Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 21. června 2019 22:48
ikonka305885004063.jpg
Na moment jen my dva spolu
Zachary

Vděčně se na něj usměji, když mě pohladí po tváři a schová mi pramen vlasů za ucho. Dojatě se na něj dívám a nechápu, jak jsem mohla všechno zvládat bez něj. Jak jsem bez něj mohla žít, řešit věci, stavět se proti světu, a tak prostě všechno. Je mi úžasnou oporou, uvědomuji si, jak moc se na něj spoléhám, a to ne kvůli těm našim minulým životům, ale kvůli tomu pocitu, který mě obestírá, kdykoliv jsem s ním, a umocňuje se s každým dotykem.

Polibek mu oplatím a položím svoje ruce na jeho tváře. Když se poodtáhnu, tak to dělám jen proto, abych se na něj mohla podívat a laskavě se na něj usmát.

"Strašně moc tě miluj, Zachu, někdy sama nemůžu uvěřit, jak moc," přiznávám šeptem a naprosto upřímně.

"Já vím, že to společně zvládneme. A ráda před ostatními zopakuji slib, který jsme si dali už tolikrát. Ale... mohl by ses teď trochu pokusit mou matku trochu... mírnit v tomto směru? Třeba ji říct, že chceme počkat, až budou holky trochu ťapkat a tím pádem si to sami víc užijeme? Po tom masakru vážně nemám sílu na diplomacii..."
 
Joleene "Jo" - 20. června 2019 07:59
joleene6101.jpg
Hostina
Všichni

Stejně jako ostatní se pustím do jídla. Ale jím o dost pomaleji než zbytek. Pobyt v šílencově hlavě a Golemův zásah mě opravdu naučil, jak si vychutnat ty dobré věci v životě. A Carlosovo jídlo je jedna z nejlepších věcí na světě. Možná černý ochutnal jeho jídlo, a proto se snažil zachránit svět? Kdo ví. Já bych se mu vůbec nedivila, kdyby to tak bylo.

"Jsou věci, které nepotřebuji vidět dvakrát," neodpustím si tichou poznámku, když Simon oznámí, že bude karaoke a jeho "vystoupení". Jedno takové jsme přeci s Gabrielou už viděly. Navíc si nejsem jistá, že by to mužská část osazenstva ocenila.

Pokračuji v jídle, když Simon navrhuje i přespání a Gabriela nadšeně souhlasí. Zatímco žvýkám, tak lupnu pohledem po těch nových budovách. Docela se divím, že Simon chce kdy tohle místo opustit když má tady vše, co si může jen přát. Zamyšleně přežvykuji s pohledem do talíře, když si najednou uvědomím, že na mě někdo kouká. Zvednu pohled a s jistou mírou překvapení a zděšení se zasměji.

"Ale no tak, nejsem vaše máma, jsem mladší než většina z vás!" zavrtím hlavou a polknu zbytek jídla. Mávnu u toho rukou. "Na to abyste někde přespávali fakt nepotřebujete moje povolení. Navíc, jak jsem pochopila, čas tady strávený nám neubere čas strávený v normálním světě. Takže fakt nevidím důvod proč ne. Jak řekla Gabriela, tu dovolenou si zaslouží všichni."
 
Zachary Cooper - 18. června 2019 21:18
danielditomasso077256.jpg
Na chvíli zase sami
Sierra

”Bastet se o sebe umí postarat.” Nevím, jestli se snažím přesvědčit svou milovanou nebo sám sebe. Samozřejmě, mně rozčiluje, že mám svázané ruce a nejsem schopen nic dělat. A nejhorší na tom je, že už jsem úplný a se zlomenou kletbou. Nezbývá mi nic jiného než věřit, že budou v pořádku.

”Nemyslím si.” Pronesu a povzbudivě se na ní usměji, pohladím jí po tváři a následně ji zastrčím jeden neposedný vlas za ucho.
”Všechno bude v pořádku a vyřeší se to, věř mi.” Dodám ještě.
Náš osud je pro lidi něco nepředstavitelného. Jsme dvě duše, které se milují už několik staletí a přitom nás ona láska nepřešla, ba naopak mi přijde, že ještě více vzrostla. Lidé jsou zvyklý na své tradice. Na to, že láska je stvrzená prstýnkem a pokud tomu tak není, tak to není opravdu skutečné. Vzhledem k tomu, že se Sierrou nejsme tak úplně lidé a žijeme tak dlouho, tak nám to přijde hloupé a zbytečně jsou s tím starosti.
”Myslím, že jen zapomněla, jak dlouho se mi dva milujeme.” Usměji se a políbím ji.
 
