Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Joleene "Jo" - 20. května 2019 16:23
joleene6101.jpg
Firemní dovolená
Simon a společenství sebevrahů

"Co si tak pamatuji, tak jsi ale moc neprotestoval. Vlastně jsem si jistá, že ses svlíknul sám," kontruji jeho prohlášení klidně.

Jeho přísaha mě překvapí a pobaví. Ale vlastně když se nad tím zamyslím, tak co jsem od něj čekala jiného? Sedělo to přesně k té osobnosti, kterou se tak rád prezentoval. Uchechtnu se, zavrtím nad tím hlavou, ale pak i já natáhnu ruku s nataženým malíčkem, abychom uzavřeli naši dohodu.

Na chvíli se obávám, že nás Simon transportuje na nějaké jiné místo. Je to vlastně jinak docela příjemně, až na to ticho, na nějž nejsem ani trochu zvyklá. Ale pak se tu objeví všichni. Odtrhnu tvář od Simona a rozhlížím se po tom nadělení.

Naprosto nefiltrovaná radost čišící z Mala, když uvidí moře a hned do něj vběhne, mi vytvoří úsměv na tváři. Rafovo doprovodné skotačení mi ten úsměv upevní. Ačkoliv nedokáži opětovat rozmezí radosti, jež vykazují, přeji jim to a svým způsobem z nich tu dobrou energii čerpám. Vzpomenu si tak na upírku, která se mnou jednou dělala něco podobného a automaticky se po ní podívám, zrovna když si uvědomí, že jí zdejší slunce neublíží. Její čiré potěšení, že se může k těm dvěma dětem v moři přidat, je skoro dostatečně nakažlivé. Ale já přesto otočím hlavou ke zbytku, který si užívá nečekanou dovolenou poněkud střízlivěji. Jako na posledním mi ulpí pohled na Carlosovi. Chtěla bych ho jít obejmout a říct mu, jak mi chyběl. A že jsem v pořádku. Ale hádám, že on to i tak ví. Už stojím na nohou, že za ním dojdu, když mi dojde, že je natolik unesený umpa lumpy, že nemám to srdce mu jeho pozornost od nich trhat. Celkově si teď nějak připadám trochu jako matka neposedných dětí.

Ale to mi Simon začne vysvětlovat, jak to tady je s časem.

"Super, takže jsem v další dimenzi ovládané jiným šílencem?" zeptám se s povytaženým obočím a pousměji se. Pocuchám mu přitom rukou jeho příliš upravený účes. Pak si kleknu k jeho lehátku a ohlédnu se znovu po ostatních. Zkusím trochu víc nasát tuhle slavnostní atmosféru, i když stále cítím to prázdno v sobě, kde dřív byla víra v dobro.

"Přiznávám, že tohle trochu víc připomíná vítězství," připustím pak a podívám se znovu na něj. "Díky," hlesnu tiše a vtisknu mu polibek na tvář, ačkoliv jsem ho předtím mučila představou o daleko jiných věcech. Nicméně tohle mi teď přijde vhodnější.
 
Simon - 20. května 2019 09:50
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Dovolená?
Joleene

”Trefa… ale na mou obranu, ty už si mně viděla nahého.” To bych nebyl já, kdybych k tomu neměl žádnou připomínku. Ale měl jsem pravdu, dělal jsem přece ten stryptýz na chlastačce s Gabrielou.
Jsem neskutečně rád, že začala vtipkovat. Ta její vážnost mně opravdu trápila a nevěděl jsem si rady. No a jako vždycky, když jsem v této situaci, jsem se uchýlil sem.

Její návrh se mi zamlouvá. Věřím si totiž, že jí dokážu přesvědčit o tom, že ještě není její čas. Že je tu spoustu věcí pro co žít a bojovat.
A tak si s radostí vyslechnu všechny její podmínky.
”Přísahám malíčkovou přísahou.” Na důkaz svých slov udělám ono gesto. Všechny prsty kromě malíčku pokrčím a natáhnu ruku k ní, protože na tohle musí být dva.
Obrázek
Už ani nevím, kde jsem se k tomu dostal, ale dost jsem si to oblíbil a tak to už nějaký pátek používám.

