Rodinná rozepře
Mamka a taťka

Došlo mi to.

Došlo mi to, ale pozdě.

Hned, jak jsem se zadívala do jejích očí a cítila z ní tu lásku, tak jsem věděla, že se se mnou loučí. Sevřelo se mi srdce a hrdlo, jak mnou projelo to uvědomění.

*Ne, další už ne. Nemůžu ztratit dalšího člověka!*

Rozeběhnu se hned ven z vězení. Jsem odhodlaná ji zastavit. Ji a jeho. Dvě nejmocnější bytosti v celém vesmíru. Probíhám do první větší místnosti, kde vidím první stopy masakru. Cítím, jak se mi mlčí oči slzami. Tolik zbytečně zmařených životů!

*Omlouvám se,* pronesu bez hlesu k těm prázdným tělům, jejíchž duše jsou doufám už na cestě do nebe. Přes to všechno věřím, že byli dobrými lidmi. Jen se nejspíš báli, nechápali tu věc. Mě.

Zastavím se až v tom sále. Ani na okamžik si nevšimnu jeho krásy. Vidím jen je dva. Mé rodiče. Mou pravou rodinu. Stojí proti sobě a jsou odhodláni se navzájem pozabíjet. Takže ano, neposlechnu Morganin nevyslovený příkaz. Pokusím se dostat mezi ně.

Nemohu!

"Přestaňte!" přikážu se zoufalstvím v hlase. Takhle to přece nemělo skončit. "Nechte toho! Copak tu už není dost mrtvých?!"

Hlas se mi zlomí.

"Půjdu s ním! Půjdu s tebou, tati, jen nech mámu být! Prosím!" zapřísahám je asi tak tím jediným, co mě napadá, že by mohlo fungovat.

Tělocvičnai
Joleene

To, kde se nachází Levá ruka Boží, si poznala podle zvuků, jak zběsile mlátila do boxovacího pytle.
Ke svému překvapení si tak během chvíle stála v menší tělocvičně, kde se nacházel právě onen boxovací pytel, který skuhral pod ranami pěstí mocné andělky. Musel být nějak magicky upravený, protože normální by se už dávno rozpadl.
Uprostřed místnosti se nacházel malý ring, který v tobě na malou chvíli probudil vzpomínku na dobu, kdy si byla uvězněna v hlavě šílence a musela tak bojovat o život.

”Nešel za mnou, protože si myslí, že jsem ho stejně zradila jako ten idiot.” Pronese a nechá tak na chvíli mlácení a tebe vrátí zpátky do přítomnosti.
”A já se tak snažila, abych se mu zavděčila. Tvrdě jsem dřela…” S tím svou pozornost přesunula na tebe.
”Nechápu to… nechápu, proč si tě vybral jako svého šampiona.” Všimneš si, jak ji po tváři steče jedna lesklá slza, zářící jako diamant a dopadne na zem do zapomnění.
Gabriela se po chvíli oklepe, jako nějaký ratlík. Slabá chvilka jí očividně přešla.
”Omlouvám se. Tohle nebylo vůbec profesionální.” Zdá se, že je opět zpátky.
”Když už jsme tady a ty jsi už v pohodě… ukaž mi, co ses naučila v boji na život a na smrt.” Pohledem zabloudí k ringu a tobě je naprosto jasné, co má na mysli.
”Nebo se na to ještě necítíš?” Rozhodne se tě maličko provokovat.

Bílá rada a rodinná sešlost
Sierra

”Krucinál. Ano, rada by potřeboval dostat přes prsty, ale ne takto. Genocidou.”
Na chvíli se zarazí, jako kdyby si něco uvědomila. Smutně se usměje a chvíli si tě prohlíží.
”Jsi naprosto úžasná dcera a jednou toho hodně dokážeš. Jsem na tebe hrdá… vždycky budu.” Pronesla a to jak na tebe hleděla, tě pohladilo na duši. Utřela ti přitom slzu a mrkla na tebe.

Kdyby si jen tušila, že se vzápětí rozhodne přemístit bez tebe a toto bylo něco jako rozloučení, tak bys jí nejspíše nenechala jen tak odejít. Udělala bys něco. Cokoliv.
Na druhou stranu si byla venku z mříží. Ještě si to mohla stihnout. Ještě máš možnost s tím udělat.

To co si viděla se nedalo nazvat jinak než masakr.
Kolem míst, které si míjela se válela mrtvá těla. Spousta krve, že to až nebylo k uvěření. Cítila si intenzivní bolest, které se vsákla do tohoto místa a bude zde navěky číhat na ty, co jsou vůči tomu citlivější. To všechno tě bude nejspíš nějaký ten čas provázet v nočních můrách, pokud se toho s takovou vůbec dožiješ.
Kráčela si stále dál, za zvuky boje, avšak ty z ničeho nic najednou utichly. Nebylo to však daleko.