Simon - 18. června 2019 21:01
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Hostina u kulatého stolu
Joleene

”Nemáš vůbec zač, holčičko.” Pronese s neskrývanou hrdostí. Vztah Andělky a Carlose mně neskutečně fascinuje. To jak si ji svým způsobem adoptoval jako svou dceru a přitom dle svých zkušeností, je přitom ona mnohem starší než on. Každý holt máme něco.
No a nebyla by to Andělka, kdyby neměla v úmyslu poděkovat ostatním. A poté se všichni můžeme pustit do jídla.

To je slast. Napadne mně, když si nabírám všechny možné dobroty a pak se hladově pouštím do jídla.
Koutkem oka se rozhlédnu po ostatních a vůbec nejsem jediný, kdo si to myslí. Všichni máme talíře naplněné k prasknutí, že to skoro až přetéká.
Sedím Andělce po její pravé straně, po levé sedí Carlos. Mal si s upírkou sedl naproti. Zdá se, že si padli do oka, protože se vzájemně začnou krmit. Toto místo nejen, že dovoluje upírce se pohybovat na sluníčku, ale taky si může užít běžných lidských radostí. Jako okusit tyto úžasné pokrmy.
”A po jídle, jsem si pro vás připravil zábavu… v podobě karaoke a mého menšího vystoupení.” Pronesu jako správný hostitel, poté co se mi podaří odtrhnout se na chvíli od jídla.
”Pokud vám to nevadí, tak tu přečkáme noc v chatkách.” Jen co se zmíním o chatkách, tak se kousek od pláže objeví pár chatek, stvořených z bambusu či něčeho takového. Nedejte však na první dojem, že by to snad mohlo působit nepohodlně, nachází se tam totiž pohodlné postele. Sám jsem na to dával pozor.
”Oh, že váháš. Toto je úžasná dovolená, kterou si všichni zatraceně zasloužíme.” Prohlásí Gabriela. Ostatní s ní souhlasí. Dokonce i samotný alchymista, na kterém fakt nejsem schopen poznat, zda se mu tady líbí.
Pohled stočíme však všichni na Joleene, protože přeci jen má hlavní slovo ona, jakožto naše šéfka.
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 16. června 2019 20:58
ikonka305885004063.jpg
Rodinná večeře a další trable
Zach

Okamžitě mě zamrzí, že jsem to řekla, jak jsem to řekla. Ale nějak mě včas nenapadne nic, co bych jí mohla říct, abych to odčinila a neslíbila jí svatbu ihned nebo do týdne. Vděčně přenechám další konverzaci Zachovi, který se chytře rozhodne odvést jejich pozornost domem. Jsem mu za to neskutečně vděčná. Je to opravdu ten nejlepší parťák, kterého jsem si mohla přát.

Přikývnu na jeho nápad a začnu se prohrabávat šuplíkem, kde máme spousty jídelních lístků z různých restaurací. Výhoda toho, že žije člověk ve velkém městě. Donáška je tu skoro na vše.

Jakmile zůstanu sama, promnul si zoufale obličej a opřu se zády o kuchyňskou linku. Oči mě pálí únavou. Snažím se uklidnit pomalým dýcháním, ale nevydržím to moc dlouho. Ten hrozný pocit z toho, jak byla matka zklamaná mě pálil v hrudi. Budu se jí muset omluvit. To je mi jasné. Ale jak utišit její touhu po svatbě netuším. Pořád se mi totiž nechce ani trochu řešit.

Když se Zach vrátí ke mně do kuchyně, mám na lince už jen dva jídelní lístky. Obě dvě to jsou pizzérie. Opřu se bokem o svého nastávajícího, když mi položí ruku na záda a obejmu jej. Nikdy jsem si neuvědomila, jak i jen takové prosté gesto pomáhá. Cítit se v něčím náručí.

