Andor.cz - Dračí doupě online

Jedu za tebou jejím strýcem
Cat

Vážně něco takového řekla? Asi jsem se musel přeslechnout.
Rozhodnu se ignorovat, její nesmyslný argument o tom, že zatím neviděla žádného indiána.

”Takže jak to tak vypadá, tak nám nezbývá než doufat.” A já opravdu nesnáším doufání.
Zatraceně. Proč tohle vlastně dělám? Vždyť jsem měl několik příležitostí, kdy by mi stačilo jí omráčit. Následně ji svázat a nacpat do kufru auta. Vyrazit v autě na cestu zpátky do Londýna.
Nemusel bych řešit tento nesmysl, kdy vlastně nemá ani sebemenší tušení. Jenže já si prostě nemůžu pomoct. Jsem opravdu nepoučitelný.

”A co když vám ochotný pomoct nebude? Co když na nás pošle celou smečku? Přemýšlela jste o tom?” Ne, prostě jsem si nemohl pomoct. Nicméně je neskutečně důležité být na všechno připraven. A jak to tak vypadá, tak ona nemá naprosto žádný plán B nebo C, kdyby se plán A neosvědčil jako dobrý. Dlouze si povzdechnu.
”Nicméně se nebojte s bandou motorkářů se zvládnu vypořádat.” Myslím to smrtelně vážně. Možná v mém hlase bylo znatelné i jisté potěšení z oné možnosti.
Myslím, že jsem však k tomu řekl všechno a tak následně cesta probíhá mlčky, tedy za doprovodu rádia, z něhož nám údajně hrála moderní hudba bez reklam.

Po půl hodině jízdy, jsme dojeli na místo. Do nejnebezpečnější části Chicaga. Zaparkoval jsem před budovou, která zažila lepší časy a u které si někdo vzal velkou inspiraci z westernových filmů. Jednalo se soukromý klub Wild Predators, jak hlásal nápis nad vstupem, což nebylo daleko od pravdy. Když jste nebyli členem a vešli jste dovnitř, povětšinou jste letěli dveřmi během pár sekund. A tak se většina místních začala tomuto podniku vyhýbat obloukem.
Vystoupil jsem z auta a zastavil se. Zhluboka jsem se nadechl, abych podle čichu zjistil, zda tam někdo je a skutečně jsem cítil spoustu různých pachů.
”Jste si opravdu jistá, že tam chcete jít? Ještě můžete vycouvat.” Rozhodl jsem se, jí ještě varovat, ale něco mi říkalo, že tím akorát ztrácím čas.

Přeskočení na to důležité
Joleene

”Dobře, díky za tip.” Pronesu a vykouzlím na své tváři úsměv. Možná se mi to zdá, ale mám takový pocit, že má o mně jistým způsobem starost. Musím se přiznat, že mi to vlastně neskutečně lichotí. Je to opravdu zvláštní. Za dobu, co existuji, tak o mně nikdo neměl starost a to ani vlastní matka. Ta mě vychovala stylem, hodím tě do vody a pokud se nenaučíš plavat, tak se utopíš. Plavat jsem se pochopitelně naučil, jinak bych tady teď nebyl.
”Jasně, chápu. Čím dříve to bude z krku tím bude lépe.”

A tak byl celý den ve jménu příprav. Každý měl něco na práci. Alchymista tvořil lektvar, mezitím upírka byla na velkém nákupu. Gabriela už nevydala jako chodící mrtvola, ale byla zase ve své kůži. Ten vyprošťovák jí zřejmě pomohl. Abych se pravdu přiznal, ještě jsem ho neaplikoval na lidech. Takže jsem byl naprosto spokojený výsledkem.
Neměl jsem čas sledovat Andělku, co přesně dělá, protože jsem obvolával známé a snažil se nějakým způsobem vecpat na zápas. Po několika pokusech, kdy jsem si vybral pár službiček, pár lidem vyhrožoval a některým zase něco příslíbil výměnou, se mi to konečně podařilo.
Pak už bylo potřeba se hodit do gala a nasbírat potřebnou energii. Našel jsem si klidný kout, kde jsem si sedl na zem do tureckého sedu a spoustu bytostí by napadlo při pohledu na mně, že medituji, což nebylo daleko od pravdy.
Nicméně nacházel jsem se v něčem, co by se dalo nazvat svatyně mojí mysli a po dlouhé době jsem poprosil svého otce o pomoc, aby podělil se mnou o trochu moudrosti, síly a zkušeností. Kupodivu jsem jej nemusel dlouze přemlouvat a dokonce mi řekl, že jdu pozdě. Věděl co všechno je v sázce a tak mi vyhověl.