Moc dobře si uvědomuji, že tu prostě ještě něco chybí, aby se to dalo nazvat dokonalým rájem a tak ty slova, co jsem předtím vyřkl, zopakuji a ještě nějaké k nim dodám. Přeci jen se bude jednat o transport pár osob. A tak stejným způsobem, jak jsme se tu objevili my, se tady objeví celý náš sebevražedný oddíl i s Carlosem. Všichni na sobě mají plavky a v ruce třímají kosový ořech s drinkem uvnitř.
Upírka dokonce má nad sebou slunečník, ale jsem si naprosto jistý s tím, že jí paprsky slunce neublíží.

”Co to kurva? Co se děje?” Překvapeně se rozhlíží kolem sebe Mal.
”Kurva… to je moře… moře...” Kopne do sebe celý obsah kokosáku najednou a rozeběhne se do vody. A radostí přitom výská, jako malý.
Raf se k němu přidá a oba dva dovádějí ve vodě.

Gabriela si nevšímá jejich vábení, aby se k nim připadala a pouze líně usrkává drink.
”Jo, to bych si nechala líbit.” Nedává na sobě víc znát.

Upírka sbírá odvahu a nakonec natáhne ruku ze stínu slunečníku, užasle hledí na to jak její ruka zůstává netknutá. A pak radostí piští, rozběhne se za chlapci do vody.
Mezitím, co slepý alchymista mlčky popíjí a důkazem, že si to užívá, je nepatrný úsměv na rtech.

No a pak tu je Carlos.
”To jsou něco jako umpa lumpové… to není možné… Vždycky jsem se s nimi chtěl setkat.” Je obyvateli tohoto místa naprosto uchvácen a o to ještě víc, když mu postaví ze skutečného bambusu Domeček pro panenky. Obrátí do sebe kokosák a vydá se prozkoumat onu stavbu.

”Čas tu vůbec neplyne. Můžeme tady být, jak dlouho chceme a na Zemi to bude vypadat, že jsme vůbec neodešli. ” Vysvětlím Joleene.
 
Joleene "Jo" - 20. května 2019 08:13
joleene6101.jpg
Další tajné místo?
Simon

Evidentně ani jemu nepřijde lehké najít odpověď na moji otázku. Zamrkám a otřu si slzy z tváře, ačkoliv netuším, proč to vlastně dělám. Snad automatická reakce mého těla? Ale to už cítím Simonovu ruku na mém těle. Zmateně na něj pohlédnu, ale to už on říká cosi v jakémsi jazyce, co neznám. A pak se otevře země a já se jej v prvotním šoku pevně chytnu. Zřejmě netoužím tak moc po smrti, jak jsem před chvílí říkala.

A pak v ruce už necítím Simonovo tělo, ale kokosový drink. Nestojím, ale sedím na lehátku. Nemám na sobě to vypůjčené oblečení, ale nějaké plavky, co jsem na sobě nikdy neviděla. Rozhlížím se okamžitě po okolí a po naší vlastní soukromé obsluze.

Chvilku mi tedy trvá, než vezmu na vědomí Simona a jeho nabídku k přípitku. Nepřijala jsem úplně tuhle dovolenou a ani tenhle způsob cestování, ale stejně ťuknu mým kokosem do toho jeho. Nic neřeknu a upiju z drinku, který samozřejmě je naprosto geniální a přesně to, co potřebuji. Sladký s hromadou alkoholu. Pokrčím si nohy k sobě a chvilku se mlčky rozhlížím. Teplé paprsky krásně hřály na odhalené kůži a to naprosté blaho toho místa se mi chce-nechce dostává pod kůži. Povzdychnu si tiše. Je to svým způsobem vážně oáza. Ale uvědomuji si, že kdyby bylo po mém, vypadalo by to jinak.

"Vím, proč jsi to udělal," řeknu pak do toho ticha zatímco dopíjím svůj první božský drink. Odložím jej stranou a sednu si čelem k Simonovi.

"Chtěl jsi mě vidět v plavkách. A ano, vím, že vypadám lépe, než sis vůbec dokázal představit," hlesnu můj první pokus o vtip po tom celém.

