Andor.cz - Dračí doupě online

Jídloooo
Sierra

”Myslím, že pizza zní jako naprosto skvělý nápad. Přesně jak říkáš, byl by to hřích.” Stejně jako ona, tak slovo hřích vyslovím také potichu a mrknu na ní přitom. Nebyl jsem vychováván v křesťanské víře jako ona. Takže mi nedělá problém brát boží jméno nadarmo či jednoduše klít. Když jsem se poprvé viděl s jejími rodiči, tak jsem samozřejmě nehorázně pohořel a měl velké kázání o tom, že to není ani trochu správné. Bylo to přesně ve chvíli, kdy Sierru odvezli do nemocnice a já byl neskutečně zoufalí. Už si sice přesně nepamatuji na to, co jsem před nimi řekl, ale bylo to moc špatné. A od té doby si dávám pozor na to, co před nimi říkám.
”Věř mi, že budu sekat latinu a budu moc moc hodný.” I to zašeptám, protože nevím, jestli bych nebyl zprcaný za to, že jsem použil výraz - sekat latinu.
”Opravdu tam chceš jít sama?” Zpátky, ale k vážnějším věcem. Ani trochu se mi nelíbí, že by šla na onu schůzku sama. Co kdyby to byla past? Co kdyby se jí chtěli pomstít za ten masakr, se kterým nebyla schopná nic udělat?
Nicméně své ženě věřím a teď, když má zpátky svoje schopnosti, je neskutečně mocná. Nepochybuji o tom, že by neměla problém se ubránit.
”Dobře, věřím ti celou svou duší.” Nakonec se rozhodnu ustoupit.
Takže má drahá má na zítřek plán a já se budu muset nějak zabavit. V práci si však myslí, že mám ruku v sádře a nakráčet tam, že jsem úplně v pořádku, by nebylo ani trochu dobré.
”Mezitím, co tam budeš, tak zabavím tvoje rodiče. Do práce stejně jít nemůžu. Takže je vytáhnu někam na oběd a promluvím si s nimi ohledně svatby.”

Mezi polibky
Joleene

Ani na chvíli mně nenapadlo, zda by to mělo nějaké následky pro Joleene. Jako kdybych konečně uvěřil tomu, co mi všichni vtloukali do hlavy, že je to přece anděl, nadpozemská bytost a my lidé jí nesaháme ani kotníky. Jenže přeci jen jsem se jí mohl dotýkat.
Nemluvě o tom, že jsem si dovolil jí opět políbit.
K čertu. Konečně se ke mně dostane část mého svědomí, která se prodrala skrz alkoholový opar.
Jako předtím se teď pro změnu odtrhnu od ní já. Je to neskutečně náročné, protože ty její rty chutnají tak nádherně. Stali se pro mně drogou a já chci další dávku jako nějaký prachobyčejný feťák.
”Já ti ubližiji, že?” Naprosto hloupá otázka. Ale vzhledem k tomu kolik jsem toho vypil, jsem rád, že se aspoň částečka mého svědomí dostavila.
”Bylo mi stále dokola omílaná jistá slova jako básnička, že jsem jim uvěřil a naprosto zapomněl, že věci se mají tisíckrát jinak, než jak to na první pohled vypadá.” Pronesu stále v její blízkosti. Protože se bojím, že by se můj svět rozpadl, kdybych od ní ustoupil na větší vzdálenost.
”Jsi mezi lidmi tak dlouho, že jsi se svým způsobem stala jednou z nás.” Ruku ji položím na hruď, kde se nachází srdce, což vypadá pochopitelně blbě, když je pouze v plavkách.
”Víš co je to láska a bolest, která z ní bývá. A to co dělám tě musí, trhat na milion kousků.” Byl jsem tak dlouho v Pekle, že jsem zažíval jenom bolest a utrpení. Stali se pro mě samozřejmostí.
”Moc se ti omlouvám.” Myslím to vážně, protože mi po tváři začnou stékat slzy, jelikož jsem si uvědomil, co jsem udělal.
Jsem stejní jako démoni, co mně mučili.

Mezi polibky
Malcolm

"Já vím, viděla jsem to," přiznám se na oplátku já tichým hlasem. Tehdy jsem se začala bát toho, co pro Mala můžu znamenat, a co by on mohl znamenat pro mne. Tehdy jsem se odhodlala stavět mezi nás bariéru, i když na ni nikdy nedošlo kvůli Michaelovi a těm dvěma.

