten ne tolik smutný příběh. Podívám se na něj zkoumavě.

"Měl jsi někdy náhradní vysněné povolání? Myslím, kdybys nenarukoval do armády. Tušíš, co bys dělal? Já jen... co si tak pamatuju, máš dobré předpoklady stát se pekařem..." pousměji se.

Vzpomínky jsou věčné
Joleene

Ne, zatím jsem nic neudělal, ale udělám. Ublížím ti tím, že si na tebe nevzpomenu. Mezitím, co ty budeš celou dobu vědět a vzpomínat. Nic však neřeknu nahlas. Myslím, že by mi hlas selhal.
Nemluvě o tom, že slova jsou zbytečná. Důležitější jsou činy. Dotýká se mé tváře, stírá z ní mé slzy. A její následná slova mi vykouzlí úsměv na tváři.
”Jsi naprosto úžasná žena. Víš to?” Chvíli se na ni dívám jako na obrázek boží, což vlastně není tak úplně daleko od pravdy.

”Takže pozorování hvězd na pláži?” Dodám po chvíli. ”Možná bych si i vzpomněl na nějaké příběhy, které jsem kdysi slýchával, když jsem se jako dítě na ně díval. Už sice nevím, kdo mi je vyprávěl… ale nějaké mi uvízly v paměti.” Snažím se tvářit, jako kdyby se můj předchozí zkrat vůbec neděl. Jsem přeci muž. Mám být silný a neohrožený. Pro ženu mám představovat přístav. Být pro ní pevný jako skála, aby se o mně mohla opřít. To co se stalo před chvíli bych považoval za jistý druh selhání.
Chytnu ji za ruku a vydáme se hledat místo, které by bylo ideální na pozorování, což se nám po pár krocích podaří.
Nemusím nic říkat a na zemi se objeví velká deka, na ní je mísa na šampaňské s ledem a v něm je i onen vychlazený nápoj. Vedle se nachází košíček, kde jsou skleničky a neskutečně nádherné jahody, jež chutnají určitě slaďounce.
A tak otevřu láhev šampaňského velmi profesionálně, i když jsem přitom poněkud nervózní a naliji nám do skleniček. Následně si s ní přiťuknu a poté se rozhlédnu po těch nádherných hvězdách.

”Podívej se, tam je Velká medvědice.” Ukážu jí prstem směr, kam se má dívat. Přejedu prstem do vzduchu, abych jí ukázal tvar. Nevím, jestli jí to nějak pomůže a upřímně doufám, že ano. Nicméně je přeci jen anděl a možná o hvězdách ví víc, než já sám.
”Podle Řeků Arkádská princezna Kallistó vzbudila svou krásou žárlivost Héry, která ji proto proměnila v medvěda a vyhnala do lesů. Jednou v jednom z lovců poznala svého syna Arkada, a tak se k němu přiblížila a chtěla jej obejmout. Arkas však proti medvědu namířil kopí. Vtom zasáhl Zeus a proměnil Arkada v malého medvěda. Protože měl oba rád, umístil je oba na oblohu jako Velkou medvědici a Malého medvěda.” Na chvíli se odmlčím, abych se nadechl a poté vydechl.
"Velký vůz je nejznámější souhvězdí naší oblohy. Tento vůz je pouze zadní část Velké medvědice.
Arabové ve Velkém vozu viděli karavanu velbloudů, Francouzi pánev, Angličani pluh, Číňané věčného byrokrata, který objíždí severní pól a za ním běhají se svými žádostmi neúnavní žadatelé. Stejně jako Řekové, tak i národy v Mezopotámii, v severní Asii, Féničané, Peršané a severoameričtí Indiáni spatřovali v tomto souhvězdí podobu medvěda.”

Má pravdu, je možné, že opravdu jednou bude mým vnoučatům vyprávět o této chvíli. Co když se opět setkáme? Naše životy jsou v rukách osudu… a vzpomínky jsou věčné.

Někdy to hold prostě bolí
Mal

Zmateně k němu zvednu oči, když odtáhne svoje rty od těch mých a zeptá se na tak nepochopitelnou otázku. Čím by mi měl ubližovat? Vždyť ty polibky nebyly ani nijak kousavé a držel mě vcelku jemně ve svém náručí. Pátrám v jeho tváři po nápovědě, která by mi vysvětlila, proč stále nebojujeme o dech ve vášnivém objetí našich rtů.

Trefil se skoro přesně do pocitů, které prožívám a hlavně budu prožívat, až se rozloučíme a já budu muset jít dál s hlavou vztyčenou a upřenou na další kopec, jež je třeba zdolat. Proto mlčím, dokud nedomluví a já nespatřím na jeho tváři slzy. Lítost a touha už nikdy nevidět u něj projev takového zarmoucení mnou projede téměř bolestně.

"Neomlouvej se, nic jsi mi neudělal," promluvím konečně a hladím jej po tvářích. Palci stírám slzy z jeho tváře. Cítím, jak moc ryzí projev emocí to je. "A nedělám nic, co bych nechtěla. I když to je jen na jeden večer. Ráda na to budu vzpomínat a jednou to budu vyprávět tvým vnoučatům, jak skvěle jejich děda líbal, ještě než měl děti, než mu narostlo obří břicho a než zplešatěl."

Odmítám se od něj odtáhnout, dokud tak neučiní on sám. Něžně se na něj usměji.