Po snídaňová tlachání
Simon

*Ohnivzdorné?* zachytím překvapivé slovo, ale nakonec se přemůžu a nezeptám se.

"A další možnost je, že když se ke mně budeš modlit, tak bych tě měla slyšet," doplním ještě. Jsem zastáncem toho, že je lepší mít víc možností, kdyby náhodou cokoliv.

Na jeho nápad přikývnu.

"Jo, přesně tohle jsem měla v plánu. I když si nemůžu pomoct, ale fakt, že naše nejlepší zbraň je moje líbání zní jako z nějakého hodně špatného porna," pronesu s úsměvem a zavrtím hlavou. "Ale ani nevíš, jak se neskutečně těším, až tomu debilovi zmizí úsměv z tváře," pronesu téměř zasněně. Ano, ano, dokáži si to naprosto detailně představit.

"Ale nepodceňuj ani jednoho. Jsou nebezpeční oba. Upřímně mě víc děsil ten, který vězní ostatní ve své hlavě, je to vážně magor," připomenu mu raději a dopiji svou sklenici s vodou.

"Myslela jsem, že bych použila dveře, abych se k nim dostala rychleji, pokud si tě vyberou rovnou po zápase. Pokud nebudu dost blízko na to, abych se k tobě dostala během pěti vteřin. Nechci nic riskovat."

Nečekaná návštěva
Sierra

”Znáš mně.” Povzdechl jsem si. Ono to asi jinak nejde, když jsme spolu tak dlouhou dobu. Někdo by snad řekl i věčnost. Jenže jak věčnost vypadá? Pro nás je to jiné než pro lidi.
”Výsledky testů vyšly velmi zajímavě.” Začal jsem opatrně a přemýšlel jsem nad tím, jak to vlastně říct, aby to dávalo smysl.
”Potom, co byla kletba zlomená, tak se nám úplně pozměnilo DNA. Nemám tušení, jak je to možné.” Rozhodnu se, že nemá cenu chodit kolem horké kaše.
”A jsem schopen říct, že naše schopnosti, hlavně tvoje se zmnohonásobili. Nemám sice tušení, jak moc. Bude asi potřeba udělat nějaký cvičný trénink, nejlépe někde v lese.” Dodám ještě.

Možná bych dál pokračoval, ale to se ozve domovní zvonek oznamující, že je někdo před domem. Kdyby se jednalo o nepřítele, tak by se spustili ochrany, což je poměrně osvěžující zjištění.
”Očekáváš někoho?” Zeptám se své budoucí ženy.
”Mám jít otevřít?” Následuje další otázka. Nechám rozhodnutí čistě na ní. Ze své strany jsem nikoho k sobě domů a obzvláště dneska nezval.

Ve znamení Supermana
Joleene

Vůbec jsem nečekal, že se rozhodne mi taky svěřit ohledně svého kryptonitu. Vím moc dobře o kom je řeč. Už jsem se s ním párkrát viděl. Když jsem se přidal k Malovi, tak se ze začátku válečné porady dělali v Bambusovém domečku pro panenky, než jsme se přesunuli k slepému alchymistovi a to z toho důvodu, že Mal měl tušení, že Joleene bude potřeboval lékařskou pomoc.

”To rozhodně.” Usměji se na ní a jediný s čím si s ní mohu přiťuknout je kafe v plastovém kelímku. Chtělo by to samozřejmě pivo nebo jakýkoliv alkohol, ale včera se nám podařil všechen vypít. Takže až půjde slečna upírka koupit barvu na vlasy pro andělku, tak jí asi ještě zaúkoluji ohledně chlastu. Toho totiž není nikdy dost. Navíc bude potřeba, protože budeme slavit úspěch.
Možná si říkáte, že jsem hlupák a říkám až moc brzo hop a ještě jsem nepřeskočil. Jenže já té andělce věřím. Hlavně její plán nezní jako nějaká akce sebevražedného oddílu. Je to až zarážející, že jsem za ní ochoten položit hlavu na špalek. Nikdy jsem totiž takovou potřebu vůči nikomu neměl. Vždycky jsem si hleděl svýho a dělal všechno ve svém zájmu… a teď najednou je to jinak. Nevím, jestli to mám považovat za dobrou věc nebo se toho začít děsit, a tak raději na to vůbec nemyslím.
”Chmmm… budu se muset zeptat alchymisty, jestli by nemohl nějakým způsobem udělat ohnivzdorné špunty do uší.” Pronesu zamyšleně.
Nebo si nějakým způsobem nechat poškodit ušní bubínky. Napadne mně hned další možnost. Samozřejmě se mi to za nějaký čas zahojí, ale vůbec by to nebylo na škodu.
”Jo, Supermanská póza by byla fajn.” Přitakám ohledně jejího návrhu na znamení. A abychom si byli oba dva jistí, co přesně budu předvádět, tak jí to ještě ukážu.
”Fajn, dejme tomu, že si mně vybrali. Ty se tam k nim nakráčíš a co bude pak? Možná by nebylo na škodu ulíbat toho, co poroučí a tak jej umlčet. Získala bys tak jeho schopnost a tomu druhému bys mohla teoreticky poručit, aby všechny dostal ze své hlavy.” Napadne mně po chvíli a musím uznat, že to nezní vůbec špatně… teda až na tu část líbání jednoho z těch idiotských bratrů.