Cítím se o trochu lépe. A může za to Simon, tohle báječné místo s teplem, které prohřívá mé unavené tělo, a také myšlenka na to, jak jsem se lekla, když jsem myslela, že se propadáme do pekla. Ale hlavně uvědomění, že vím naprosto přesně, kde si představuji svou oázu klidu. A co vím, je to reálné místo, které existuje a je v něm i někdo, kdo jej dělá tak kouzelným. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než o Bambusovém domečku pro panenky a Carlosovi. Které by bylo o to čarovnější, kdyby tam byl můj sebevražedný tým, jak to Simon předtím nazval.

"Mám pro tebe návrh," řeknu pak a znovu se rozhlédnu po okolí. "Já zůstanu. Možná dokonce popřemýšlím o tom tvém šíleném nápadu. Ale. Ty o tom, o čem jsem ti povídala neřekneš nikomu a ničemu. Jasné? Obzvlášť ne Carlosovi a ostatním. A dáš mi pár dní. Možná týden. Možná víc. Než si rozmyslím, jestli něco takového chci vůbec zkoušet. A když řeknu ne, tak to bude platit. Jasné?"
 
Simon - 20. května 2019 00:24
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Dovolená?
Joleene

Její otázka mně dokonale zaskočí a chvíli na ní hledím neschopen slov.
”Protože,... ” Nevím, co bych jí řekl. Nejsem zrovna řečník a vůbec se mi nelíbí to, jak na mně hledí, jako kdybych já jí měl nějakým způsobem spasit… kdyby šlo o slovo sprasit, tak to by se na mně víc hodilo.
A tak se rozhodnu udělat něco neočekávaného. Položím ji ruku na rameno. Vyřknu nesrozumitelně pár slov, které se raději nesnažte pochytit a párkrát zaklepu nohou do země. To způsobí, že se země pod námi otevře a nás do sebe vcucne.
Nebojte se, nemíříme do Pekla. To by se možná její sebevražedný náladě líbilo.
My míříme na jiné místo.
Nemám tušení, jestli jsem tu jedinou bránu na ono místo vyhrál v kartách nebo šlo o nějakou sázku… či jsem si to vzal jako trofej… Nicméně to je poměrně nepodstatné v této chvíli. Důležité je, že je to opravdu neskutečně úžasné místo. Nazval bych to Rájem, ale to má so dočiněním s Ním a o Něm nechci v nejblyžší době ani v nejmenší slyšet.

A tak si teď padáme volným pádem dolů, kde už zřetelně vidíme zemi, na které bychom se mohli rozplácnout… Nevšímáme si hned krásu toho místa, chápu…
Rozplácnutí se pochopitelně nestane.
Místo toho se z ničeho nic objevíme oblečení v plavkách, které nám oběma pochopitelně seknou a padnou jako ulité. Sedíme na lehátkách, s výhledem na tu nejúžasnější pláž a v rukách držíme drinky, které jsou udělány v kokosovém ořechu. Každý má přesně drink na míru.
Kromě nás dvou tu je pár malých tvorů, kteří tu vyčkávají, aby nám splnili naše přání. Pokud jste viděli Karlíka a továrnu na čokoládu, tak máte docela dobrou představu, jak vypadají. Je jich tu víc, mají dokonce své velké městečko v korunách stromu. Jsou úžasní stavitelé a vlastně celkově jsou úžasní.
Vycítili, že potřebujeme drink a tak během toho, co jsme letěli vzduchem postavili plážový bar.
Vzdáleně tu hraje taková ta klasická plážová hudba. Prostě perfektní idylka.
”Vítej v...” Pokusím se jí seznámit se jménem toto místa, ale neúspěšně. Je to těžké vyslovit a zní to, jako kdybych se pokusil napodobit hýkání osla. Všimnu si, že obsluha baru ze mně záchvat smíchu.
”Sem chodím, když je toho na mně moc. A myslím, že jsi totálně v prdeli a něco takového potřebuješ… něco jako dovolenou.” S tím pozvednu kokosový ořech, abych si s ní přiťukl. A ani v nejmenším mi nedochází, že by se jí to třeba nemuselo líbit.

Zobrazit SPOILER

 
Joleene "Jo" - 19. května 2019 21:29
joleene6101.jpg
Lidé jako my?
Simon

Skoro mě až děsí, jak Simon hledá způsoby, jak tuto cestu za pomstou přivést k životu. Opět vyprázdní skleničku. Moje prohlášení bylo myšleno naprosto vážně a něco takového se prostě musí zapít. Jinak by to nepůsobilo tak uzavřeně, tak definitivně.