”Tak jo. Já jsem připravený.” Pronesu, když vejdu do kuchyně, kde už jsou všichni. Hned pohledem sjedu z jedné Andělky na druhou. Lektvar fungoval skvěle. Nejspíše ze mně šlo něco cítit, protože ještě než jsem vkročil, tak se téměř všichni otřásli, jako kdyby kolem prošla smrt.
Byl jsem cítit jinak a působil jsem jinak. Pohled do mých očích nešel aplikovat na delší dobu, protože to co v nich bylo vidět se nikomu nemuselo líbit. Odrážela se v něm válka a strach, bolest z ní utrpené.
”Já jsem taky hotová. Takže z Gabrielou se můžeme vydat ven. Zmást ty dva.” Pronesla Andělka, která ve skutečnosti byla upírkou. Byl jsem rád, že jsem se nemusel ptát na to, která je která.
”Hej, krásko. Myslíš, že bys se mnou mohla jít na chvilku bokem.” Pronesl jsem k té správné Andělce.

Pokud tak učinila, tak jsem s ní šel trochu bokem.
”Otec mi podal pomocnou ruku, ale stále jsem to já. Nicméně musíme to rychle vyřešit, protože hrozí, že bych to už nemusel být já.” Doufám, že pochopila, co tím myslím. Delší spojení s mým otcem, mně může změnit a nejsem si jistý jak.

Rodinná sešlost
Sierra

”Děje se něco, má drahá holčičko. Bastet byla v telefonu strašně tajemná. Jediné, co nám řekla bylo, že s Morganou zmizí na nějaký čas a že budete potřebovat naši pomoc.” Pronese mamka starostlivě.
”A tak jsme pobrali to nejnutnější. Oznámili sousedům, že na nějakou dobu odjedeme z města a poprosili je, jestli by nám občas zalila zahradu. No a jsme tady.” Dovysvětlí otec cestou do kuchyně.
”Bastet miluje být tajemná.” To je jediné, co jim k tomu mám v úmyslu říct a zbytek nechám na mé drahé, neboť je to hlavně na ní, jestli se jim svěří či nikoliv. Přeci jen ji tito dva v tomto životě vychovali, jako svoje.

Když se její táta posadí ke stolu, uznale se na mně podívá.
”Zatím jsme sice prošli od hlavního vchodu do kuchyně, ale už jsem si stačil všimnout spousty věcí. Vážně sis na tom domě máknul a vypadá to tu opravdu hezky.” Jeho slova mě maličko uvedou do rozpaků a vykouzlí na tváři úsměv.
”Děkuji. Snažil jsem se, ale je toho ještě spousta, co je potřeba udělat.” S tím jsem se vydal do spižírny, ze které jsem vytáhl schovanou láhev nějaké domácí pálenky, kterou si nechávám právě pro takové příležitosti.
”Tak co… dáte si se mnou?” Zeptám se jej a vytáhnu dvě skleničky. V případě, že by si chtěla i má drahá dát, tak vytáhnu i pro ni. Její maminka automaticky odmítne a poprosí o bylinkový čaj.
”Hochu, už jsem ti říkal, že mi máš tykat. Budeš si brát naši holčičku a tak patříš do rodiny.” Už když jsme se viděli poprvé, tak jsem s tím měl strašné problémy a teď to není o nic lepší.
”Dobře. Zkusím na to myslet.” Pronesu lehce rozpačitě a přiťuknu si s ním.

”Kde jsou vlastně naši milovaní koblížci?” Zeptá se její mamka po chvíli. Zdá se, že se to oslovení chytlo naprosto všude. ”Strašně jsem se na ně těšila.”

