Andor.cz - Dračí doupě online

I'm only human
Joleene

Vzpomínám si, jak jsme byli u Carlose, když jsme byli podobně napití a bavili se o zpívání. Dal bych cokoliv za to, abych ji slyšel zpívat. A teď jsem se konečně dočkal.
Zpívala nádherně. Jako anděl, kterým samozřejmě byla. Část mně chtěla odejít, aby mně to tolik neničilo a ta další část, která pochopitelně vyhrála a byla trošku sebedestruktivní, zůstala tady. Bylo mi líto upírky, která mou bolest cítila a tak brečela. Ale díky ní, jsem to zvládl.
Stejně tak jsem díky ní zvládl to jejich vystoupení. Kdy Joleene zpívala a ten kašpar tančil v podpatcích. Tak neskutečně se k sobě hodili, až mi z toho bylo zle. Oba dva byli dokonalí. Nesahal jsem jim ani po kotníky.

A proto po jejich vystoupení, jsem se vydal k mikrofonu, abych jim zazpíval o svém lidství.
Dal jsem do toho všechno. Svou duši, bolest a všechno, co jsem cítil. Takže to opravdu vypadalo, že vlastně zpívat umím. Sám jsem tím byl překvapený.
Zavřel jsem oči, abych se do toho více položil. A hlavně, aby mně nedostihla nervozita z toho, že nejsem sám v koupelně, kde zpívám sprše, nýbrž že na mně teď všichni zaujatě koukají, protože nikdo nečekal, že umím zpívat.

Když dozpívám, tak potlesk vůbec nečekám a přesto mi všichni tleskají. Dokonce i Andělka.
Posadím se zpátky na místo a snažím se skrýt rozpaky ze svého úspěchu. Pořádně se napiju ze skleničky, která je opět plná, což mně vůbec nepřekvapuje. Zpívání mi neskutečně vysušilo hrdlo. A jsem rád, že jsem to udělal, protože mám tak chvíli čas, než odpovím Joleene na otázku.
”Neumím zpívat. To bylo jen začátečníkovo štěstí.” Vyjde ze mně nakonec. Exnu celý obsah skleničky a poručím si ještě jeden. K tomu, co se chystám udělat, potřebuji trošku odvahy.

Vyklopím do sebe opět další obsah, když jsem si jist, že toho budu schopen.
”Ehm, Jo, vím, že jsem spolu už jednou mluvili… ale myslíš, že bych si tě mohl vzít ještě na chvíli bokem?”

Den plný skrytých talentů

Nechám mít Simona poslední slovo. Aspoň jednou, ať si ten pocit užije. Příště už mu to tak lehce nedopřeji. Však víte já a moje prořízlá pusa.

Zpívání téhle písně je naprosto jiný zážitek než té předchozí. Hlavně když kolem tančí syn Smrti a Války v podpatcích. Musím se aktivně snažit, abych se na to nesoustředila a dávala si pozor na slova v textu písně. V podpatcích mu to opravdu jde, to se nedá upřít. Většina žen by se zabila jen kdyby zkoušela první půl minutu toho, co tady předvádí. Zadek v tom má perfektní.

Říkejte tomu paranoia, nebo třeba jen pocuchané nervy, ale kdykoliv mi zmizí Simon za zády, čekám napůl v obavách, zda něco neprovede. A ne, nemyslím to jen v tom špatném slova smyslu. Prostě a jednoduše opět naprosto netuším, co se mu honí hlavou a co provede dál. Možná proto je tak zajímavý.

Celkově se tím představením opravdu bavím. Zábava to je opravdu skvělá. A ostatní si to taky užívají. Tedy, co mohu soudit. Když uvidím Gabrielin nevěřícný pohled, na tváři se mi objeví pobavený úsměv. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo to skutečně nečekal.

Grandiózní zakončení v podobě Simonova skoku ocením i já potleskem. Tohle se prostě jen tak nevidí a alkohol v mé krvi už přebírá kontrolu.

"Nemáš zač," ujistím Simona, když připevňuji mikrofon zpět do stojanu.

Dojdu si sednout zpět na svoje místo, protože tam na mě čeká další sklenka s něčím dobrým. Než si sednu, tak zatoužím po dece a než se stačím pořádně místních zeptat po něčem takovém, tak se tu zničeho nic objeví. Samozřejmě. Spokojeně si ji přehodím přes ramena a schoulím se na židli. Příjemný materiál způsobí, že to působí jako nějaké objetí. Nohy si složím pod sebe. Sklenku si vezmu do ruky a se zaujetím sleduji Mala, jak jde dopředu k podiu.