Trocha upřímnosti za tvou upřímnost
Simon

"Tvoje tajemství je u mě v bezpečí," ujistím ho hned a myslím to upřímně. Není ani částečka mého těla, která by v sobě v tomto ohled našla stín pochybnosti. Jsem spoustu věcí, ale práskač rozhodně nejsem.

Na chvíli se zamyslím, zda mě vůbec viděl v mojí druhé podobě. Nejspíše ne, neměl kdy. Na druhou stranu jestli viděl jakéhokoliv anděla, tak už má představu i o nás ostatních. Bůh v tomhle nebyl moc kreativní a proč taky. Když jdete někam do hotelu, tak všichni zaměstnanci mají uniformy, aby se snáze rozpoznali od obyčejných hostí. Tak proč to stejné neudělat se svými zaměstnanci, kteří mají dávat pozor na jeho nejoblíbenější výtvor?

Hádám, že jsem na řadě s přiznáváním se k něčemu osobnímu. Zamyšleně si poklepu prsty po koleni, ale za boha nemůžu přijít na to, co mu říct, aby se to vyrovnalo důvěrnosti, které se mi od něj dostalo, ale zároveň to nebylo o Davidu Bergrovi.

"Mám taky jeden kryptonit. Carlos. Je to člověk, pro kterého bych riskovala klidně všechno. Je mi nejlepším přítelem už řadu let a dost mi pomohl si na tohle město a tenhle svět zvyknout. Jen díky němu se tady vlastně cítím trochu jako doma. Jako že někam patřím, že mě někdo rád vidí, když se vracím," přiznám se nakonec.

Hádám, že nikdo z mého okolí si vlastně neuvědomuje, jak moc Carlos pro mě znamená. Ví o něm, o tom že tam chodím pravidelně se najíst, ale nic víc. Simonovi tohle přiznání, každopádně bude muset stačit, nic dalšího ze sebe na tohle téma totiž nevypotím.

"Takže teď jsme si ukázali, že si věříme," přejdu raději na další téma. Nechce se mi být takhle otevřená a upřímná, protože je to strašně zranitelné místo. Cítím se díky tomu nesvá.

"Teď je třeba dořešit co a jak na ten večer. Budu mít v uších sluchátka, obávám se, že by mohl dávat rozkazy na tom zápasišti všem. A tak bude lepší si to takhle pojistit. Budu tě sledovat, takže to chce nějaké nenápadné, ale nezaměnitelné gesto. Nebo něco nápadného, co dokážeš nějak nenápadně zapojit do své řeči těla. Což klidně tedy může být supermanská póza," pousměji se krátce.

Upřímná chvilka
Joleene

Musím uznat, že má pravdu ohledně brunet. Málokdy se na nějakou podívám. Spíše bych se otočil za zrzkou nebo černovláskou, než za brunetou a to může být sexy, jak chce.

Asi jsem měl čekat onen zaražený pohled a chvíli ticha, ale i tak mě to maličko vyděsí.
Následná slova mě však pobaví.
”Neboj, jako golem nevypadám.” Vůbec mi nevadila její hloupá věta. Naopak mi pomohla.
Je dobré o vážných věcech vtipkovat.

”Teď budeš znát můj kryptonit.” Pronesu a narážím přitom na Supermana. Jednu dobu jsem byl do něho a do dalších superhrdinů strašně zažraný. U sebe doma mám neskutečně velkou sbírku. Mám naprosto všechny díly a to jak Marvelu, tak DC. A náhodou je to velmi příjemné čtení.
”Ehm, ano. Nevypadám tak hustě jako ty.” Je těžké něco takového přiznávat. Asi jí musí připadat, že jsem divný. Nikomu jsem se s tím ještě nesvěřil. Dokonce ani své matce.
”Jo a jsi jediná osoba, která o tom ví.” Sakra, že jsem se jí s tím musel přiznat. Co to se mnou zatraceně je?