Polem nepolem
~Pan Bručoun~

Někdy je úžasné, že ostatním lidem nevidíte do hlavy. Kdybych toho byla schopná, a po menší přípravě bych byla, určitě bych se cítila převelice trapně a absolutně k ničemu. Když to vezmu kol a kolem, tak co jsem přesně věděla kromě strýčkova jména? Nic. Štvalo mě, že jej před námi táta držel v tajnosti a nikdy nebyl ochoten mluvit o svém životě v Americe. Ani mamka nebyla tolik sdílná se svým minulým životem, ale když se dozvěděla, že se mi zdá o Drákulovi, tak se mohla zbláznit.

"Cestou jsem moc indiánu neviděla," podotknu a skousnu si spodní ret a v duchu si zanadávám. Trochu někdy víc mysli, pomyslím si zkroušeně.
Zaměřím se na cestu před námi. Co se může horšího stát, než že vstoupíme na území někoho, kdo nás bude chtít zabít.

"Myslím, že Kaetenay je dost originální jméno," pokrčím rameny a jeho poznámku o Hansovi a Pierrovi přeslechnu, protože vážně nevím, o co jde a nechce se mi jej na něco zase ptát. "Možná ví, jak vypadám nebo aspoň mu dojde, že jsem podobná někomu, koho zná," všechno bylo takové to kdyby. Nelíbilo se mi to.

Nad tím, co mu řeknu, jsem se musela hluboce zamyslet. Ahoj, jsem Cat, dcera Ethana a máme problém, protože se mi táta ztratil i s mamkou a asi po mě jde Drákula.
Nechci vědět, jak něco takového bude znít nahlas. "Jen chci vědět, zda je ochotný pomoct najít moje rodiče," podívala jsem se na O`Connora. "Tohle snad dlouho nezabere."

Konec tlachání
Simon

"Neboj, už jsem si všimla, že co se týče mne, tak si vůbec nemůžeš pomoct," pousměji se na něj na oplátku, když rýpe do modlení se a vzývání andělů.

"Myslím, že toho prostě už vymyslel moc a někdy tu svou kreativitu ... prostě trochu přepískl. Naprosto by mi stačilo, kdyby to mělo vypínací tlačítko, nebo gesto. Nebo... něco takového," zastanu se trochu Boha, protože se mi příčí ho proti sobě úplně poštvat, i když v podstatě se Simonem souhlasím. Mohl vymyslet něco jiného, lepšího, méně omezujícího můj sexuální život. A nebo mě prostě chtěl takhle potrestat, to je další možnost.

"No, pokusím se dostat k nim co nejdřív, máš to štěstí, že čas tam plyne pomaleji než tady. Takže se pravděpodobně nestihneš ani rozkoukat. Ale připrav se, že ten přenos není vůbec nic pěkného. Byla jsem sice tehdy poraněná a tak, ale ta bolest z toho přenesení byla neskutečná. Každá buňka ve tvém těle, jako kdyby se rozložila a složila najednou. Zvládneš to, to je jasné, ale jen se na to připrav," varuji jej ještě, než se zvednu od stolu. "Tak oslavit to pak musíme, to je jasné. Ale mezitím nás čeká spousta práce. Jako já třeba jdu upírce udělat kafe, abych ji mohla jít probudit a nutit pro mě udělat spoustu věcí. Ne, že by mě tvoje společnost nudila, ale já se potřebuju už nějak začít připravovat. Něco začít dělat, jestli chápeš," dodám ještě, když začnu sbírat nádobí ze stolu, s tím že jej v kuchyni dám do myčky nebo dřezu.

Hosti v domě
Máma a táta

"Mami!" dostanu ze sebe šokovaně, ale naprosto nadšeně. S láskou a potřebou jí cítit u sebe, se nechám obejmout a sama ji pevně stisknu ve svém náručí. Stejně tak i otce, když se pak s mámou vystřídají.

"Vy jste mi také chyběli! Oba dva! Tak ráda vás tu vidím," řeknu dojatě, když si prohlížím ty známé tváře, které jsem neviděla dostatečně často v poslední době.

Jsem z toho tak dojatá a nadšená, že naprosto nedokáži odpovědět, dokud se slova neujme Zachary. Vděčně se na něj usměji a přikývnu.