S dotykem jeho ruky na mé tváři se rozpouští zbytek mého odhodlání zachovat se rozumně a správně. Teplo z jeho ruky jakoby sálalo dál než jen na mojí pokožku. Zkroušeně se na něj dívám. Samozřejmě, že nedělá a nenabízí nic, co bych nechtěla, jenže to je ještě předtím, než mi oznámí, že je to časově omezená nabídka.

„Jeden společný večer, říkáš?“ pronesu tiše a cítím, jak mi ledové ostří probodává srdce. Kdyby to bylo doslovné, určitě by to bolelo méně. Je to jako v tom hloupém filmu, kdy hlavní hrdina zažívá ten den dokola. Vím, co se stane, ale také vím, že tomu nezabráním. Někdo by to asi nazval osudem. Na tváři mám mírný úsměv, když kývnu hlavou. „Hvězdy na pláži zní dobře.“

Mal nejspíš naprosto netuší, co to pro mě znamená a co to způsobí. Že on zapomene, půjde dál, ale já si budu pamatovat všechno. Možná dokonce na věčnost. Anebo možná a dělá mi to jako pomstu, co jsem já provedla jemu? Nevím, nehodlám se ho ptát. Spíš chci poznamenat něco o tom vítězství, o kterém prohlašuje, že jsme jej společně dosáhli. Zarazí mne ale dvě věci. Jednak mu nechci zbytečně kazit radost pravdou, že všichni jsme byli je využití. A také protože ke mně vykročí, aby mě znovu políbil. Tentokrát sám za sebe. Zavřu oči a opětuji mu ten polibek. Ruce si položím na jeho obnaženou hruď. Jizvy, které na těle má si pamatuji z té doby, kdy jsem ho ošetřovala u Carlose. Kdyby všechny chyby v životě chutnaly tak sladce!

Po polibku
Joleene

Nechám ji, ať se odtáhne. Když mluví, tak mlčím. Jsem v šoku z toho, co se vlastně před chvílí odehrálo, protože to bylo opravdu skutečné a nejednalo se o pouhý výplod mé fantazie. My jsme se opravdu líbali a nebyl to obyčejný polibek, ale pro nás oba to něco znamenalo a nejspíše by to došlo i dál. To proto se Joleene chová, tak provinile. Protože i jí se to líbilo, stejně jako mně.
Proč se omlouváme za něco, co nám dělá dobře?

Nesouhlasně mlasknu a zavrtím přítom nesouhlasně hlavou.
"Chtěl jsem tě políbit už delší dobu. Když jsi tehdy skoro umřela, tak jsem tě políbil. Nevím proč… možná z důvodu, že v pohádkách, tak princové probouzeli princezny." S posledními slovy se na mé tváři objeví úšklebek. Samozřejmě, že si myslím, že to byl tehdy hloupý nápad a ještě hloupější argument.

"Nevím, jestli sis to už všimla, ale rád bych ti o lidech řekl jeden důležitý fakt. Skoro celý život lidé litují, že neudělali něco, po čem z hloubi duše touží. Utěšují se tím, že tak to bylo správné. Ale do háje s tím, když potom v budoucnu litují, že to přeci jen nezkusili." Opatrně k Joleene natáhnu ruku s úmyslem ji pohladit po tváři.
"Nelituji toho polibku, protože to bylo něco o čem jsem tak dlouze snil. A bylo to neskutečně skvělé." Myslím to smrtelně vážně. Užívám si, že stále na rtech cítím chuť jejich rtů. Hřeje mně přitom u srdce.

"Co kdybychom si sedli na deku, dali si šampaňské a pozorovali společně hvězdy?" Navrhnu jí po chvíli. Nechce se mi vracet za ostatními.
"Dovol mi se s tebou pořádně rozloučit. Hodlám totiž kývnout na alchymistovu nabídku ohledně lektvaru zapomnění. Aby mně neničili vzpomínky na dobu, kdy jsem byl v Pekle. Mrzí mě, že zapomenu přitom i na tebe. Což byl hlavní důvod, proč jsem ho ze začátku odmítl."
Když Joleene byla v hlavě toho šílence a společně s Alchymistou jsme vymýšleli plán, jak jí z té hlavy dostat, tak mi to jednou navrhl. Tehdy jsem to nechápal a byl proti tomu. Naivně jsem myslel, že bych s Joleene mohl mít i něco víc.
Jenže potom jsem se dostal do hlavy toho šílence místo ní a pamatuji si na všechno, stejně jako si pamatuji na pekelnou arénu. A na všechno, co se mnou bylo prováděno. Pokud chci žít odznova, bude lepší, když si nic nebudu pamatovat.
"Nicméně pochopím, když se rozhodneš vrátit za ostatními. Odmítneš něco, co je povoleno. Aneb, co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas. Zatraceně, Joleene, my jsme vyhráli. A takto chutná vítězství." S tím se pro změnu odhodlám já a vyjdu jí vstříc s úmyslem ji políbit. Hodně mi dodala odvahu, když byla první, kdo mě políbil.

