Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Joleene "Jo" - 19. května 2019 16:39
joleene6101.jpg
Teď budeme pít...
Simon

Využívám Simonovu podporu beze studu. Cítím se opravdu vyřízená, unavená a na dně. Jen nevím, kolik z toho je fyzická únava a kolik ta psychická. Mám neblahé tušení, že ta druhá bude mít mnohem větší zastoupení. Nechám se posadit k baru a unaveně si položím na bar ruce a promnu si obličej. Projedu si rukama svoje blond vlasy. Jednu ruku si nechám ve vlasech a podepřu si jí hlavu, zatímco se dívám na Simona, co telefonuje.

To nechutné veselí slyším i já a to jsem od toho sluchátka proklatě daleko. Docela lituji Simona a jeho ušní bubínky.

Pomalu kývnu hlavou, abych dala Simonovi najevo, že jsem to slyšela. Ucítím jistý pocit klidu, když tuhle zprávu slyším, ale ani ona mi nedokáže zajistit radost. Připadám si strašně prázdná. Možná mi omylem černý vzal i tuhle schopnost - mít radost a užívat si. Rozhodně si tak připadám.

Unaveně vydechnu, když zaklepne telefon. Vlastně se mi uleví, že nemusím poslouchat jejich zbytečné jásání. Promnu si krk a nad Simonovo otázkou dlouze přemýšlím. Tak dlouze, až si na ni odpoví sám.

"Dám si celou láhev. Cokoliv, co aspoň připomíná whisky, díky," odpovím mu a sleduji, jak tam něco vybírá. Položím obě ruce na bar.

"Nevím jak ty, ale já jsem si to takhle nepředstavovala," brouknu směrem k němu a začnu prstem kreslit neviditelné obrazce na bar.

"Myslela jsem, že se budu cítit šťastná, spokojená, že budu cítit zadostiučinění, tak jak to cítím, když dokončím práci a jdu ke Carlosovi na pivo a steak. Ale teď? Teď se cítím zbytečná. Jakože... mohl to udělat sám. Mohl se s ostatními domluvit. A ne nás používat jen jako loutky. Loutky, kterým ani nevěří a hned po skončení role je odloží," přemítám nahlas a doufám, že Simon pro moje rouhačská slova pochopení. Zdá se mi totiž, že ani on se necítí na to, že bychom byli vítězové. Natáhnu rychle ruku po jakémkoliv alkoholu, co mi snad podá, abych se pokusila zahnat slzy pitím. Kdysi mi to fungovalo. Tak třeba to bude fungovat i dnes. Rozhodně se o to budu aspoň chvilku usilovně snažit. Dívám se opět na bar a tisknu k sobě rty. Zatím se mi nedaří utápět žal, ale utápět se v žalu. Odmlčím se, abych se mohla znovu napít a třeba nechat i prostor Simonovi, pokud chtěl něco přispět do naší oslavné diskuze.
 
Simon - 19. května 2019 14:56
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Co teď?
Joleene

”Dobře. Zavolám jim.” A pak se zarazím, protože si uvědomím, že ten svůj jsem si zničil, když jsem se proměnil v hořící smrtku. Tady máte jeden z hlavních důvodů, proč nesnáším fungovat ve své pravé podobě. Samozřejmě, že mám ještě jiný důvod a ten nejhlavnější, ale ten vám prozrazovat nebudu.