"Jo, Bastet je úžasná. Cítím se špatně, že jí zatím víc nemůžeme pomoci..." přiznám se a na chvilku zavřu oči. "Byla jsem vážně tak hrozná, když jsem ji odmítla?" zeptám se vzápětí a vzhlédnu do jeho tváře s obličejem stále opřeným o jeho hruď.

"Nechtěla jsem být nepříjemná, ale..." zkusím vysvětlit, ale nakonec mi dojdou slova, a tak jen pokrčím rameny a doufám, že to láska mého života pochopí. Chudák, nemá to se mnou vůbec lehké.
 
Joleene "Jo" - 16. června 2019 14:50
joleene6101.jpg
Společná večeře
Všichni

Kdybych jen aspoň tušila, co se Malovi honí v hlavě, velmi rychle bych mu vysvětlila, že to je naprostá kravina a hovadina. Nikdy bych ho neodmítla kvůli tomu, že je jen člověk. Ne, necítím se nijak na výši, když jsem anděl. Spíše naopak. A všem ostatním bych vyčinila takovým způsobem, že by celý týden jen šoupali nohama a nepípli ani slovo. Ale protože jsem to neměla jak vytušit, tak jsem to nijak nemohla vysvětlovat.

A tak vylezu Simonovi na záda a pohodlně a stabilně se usadím za jeho krkem.

"Nejdřív zničíme ty snobské archanděli," rozhodnu a pak je čas zápasu. Chvilku mám pocit, že Gabriela vyhraje, ale protože se jen tak nevzdávám, zaberu, v pravý čas uhnu a pak vidím, jak archandělská dvojice se koupe. Spokojeně poplácám Simona po vlasech tak, jak se poplácávají malé děti, když něco udělají dobře.

"Paráda. Šikovný, Simon," dodám napůl ze srandy. "Tak teď už jen obhájit vítězství!"

Pohledem samozřejmě hned loupnu po další dvojici, která se na nás chystala. Uznávám, že i tentokrát mi šlo o výhru z jiného důvodu než jen jen pro zábavu. Chtěla jsem Malovi dokázat, že udělal chybu, když si nevybral mě.

"Jo, dva ze dvou!" zaraduji se a dál k Simonovi dolu ruku, abychom si mohli plácnout na oslavu, když skončí upírka ve vodě. Poklepu mu pak na rameno. "Pusť, jdu dolů."

Ještě než vylezu ven, tak se celá ponořím, abych si také trochu užila toho moře tady. Pak následuji všechny ostatní ke stolu. Tahle výhra chutná o něco lépe, než ta velká. Ale stále ne tak, abych byla spokojená.

"Díky, Carlosi," ozvu se, když na mě můj dlouholetý dobrý přítel připije. Zvednu se a políbím ho na tvář. Jen těžko bych vysvětlovala, jak moc pro mě tenhle člověk znamená. Snad, že pro něj bych šla do pekla a ještě dál, bylo-li by to potřeba. Stisknu mu vděčně paži a usměji se na něj.

"Ale i když jsem tak úžasná a tak dále, byla to týmová práce. Kdybys mě tak dobře nekrmil a nechránil, kdyby mne doktor s Lili nezachránili s Davidem a Malem před smrtí, kdyby mi Gabriela nepomohla přidělat zpět funčkní nohu a nezachránila Mala před pádem a smrtí, kdyby nebylo Simona, který se ochotně nechal využít jako návnada a který nás sem na svoje speciální místo pozval na oslavu, a kdyby nebylo Rafaela a jeho úžasných léčitelských schopnost a jeho boudy s Malem na mě, když se za mě vyměnil, tak bych byla už přeprogramovaná, mrtvá a nebo ještě zuřivá na začátku úkolu. Takže na celý tým. Díky, zvládli jsme nemožné."

Během řeči se postupně dívám na všechny, když je zmiňuji a vlastně jím tímto děkuji. Nic lepšího a upřímnějšího se jim už nedostane. Pozvednu tedy na ně číši a napiji se.

"A teď pojďte hodovat, něco tak dobrého nám nesmí vystydnout!"
 