Došla si k něčemu, co se podobalo sálu. Jistě se tam museli pořádat úžasné večírky, ale teď tu byla další hromada mrtvol a uprostřed sálu si mohla vidět matku s tvým otcem. Zatím jen vedle sebe stáli a upřeně na sebe hleděli. Oba dva si byli vědomi tvé přítomnosti, matka ti gestem ruky naznačila, abys stála na místě a poté se na tebe podívala.
Pokud by ses přece jen rozhodla neuposlechnout, tak ti v čemkoliv bránila ochranná bariéra, kterou vytvořila, aby zabránila ti do toho jakkoliv zasahovat.
Cítila si energií, která praskala a všude kolem vířila, čekající na svou chvíli.
Bylo ti naprosto jasné, co se rozhodla udělat. Obětovat se a ukončit tak kletbu.

Střídání stráží u vězně
Otec a Matka

"Ne," hlesnu tiše, když se mi před očima usadí ten poslední vjem. Cítím se slabá v kolenou.

"NE!" křiknu pak za ním zoufale, když zmizí. Vážně nechci, aby se mým jménem mstil. Děsí mě to, co jim provede. Protože jsem zahlédla jeho pravé já, které mě nenechalo už na pochybách, jak moc zlý a zkažený je až do morku jeho nesmrtelných kostí.

Začnu propadat panice, jak si uvědomuji, že nemohu nic dělat. Naštěstí se tu objeví moje biologická matka a pustí mě ven.

"Morgano!" padnu jí kolem krku a na pár vteřin se k ní přitisknu a zavřu pevně oči.

Pak se ale prudce odtáhnu.

"Musíme ho zastavit. Chce vyvraždit celou Bílou radu! Jak ho zastavíme?"

V očích mám slzy, ale ty okázale ignoruji. Musí být zastaven a Morgana mi musí poradit jak!

Hrací poker dáme snad jindy...
Simon a v pozadí upírka

S úsměvem na tváři odolávám jeho karetním trikům. Ani trochu se mu nedařilo mě tím vyděsit. Přeci jen, já to beru tak, že svlékací poker se nedá tak úplně prohrát, když je ta správná společnost, jestli víte, co tím myslím.

Každopádně odtrhnu od Simona oči, když Gabriela nasupeně odejde z místnosti. Dlouze si povzdychnu a zavrtím hlavou.

"Ona za to nemůže, vždycky byla paní zodpovědná," řeknu na její obhajobu a pokrčím rameny.

"Ačkoliv tě ráda uvidím bez těch svršků, obávám se, že to budeme muset na potom. Nesmím si to rozházet u těch pár tvorů, co jsou na naší straně," dodám a pak se opět zvednu od stolu. Ano, úmyslně formuluji slova tak, jak je říkám.

"Jdu pro ni, dej nám pět minut a pak přijď."

Mrknu na něj a vydám se za uraženou andělkou.

"Gabi, no tááák, kde jsi? Potřebuju s tebou mluvit," houknu do domu, když vyjdu z kuchyně. "Slibuju, že se budu s tebou bavit o vážných věcech! Gabi!"

Úkol: Bodyguard čarodějky
Cat

Kdo jsem? Fakt dobrá otázka, dámo. Jak bych to jenom řekl. Jsem medvěd samotář. Pro ty nechápávé, kteří ještě nebyli políbení světem podsvěťanů. Není to jenom obrazné, ale je to i doslovné. Měním se totiž do muhutného medvěda kodiaka.
Dlouhou dobu jsem bloudil bezcílně světem, než jsem se dostal k jedné smečce a následně díky i ní jsem se seznámil tady s bratrem dámy, který mne pověřil úkolem a to jí dělat bodyguarda. Kdybych mu nedlužil jistou službičku, za jiných okolností bych ho poslal do prdele. Nicméně to jsem neudělal a jsem teď tady.

”Váš bodyguard.” Pronesl jsem naprosto vážně a pevně založil ruce na hrudi.
”A koukám, že ho opravdu potřebujete.” Ušklíbl jsem se přitom.
Rozhlédl jsem se kolem. Zatím ta ulice působila klidně.
”Co vás pro bohy napadlo si to vesele nakráčet do doupěte upírů? Jste se zbláznila?” Nechápavě jsem se na ni podíval. Následně se dal do kroku, přesněji jsem směřoval ke svému autu a měl v úmyslu nás dopravit do bezpečí, do jednoho z mých útočišť.
”Na co čekáte? Ani mně se to nelíbí. Nicméně mně poslal váš bratr… a tomu se těžko říká ne.” Pobídnu jí za chůze a doufám, že se nebude mít v úmyslu nějak víc dohadovat. Musel bych v tom případě použít násilí a omráčit jí. Vyjednávání mi nikdy moc nešlo.