Takže po cestě z toho ošklivého místa, jsme se zastavili u baru. Samozřejmě, že tu nebyla ani noha. Což bylo dobře pro všechny.
Pomohl jsem jí se posadit, abych vytočil telefonní číslo k Doktorovi. Věděl jsem, že to je důležité číslo a tak jsem si ho zapamatoval.
Jen to jednou pípne a někdo ho na druhé straně zvedne. Představím se a musím párkrát hučet, protože slyším jásot, jak oslavují výhru a rád bych se přidal… Ale necítím se na to. Pro všechny to možná byla výhra, ale pro nás… moc ne.
”Promiň. Všichni slaví, že jsme vyhráli. Že ti dva dostali, co si zasloužili… spolkla je totiž zem.” Pronese vesele upírka, hlučné pozadí utichlo, tedy krom Gabrieli, která něco nesrozumitelně křičí.
”Už jsem to zase já.” Nejspíše se chopila telefonu, protože jsem jí vůbec předtím nerozumněl.
”Jo a jsou tu ti dva. Dali jsme jim pořádně najíst, přinutili jsme je se umýt a teď odpočívají.” Podívám se na Joleene, jestli to taky slyší. Ale vzhledem k tomu, co jsme tak nemám pochyb. Nemluvě o tom, že do toho telefonu opravdu neskutečně křičí.
”To je dobře.” Konečně se zmůžu na více slov.
”Kdy se vy dva vrátíte? Musíte nám říct, co se stalo… a taky to musíme pořádně oslavit.” Podívám se na Joleene. Nemyslím si, že bychom zvládli oslavu, když si nepřipadáme, že by byl nějaký důvod slavit.
”Ještě nevím.” Nevěděl, co bych jim ještě měl říct a tak jsem se rozhodl zavěsit.

”Co teď?” Nemám žádný plán. Nemám naprosto nic. Jediné, co vím je, že nechci jít mezi ty oslavující.
”Dáš si skleničku? Máme bar pro sebe.” Napadne mně po chvíli a začnu si prohlížet lahve.
 
Joleene "Jo" - 13. května 2019 17:22
joleene6101.jpg
Když výhra vám připadá jako prohra
Simon

Nedokázala jsem se ani pořádně zamyslet nad tím, co si myslím o tom, že na mě Simon promluvil. Protože to už tu byl Černý a vzal si, co bylo jeho. Tedy to jsou jeho slova a ne moje. Protestovala bych, kdybych to stihla. Ale jakmile se jednou jeho rty dotkly těch mých, tak opět nejsem schopná ničeho. Jen držím, jak poslušné dítko.

Pevně stisknu jeho paži, když se ode mne odtáhne. Nohy se mi podlomí a já se cítím jako kdyby mě neviditelná konstrukce, co mne předtím držela ve vzpřímené pozici, bez varování opustila. Kdyby mě nedržel, docela určitě bych si ověřila na vlastní kůži, jestli je zem chladná a příjemná na dotek tváře. Překvapeně s tím pocitem vydechnu. Cítím se najednou tak slabá.

Plná zloby, nepochopení a strachu se na něj dívám. Nechápu to. Opravdu nemám tušení, proč se to muselo udělat takhle. Cítila jsem se jako loutka, nebo hadrová panenka. Tak slabá, prázdná, využitá. Jeho slova, ačkoliv by měla vysvětlit, co se děje a proč se to stalo, mi nepomohou.

"Mal splnil svou část dohody," pronesu ani nevím jak. Nejspíš by bylo slušnější, aby to byla otázka. Možná jsem to tak i chtěla formulovat, ale nezvládla jsem to. Potřebovala jsem to potvrdit od něj. Vsadím se, že Černého už zase dlouho neuvidím, zda-li vůbec. Nebo to nepronesu? Ani nevím. Jsem tak slabá, že možná jsem se při těch krocích zmohla pouze na formulování myšlenky, ale ne slov.

A pak. Tak jako obvykle. Zůstaneme sami. Černý zmizí. Objevíme se zpět v aréně. V té, ve které jsem nebojovala. Cítím se naprosto vyčerpaně. Ne jen fyzicky, ale hlavně i psychicky. Pokusím se na Simona usmát, ale nepodaří se mi to ten výraz udržet.

Obrázek

Raději sklopím zrak a rozhlédnu se kolem, abych našla cestu odsud. Polknu.

"Měli bychom jít. Chci zkontrolovat Rafa a Mala. Zavoláš prosím doktorovi, zda tam nejsou?" promluvím na oplátku já. Můj hlas je slabý a třese se. Potřebuju odsud vypadnout. Ujistit se, že jsou v pořádku. Napít se. Ale nevím, zda zvládnu tohle pořadí. Tohle mi totiž jako výhra nepřipadá.
 
