Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Catriona Clare Chandler - 29. března 2019 17:12
clarechandler7626.jpg
Kaetenay (?)
~O'Connor~

Oblilo mě horko. Věděla jsem vůbec, jak vypadá? Táta o něm nikdy moc nemluvil, a když už se o něm bavil s mamkou, tak sršel nelichotivými výrazy až hanba. Nicméně jsem dokázala zachytit pár věcí a doufala jsem, že tady v Chicagu to bude poznávací znamení. "Kolik indiánů, tedy domorodých Američanů žije ve městě?" podívala jsem se na O'Connora a doufala, že nezmění názor a nevystoupí z auta. To, že jsem věděla jeho původ, byl docela úspěch.

Taky jsem doufala, že strýček není tím, kterého O'Connor popisoval. Nikdy jsem nebyla věřící a modlitby pro mě byly jenom ztrátou času, i když mamka byla jednoho názoru. S tím, jakou měla minulost, jsem chápala, že potřebuje mít nad sebou víc než jen ochranou ruku táty. Kdybych byla zběhlejší v kouzlech a nemyslela jenom sama na sebe, určitě bych zabránila tomu, aby z ničeho nic zmizeli. Nebo dokonce bych je ihned našla a nemusela cestovat takovou dálku.

Sice jsem cítila, že mí rodiče jsou stále naživu, ale taky mě tento pocit mohl vést do pasti, jak se to stalo už předtím a nebýt pana Bručouna, který nakonec takový bručoun nebyl, byla bych mrtvá nebo kdoví kde. Stále mě ve snech strašil muž, který kdysi bažil po mé mamce a nyní, když zjistil že jí nikdy nezíská, začal otravovat mě. Nejhorší na tom bylo, že mě svým způsobem přitahoval, i když vypadal tak dvakrát starší než já. Ale to upíři dělají, ne?
 
Joleene "Jo" - 27. března 2019 20:02
joleene6101.jpg
Snídaně venku
Simon

Usměji se a musím se hodně překonávat, abych k jeho poznámce o držení Michaela nepřidala něco, co jsem se právě zařekla, že říkat nebudu. Nicméně, když uvidím jeho výraz po zopakování slova "završení", je mi jasné, že prohrál souboj s představivostí stejně jako já.

Obrázek

Dám si pramen vlasů za ucho a opět se mi na tváři usadí úsměv. Zavrtím hlavou a raději uvítám, že je ochoten změnit téma. Zvonek to celé podpoří a já během chvíle s radostí odkývám Simonovi, že nápad na snídani venku stále platí.

S chutí se zakousnu do prvního sousta a chvilku si jen vychutnávám jídlo. Není to tak dobré jako od Carlose, ale to většinou není nic. To je hold smutná skutečnost světa. Najednou si uvědomím jak mi chybí vysedávání v Bambusovém domečku a jeho přátelská přítomnost.

*Měla bych si tam pronajmout nahoře byt. Tam už by mi pak nic nechybělo...* pousměji se nad tou myšlenkou, kterou podporuje samotný majitel restaurace už nějakou dobu. Možná, možná skutečně už je na čase se podívat po jiném bydlení. Ale to až po tom.

Otřu si koutek úst od jídla a polknu poslední zbytek tohoto sousta.

"Chceš si promluvit o dnešním večeru? Myslím teda, o tom navázání kontaktu s bratry. Přemýšlel jsi už kam půjdeš a jak na sebe upozorníš?"
zeptám se ho a obrátím tak tón našeho rozhovoru k lehce vážnějším věcem.
 
Simon - 26. března 2019 22:17
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Hurá snídaně
Joleene

”Třeba ano...” Musím uznat, že je opravdu zvláštní o tom mluvit. Být k sobě tak krásně otevření a vlastně nic víc nedělat. Ještě nikdy jsem nic takového nezažil a je to opravdu zajímavé. Vlastně se dá dělat spoustu jiných věcí. Třeba si takto povídat.
”Kdybych nevěděl, co tvoje rty momentálně dokážou… tak bych možná i na Michaela maličko žárlil… nicméně vzhledem k tomu, že vím, tak ti ho klidně přitom i budu držet.” Samozřejmě, že se v tom dá najít dvojsmysl. Ale zkuste si ho někdo najít a seznámím vás se svou pěstí.
”Nicméně je to zvláštní paradox.” Pronesu zamyšleně. ”Pravá ruka Boha se dala k špatné straně.”
Já bych se rád považoval za takové Švýcarsko, snažím se prostě být neutrální a hlavně tam, kde se něco děje.