"Ale samozřejmě, že máme pro vás tady místo. Zach vám aspoň ukáže, jak to tady hezky předělal. Ani byste nepoznali, že to je ten stejný dům, ve kterém jste se mnou kdysi byli. Pojďte dál. Ukažte. Kufr nech tady na chodbě tati. Udělám vám čaj, kafe? Já... omlouvám se, jak jsem netušila, že přijedete, tak nemám pro vás nic napečíno..." řeknu omluvně a rychle je vedu dovnitř.

Host v domě
Sierra

Neochotně se vydám do laborky, kde jsem samozřejmě nechal nepořádek. Stačí chvilka vracení věcí na správné místo, utření vylité vody a propláchnutí použitých předmětů a vypadá to tu naprosto dokonale. Nemajíc přitom tušení, že máme neočekávanou návštěvu v podobě jejich rodičů.

***

Když jsi otevřela dveře jako první jsi spatřila svou matku a následně svého otce, který táhl kufr. Sice to byli adoptivní rodiče, ale velkou část tohoto života tě vychovali jako svou.
”Ahoj, zlatíčko. Bastet mi volala, že někam bude muset odjet a že byste nás mohli potřebovat, a tak jsme tady.” Vychrlí na tebe mamka místo pozdravu a vrhne se ti kolem krku, není nad pořádné mateřské objetí.
”Strašně jsi mamce chyběla. A mně taky.” Zabručí otec a taky tě obdaří objetím, ale ne tak dlouhým, jak to udělala máma.
”Můžeme se ubytovat u vás nebo si máme najít nějaký hotel poblíž?” Zeptá se po chvíli mamka, když se ocitne na chodbě a napjatě s otcem vyčkává na rozhodnutí.

A co by čert nechtěl, já se v té chvíli vydám na lov žrádla pro kočky a tak se s nimi samozřejmě potkám zrovna v té chvíli otázky.
”Zdravím, pane a paní Grimmelshausen.” Dával jsem si záležet, abych to jméno vyslovil správně. Dlouhou dobu mi to dělalo problém, ale nakonec se zadařilo.
”Jistěže je tu pro vás místo. Máme tu pokoj pro hosty. Před dvěma týdny jsem ho dal do pucu.” Pronesl jsem a vzápětí jsem se rozpačitě podíval na svou budoucí ženu, jestli jsem neudělal chybu a jestli jí přítomnost jejich rodičů nevadí.
Mám její adoptivní rodiče velmi rád. A kdybych byl ještě dítě, byl bych rád, kdyby mě adoptovali. Myslím, že už nemusím opakovat, co mi moji vlastní rodiče udělali.
Nicméně to jsem odbíhal od tématu, rozhodnutí je prostě na mé milované. Já se nějakým způsobem přizpůsobím.

Ještě chvilka tlachání venku
Joleene

Dal bych jí pusu za to, že se rozhodla mlčet a nějak se nevyjádřila k těm ohnivzdorným špuntům do uší.
Stejně večer uvidí důvod, proč jsem nad něčím takovým přemýšlel.

”Jo, mohlo mně napadnout, že v tom bude modlení.” Pronesu a usměji se přitom na ní. Přemýšlím nad tím, jakou modlitbu bych vlastně měl říct.
”Má to být něco jako, ó mocná Joleene zjev se mi?” Dobře, dobře. Teď si z ní maličko utahuji. Na čež následně dám ruce nahoru v obranném gestu.
”Omlouvám se. Nemohl jsem si pomoct.” Něco mi říká, že mi to stejně hned oplatí. A to je možná jeden z té hromady důvodů, proč mně tak neskutečně přitahuje.

”Jo, máš pravdu. Vůbec ti to nezávidím. Vždyť je to Bůh, to nemohl vymyslet nějakou lepší zbraň?” Nemohl jsem si pomoct. Myslím si o tom chlápkovi svoje. Fajn, stvořil svět a tak dál, ale pro vlastní pobavení. Věčnost jednoho unudí a nuda je ošklivá věc. Takže aby se nějak zabavil vytvořil velké mraveniště v podobě lidí a celou dobu jej pozoroval. Sem tam jim něco seslal do cesty, aby jim ukázal, kdo je tady pán. No a protože mu to nestačilo, tak mu trochu hráblo a rozpětil se. Tomu říkám dokonalý nápad. Ne, fakt toho týpka nemám rád.
Naprosto jí rozumím. Jsem rád, že budu u toho a uvidím ji při akci. Nejraději bych ho ještě několikrát důkladně seznámil s mou pěstí za to, jak strašně zřídili Joleene.