Simon - 12. května 2019 01:36
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Vyhráli jsme?
Joleene

Zůstal jsem. Nebyl jsem jako ostatní, kteří ve chvíli, co se objevila brána do reality, neváhali ani vteřinu a vešli do ní. Upřeně jsem se na ní díval a nelíbilo se mi, co vidím.
To už nebyla ta úžasná osoba, kterou jsem znal. Ale někdo úplně jiný. Někdo, kdo propadl moci, kterou získal.
Nebál jsem se jí. Neměl jsem strach z toho, že by mohla ukončit mou existenci pouhým mrknutím oka. Když je vaše matka Smrt, tak se s tím naučíte fungovat.
Nemohl jsem jí prostě nechat samotnou.
”Joleene, tohle nejsi ty.” Zkusil jsem na ní promluvit.

Její reakce jsem se však nedočkal, protože to co se následně dělo, všechno naprosto přerušilo. Z ničeho nic se tam objevil totiž Černý, který zatleskal.
”Gratuluji k úspěchu. Ale myslím, že máš něco, co mi patří… a já si to teď vezmu zpátky.” S tím překonal vzdálenost, která jej dělila od Joleene a políbil jí. Pokud se Joleene snažila nějak vůči tomu bránit, tak všechny její snahy byly naprosto marné. Pochopitelně si věci, které vytvořil nějakým způsobem pojistil. A to tak, aby se neobrátili proti němu samotnému. Byl by hlupák, kdyby to neudělal.
A když s polibkem skončil, tak ji přidržel, neboť se jí podlomily nohy. Chtěl jsem ho poslat do háje nebo mu jednu vrazit za to, že jí ublížil, ale nebyl jsem schopen se pohnout… stejně tak promluvit.
”Omlouvám se, mé dítě, ale toto není nic pro tebe. Měnilo tě to a to do doby, než bys to už nebyla ty.” Pohladí ji po tváři.
”Vrátím schopnosti Gabriele a udělám něco, co jsem měl udělat už dávno. Byla chyba se rozpětit.” Smutně se usmál a pomohl jí se dostat ke mně. Poté na mě upřel svůj upřený pohled, ze kterého se pro změnu málem podlomily kolena mně. Položil mi ruku na hruď a já cítil, jak ze mně bere to, co jsem si půjčil od otce.
”Děkuji vám za pomoc a omlouvám se, že jsem to po vás chtěl… Nicméně zachránili jste svět.” A s tím zmizel…

… My se tak objevili zpátky v místnosti, kde se předtím odehrával zápas. Byla prázdná. Nikdo tam nebyl. Nejspíše ve spěchu opustili místnost.
Podíval jsem se starostlivě na Joleene.
”Jsi v pořádku?” Chraptivě jsem promluvil.
”Vyhráli jsme?” Zněla další otázka. Necítil jsem se jako vítěz. Cítil jsem se naprosto zničeně.
 
Joleene "Jo" - 07. května 2019 07:21
joleene6101.jpg
Já, Joleene, váš nový bůh
Simon, Frederic a po té i Rafael, Mal a zbytek vězněných

Pohladila jsem ho něžně po tváři, když jsem se od něj po polibku odtáhla. Pořád jsem zůstávala v jeho intimní blízkosti a užívala si ten jeho strach. Bylo to skoro stejně opojné jako vědomí, čeho všeho jsem teď schopná. Na tváři mi hrál ten stejně pobavený a děsivý úsměv jako předtím. Fredericův třas pod dotekem mé ruky jsem si užívala.

Jenže pak na mě někdo promluvil a narušil mi tuhle speciální chvilku. Můj úsměv opadne a já střelím pohledem po tom odvážlivci. Není těžké jej najít, protože tu jsou jen dva další tvorové a jeden z nich je z kamene. Doslova i obrazně.

Nepodrobil se mému hlasu a ještě mi říkal, co mám dělat. Cítila jsem se trochu popuzeně. Našpulila jsem krátce rty a pár vteřin mlčela.

*Já ti ukážu, čeho všeho jsem schopná a pak se taky podrobíš,* umíním si a cosi ve mně si vzpomene, že už předtím jsem nad ním měla trochu moc. Takže jsem odhodlána si ji opět získat.