”Přesně tak.” Musím jí dát za pravdu a na malou chvíli přivřu oči.
”Chmmm… završit...” Zopakuji. Ještě nikdy by mně nenapadlo použít tato slova ve spojitosti se sexem, ale proč ne.
Musím uznat, že je opravdu těžké si nepředstavovat to, jak ze sebe strhávám oblečení, abych se jí mohl ukázat v celé svojí kráse a přitom se snažím, zbavit i jí šatstva. Následně bloudím doteky po jejím těle, které musí být neskutečně hebké. Nedokážu si prostě představit jinak anděla, než s hebkou kůží.
Zatraceně zajímalo by mně, jestli má nějakou jizvu, na kterou bych ji mohl políbit.
Do prdele...co si to dělám.

Jsem tak neskutečně rád, když se rozhodne změnit téma.
”Jo, něco u sebe mám.” Pronesu maličko zastřeným hlasem. Vracím se totiž zpátky na zem. Zvonek zazvoní chvíli poté, co to řeknu. Dojdu tedy otevřít, převezmu jídlo a vrátím se zpátky.
”Takže jídlo venku?” Zeptám se jí, jen jestli náhodou nezměnila názor.

 
Joleene "Jo" - 26. března 2019 21:48
joleene6101.jpg
Že by konečně ta snídaně?
Simon

Pousměji se. Upřímná lichotka, kterou mě právě Simon zahrnul, mi přijde lepší a hezčí snad o to, že to zní jako svěření se a ne to naše přetahování se, o to kdo je víc nad věcí z toho, že se sobě navzájem aspoň fyzicky líbíme. Dám si pramen vlasů za ucho a přikývnu.

"Třeba se k tomu taky jednou dopracujeme," pronesu s pokrčením ramen. "Ale už i proto, jak jsi důležitý pro celou tuhle akci, ti to nechci sebrat. Vlastně nechci nikomu sebrat jejich podstatu, ať už se jedná o kohokoliv vyjma těch dvou. A Michaela. Toho parchanta bych ulíbala k smrti, pokud by to znamenalo, že se z něj stane obyčejný člověk."

Vzpomínka na to, co Michael všechno provedl, aby pomohl druhé straně mě stále štve. Připíšu si jeho jméno na seznam lidí, se kterými je třeba se ještě v budoucnu vyrovnat.

"Jo, já vím, to to dělá ještě o něco zajímavější a vzrušující," souhlasím pak s ním a přešlápnu z nohy na nohu. "Takže tak. Slibuju, že se budu krotit v tom co dělám, minimálně do doby, než bude tohle za námi a ideálně do doby, než bude bezpečné pro nás oba to celé... završit."

Vážně se snažím si to nepředstavit. Vážně jo. Ale... ale.

"No, jídlo už by tu mohlo být, máme vůbec někde nějaké peníze, čím to můžeme zaplatit?"
změním raději téma.
 
Simon - 26. března 2019 20:36
7edb8fbf89e71d045736b927a33deec85757.jpg
Opět spolu
Joleene

Začínám si souhlasit s lidským tvrzením: Kam nemůže ďábel přijít tam pošle ženskou. Nevím, jak jinak se vyjádřit k tomu, co řekla. Místo toho jen zadrkotám zuby a po chvíli kýchnu.
”Myslím si, že tato sprcha by se ti nelíbila.” Nebo naopak by byla neskutečně dokonalá, protože bychom oba dva byli v ní neskutečně rozpálení, že by nám její teplota byla úplně ukradená. Vnitřně zoufale zaúpím. Nedá se s tím totiž pracovat.

Když už sejdu v kuchyni, tak se připravují na ledacos. Ale příslib toho, že už bude hodná, jsem ani v nejmenším nečekal.
Nedůvěřivě si ji prohlížím a přemýšlím nad tím, jestli ta slova myslí naprosto vážně.
”V pořádku.” Pronesu po chvíli mlčení.
”Víš, jsi neskutečně přitažlivá žena. A to myslím jak fyzicky tak psychicky. Vlastně závidím Gabriele, že se s tebou líbala. Já bych za to dal cokoliv.” Rozhodnu se jí pro změnu zase svěřit já.
”Jenže je potřeba, abych byl funkční. Takže je opravdu, ale opravdu náročné se držet na uzdě.” Usměju se na ni.
”Obzvláště, když v této chvíli svým způsobem představuješ zakázané ovoce… a víš co se říká... ?” Pozvednu jedno obočí.
Nemám nejmenší tušení, jestli mě to okouzlení její osobností přejde, až bude zase dostupná či to bude dále pokračovat. Nicméně musím vymyslet nějaké opatření, abych se z toho nezbláznil.
 