Svlékání Simonových obranných vrstev
Simon

"Asi na brunetu. Mám pocit, že za brunetami většině nestojí za druhý pohled," pousměji se a pokrčím rameny. Jo, kdybych si měla vybírat nějakou permanentnější vizáž a zcela dle sebe, do téhle nezáživné hnědé bych nešla. Chtěla bych nějakou výraznou červeno, nebo něco podobného, co přitáhne pořádně pozornost. Ale teď se snažím o naprostý opak.

Pozvednu obočí, když Simon spustí o tom, že ví, jak je sexy takhle jak vypadá. V duchu jej odsoudím za narcistu, nicméně se jen pousměji a dál jej poslouchám, aniž bych jej přerušila. Však já mám dostatečného pamatováka na to, abych si dokázala i zpětně rýpnout.

Jeho překvapivě zranitelné přiznání, mě opravdu rozhodí. Dokonce se zapomenu na chvilku i usmívat a jen na něj lehce zaraženě hledím. Asi to o mně nevypovídá nic dobrého, když zalituji toho, že místo vodky mám v ruce sklenici s nealkem. Lépe se mi pak vymýšlí citlivé odpovědi na taková témata.

"Dokud nebudeš Golem, tak myslím, že to dokážu skousnout," prohlásím pak a pokrčím krátce rameny. Hned ale jak to vyslovím mi to přijde jako hloupá věta, ačkoliv je pro mě vlastně velmi typická.

"Stydíš se za to, jak vypadáš ve své druhé podobě?" zeptám se jej pak vážně a s upřímnou zvědavostí na jeho odpověď. Těžko se mi představuje možnost jeho vzhledu, která by byla tak hrozná, až to otřese sebevědomím někoho tak sebejistého jako je právě Simon.

Snídaně venku
Joleene

Je pochopitelné, že o mně pochybuje. Ještě neviděla jak ve skutečnosti vypadám. Jak se dědictví po matce a otci zkombinovalo a vytvořilo mně takového jaký jsem.
”Já? Nikdy. Věř mi. Nedávám sliby, které nejsem schopen splnit.” Mrknu na ní a věnuji jí jeden ze svých úsměvů.

A až mně uvidíš, pochopíš. Přeci jen potvrdila, že tam někde bude z povzdálí mně sledovat a čekat na správnou chvíli.
”Hmmm… na jakou barvu půjdeš?” Zeptám se zájmem a snažím se nepříjemné myšlenky odvést někam jinam. Moc se mi to však nedaří. A tak může na malou chvíli nahlédnout pod mou sebejistou masku.
”Poslouchej mně. Vím, že v této podobě vypadám naprosto sexy. Jenže až mně v té aréně uvidíš od slova sexy to má hodně daleko...” Nemůžu si pomoct. Něco ve mně potřebuje, aby to věděla. Poprvé po neskutečně dlouhé době, cítím něco jako obavy a ani trochu se mi to nelíbí.
”... nevybral jsem si to, jak vypadám. Může za to smíchání mé matky a mého otce… a to je prostě výsledek.” Zarazím se. Já tady vážně začínám páté přes deváté a chodit kolem horké kaše? Tohle není moc dobré.
”Mám obavy, že se ti to nebude líbit.” Pokusím se to nakonec shrnout. Nevím, proč něco takového dělám a vůbec se mi to nelíbí.
Po chvíli si odkašlu, protože mi to přijde poměrně trapné.
”Ehm… pardon. Slabší chvilka. I já ji mám. Nediv se.” A už jsem to zase já se svým neskutečným sebevědomím.

Pracovní snídaně venku
Simon

Simonův pohyb ke mně mne překvapí. Ne, že bych se ho bála, ale zarazím se do chvíle, než mi dojde, co dělá. Jak tak koukám, tak Simonovi jde opravdu špatně to nemyslení na ty všechny příjemné věci, které dělat nemůžeme, aniž by se z něj nestal... člověk? Jeho pohled je jasně čitelný, co se týkalo toho, co by právě chtěl dělat a já musím uznat, že nebýt té části mě, co se asi jmenuje svědomí, tak bych jej bez ostychu políbila. A pak bychom společně probudili celý tenhle zpropadený barák.