"Pojď se mnou Fredericu, budeš stát hezky vedle mě," brouknu k tomu smrtelníkovi, který se třásl před svým osudem, přede mnou.

Pouhou myšlenkou jsem nechala realitu změnit na to, aby se místo arény tu nacházela síň. Za okny nebylo vidět nic než jen světlo, parkety byly pevné, že i Golema unesly bez potíží. Vysoko na stopě se skvěl krásný bohatý lustr s křišťály. Balkon se stal nižší, skoro až pouhým pódiem. A pak jsem nechala všechny objevit se tady. Paruku jsem odhodila na zem a nechala svoje vlasy opět přijít na světlo. Vytvořila jsem si honosné uplé rudé šaty a přes ramena tmavě rudý plášť. Ani, nevím, jak mě to napadlo. Snad, že červená je barvou pomsty?

"Teď se na mě všichni podívejte," přikázala jsem obecenstvu a na tváři se mi opět objevil úsměv. Měla jsem nad nimi všemi teď moc. "Ten, který vás sem dostal a nutil vás proti sobě bojovat je teď již obyčejným smrtelníkem. Stejně tak jeho bratr, který vás svým hlasem ovládal. Jejich moc je teď moje. Já nic takového v úmyslu s vámi nemám. Hodlám vás propustit zpět do světa, ze kterého jste byli uneseni. Připravte se na to, že tam běžel čas jinak než zde."

Ukáži na Frederica vedle mě. Dám jim pár vteřin na to, aby si to pořádně uvědomili. Pozvednu trochu víc hlavu.

"Potrestám je. Oba. Nechám je zaplatit za jejich činy. Stejně jako kohokoliv, kdo se bude protivit rovnováze a ustanoveným pravidlům. To vám slibuju já, Joleene. Chci abyste věděli, kdo vás osvobodil. Abyste to jméno brali jako varování a i jako jistotu, že prohřešky nezůstanou nepotrestány."

Opět si dopřeji pár vteřin ticha a jejich nekonečné pozornosti. Pak mávnu rukou směrem za ně a nechám tam objevit bránu.

"Už můžete jít. A nezapomeňte na má slova," uzavřu svůj proslov a cítím se jako bohyně, která udělala velkorysé gesto, za které by měla být oslavována.
 
Vypravěč - 06. května 2019 22:43
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Jmenuji se Batman Ezechiel
Irace

”Už to tak vypadá.” Z jeho hlasu slyšíš, že není dvakrát nadšený tím, že o tom ví další osoba, než je on sám.
”Šedivák? Zvláštní jméno.” Stejně tak ti něco říká, že nestojí o to, abys mu vyprávěla o svém vztahu s ním.
Hlavě se zdál být poměrně zaneprázdněný tím, jak se staral o tvého přítele v bezvědomí.

”Tak to bylo velmi naivní si myslet.” Ušklíbne se a věnuje ti pohled.
”Obzvláště, když se moci chopil tady pan Andras s mou matkou po boku.” Není moc nadšený tím, co dělá jeho matka. Ale jak někdo moudrý jednou řekl, rodiče si nevybíráme.

”Mám, ale dobrou zprávu. Dostane se z toho. Zdědil po otci aspoň nějaké částečné regenerační schopnosti, které fungují sice pomalu, takže tu budeme muset nějakou dobu zůstat, ale bude zase fit.” Přestane se Raye všímat a přesune se k počítači. Jo, technika se dostala i do pekla. I když na první pohled může připomínat klasický počítač, tak se poměrně liší.
Ray byl stále v bezvědomí, ale už nebyl celý od krve. O nejhorší zranění bylo postaráno speciální mastí, která má podporovat regeneraci. Nikdy jsi se o to pořádně nezajímala, takže jsi vůbec nevěděla na jakém principu to funguje. Důležité pro tebe bylo to, že lovec přežije.

Ezechiel byl zabraný do práce a nevypadal, že by se měl v úmyslu s tebou nějak bavit. Takže bylo na tobě se nějak do té doby, než bude zase Ray vzhůru, se zabavit.
 