Ethan James O`Connor - 26. března 2019 20:22
ec433b5dba5d5450898d9e2ea6ed4467gingerbeardmichaelfassbender4129.jpg
Cestou necestou
Cat

”Ano, protože doufám, že ten parchant je už dávno po smrti. Pokud by nebyl, tak nejspíš za sebe nemohu úplně ručit. Něco takového nejsem schopen tolerovat.” A teď jsem ke všemu o něco starší a vyzrálejší. Takže si víc troufám na to někoho jako je on vyzvat na souboj.
”A upřímně doufám, že to nebude váš strýček.” Dodám ještě. Onu možnost jsem bohužel nezavrhl. Vzhledem k tomu, že mi nebyla ukázaná fotka či třeba portrét, tak nejsem schopen onen fakt vyvrátit.

Její slova mi potvrdila, že jsem nebyl jediný, kdo měl onen zvláštní pocit sledovanosti.
”Oh samozřejmě. S paranoiou nikdy nejste sama a taky je to druhé jméno pro dlouhověkost.” Ano, občas dokážu být i vtipný.

Celkem mně překvapí, když od ní neslyším nějaké slova odporu. A také to, že se na mně dokonce i usmála bylo velmi příjemné. Možná bychom nakonec spolu mohli začít nějakým způsobem vycházet.
”Dobrá tedy. Vzhledem k tomu, že jdeme hledat vašeho strýčka tak doufám, že víte zhruba jak vypadá. Představa toho, že bychom volali jeho jméno v tom klubu se mi nějak moc nezamlouvá.” Myslím si, že by na to tamější nereagovali nějak vřele. A vlastně bych se jim moc nedivil, samotného by mně to rozčílilo.
”Co všechno vlastně víte o svém strýčkovi?” Ne, nemůžu si pomoct a musím se vyptávat. Čím více toho budu vědět, tím lépe se budu moct připravit.
 
Catriona Clare Chandler - 26. března 2019 19:16
clarechandler7626.jpg
A budu jí říkat Můj Milášek
~O'Connor~

Dostat zbraň darem od někoho jako je tady bodyguard mi vytvořilo ruměnec na tváři. Byla jsem dost bledá, aby to šlo vidět. Nebyla jsem ledová královna a svoje emoce jsem dokázala jen stěží skrýt. A vzít to kol a kolem, tak před ním se mi špatně přetvařovalo. Dostal už docela sadu od mé méně empatické stránky, která brala pravidlo: 'Já jsem ta nejlepší a nikdo jiný.'

Uvažovala, jak moc popis klubu sedí na strýčka. Nikdo jsem ho nevidělo a fotky taťka doma žádné neměl. Asi by mě to mělo varovat, že je s ním něco v nepořádku, ale takové situace si žádají zoufala řešení. Doufala jsem, že něco bude vědět a nebude to další slepá ulička. A nemohla být náhoda, že mě vodítka dovedla sem do Chicaga.

"Mluvíte o vůdci v minulém čase," poznamenala jsem. Sice jsem netušila, jestli je ten parchant mrtvý nebo naživu, ale pokud by byl naživu, sdílela jsem O'Connorovo rozlícení. A taky mě už nějak nebavilo jej znát jenom příjmením, ale podle předešlých zkušeností jsem usoudila, že z něj páčit jméno nemý smysl.

Jako každá čarodějka jsem byla zvědavá, jaká ochranná kouzla opředla jeho byt. Pokoušet se teď o jejich rozluštění zavánělo ztracenou rukou nebo hůř životem. Nebyla jsem tak zkušená jako mamka. Jen jsem pozvedla obočí a přikývla, že tak je to dobře.

Následovala jsem pana Bručouna, tuhle přezdívku si vysloužil a už se mi nechtělo o něm přemýšlet jako o O'Connorovi, do auta. Pokud jsem měla takový podivný pocit, jako by na mě někdo upíral oči a nespouštěl je ze mě, tak jsem se to snažila nedávat tolik najevo. "Někdy je lepší být paranoidní a připravený," řekla jsem potichu a mírně přikývla. Nevěděla jsem, co si o tom myslet a rozhlížet se by nemuselo být chytré. Prostě dělat, že nic nevíme.