*Jen ať to není žádný zamilovaný duet, to už bych nedala,* pomyslím si se skučením v duchu.

Pokradmu se ještě podívám po Rafovi a Gabriele. Tušili, že Mal zpívá? Nebo i jim říkal pravý opak? Ještě pak můj bývalý parťák začne zpívat a já mu věnuji svou pozornost. Stočená v pohodlném objetí věrné deky jej se zaujetím poslouchám. Na konci jeho písně zatleskám.

"Neříkal jsi, že zpívat neumíš?" pozvednu obočí, pokud si Mal sedne zase zpět na svoje místo k upírce.

Zábavný program
Joleene

”Možná později, pokud se ti bude chtít.” Pronesu a vyjdu vstříc svému osudu. Kalhoty které mám na sobě nejsou obyčejné, ale speciální tak, aby vynikl můj sexy zadek.

Mezitím, co na zpívá a jak jinak než úchvatně. Tak já tančím. Sem tam kroužím kolem ní, jako nějaký dravec kolem své oběti. Občas udělám pár otoček.
Tancovat v podpatcích mi vážně nedělá sebemenší problém. Učil jsem se o těch nejlepších choreografů. Rozhodl jsem se totiž mít něco extra.
Nicméně krom toho umím tancovat i normálně. Miluju hudbu a tanec. Je to moje vášeň. Každý máme svoje koníčky, dokonce i já.
Hodím do davu cylindr, protože mi přijde jako správný nápad.


Dávám do toho tance všechno. Tu hudbu miluji a jsem neskutečně rád, že ji zpívá Joleene.
Vím, že nás pozoruji, ale pro mně existuje pouze jenom ona.
Andělka kolem které se poslední dobou točí celý můj vesmír.


Tančím kolem ní a cítím se v té chvíli jako země, která se otáčí kolem slunce.
A jak se blíží finále, tak i já ze sebe dávám co nejvíc. Skáču v podpatcích jako laňka, točím se o sto šest až se mi z toho točí hlava.
Na úplný konec seskočím z pódia. Něco, co kdyby udělal normální člověk, tak nedopadne na nohy jako já, ale nejspíše by si u toho zlomil vaz. Já jsem však naprosto v pořádku a klaním se svému publiku, jen podpatky to moc nepřežili.
Maličko jsem přitom udýchaný, aby se neřeklo.
”Děkuji, Joleene. Moc ti děkuji.” Pronesu s úsměvem na rtech. Spokojený s úžasným vystoupením.
”Tak teď bych to viděl na volnou zábavu. Pódium je vaše.” S tím si vyzuju boty a sednu si zpátky ke stolu, abych se něčeho napil.
Nicméně musím uznat, že ze všeho nejvíc se mi líbí, jak Gabriela nevěřícně čumí a není schopná řeči. Jo… to jsem celou tu dobu chtěl.
A mezitím, co tu sedím, tak se Mal odhodlal jít k mikrofonu. Jsem opravdu zvědavý, co bude dělat.

Písnička Human… jak očividné.

Evidentně jukebox-Joleene
Všichni ze sebevražedného týmu

Přiznám se, že se tentokrát do publika moc nedívám. Přeci jen je to těžší na zazpívání, než nějaká rocková píseň, kde hlas není třeba tak moc využívat. Jsem si jistá, že mám docela výhodu v tom, že jsem anděl a některé věci pak jdou snáze než lidem.

Podaří se mi zahlédnout spokojeného Rafa a Gabrielu a na začátku ještě upírku, která ukusovala z jídla na vidličce od Mala. Zařekla jsem se, že se tam nebudu dívat dokud minimálně nedozpívám. Nechci to Carlosovi kazit.

Když dozpívám a vidím Carlosovu tvář promáčenou slzami dojetím, tak mě bodne u srdce. Hodlala jsem ho tady nechat. Říct mu ahoj, na neviděnou. Cítím se provinile, že jsem to chtěla udělat. Proto mu pevný stisk oplatím a zavřu na pár vteřin oči. Vlepím mu krátkou pusu a tvář.

"Pro tebe vždy to nejlepší, Carlosi," usměji se na něj. Ale to už nám naši chvilku naruší Simon.

Pustím Carlose a otočím se na Simona. Rychlým pohledem zjistím, že to skutečně myslel vážně, že bude vystoupení v podpatcích. Několik vteřin mi trvá, než si to v hlavě proberu. Simon je neskutečně sebevědomá skládačka z prapodivných dílů. Jeden s ním nikdy neví, co všechno ještě skrývá. To proto nejspíš poprosil znovu.