Simon - 06. května 2019 21:11
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Eliminace bratrů: Z Anděla na Nového Boha
Joleene

Musel to být opravdu úžasný pocit, když jsi cítila, jak se do tebe vlévá nová energie, nová schopnost.
Stejně jako jeho bratr, tak i on byl neskutečně překvapený, tím co jsi mu provedla. Opět se stal pouhým zranitelným smrtelníkem.
Už neměl v moci onu realitu, kterou si vytvořil, ale měla jsi ji v moci ty.
Publikum, které se skládalo z jeho nespočet kopii se rozplynulo a zůstal už jen on, z masa a kostí.
Třásl se. Cítila jsi to a užívala jsi si ten pocit. Teď to celé bylo ve tvé režii.
Mohla si mu vrátit to všechno, co ti prováděl. Mohla si ho mučit, aby okusil, jaké to je.

Když Joleene zavelela svůj příkaz, měl jsem co dělat. Bylo to mnohem silnější, než od Charlese. Ale pomohlo mi to s Golemem a za to jsem jí byl neskutečně vděčný.
Teď vypadal jako socha. Pěkně nehybný, tak jak to má správně být. Něco takového by se nemělo pohybovat.
Proměnil jsem se zpátky do své oblíbenější formy. Oblečení to dost schytalo a vypadalo, jako kdyby mně něco sežvýkalo a následně vyplivlo. Což vlastně není daleko od pravdy, vzhledem k tomu, kde se nacházím.
Vydal jsem se k Joleene, která se nacházela na podiu a zrovna se chystala toho hnusáka políbit.

Pohled na ní mně opravdu dostal. Část ve mně měla nutkání se jí poklonit a uctívat ji, jako svou novou bohyni a slibovat jí neutuchající věrnost.
”Joleene,” Oslovil jsem ji z dostatečné vzdálenosti.
”měli bychom odsud dostat všechny zajatce.” Pronesl jsem k ní vážně. Za jiných okolností bych k tomu nejspíše přidal nějaký vtípek ohledně toho, že jí to opravdu neskutečně sekne, ale nebyla jediná, kdo se měnil.
”Vykonat svou pomstu můžeš potom.” Dodal jsem a upřeně na ni hleděl očima svého otce.
 
Joleene "Jo" - 06. května 2019 06:59
joleene6101.jpg
Eliminace bratrů: Když před vámi i šílenci utíkají
Simon, osazenstvo Fredericovi hlavy

Takové procházení do světů se mi líbí. Žádná bolest, žádná paralýza, nic. Jako kdyby to nebylo nic jiného, než jen další místnosti. Byla jsem si s každým krokem sebejistější. Jen krátce jsem zavadila pohledem o arénu, ve které jsem si tolik protrpěla. Pohled na Golema mi připomněl, jak moc jsem toho tam ztratila.

Ale to už se na mě podívá Frederi a zajíkne se. Je to krásný pocit vidět, jak se mu ze mě klepou nohy, jak couvá, bojí se. Má taky proč. Usměji se opravdu nehezkým způsobem.

"Stát, ani hnout!" zahřmím na celou arénu, vedlejším efektem nejspíše bude, že se zastaví všichni, kromě Simona. Ale to mě teď moc nezajímá, abych řekla pravdu. Já jsem tu hlavně pro svou pomstu. Za mě, za ty, co tu věznil, za ty, co zabil, za Davida, za mou jedinou lásku. Hněv, který v sobě držím, už nevím jak dlouho, všechen používám k tomu, abych se soustředila a nezačala si hrát na boha hned teď a tady. Nejdřív musí tenhle skrček zaplatit.

"Fredericu, no ano ty. Nech realitu jak teď je a pojď ke mně," přikážu mu medovým hlasem. Dokonce ho k sobě přivádím i s pokrčením prstu. Odmyslete si brýle, samozřejmě.

Obrázek

Čekám a koukám, jak se vrací. Nevidím možnost, jak by mi mohl odporovat. Na tváři mi stále hraje ten spokojený, sebevědomý a ano uznávám, že i krutý úsměv.