Naštěstí je natolik pohotový, aby se pokusil mluvit o našem úkolu, což ocením a s jistým pocitem ulehčení poslouchám jeho nápad na místo. Přikývnu.

"Jo, to je dobrý nápad," souhlasím s veselým úšklebkem. "Líbí se mi tvoje sebevědomí ohledně toho, že je zaujmeš. Tak jen doufám, že se nepřeceňuješ," neodpustím si rýpavou poznámku.

Složím si pohodlně nohy pod sebe a s nelibostí uznávám, že rifle prostě nejsou moc můj styl. Až se těším až si obléknu něco svého. Ale to bude až dostaneme ty dva. Další z řady motivací, kterou teď mám.

"Jo, přimíchám se někam do davu, asi ještě pošlu Lili na nákup, změním si barvu vlasů a tak, náhoda je blbec. A až se objeví poblíž tebe, tak je čapnu a důrazně jim vysvětlíme, že patří do speciálního kruhu pekla," spokojeně se usměji nad tou představou. "Ale asi bychom si měli domluvit nějaké znamení, kdyby to šlo do kytek. Nebo cokoliv."

Chvíle klidu a povídání
Zachary

Užívám si této chvíle tak, jak se dá okamžiku využít a prožít. Navzdory šílenstvím, kterým jsem v posledních hodinách a měsících čelila, se cítím s nimi a tady naprosto šťastná a v klidu. Rytmus jejich oddechování, teplo z jejich drobných tělíček a chvilka mírumilovného klidu mě prostě obestře a všechny negativní věci jsou odsunuty na druhou kolej nebo rovnou do jiné galaxie.

"Tak ven s tím. Nad čím přemýšlíš?" zeptám se svojí polovičky a usměji se na něj.

Znám ho až moc dobře na to, aby mi unikl fakt, že jeho tón hlasu značí zamyšlení nad něčím. A já nejsem ten typ, který by nechával druhé tonout bez pomoci. Zvědavě se na něj podívám a čekám, až mi celkově představí mráček, který se objevil na jeho obloze mysli.

"A nezkoušej na mě žádné nic a podobně. Dobře víš, že to na tobě poznám," dodám ještě vesele.

Cestou necestou
Cat

Ha tušil jsem to.
Napadne mně, když je najednou ticho a vypadá, že usilovně přemýšlí.
To snad nemyslí vážně?
Málem jsem strhl volant, když mi položí tak hloupou otázku.
Takže si to shrňme prosím. Nemá nejmenší tušení, jak vypadá. Jediné, co ví, že se jedná o indiána. A dobře, dobře, taky zná jeho jméno. Zažil jsem šílené akce, ale jak to tak vypadá, tak žádná z nich se nevyrovná tomuto.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Snažím se přitom uklidnit a tak počítám ještě do desíti. Nechce se mi na ní být hned hrubý, obzvláště potom, co jsme spolu začali nějakým způsobem vycházet.

”Dobře, budeme doufat, že v Chicagu jich moc nebude.” Pronesu po chvíli a je na mně vidět, že mi to dává vážně zabrat. Neřeknu, kdybychom byli zpátky v Anglii, tak tam by to bylo poměrně jako pěst na oko. Jenže tady jsme v Americe.
”Při nejhorším na něj zavoláme jménem a ten, který se na to otočí, tak to bude.” Dodám ještě a povzdechnu si. Za tohle budu od jejího bratra chtít zaplatit dvojnásob, že tu ze sebe dělám vola.
”Fakt doufám, že to nebude jako s tím vtipem o Hansovi a Pierrovi.” Doufám, že jí ho nebudu muset vysvětlovat. Říkat vtipy mi moc nejde. Nicméně tam hlavně jde o to, že všichni tam byli Hans a tak byli rychle odbouchnutí.
”Aby to jméno bylo originální.” Ještě raději upřesním.
Samozřejmě, že tu je ještě jedna věc a to, že bude s určitou pravděpodobností podobná své matce, takže by na to mohl nějakým způsobem reagovat.
Nějak to prostě dopadne.
”Nicméně… dejme tomu, že ho najdete. Máte už namyšlené, co mu řeknete?” Jo, tohle by mně taky opravdu zajímalo. Protože mám takový pocit, že se budu celou dobu snažit zabavit zbytek smečky, mezitím co bude s ním vykecávat, tak bych rád věděl, kolik času jí mám dát.