"No, když tak hezky prosíš," pousměji se na něj. Mikrofon si vezmu do ruky. "Zkusím to. Co to bude?" zeptám se. Jeho odpověď mě rozesměje. Zavrtím pobaveně hlavou.

"Nic těžšího by tam nebylo?" ušklíbnu se. Ustoupím stranou, aby měl pódium pro sebe. Počkám až na mě kývne, že můžeme začít a já tedy začnu zpívat. Tentokrát oči zavřené nemám, už jen proto, že neznám všechna slova na rozdíl od předchozí písně. A taky chci aspoň trochu zahlédnout jeho vystoupení. Chlap na podpatcích se jen tak nevidí.

Zábavný program
Joleene

Pódium je připravené, jako kdyby čekalo na to až se někdo odhládá a vydá se tam.
”Jak si přeješ. Zpíváš naprosto skvěle.” Pronesu s úsměvem na rtech a je na mně vidět, že to myslím vážně.
Můj pohled se stočí na ostatní a neunikne mi, jak Mal s sebou cukl. A zarazil se s jídlem v půlce cesty k ústům upírky, která se musela více natáhnout, aby se to snažila nějak zaonačit, jakože to bylo celou dobu v plánu.
Nejspíše se ho to nějak dotklo. Co si vzpomínám, tak říkal něco o tom, že ještě neslyšel Andělku zpívat.

”Děkuji, holčičko.” V jeho hlase a ve tváři je znatelná hrdost. Je to opravdu kouzelné, to jak na ni hledí. Jako na svou vlastní dceru. Ti lidé mně opravdu dostávají.

Joleene nemusí ani říkat nahlas a její požadovaná hudba se rozezní. Přeci jen je to kouzelné místo.
Zraky všech se stočí za ní, nechají činností a vychutnávají si hudbu. Kdyby tady byly ptáci, tak by s jistotou utichli, aby si poslechli její nádherný hlas.
Protože je píseň určená pro Carlose, tak mu po tváři začnou stékat slzy. A s jistotou bych řekl, že to je opravdu dlouhá doba, kdy naposledy brečel.
Gabriela má zavřené oči a do rytmu se houpe, Rafael je na tom velmi podobně jako ona. Upírka se rozbrečí a nejspíše to nebude dobrovolně, ale z toho co vycítila z Mala, protože na něm je vidět, že by nejraději vzal nohy na ramena a odešel, co nejdál, aby to nemusel slyšet. Alchymista dál pokračuje v jídle, jako kdyby se nechumelilo.
Když Andělka dozpívá, tak všichni začneme zběsile tleskat a nejen my. I obyvatelé tohoto ráje se dají do tleskání.

”Bylo to úžasné, zlato.” Pronese stále dojatý Carlos a pořádně obejme Andělku.
Mezitím, co se ti dva objímají, tak já jsem jako mávnutím proutkem kmotřičky víly převlečený. Na sobě mám cylindr, košili a frak. No a na noze se objevili, jak jsem slíbil vysoké štekle.
”Joleene, myslíš, že bych tě mohl o něco poprosit. Mohla bys zazpívat mezitím, co budu tančit? Jsme přeci jen skvělý tým.” Zeptám se jí a doufám přitom, že bude souhlasit. Mezitím dojdu ladným a rozhodným krokem na pódium, jako kdybych ani nepostřehl, že je mám na sobě.
”Prosím… zpíváš naprosto úžasně.”

Hodování v dobré společnosti
Všichni ze sebevražedného týmu

"To měl být jen vtip, jsem zvědavá, co předvedeš," pronesu poněkud zaskočeně, že zrovna Simon nepochopil mou poznámku. No, aspoň je jisté, že mi opravdu nevidí do hlavy, což je jednoznačně dobře. Nechám si nalít další sklenku něčeho krapánek silnějšího a krátce se napiji. Usilovně se snažím nezírat na Mala a upírku, kteří se k sobě tak mají. Cítím směsici pocitů, která není tak úplně pozitivní.