"Neboj, udělám ti spousty věcí, ale kousání to nebude," brouknu k němu, když se zastaví u mne. Přistoupím těsně k němu, důkladně si ho prohlížím a užívám si jeho strach v obličeji. Chytnu jej za vlasy vzadu na hlavě skoro v intimním gestu. Ačkoliv se mi nemůže bránit, jistím si tak, aby mi hlavou nikam neutekl, když jdu přitisknout svoje rty na ty jeho.

Už se nemůžu dočkat, až ucítím, jak nová vlna energie se vlije do mých žil, jak ucítím svou novou moc. Jak už nebude tenhle malý hajzl nic, než jen postavička v mé realitě, naprosto v mé moci. Těším se, až budu jeho bůh, který bude vyměřovat trest.
 
Simon - 05. května 2019 22:00
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Eliminace bratrů: V hlavě šílence
Joleene

Cestování dveřmi bylo naprosto něco úžasného, jako kdybys procházela místností z jednoho pokoje do druhého. Žádná nesnesitelná bolest. Žádný pocit, jako když se ti tělo rozkládá a následně skládá po molekulách.

Objevila ses v aréně, avšak ne ve středu veškerého dění, kde byl souboj na život a na smrt. Tam jsem byl pouze já a ten golem, co tě málem dostal. Teď měl v úmyslu dostat mně, ale já mu to neměl v úmyslu dát levně.
Nicméně dost o mně. Zpátky k tomu hlavnímu. A to tobě.

Z ničeho nic ses zjevila na balkoně ze kterého ten zápas pozoroval hlavní ze všech Fredericů.
Když tě spatřil, tak se zajíkl. Vůbec tě nečekal.
”Tebe jsem sem nepozval.” Prohlásil po chvíli a snažil se před tebou vycouvat. Nejlépe někam daleko utéct a změnit realitu, ve které bys nebyla.

A já upřímně doufal, že ho co nejdříve dostaneš, protože ač to byla jen hromada šutru, tak byl hodně silný soupeř a mně pomalu docházeli síly z veškeré té snahy si ho držet od těla, co nejdále.
Neměl jsem čas si tě prohlédnout, ale kdybych to udělal, tak bych se pravděpodobně vyděsil stejně jako Frederic. Nicméně sice jsem tě neviděl, ale cítil jsem změnu, kterou sis prošla. Avšak neměl jsem čas přemýšlet nad tím, zda se mi to líbí či nikoliv.
Pospěš si. Byla jediná myšlenka, na kterou jsem se v té chvíli zmohl.
 
Joleene "Jo" - 02. května 2019 22:21
joleene6101.jpg
Jeden bratr vyřízený, jeden zbývá

Dlouze nasaji vůni nosem. Cítím to. Hlas je teď mým a všichni a všechno mě poslechnout na slovo. Charlesův vyděšený a zmatený výraz je naprosto skvostný. Ihned mě napadá spousta věcí, které mu chci přikázat. Bude to nekončící horská dráha utrpení pro něj. Nehodlám k němu být jakkoliv shovívavá. On mě připravil o osm měsíců života. Rafaela ještě o něco víc. Mala uvěznil v dalším ringu. Na tváři se mi usadí nepěkný úsměv, když si to jeho utrpení představuji.

Bučící diváci mi přijdou jako otravný hmyz. Jsou tak hluční a obyčejní a otravní! Copak nevidí, kdo jsem? Copak necítí, čeho jsem schopná? S každou vteřinou ve mě víc a víc bublá zlost. Potřebují zkrotit a já vím i jak.

Otevírám ústa k prvním slovům, ale moji myšlenku přetrhnou dveře. Zhmotní se do celistvé formy na cestování. Zmateně zamrkám. Zamračím se.

*Musím je zachránit,* dojde mi a já slezu z Charlese. Zvednu se.

"Charlesi? Dojdi k Bambusovému domečku pro panenky a tam dva kroky od vchodu na mě počkej. Smíš říct jen že čekáš na mě, nic víc," vydám první příkaz a začnu si vyndávat špunty z uší. Schovám je do kapsy. Teď už můžu slyšet naprosto všechno.

Neváhám a vkročím do dveří.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.23807597160339 sekund

na začátek stránky