"Tohle není rozhodnutí, které by bylo na tobě, Simoně," odtuším otupěle, když protestuje proti mému rozhodnutí.

Sleduji jeho pohyb a otočím se na židličce tak, abych viděla, kam vlastně jde a jde dělat. Nenapadá mě totiž nic, co by se mohl chystat udělat. Povytáhnu obočí, když vidím, že pouští nějakou písničku. Neznám ji, a tak důkladně poslouchám její slova. Dívám se přitom na něj, jak se vrací zpět ke mně. Ta písnička, jeho slova a jeho pokleknutí přede mnou mne dokonale zaskočí.

Obrázek

"Proč?" vzlyknu zoufale. "K čemu to bude? Proč to celé neukončit za mých vlastních podmínek?"

Ačkoliv jsem výš než on, díky tomu, že sedím stále na té stoličce, cítím se naopak strašně malá. Ani si neuvědomuji, jak nutně potřebuji znát odpovědi na tyhle otázky. Je ve mně stále něco, co nechce skončit, ale zatím to něco má jen slabý hlas, který je daleko od toho, aby strhl většinu mého vědomí na svoji stranu. A tak tam sedím, po tvářích mi tečou slzy a prosím mlčky Simona, aby mi odpověděl.

 
Simon - 19. května 2019 20:56
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Lidé jako my
Joleene
odkaz

No jasně… krucinál, že mi to hned nedošlo. Takže tu je někdo, koho se ten nabubřelý páprda bojí a kdo by mu mohl natrhnout tipec.
Nicméně Joleene musí být opravdu neskutečná kazička plánů. Jako kdyby nás mělo to, že momentálně někam zmizela, mělo nějak zastavit.
”Znám jednoho Dveřníka, který má spoustu dveří do jiných světů. Mohli bychom ji pomocí těch dveří najít. ” Asi bych pokračoval s plánováním, ale nechám si nalít do nové skleničky.
Výraz v její tváři mně neskutečně umlčí. Jako kdyby z ní s těmi schopnostmi vyrval i ještě něco.
Což její následná slova potvrdí.
Nechápavě na ní zírám se skleničkou v půlce cesty k ústům, napít se však nestihnu, jak mně její slova zasáhla.
Bohužel vypadá, že svoje slova myslí naprosto vážně.

”To ti nedovolím.” Vyhrknu ze sebe po chvíli. Odložím skleničku a přeskočím plynulým pohybem bar a vydám se k jukeboxu, který tu je. Namačkám písničku, která se opravdu hodí pro tuto chvíli.

”We come into this world unknown
But know that we are not alone
They try and knock us down
But change is coming, it's our time now...”

Upřímně doufám, že to aspoň trošku zabere a přijde na jiné myšlenky, které se nebudou týkat pracovního setkání s mou matkou.

”...People like us we've gotta stick together
Keep your head up nothing lasts forever
Here's to the damned, to the lost and forgotten
It's hard to get high when you're living on the bottom”

Nelíbí se mi to, ale nějakým způsobem se mi dostala pod kůži a začalo mi na ní záležet. Stala se nedílnou součástí mého života, což se mi stále nezamlouvá, ale prostě to tak je. Nevím, co bych bez ní dělal.
”No tak zlato… přidej se ke mně… přidej se na temnou stranu.” S tím si kleknu na kolena, jako nějaký oddaný rytíř a doufám, že to s ní nějak hne.
Prosím, zlato.
 
Joleene "Jo" - 19. května 2019 19:51
joleene6101.jpg
Ničení skleniček a šílené plány na zničení Boha
Simon

Trhnu sebou, když se sklenička roztříští. Překvapeně sleduji nečekanou přeměnu mého bývalého bodyguarda. Takhle zblízka je ještě víc děsivý a neuvěřitelný, než když jsem jej viděla předtím v aréně. Přimhouřím oči, aby to vydržely tak blízko takovému světlu. Nakonec raději uhnu pohledem a hodím do sebe dalšího panáka.

Když ucítím, že se změnil Simon zpátky, podívám se opět na něj. Pořád se mi těžko chápe, jak snadno se dokáže změnit na něco tak neskutečného a pak zase zpět do svého lidského těla.