Polibek
Mal

Bože, jak mi tohle chybělo...

Bylo by naprosto snadné se ztratit v tom polibku. Nechal se unést a zůstat v něm neskutečně dlouho, nebo to přeměnit na něco dalšího, ještě víc příjemného. A bůh, jeho pět částí, nebo už zase jen jedna celá bytost, je mi svědkem, že se mi ten polibek a jeho blízkost líbí. Ale nedovolím nám to. Položím mu ruku na hruď a jemně zatlačím, abych se odtáhla dřív, než se do toho líbání příliš ponoříme. Povzdychnu si.

"Jsme oba opilí," řeknu tiše, když se moje rty odpojí od těch jeho.

Musím polknout. Celé tělo mě bolí způsobem, který jsem cítila jen jednou předtím. Už teď se nenávidím, za to, že jsem ho políbila a za to, že jsem přestala. Odtáhnu se od něj i zbytkem těla a najednou lituji, že jsem si tu deku nenechala kolem sebe.

"Omlouvám se, neměla jsem takhle využívat tvého zmatku a opilosti," pokračuji rychle. Snažím se nemyslet na to, jak to byl příjemný pocit. Protože to bylo přesně z těch špatných důvodů, kterých jsem se obávala celou dobu. Nejspíš jsem napáchala mnohem víc škody, než bych udělala, kdybych jej rovnou odmítla. Podívám se směrem zpět k ostatním, abych zjistila, kdo všechno nás viděl. Pomalu se nadechnu a vydechnu.

"Jestli chceš, Lili to vysvětlím," nabídnu se vzápětí a opět se na něj podívám. "Nechci, aby ses kvůli mně dostal do problémů."

Polibek
Joleene

Kdybych byl střízlivý, tak bych si za svá slova dal pár ran pěstí. Obzvláště potom, co jsem družil k Lil. Uznávám, že to bylo zčásti, aby Joleene žárlila. Ale hlavně to bylo kvůli tomu, že Lil, byla jediná, která celou dobu stála za mnou a ani jednou mi nepředhazovala moje lidství a přitom mohla, přeci jen je to upírka.
Nicméně teď tu jsem s Joleene, která chvíli mlčí a nejspíše vstřebává moje slova, hlavně moji žádost o polibek.
Fakt skvělý... Cítím se strašně trapně. Obzvláště, když se mně snaží, co nejjemněji odmítnout.
Samozřejmě, že by ten polibek spoustu věcí zkomplikoval. Jenže ono to už je celé komplikované od té doby, co jsem vylezl z Pekla a ocitl se zpátky na Zemi. A to celé jen díky ní. Nemluvě o tom, že se mně ujala a přitom vůbec nemusela.
Chystám se, že jí sdělím svůj protiargument. Zdá se, že ho není ani potřeba, protože se nestačím ani nadechnout, když mě políbí.
Notnou chvíli si myslím, že je to jen pouhý sen. Že jsem se praštil do hlavy a toto se mi jenom zdá. Nebo jsem zase zpátky v hlavě toho šílence a tímto pěkným se mně rozhodne mučit. Cítil bych však tu neskutečně příjemnou chuť jejich rtů na svých? Mohl bych ji obejmout a hladit po zádech? Cítil bych její hebkost?
K čertu s tím. I kdyby mně mučili, tak je to něco neskutečně nádherného a stojí mi to za všechno na světě.
Vždyť jsem si to všechno vytrpěl právě kvůli tomu. Teď můžu s klidem umřít.
A tak jsem jí líbal, nesnažil se o nic dalšího, protože jsem měl obavu, že by to mohlo tím skončit a to bych opravdu nerad. Obzvláště, kdybych to byl já, kdo něco takového pokazí.