Zachary Cooper - 16. června 2019 00:06
danielditomasso077256.jpg
Rodinná sešlost
Sierra

”Dobře, ale kdybys chtěla s něčím pomoct, stačí říct.” Pronese její maminka, která vypadá, že se jí to možná maličko dotklo a to se přitom strašně snaží tvářit, že je všechno v pořádku a že se vůbec netěšila na naši svatbu. Přijde mi to vůči ní maličko nefér, ale musím dát své ženě za pravdu. Za poslední dobu jsem si užili spoustu stresujících věcí. A ještě toho musíme spoustu vyřešit.

”Víte, co? Provedu vás po domě.” Pronesu, protože nějak cítím, že je to potřeba.
"Zlato, ty bys mezitím mohla vymyslet, co objednáme na večeři." A tak si zahraji na průvodce, nejdříve vezmu jejich zavazadla, která nejspíše jsou těžká, ale mně přijdou strašně lehoučká. Takže se musím tvářit, že mi to působí námahu.
Nejdřív začneme s prohlídkou jejich pokoj, kde jsou zavazadla odnesena a ponechána, aby se mohli následně vybalit. Dále se však přesuneme do koupelny, na kterou jsem náležitě hrdý a následně jim ukážu záchod. Poté jim ukážu dveře k našemu pokoji, ale tam se nevydáme, protože se děti ozvou a upozorní na sebe. Babička s dědečkem se za nimi hned spěchají a já je nechám s nimi samotné.
Přesunu se za Sierrou, zjistit, co vymyslela.

”Bastet, fakt myslela na všechno, než odjela hledat Morganu.” Usměju se na ní a pohladím jí po zádech.

 
Simon - 15. června 2019 23:36
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Vodní bitva
Joleene

”Fajn, možná trošku.” Přiznám se a ještě jí k tomu pomocí gesta palce a ukazováku naznačím, jak moc maličko mi o to šlo. Samozřejmě, že lžu jak tiskne a je to jeden z důvodů.
Vždyť už od první chvíli to mezi námi tak neskutečně jiskří, že se divím, že od nás ještě něco nechytlo a nezačalo hořet.
”Tak v tomhle nejsi jediná. Taky nehodlám prohrát.” V mých očích se objeví plamínky, na důkaz toho, jak mě osloví.
”Že váháš.” Mrknu na ní a skloním se, aby si na mně mohla vlézt.
”Hlavně se mně pevně drž.” Dodám ještě, než se přesunu s ní na sobě k Archandělské dvojici, kterou vyzveme na souboj.
Vypadá to velice vyrovnaně, chvíli to vypadá, že Andělka na mně zahučí do vody, ale nakonec se jí podaří udržet a tak do vody pro změnu zahučí Gabriela.
Je to opravdu skvělý pocit.

Mal s Upírkou se rozhodnou, že nás taky vyzkouší. Na malou chvíli vidím v jeho očích vztek. A abych pravdu přiznal, tak je neskutečně oprávněný.
Upírka si na něho vyleze, ale proti nám nakonec nemají šanci, i když se drží delší dobu, než když jsem jí měl na sobě já.

Nejspíše bychom pokračovali dál v blbnutí, kdyby se neobjevil Carlos.
”Hej děcka, přestaňte na chvíli dovádět. Jídlo je hotové.” Což byl jasný pokyn k tomu, že se všichni vydali ven z vody za Carlosem, jako zombíci za lidskými mozky.
”Och, už se nemůžu dočkat.” Prohlásím k Joleene s úsměvem na rtech a následuji ostatní do bambusového domečku, kde už je hostina připravená pěkně na kulatém stole.
Jen ta vůně způsobí, že se mi sbíhají sliny.

”Než se pustíme do jídla, chtěl bych pronést přípitek.” Prohlásí Carlos a pozvedne sklenici od šampaňského, kterou máme všichni před sebou.
”Chtěl bych připít na vítězství. A také na Joleene, bez které by se nekonalo. Na tebe, děvče moje.”
 