”Nemám v plánu je podceňovat. O to se neboj.” Mrknu na ní. Jen se prostě z nich nehodlám posrat. Za dobu své existence jsem potkal spoustu zmrdů, které jsem potom poslal kam slunce nesvítí a to velmi důrazně, až bolestivě pro ně.

”Jo, to je taky možnost. A pak se uvidíme v jeho hlavě a ty to s nimi skoncuješ jednou pro vždy.” Myslím to naprosto vážně. Kdybych mohl, tak bych si na ní vsadil. Místo toho budu jen riskovat krk.
”A pak to pořádně oslavíme. Co na to říkáš?” Zeptám se jí a se zájmem se na ní přitom podívám. Vážně se mi s ní skvěle pilo.

Nečekaná návštěva
Zachary a následně už jen ten host

Pousměji se na něj, když začne mluvit, abych ho povzbudila v tom mluvit dál. Pokývám hlavou na jeho zjištění a podívám se opět na maličkou v mém náručí.

"Abych byla upřímná, tak jsem ani nic jiného nečekala. Cítím to. Moje schopnosti daleko převyšují to, co jsem kdy uměla, co jsem kdy čekala, že bych byla kdykoliv schopná jako obyčejná čarodějka. Ale to my ani jeden nejsme," souhlasím s ním tichým hlasem.

Souhlasila bych i s jeho dalším návrhem, ale to náš rozhovor přeruší domovní zvonek.

"Možná to je Havran," navrhnu jednu možnost a zvednu se, abych odložila malou do postýlky. Pustím jí k tomu hračku zavěšenou nad postýlkou, aby měla na co se koukat a co poslouchat.

Jistě, jako první mě napadl někdo jiný, ale obávám se, že si budu muset ještě počkat, než se Chris zahojí natolik, aby byl ochotný se podívat na svoje děti.

"Dojdu tam. Stejně jsem chtěla si uvařit čaj a najít něco k jídlu. Holky stejně budou mít brzy hlad, tak musím využít chvíle, dokud tomu tak není," pousměji se na něj a políbím jej krátce na čelo.

"Jdi si uklidit laborku, ať ti tam něco nevzplane," popíchnu jej s úsměvem. "A mohl bys prosím nakrmit kočky?"

Nechám jej pak u dětí, pokud chce a sama dojdu dolů otevřít dveře. Díky našemu zabezpečení se moc nebojím otevřít dveře. Navíc, cítím, jak je kolem mě magie stále přítomná. Je to jako mít svého ochránce stále u sebe. Někoho, na koho se dá spolehnout. A tak otevřu dveře s úsměvem a neočekáváním ničeho špatného.

Po snídaňová tlachání
Simon

*Ohnivzdorné?* zachytím překvapivé slovo, ale nakonec se přemůžu a nezeptám se.

"A další možnost je, že když se ke mně budeš modlit, tak bych tě měla slyšet," doplním ještě. Jsem zastáncem toho, že je lepší mít víc možností, kdyby náhodou cokoliv.

Na jeho nápad přikývnu.

"Jo, přesně tohle jsem měla v plánu. I když si nemůžu pomoct, ale fakt, že naše nejlepší zbraň je moje líbání zní jako z nějakého hodně špatného porna," pronesu s úsměvem a zavrtím hlavou. "Ale ani nevíš, jak se neskutečně těším, až tomu debilovi zmizí úsměv z tváře," pronesu téměř zasněně. Ano, ano, dokáži si to naprosto detailně představit.

"Ale nepodceňuj ani jednoho. Jsou nebezpeční oba. Upřímně mě víc děsil ten, který vězní ostatní ve své hlavě, je to vážně magor," připomenu mu raději a dopiji svou sklenici s vodou.

"Myslela jsem, že bych použila dveře, abych se k nim dostala rychleji, pokud si tě vyberou rovnou po zápase. Pokud nebudu dost blízko na to, abych se k tobě dostala během pěti vteřin. Nechci nic riskovat."