*Co to s tebou je, Jo? Závidíš jí? Nebo jim oběma? Nebo žárlíš? Nikdy nebyl tvůj. Nechtěla jsi ho. Neříkala jsi mu, aby se neohlížel a užíval života? No, tak teď jen doufej, že jejich chatka nebude moc blízko té tvojí.*

Soustředím se upřeně na svoje jídlo, což je naprosto pochopitelné, když je to tak dobré. Nicméně já se za tím ještě na chvilku schovávám, abych se nemusela dívat na ty hrdličky. Ale i jídlo jednou dojde a žaludek je přeplněn. Pohled zvednu od talíře až ve chvíli, kdy na mě promluví Carlos a pronese svou žádost. Usměji se na něj velice vlídně a měkce.

"Jsi ještě před nejlepším věkem, Carlosi," řeknu k němu a položím mu ruku na paži. "Tobě zazpívám kdykoliv ráda."

Podívám se směrem k pódiu, jestli už je připravené.

"Jednu a pak to přenechám tvému vystoupení?" obrátím se Simona krátce, abych se ujistila, že mu tím nebudu kazit jeho plány.

Pak se zvednu a skloním se ještě ke Carlosovi. Ruce mu položím na ramena.

"Tahle bude jen pro tebe, ty můj starý páprdo," pousměji se a dojdu k mikrofonu. Ostatní stejně ještě vydýchávají jídlo, a tak se sem nikdo nehrne. Možná kdybych jedla tak rychle jako oni, byla bych na tom stejně. Ale takhle mám trochu výhodu. Vím najednou naprosto přesně, co zazpívat. Ačkoliv to není můj obvyklý repertoár, ale prostě myslím, že se sem hodí a Carlos to podle mě ocení. Je to v duši totiž měkký jako plyšák, ať se tváří s brokovnicí v ruce jak chce.

Pustím hudbu. Mikrofon nechám ve stojanu. A začnu zpívat.

Tak tedy opět jídlo
Zachary

"Jsi naprosto úžasný, Zachary," usměji se na něj s povděkem. Je přesně tím, co potřebuji. Opravdu nemám problém věřit tomu, že jsme byli stvořeni pro sebe navzájem. Pohladím jej ještě po paži. Naše rozjímavá chvilka plná překypující lásky, jež jen jako zázrakem nás nepohltí, je u konce, protože se ozve jeho žaludek. Pousměji se.

"Co takhle pizza? Jsme v Chicagu, byl by skoro hřích, nekoupit našim pizzu, můžeš vybrat jakou z těchto tří pizzérií, máš raději," zasvětím ho do svých plánů a pohladím ho rukou po zádech. Protože vím, že matka s otcem jsou tady, slovo 'hřích' vyslovím opravdu potichu. Jsem možná mocná dospělá čarodějka a to všechno kolem, ale taky jsem byla vychovávana - v tomto životě - křesťanskými rodiči. O některých věcech se moc nežertuje. Rozhodně ne před nimi.

"Zítra, až se vrátím z té schůzky, zajdu nakoupit. Pokud budeš na mamku dost hodný, možná nám upeče ten skvělý medový dort," pokusím se aspoň trochu odlehčit konverzaci zase do veselejší tóniny.

Hostina u kulatého stolu
Joleene

Ona si vážně myslí, že mám v plánu všem předvést striptýz? Překvapeně se na ní podívám. I když svou poznámku řekla potichu, tak jsem jí nepřeslechl. Opravdu mně dostala. Trvá to jen mrknutí oka, než jsem opět vyrovnaný a sebevědomý.
”Ne, drahá. Jen jsem se naučil od jednoho skvělého tanečníka, tančit na jehlových podpatcích. Ale pokud to nechcete vidět, nevadí.” Pokrčím rameny. Bude to jejich mínus a ne moje.

”Počkat, ty že umíš tančit v podpatcích, ve kterých si div nerozbiju hubu, když je mám na sobě… no tak to si piš, že to chci vidět. Chci vidět, jak si rozbiješ hubu a já se budu bavit na tvůj účet.” Pronese rozhodně Gabriela a svým způsobem mně vyzve. Je na ní vidět, že nechce věřit tomu, že bych něco takového svedl. O to víc mně těší, jak jí přesvědčím o opaku.
”Rád ti to po této skvělé večeři předvedu.” Zazubím se na ní a chvíli na sebe mlčky civíme.

Andělka není sice naše máma, ale tak nějak jsme všichni uznali, že je opravdu skvělým vůdcem. Přeci jen jsme vyhráli právě díky ní a zachránili zemi. A jakožto náš vůdce má hlavní slovo.
Jsem neskutečně rád, že proti tomu vůbec nic nenamítá a souhlasí. A zdá se dle spokojených výrazů všech, tak nejsem vůbec jediný. Což mně neskutečně těší.
Pokračujeme tedy v jídle, mezitím totiž obyvatelé tohoto ráje staví provizorní pódium a všechno potřebné, abychom se mohli dále pořádně bavit.