"Vím. Šlo o Davidovu - Luciferovu - holku. Ségru těch dvou pošuků. Něco se stalo. Lucifer z ní udělal něco, čeho se bojí peklo i nebe," odpovím aniž bych svým slovům přikládala nějakou velkou váhu. Místo toho se natáhnu po láhvi, naliji si a teprve teď si začnu prohlížet etiketu. Uznale pokývám hlavou. Není vůbec špatná.

"Než začneš plánovat to, jak pošleš boha k šípku, nezapomeň, že teď už je zase spojený. A taky to, že ta holka je někde, kde ji nikdo nejspíš nedokáže najít," pronesu k Simonovi ležérně.

Kývnu k němu láhví.

"Chceš ještě?" nabídnu velkoryse.

Bojovnost ve mě nějak chybí. Nebo spíše víra ve věc. Vždy jsem se snažila dělat, co je správné. Ale teď si nejsem jistá, zda něco takového vůbec existuje. Zda prostě jen nejsem mraveneček v obrovském mraveništi, do kterého s radostí Bůh šťourá. Povzdechnu si při té myšlence.

"Možná je prostě pro mě už čas," pokrčím rameny, když držím sklenku opět v ruce. Prohlížím si důkladně její obsah. "Říct sbohem a šáteček. Víš jak, velkolepé finále jsem si užila. Tak si dám malou potitulkovou scénu, kdy si řeknu sbohem těm, co si to zaslouží a pak si půjdu hodit řeč s tvojí mámou. Bude mít radost. A třeba se vrátí zase do práce. Určitě teď neví, co si se sebou počít."
 
Simon - 19. května 2019 19:34
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Společné popíjení
Joleene

Nemůžu prostě uvěřit tomu, že mu všechno prostě projde. Že se jednoduše pobaví na náš účet bez žádných následků, jako kdyby sledoval nějaký hloupý sitcom v televizi a prostě jen přepne na další kanál, když ho to přestane bavit. Já totiž nejsem žádný tupý herec, co se pokorně naučí svou roli a následně po ní žebrá o další. S tímhle se krutě přepočítal.
A hlavně se přepočítal s tím, že mu jen tak dovolím, aby tady s Joleene vyjebal.

Pevně v ruce svírám skleničku a musím uznat, že je z dobrého materiálu, protože nepraskne. Poslouchám ji a rozčiluje mně to, že jí nejsem schopný pomoct. Ani utěšit, protože má zatraceně pravdu.
Ten zkurvysyn. S onou myšlenkou i přichází to, že se moje pravá podoba prodere na povrch a sklenička je zničená pod náporem žáru, který neunese.
”Kurva.” Procedím skrze zuby.
”Zatraceně… ne, nedopustím, aby mu to prošlo. Musí být nějaký způsob.” Pronesu vztekle, což na jednu stranu vypadá poměrně komicky, když to říká hořící kostra. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, ve snaze se uklidnit a vrátit se do původní pohodlnější podoby. Což se mi naštěstí podaří skoro na poprvé. A v ten moment mi něco dojde.
”Víš vlastně proč chtěla zbylá pětice zničit tento svět? Museli mít z něčeho strach… nebo z někoho… Proč by to jinak dělali? A proč by se jinak Černý snažil ten svět zachránit?” Něco mi říkalo, že když zjistíme onu odpověď na ty otázky, tak možná najdeme i něco, co by mu mohlo onu prdel nakopat. Konečně bychom se tomu parchantovi mohli postavit. Konečně by pocítil, jaké to je.
Jen ještě vymyslet, jak to udělat.
 
Joleene "Jo" - 19. května 2019 18:42
joleene6101.jpg
Už spolu zase pijeme a vlastně nám to docela jde...
Simon

Simon má naprostou pravdu. Jeho slova ve mně rezonují způsobem, který jsem nečekala, že kdy budu schopná cítit. Vždyť jsem jeho dítě. Jeho stvoření, jak mohu cítit proti němu takový hněv? Mít Gabrielinu sílu stále, tak by ta prázdná sklenička byla roztříštěná na kusy. Ale i tak ji pro jistotu jen přisunu blíže k láhvi, aby mi Simon dolil.