Otázka
Mal

Při jeho slovech o tom jaká jsme se Simonem dvojka jen pokrčím rameny. Nelze popřít, že se nám věci daří, když se Simonem spolupracujeme. Částečně za to může náš sdílený přístup ke světu a zkušenost s tím, jak to chodí. Stejně se zdá, že chce spíš něco říct, než o něčem diskutovat. A tak mu dám prostor.

Když se zastaví, zastavím se taky. Sleduji jej s očekáváním, a tak si ani nevšimnu dění ostatních. I kdybych byla hluchá z pohybu jeho rtů snadno přečtu tu nadávku.

*Ha! Takže mu nejsi ukradená! Žárlí na Simona!* zajásá opilá část mého vědomí. Ta, kterou baví získávat, co chce. Ta, které jsou jedno následky.

Značně menší a tišší část mého vědomí překvapeně mrká na Mala, zatímco vyslovuje svou poslední otázku. Nic podobného jsem zpočátku tohoto rozhovoru nečekala. Přeci jen se dneska měl strašně moc k té upírce! Že by to bylo jen z čistého soupeření? Ne, to mi na něj nesedí.

Vím, že mám říct ne. Vím, to dřív, než stihnu cokoliv vyslovit a vymyslet, jak jej při tom nezranit. Ale pak si všimnu, jak je celý nesvůj, jak jej stejně jako mě pohání alkohol. Navíc si vzpomenu na to, jak u mně seděl u postele, když jsem si byla pokecat se smrtí, jak se pro mě obětoval. Je naprosto jasné, že kdybych ho políbila, tak to celé zkomplikuji jak jemu, tak i sobě. O tom jsem se zmiňovala už i Simonovi. Je tedy jen správné rozhodnutí, když jej odmítnu. Pohladím jej konejšivě po tváři.

"Malcolme," řeknu tiše, než se pustím do toho odmítnutí. "Ten polibek by toho mohl hodně zkomplikovat."

Snažím se mu dívat do očí, když to říkám. Je to dobrý začátek vysvětlení pro to, proč jej nepolíbím. Nadechnu se, abych pokračovala, ale pak najednou mám zavřené oči, deka leží na zemi a já cítím Malovu blízkost a svoje rty na těch jeho, na tváři mě k tomu šimrají jeho vousy.

Spolu
Joleene

”Ne, vlastně jsem neměl vůbec v úmyslu jít na pódium.” Přiznám se s povzdechem a zavrtím hlavou, což nebyl zrovna nejlepší nápad, protože se svět maličko začne houpat. Naštěstí to po chvíli přejde.
”Se Simonem jste skvělá dvojka.” Vypadne to ze mně, aniž bych předtím přemýšlel nad vhodnými slovy.
”Vzájemně si kryjete záda.” Dalším, co ze mně vypadne tomu moc nepomáhám.
S povzdechem se zastavím. Rozhlédnu se kolem a snažím se určit, zda je to dostatečná vzdálenost od ostatních. Všimnu si, jak se Simon opět rozhodl předvést a tak začal zpívat Livin' La Vida Loca od Rickyho Martina. Doufám, že mi Joleene nebude moct zazlívat, že si jeho vystoupení neužije.
”Zatraceně...” Zakleju tiše, ale je mi jasné, že to slyší. Přeci jen má lepší sluch, než my lidé… než já.
Teď nebo nikdy, Male. Okřiknu se v duchu.
”Fajn, žárlím na něj. Je tak neskutečně egoistický, svůj… a vždycky dokáže překvapit. Je těžké ho nesnášet.” S velkou pravděpodobností za mně mluví alkohol.
”A já jsem takový zbabělec… K čertu s tím. Dělej prosím, že jsem nic neřekl.” Nejraději bych se vydal zpátky a tvářil se, že se nic nestalo. Jenže nakonec něco ve mně vyhraje, ta touha dozvědět se víc. Co kdyby to přeci jen vyšlo?
”Já vím, že jsi úžasný úchvatný anděl, ale dovolíš pouhému človíčkovi, aby tě políbil?”

Tvrdohlavá a tvrdohlavý
Cat

”Věř mi, že nejsi jediná, kdo by byl raději, kdyby se žádná rvačka nekonala.” Nemám obavy z toho, že bych nezvládl celý gang. Kdybych byl sám, tak by to šlo levou zadní. Jenže nejsem sám a tak bych musel ještě ke všemu dohlížet na slečnu, aby nedošla k úhoně, což by byla práce navíc. Nemluvě o tom, že by jí mohli využít jako páku proti mně, kdyby se jim podařilo ji přemoci a já nebyl v dostatečné blízkosti, abych s tím něco udělal.
Fajn, možná ji trošku podceňuji, ale štěstí prostě přeje připraveným. A náhoda je blbec, která dokáže levou zadní přemoct vlkodlačí čarodějnici, aniž by ji dala příležitost pronést nějaké zaklínadlo.