"Dobře," přikývla jsem. Nemá cenu odporovat. Stejně by šel dovnitř jako první, a kdyby mohl, tak by mi dal roubík. "Znáte to tu líp než já," usmála jsem se na něj a přehodila si batoh z klína na zadní sedadlo.
 
Joleene "Jo" - 26. března 2019 17:43
joleene6101.jpg
Poslíček a další trápení
chvilku Gabriela, chvilku Simon

"Vedeš si dobře, viděla jsem lidi, co jsou lidmi celý život a tohle prostě nezvládají ani po dvaceti lidech tréninku," pokusím se jí trochu zvednout náladu a usměji se na ni.

Je mi naprosto jasné, že mě tady nechce, a tak se zvednu a seberu ze země hrnek od zázračného nápoje. Krátce jí stisknu rameno a znovu se na ni povzbudivě usměji.

"Vylež se, budeme tě potřebovat zítra na samotnou akci, takže máš času dost. A kdyby něco, stačí zavolat," řeknu ještě k ní, než ji tam nechám o samotě s její milovanou mísou. Jsem ráda, že jsem nikdy nic takového řešit nemusela. Z vedlejšího pokoje zaslechnu sprchu, a tak se jej uchechtnu pro sebe a nechám to být. Jdu dolů čekat na jídlo a případné další lidi z domu, kteří by se vyrojili z pokojů.

"Tak jaká byla sprcha? Osvěžující? Měl jsi říct, přidala bych se," zeptám se s pobaveným výrazem, když vidím Simona scházet schody zatímco suším zrovna hrnek od jeho záchranného nápoje pro Gabrielu a nakonec na něj mrknu.

Ale pak odložím hrnek a i svůj provokativní postoj. Gabrielin stav mi připomněl, co všechno všichni tady obětují a co všichni riskujeme tím, že bojujeme v tomto nevyváženém boji. Přejdu k němu, abych tohle nemusela řešit přes celou místnosti. Nicméně tentokrát nenarušuji jeho osobní prostor.

"Promiň, už budu hodná," řeknu s vydechnutím a odložím i útěrku na svoje místo. "Sice to prý pomáhá pro lepší bojovnost, ale už budu fakt hodná. Jen tohle mi pomáhá nemyslet na chvíli na to, co nás čeká. Co se čeká ode mě. A ty jsi na tohle skvělý, už od první výměny jsem věděla, že s tebou se nudit nebudu. "

Pousměji se na něj.

 
Ethan James O`Connor - 25. března 2019 22:41
ec433b5dba5d5450898d9e2ea6ed4467gingerbeardmichaelfassbender4129.jpg
Vzhůru za první stopou
Cat

”Čekal jsem, že řeknete něco takového. Přeci jen se jedná o úžasného střelce.” V mém hlase je znatelné uznání. Něco málo jsem o něm slyšel a udělal jsem si díky tomu jistý obrázek. Možná to byl důvod, proč jsem se rozhodl nakonec spolupracovat s jeho synem a dostal jsem se až sem.
Pozorně jsem sledoval, jak si prohlížela zbraně a s menším napětím vyčkával na to, jakou zbraň si nakonec zvolí.

Musím uznat, že její výběr mně vlastně ani trochu nepřekvapil. Tak nějak jsem to čekal. S neskrývaným úsměvem pozoruji, jak si prohlédne zbraň a zkontroluje zásobník. Můj instinkt ohledně toho, že si zaslouží zbraň, nelhal.
”Sluší vám. Takže až skončíme, budete si to moct nechat na památku.” Nemám nejmenší tušení, proč jsem jí něco takového řekl. Nicméně nehodlám to měnit a tak se tvářím, jako kdyby se nic nedělo.

Potěší mně její reakce. Je na ní vidět, že nečekala, že bych náhodou byl schopen nějakého přiznání si chyby nebo dokonce omluvy. Což mně docela pobaví, ale nedávám to najevo. Nerad bych si jí obzvláště teď, když to vypadá, že jsme na stejné vlně, proti sobě poštval.