Simonova slova mi připomínají jiného muže, jež se postavil Bohu. A pak musel vést peklo na příliš dlouhou dobu. Při vzpomínce na Davida ucítím lehké píchnutí u srdce. Co vím, tak ani on se nedostane blíže svému ráji. Vyhnán a trestán na věky věků.

"Budu potřebovat víc těchle, na to abych si to vůbec dokázala představit. Docela určitě s něčím takovým počítá. Třeba na to čeká. Aby se bavil naší snahou. A pak nám svěřil peklo, nebo nás nechal trpět několik věčností," ušklíbnu se a s jistou jiskrou radosti pozoruji, jak je Simon hodný chlapec a dolévá nám dalšího panáka.

"Protože jsem naivně myslela, že to musím udělat. Že jsem jediná, kdo to zvládne. Že je to proto, že je to potřeba udělat. Že tím pomůžu jemu a světu," pronesu trpce a kopnu do sebe dalšího panáka.

Rozhodnu se, že se mi nechce čekat na Simonovo nalévání a tak si dalšího naleji hned sama vzápětí.

"Kdokoliv kdo by měl ty schopnosti by to zvládl. Jsem si jistá, že mi Mala nastrčil do cesty taky jen kvůli tomu, aby se bavil tím, jak na něj budu reagovat. Moc dobře věděl, že..."

Polknu a zavrtím hlavou. Ani teď to vyslovit nedokážu, pořád cítím hroznou kámen v krku, když na to jméno jen pomyslím. Docela určitě bych se do něj zamilovala. Dřív nebo později. A pak bych o něj zase přišla. Protože si vlastně byli strašně podobní. Zhluboka se nadechnu nosem a dívám se na svoji skleničku, kterou jsem do sebe ještě nekopla.

"Určitě mu nezáleželo na jeho duši a na tom, aby se vykoupil. Kretén," procedím mezi zuby.

Pak zvednu pohled ke svému společníku a krátce, trpce se pousměji na něj. Pozvednu sklenku.

"Ale víš na co se můžeme napít? Na to, že je to kretén a že na něj serem. Já nevím jak ty, fešáku, ale já ho nepotřebuju. Nechci od něj nic a nic od něj nečekám. Na život a smrt bez Boha."

 
Simon - 19. května 2019 17:52
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Společné popíjení
Joleene

”Cokoliv, co připomíná whisky… rozumím.” Zopakuji nahlas a přitom hledám nějakou správnou láhev. Až se mi nakonec podaří mít opravdu luxusní úlovek v době dvou lahví něčeho, co musí být opravdu dobré, protože to měli pěkně schované. Ale přede mnou se jen tak něco neschová.
Bedlivě přitom poslouchám Joleene.
Že by konečně otevřela oči? Napadne mně.
Beru skleničky, protože i přestože máme oba strašnou žízeň a chceme zapít pachuť z vítězství, tak nejsme barbaři a něco tak kvalitního nebudeme prostě pít z lahve.
A tak k Joleene pošlu prvního panáka, láhev postavím vedle něj, kdyby si náhodou chtěla nalít a sám si naliju od sebe.

”Protože by to nebyla taková sranda, pochopitelně.” S tím si s ní přiťuknu, bez nějakého řečeného přípitku. Žádný mně totiž nenapadá.
”Baví se náš účet. Samozřejmě, že by to mohl všechno udělat sám, ale to by nebylo ono. Stvořil nás pro své pobavení, protože se tak dlouho nudil… a hej, proč si neudělat svůj vlastní velký zábavní park.” S tím do sebe panáka kopnu, i když jsem ho předtím měl v úmyslu jen pomaličku popíjet, degustovat.
”Je si sebou tak jistý, že nikdy nepomyslel na to, že by se mohly ty jeho loutky vzbouřit a spiknout se proti němu… nakopat mu tu jeho velkolepou prdel.” Ta přestava se mi vlastně velmi zamlouvá. Myslím, že bych si byl schopen vychutnat ten jeho překvapený výraz.
Naleji nám další panáky, protože ty předtím nám vůbec nepomohli.
”Joleene, jenže ty nejsi zbytečná… jsi naprosto úžasná žena. Šla si do toho a přitom jsi znala rizika… a hlavně si těm dvěma nakopala prdel a na to bych připil.” Skvěle, konečně jsem našel důvod k přípitku.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.28820300102234 sekund

na začátek stránky