Malcolm *Mal* - 15. června 2019 23:09
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Sled událostí mýma očima

Asi si všichni říkáte, jak jsem to celé vlastně zvládl či jak jsem svedl dohromady sebevražedný oddíl.
Musím se přiznat, že sám vlastně nevím. Sám nevím, jak se obyčejnému člověkovi, bývalému pekelnému bojovníkovi v aréně, něco takového podařilo. Mám však spoustu dohadů.
Za tu dobu, co jsem byl v hlavě toho šílence, jsem měl čas nad tím teoretizovat. Rekapitulovat si události, které vedli k tomu, že jsem se prohodil s Andělkou.
Částečně jsem dospěl k názoru, že za to mohl fakt, že Simon byl svým způsobem znuděný a ostatní prostě nebyli schopni přihlížet utrpení nevinných lidí.

Když jsem se probudil v domě alchymisty, poté co jsem byl zdrogován a donucen se prospat, vydal jsem se Andělku okamžitě hledat. Ještě předtím se mi podařilo získat informace od upírky, která ty dva tajně špehovala a zjistila tak o tom, že jdou navštívit Archanděla Michaela kvůli informacím.
A tak jsem měl tedy namířeno přesně tam. Samozřejmě jsem se ozbrojil vším možným, co jsem měl po ruce a vypůjčil si auto.
Největší problém byl ten, že jsem se doposud nesetkal s žádným jiným andělem, tedy až na Andělku. Nemluvě o tom, že se ke všemu ještě jednalo o Archanděla a jako bonus o samotnou pravou ruku Boha. Šel jsem za ním pochopitelně po hlavě, kdybych si to promyslel, tak bych přišel pravděpodobně s méně destruktivním nápadem, než mu jen tak vtrhnout do kanceláře v samotném nejvyšším patře.
Nevím, jestli na mně čekal, když jsem vtrhl do jeho kanceláře, ale vůbec se netvářil překvapeně, spíše neskutečně otráveně.
Vystřílel jsem do něho celý zásobník, vlastně nevím ani proč a s ním to ani nehlo, protože všechny kulky narazily do bariéry před ním, která je do sebe pohltila. Po celou tu dobu se mi smál a jen kýval nevěřícně hlavou.
”Ach vy lidé a ty vaše zbraně.” V jeho hlase bylo znatelného pohrdání. Dokonce mně nazval červíkem, donutil mně, abych mu řekl, proč tam jsem a když jsem mu to sdělil, tak se znovu rozchechtal.
”Tohle všechno děláš kvůli někomu, kdo ti ani v nejmenší nerozumí? Kdo si myslí, že jste neskutečně zranitelní a ač to sice nepřizná nahlas, tak se považuje za něco víc. Jak neskutečně hloupé a nudné.” Vysmíval se mé troufalosti
”Jsi opravdu tak neskutečně naivní a myslíš si, že bys s ní mohl být, poté co by se ti podařilo ji zachránit? Opravdu jsi tak hloupý?” Nevím, zda tolik bolela jeho slova nebo to, jak mně odhodil z okna. Když jsem padal dolů, měl jsem však chvíli na to odpovědět.
Samozřejmě, že jsem byl tak hloupý a myslel si, že bych s ní něco mohl mít.
Nedopadl jsem, jak jsem očekával, protože byla v ten moment poblíž Archandělka Gabriela, která mně zachránila. A tak jsem měl dalšího člena sebevražedného týmu.

Samozřejmě i ona se mi vysmívala z mé pošetilosti ohledně toho, že bych si mohl začít s Andělkou. Její nejčastější argument byl, že jsem pouhý smrtelník.
Ale smrtelník, který celou tu dobu vymýšlel plán, jak dostat Joleene z hlavy toho zmetka. S Alchymistou jsme dali hlavy dohromady a přišli na nápad se dveřmi. No a u toho Dveřníka jsme se setkali se Simonem, který si vybíral destinaci, kam by zašel na dovolenou. Slyšel náš rozhovor s Dveřníkem a tak se rozhodl k nám přidat. A tak jsme měli dalšího v sebevražedném týmu.
S Gabrielou si hned sedli. Byli nerozlučitelnou dvojkou a jednou se mu Gabriela svěřila s mými city k Andělce. Samozřejmě i od něho jsem dostal přednášku o tom, že bych měl přestat nad Andělkou přemýšlet jako o ženě se kterou bych mohl trávit svou druhou šanci na zemi.