”Místo kam jdeme je motorkářský klub. Jeho členi jsou všemožní měňavci. V Chicagu a poblíž se jedná o poměrně velkou smečku. Když jsem se s nimi kdysi dávno setkal, tak byl vůdcem jeden parchant, bez trochy cti.” Odpovím jí na otázku a je na mně znát, že pokud se s tou osobou setkám, tak to neskončí dobře. Nechce se mi jí úplně sdělovat detaily, proč jsem ho takto nazval.
”Nedělalo mu problém unášet ženy a znásilňovat je.” Rozhodnu se nakonec aspoň něco málo jí k tomu říct. Aby aspoň trochu věděla, na čem jsme. Protože místo kam půjdeme, nebude ani trochu přátelské území.

Pokud nemá další otázky, tak si hodím tašku přes rameno a vydám se ven. Zamknu přitom dveře a opět dám do chodu ochrany, které všem jasně říkají: Vypadni, tady není co k vidění. Dárek od jedné čarodějky. Opravdu se mi nechtělo tahat se s policajty, kdyby se nějakému idiotovi podařilo se ke mně vloupat a objevit tam onu spoustu zbraní. Sice je mám schované v trezoru, ale jeden nikdy neví, co se může stát.
Když nasedám do auta, na chvíli se zarazím a rozhlédnu se kolem. Mám totiž naprosto divný pocit, že nás někdo sleduje, ale nikoho podezřelého se mi najít nepodaří a tak si sednu na místo řidiče a rozjedu se.
”Možná jsem paranoidní, ale cítila jste to taky, jako kdyby nás někdo pozoroval?” Zeptám se jí po chvíli. Přeci jen krom toho, že je vlkodlak, také čarodějka a má tak o něco lepší smysly.
Ač je odpověď jakákoliv, byl jen chvilkový pocit, který zmizel a nebyl ničím potvrzen.

”Jak jsem předtím řekl… nikdo nás tam nebude vítat s otevřenou náručí, takže by bylo fajn, kdybyste mně nechala jít prvního a také mluvit.” Začnu a na malou chvíli se zarazím, protože to asi nemuselo vyznít, tak jak jsem zamýšlel.
”Je mi jasné, že se o sebe dokážete postarat. Ale já zase vím, jak s nimi mluvit.” Dodám ještě a doufám přitom, že jsem to ještě nezhoršil.
 
Catriona Clare Chandler - 25. března 2019 22:03
clarechandler7626.jpg
A máme ho
~O'Connor~

Bolelo to jako obvykle, kdy se mi přívěšek vytrhl z ruky a kožená šňůrka mi na prstu zanechala narůžovělou popáleninu. Byla jsem na to zvyklý, takže jsem si z toho nic nedělal. Zahleděla jsem se do mapy a název ulice mi absolutně nic neříkal.

Reakce O'Connora mě překvapí, protože bych nikdy nečekala, že právě on mi nabídne, abych si vybrala zbraň. "Taťka mě učil," přikývla jsem a přisunula jsem se k němu blíž, abych se mohla podívat na jeho poklady. Střelné zbraně mě vždycky tak trochu fascinovaly. Ne jako magie, ale vždy, když jsem měla nějakou bouchačku v ruce, cítila jsem se víc chráněná. Ale to byl jenom můj pocit, který mi táta vždycky vyklepával z hlavy.
'Nespoléhej na zbraň. Ta za tebe nikdy nevystřelí. Spoléhej pouze a jen na sebe.' Jak mi chyběl jeho hlas.

Vybrala jsem si pistoli s řady Classic Supergrade. To se machruje, když je název na pistoli vyrytý. Na druhé straně hlavně se na mě usmíval Wilson Combat.
Automaticky vytáhnu zásobník a zkontroluji, zda se v nábojové komoře nenachází náboj. Pak vše vrátím do původního stavu a jen se ujistím, že pojistka je na správném místě. Pak se na O'Connora podívám a mírně se usměju. "Myslím, že bude stačit."

Taky se jdu sbalit na cestu. Jeho omluva mě překvapí. Otočím se k němu. "Děkuji," nějak mi sebral úplně všechny slova z úst a po té celé době jsem o něm mohla říct, že je v pohodě. Sice nevím, jak dlouho tenhle jeho stav vydrží, ale líbil se mi tak mnohem víc. Pesimisty nemá nikdo rád. Hlavně že jsem měla pesimistu v rodině. Ironie osudu.

"To místo, kam teď půjdeme, znáte?" přešla jsem ke zdvořilému vykání, protože si to zasloužil. Ještě jsem si upravila pouzdro a zakryla svetrem a bundou. Batoh jsem si hodila na záda. Kdoví, co se nám bude hodit.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.27000784873962 sekund

na začátek stránky