Proto jsem taky zkusil tady slečně tvrdohlavé dát na výběr s tím, že bych se o to postaral sám, mezitím, co by byla v bezpečí auta. Samozřejmě se tady slečna tvrdohlavá rozhodla, že mermomocí půjde se mnou.
Dlouze jsem si povzdechl a pohlédl vzhůru s jasnou otázkou - Proč mi to sakra děláš?
”Můžete mi slíbit, že kdyby šlo do tuhého a vy byste měla možnost utéct, tak to uděláte?” Bylo na mně vidět, že pokud nebude souhlasit s mým přáním, tak se odtud nehneme.
A když to udělala, tak mi nezbývalo nic jiného, než vejít do baru.
”Jo a ještě něco… zkuste se tvářit, že vám ten bar patří.” Dodám ještě jednu radu u dveří.

Znáte ty vtipy s kovbojem, co vejde do baru? Dal bych ruku do ohně, že dosud hrála hudba, ale ta s naším příchodem zmlkla, nejspíš ji vypnul barman. Zraky všech mohutných motorkářů v kožených bundách a kalhotách se k nám stočily. Ve tvářích měli naprosto nasrané výrazy, což bych připisoval k tomu, že si mně zřejmě z minula pamatují. Což není pro nás zrovna nejlepší. Ale, co se už dá dělat.
Rozhodl jsem se tedy tvářit, že to na mně ani v nejmenším nezapůsobilo a zároveň mapoval, zda se tu někde nachází jejich šéf.
Samozřejmě, že seděl u toho stolu, co nejvíc vzadu, kde má krásný přehled na lokál a za zády pouze zeď.
A vzhledem k tomu, že se ani trochu nepodobal tomu bývalému vůdci a navíc to byl indián, tak bych hádam řekl, že jsme našli tady strýčka této krasotinky.
”Rádi bychom prohodil pár slov s vašim vůdcem, pokud by to bylo možné.” Pronesu a ruce dám nahoru, ve znamení míru a faktu, že se nemám v úmyslu prát.
”Náš vůdce se nebude zahazovat s vámi. Hlavně s medvědodlakem bez smečky.” Pronese jeden motorkář a zvedne se přitom na nohy. Mohutná hora svalů, která je o hlavu nebo o dvě vyšší než já.
No to je paráda. Povzdechnu si a zaujmu bojový postoj.
”Clare, jsi to ty?” Zeptá se nevěřícně vůdce vlkodlaků a naznačí vyhazovači, aby chvíli počkal.
Že by se na nás přeci jen usmálo štěstí?

S človíčkem
Mal

Pobaveně sleduji, jak se pije a jak vypadá roztřeseně a lehce v rozpacích. U mužů jeho typu je něco takového zřetelné jen velmi zřídka. To spíš vyhrajete v loterii, než tohle spatřit.

"Štěstí začátečníka?" zopakuji a vrtím hlavou. "To ne. Jen jsi skrytý talent."

Sleduji, jak do sebe obrací celý pohár a připisuji to vrub tomu vystoupení. Nejspíš se opravdu překonal když tam šel. Že by byl Simon v podpatcích inspirativní? Usměji se nad tou myšlenkou a raději doplním tekutiny.

"Hm? No jasně," odsouhlasím Malovi další rozhovor se mnou. Odložím skleničku na stůl a zvednu se ze svého pohodlí. Deku si přes to všechno nechám přes sebe. Je tenká, ale příjemná a já prostě asi potřebuji cítit něco takového kolem sebe. Zima mi totiž rozhodně není.

"Hodláš mi teď přiznat, že jsi tajně cvičil zpívání, aby ses mohl dneska předvést?" zeptám se s úsměvem, sotva se trochu vzdálíme od ostatních, aby náš rozhovor zůstal jen mezi námi. Zároveň v duchu doufám, že nebude žádat o svolení začít si něco s upírkou nebo tak něco. Ta cel mentalita toho, že ostatní na mě spoléhají s rozhodnutími mi totiž moc nesedí.