Měli jsme Dveře, měli jsme tým a částečně plán. Problém byl v tom, že když někdo chtěl přejít dveřmi, tak nemohl s sebou z druhé strany někoho vzít.
Gabriela se nabídla, že půjde dobrovolně. Domlouval se i čas, ale mně to prostě nedalo. Jako kdybych cítil, že je něco špatně a tak jsem se připlížil nenápadně ke dveřím. Ještě než jsem vzal za kliku, tak jsem na papír naškrábal potřebné instrukce.
Netušil jsem co mně bude čekat na druhé straně. A ani ve snu mně nenapadlo, že to bude tak strašně špatné.
V ten moment jsem si uvědomil jediné, že jsem přišel včas a tak jsem neváhal, vyměnil se s Andělkou. Možná za to mohla ona zamilovanost vůči ní nebo to, že jsem prostě nemohl dovolit, aby umřela. Byla prostě důležitější než já.

A tak jsem opět bojoval v aréně a bavil publikum. Kupodivu jsem nebyl nejhorší bojovník a celou tu dobu jsem se snažil udržet na živu.
Věděl jsem, že to Andělka dokáže, že nás všechny odsud dostane.

Když nastal Den D, nějak jsem cítil, že se to konečně stane.
Objevila se v aréně, ale byla cítit jinak. Šel z ní strach a v ten moment jsem musel dát za pravdu ostatním, kteří tvrdili, že to jak jsem si to celé představoval, byla jedna velká pohádka. Abychom mi dva byli pohromadě nikdy nemělo vyjít.
A aby mi to snad bylo potvrzeno, tak jsem viděl, jak se měla k Simonovi. Vrána k vráně přeci jen sedá.

Takže, když byla ona výměna partnerů, ač to bylo obtížné, tak jsem se rozhodně vydal k upírce a ani se nepodíval na Andělku.
Stejně tak vím proč se Gabriela rozhodla být v týmu s Rafaelem. Gabriela k němu něco cítí, přiznala se mi jednou, když jsme popíjeli a ona se pak strašně opila.
Samozřejmě skončí Andělka zase se Simonem.
Asi je to tak dobře. Pomyslím si.
 
Joleene "Jo" - 14. června 2019 16:33
joleene6101.jpg
Dovolená Vodní bitva
Všichni

"Jen do nich, Gabrielo. Sraž toho poustevníka," podporuji svoji bojovnici na mých ramenou. Vím, že máme jasnou výhodu. A to, že se s Gabrielou nebojíme opravdu proplést těla tak, aby se pevně držela na mých ramenou. Zatímco u chlapů to občas bývá takové ošemetné. Mužská hrdost a takové ty kraviny.

"Jo! Dobrý!" pochválím svou kolegyni, když se Raf opravdu ponoří pod vodu. Zvednu ruku, abychom si oslavně mohly plácnout. Výhra, soutěžení jako takové a alkohol se mnou už dělá svoje.

Najednou ale zjistím, že i já mám do určité míry ego. Když Mal tak sebejistě zvolí upírku jako svoji dvojici, aniž by se na mě pohledem jen kratičce zadíval, ucítím osten žárlivosti. Vždyť to nebylo víc jak osm dní, co jsem ho přiváděla do rozpaků jen letmým dotekem na ruce. Vytáhl mě proboha z náručí smrti, seděl u mé postele a prosil všechno a všechny, abych se vrátila zpět. A teď ... nic.

"Hej, zrádce!" osočím Gabrielu, když slézá z mých ramenou, aby se připojila k týmu archandělů. Snobové. Zavrtím nad tím hlavou. Přejdu k Simonovi, který na mě zbyl. Nebo spíš já na něj.

"Jen se nedělej, hlavně ses chtěl dostat mezi moje nohy," ušklíbnu se na něj vesele. "Měla bych tě varovat, jsem v soutěživé náladě. Takže jestli prohrajeme, tak ti budu říkat ohniváku," dodám ještě polohlasem a pohledem zalétnu od ostatních k němu. Rozverně na něj mrknu.

"Tak co, fešáku, ukážeme jim, jak nám to spolu jde?" zeptám se ho a povytáhnu obočí.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.25222301483154 sekund

na začátek stránky