”Když bude to karaoke, tak bych tě rád slyšel, Joleene. Je to dlouho, co jsi naposled zazpívala starému páprdovi, jako jsem já.” Ozve se po chvíli náš úžasný kuchař, který je spokojený tím, jak jsme hotoví z jeho úžasného jídla.
Vzhledem k tomu, že jsem Joleene už slyšel zpívat, tak se mu vůbec nedivím, že by si jí znovu rád poslechl.

Společné chvíle, objednávka jídla
Sierra

”Já tebe taky, moje milovaná. Každým dnem víc a víc, až mi z toho jde hlava kolem.” Oplatím jí také šeptem a na tváři mi hraje úsměv.
Ještě než nás osud opět svedl dohromady, tak jsem nevěřil, že bych se mohl takto usmívat a něco takového k někomu cítit. A teď, když je kletba zničena, tak máme naději prožít dlouhý život. Je to něco neskutečného. Nežít pouze z obavy, že má nastat náš konec. Teď máme před sebou tolik možností, až je to k nevíře.

”Neboj se. Promluvím si s ní. Něco vymyslím.” Slíbím jí. Kdyby na sebe holky neměly v úmyslu upoutat jejich pozornost a já toho neměl pro změnu v úmyslu využít, tak bych s ní už v této chvíli mluvil.
”Vůbec se ti nedivím. Je to naprosto pochopitelné. ” Pohladím jí něžně po tváři.
Stále si vyčítám, že jsem v té chvíli nebyl s ní, když to nejvíce potřebovala. Třeba bych ji mohl pomoct a společnými silami bychom porazili jejího otce, Morgana by se tak nemusela obětovat.

”Tak co si dobrého objednám k jídlu?” Zeptám se jí po chvíli, protože se zrovna musel ozvat můj prázdný žaludek a celé to totálně zkazit.

Tak teda hurá na to
~O`Connor~

S tou smečkou trochu přeháněl, ne? Jediné, co jsem o strýčku Kaetenaym věděla, bylo, že u nás doma byl pasé. Neznala jsem ani důvod, proč jej táta tolik nemusel. Jestli to mělo něco společného s naším prokletím, tak jsem o tom neměla nejmenší tušení a ani mě to nenapadlo.

Ráda bych řekla, že určitě bude chtít pomoct, ale nebyla jsem si tím natolik jistá, abych tuto domněnku vypustila z úst. "Pak najdu toho, kdo mě celou dobu pronásleduje, protože si myslím, že za jejich únosem je právě on," a právě on mě nalákal do pasti. Kdo jiný by mi podněcoval, abych zrovna v Chicagu šla do jednoho jediného skladiště, které navíc bylo v mapách označeno jako opuštěné?

Věřila jsem mu, že pobije sám celý gang, ale: "Byla bych raději, kdybychom se rvačce vyhnuli, ale pokud nebude zbytí," podívala jsem se na bodyguarda. Nebyl člověk. Sice jsem nedokázala říct, co přesně je, ale jako člověk určitě nepáchl. Ve zvířecím světě jsou pachy rozpoznávacím znamením a já se je teprve začínala rozpoznávat. Můj bratr na tom byl lépe, protože se nemusel zabývat navíc magií. Priority jsou priority. On určitě tušil, že také nejsem člověk, ale na rozdíl od něj, jsem u sebe nosila plno bylin, které mou vlkodlačí pachovou stopu docela dobře kryly. Nicméně taťka mi jednou řekl, že vlkodlak vždy pozná jiného vlkodlaka, ať už to je štěně nebo starý veterán. Jiného vlkodlaka jsem nikdy nepoznala, takže jsem netušila, jaký to je pocit.

Když jsme dojeli ke klubu, uvědomila jsem si, že asi tohle byl důvod, proč v naší rodině není vítán. Strýček asi nakonec tak dobrý není, jak jsem si myslela, ale nehodlala jsem se vzdát. Pan O-něco-menší-bručoun-který-se-mi-začínal-zamlouvat se ptal zbytečně. Postavila jsem se vedle něj a s bradou nahoru jsem byla připravena vejít dovnitř. Nicméně jsem bradu pak opět svěsila, protože krk je jedno s nejvíce zranitelných míst a mé vlkodlačí pudy mi nedovolovaly někam takhle nakráčet.