V kuchyni s ostatními
Joleene

”Nic takového jsem neřekl.” Dá teatrálně ruce nahoru v náznaku vzdávání se.
”Samozřejmě, že jsi ještě větší kost.” Mrkne na tebe. Náctileté holky by do něj určitě byli paf a nejspíš by pro něj udělali nějaký šílený fanklub.
”Oh to bys pro mně udělala?” Vykouzlí na své tváři i zářivý úsměv. Kvůli tomu, aby se na ně takto usmál, by určitě i zabíjeli.

Na Gabriele je vidět, že to celé vaše divadélko trpitelsky snáší. Mračí se, ruce založené na hrudi a čeká přitom až se konečně dostaneš k jádru věci.
Upírka se rychle vzpamatuje, začne uklízet nepořádek z rozbitého hrníčku a následně ti nalije do čistého hrnku kafe, které ti podá.

”Nuž, to se dalo čekat.” Pronese Gabriela, jako kdyby se nechumelilo. Zarazí se však, když se zeptáš na hru.
”To snad ani nemyslíš vážně?” Pronese a je na ní vidět, jak jí začalo samovolně cukat levé obočí.
”My tady řešíme válku a ty přemýšlíš nad svlékacím pokerem.” Je na ní vidět, že to jí poměrně naštvalo. Nicméně asi hlavní příčinou bylo to, že jí Otec také nepoctil svou návštěvou. Což mohl udělat, ale neučinil tak.

”No tak Gábino, uklidni se. Zaslouží si nějaký ten relax před velkou bitvou.” Vloží se do toho Simon, který sebere všechny karty a začne je míchat.
”Ano, hráli jsme svlékací poker. Přidáš se?” S tí na tebe vyzývavě podívá.
”Ještě jsem nikdy neprohrál. Doufám, že máš dost kousků oblečení.” Zazubí se a při míchání zkouší různé triky, aby tě zřejmě znervóznil.

”Děti...” Pronese naštvaně Gabriela a zvedne se ze svého místa. ”... až skončí ta vaše zabáva, tak víte kde mně najít.” S tím odejde vztekle z místnosti.

”Bručoun.” Prohlásí Simon, stále míchajíc karty.
”Tak co… troufáš si? Můžem hrát i svlékací válku.” Navrhne ještě a začne se při posledních slov smát. Přeci jen jeho otec je Válka.

Šílený otec
Sierra

Cítíš z něho neskutečnou energii. Je mnohem mocnější než Morgana až je to znepokojivé.
”Maličká. Tady nejde o to, jestli chceš nebo nechceš, abych se za tebe mstil.” Oslovení řekne starým jazykem, pravděpodobně se jedná o rodný jazyk, elfštinu. Nicméně vzhledem k tomu, že si byla dlouhou dobu zavalená v knihách, tak ses ten jazyk naučila a automaticky sis to přeložila.
”Už jsem se rozhodl dítě a ty to nějak nezměníš. Lezou mi na nervy. To jak si myslí, že mohou tomu všemu vládnout. Já jim ukážu, kdo je ten pravý vládce.” Tváří se neúprosně a pohlédne ti upřeně do očí. To co vidíš nejsi však schopná pořádně vnímat. Je toho moc. Tolik vjemů, tolik prolínajících se obrázků. Chvíli trvá než se nakonec dostaneš k něčemu, co by si nejraději neviděla. To monstrum, které čekalo na vhodnou chvíli a ta právě nastala.

”Protože si má krev. Má dcera.” Každé dítě, které by právě potkalo svého skutečného otce, by něco takového toužilo slyšet. Nicméně to by nesmělo mít za otce někoho takového, jako je on.
”Nicméně tě budu muset na chvíli opustit. Něco mi říká, že bys mi v tom chtěla zabránit. A to ti nemohu dovolit. Nastal den zúčtování.” S tím zmizí, nechávajíc tě stále v oné kobce a ani se za tebou neohlédne. Chvíli slyšíš jen vzdalující kroky, než opět nastane tíživé ticho samoty.

Jenže ani tak nejsi dlouho sama, protože se z ničeho v místnosti objeví Morgana, která se sem teleportovala. Chvíli to rozdýchává, protože to je přece jen něco náročného. Netrvá to však dlouho a opět tu stojí silná a mocná žena, kterou skutečně je.
”Holčičko...” S tím se vydá k mřížím, za kterými jsi a stačí jeden upřený pohled, vyřknutá správná slova a zámek se rozhodne spolupracovat. Dveře tvé cely se otevřou a tvá matka se na tebe vrhne, pevně tě sevře v náručí.
”Omlouvám se. Nemohla jsem jen tak čekat, když ses nevracela. Nemluvě o tom, že jsem cítila jeho přítomnost. Je tady?” Je naprosto jasné koho má na mysli. Teď když jsi venku a ona je tu s tebou, mohly byste se pokusit zabránit otci ve vraždění radních Bílé rady.
A na potvrzení toho se ozvou strašlivé výkřiky. Tvůj otec zahájil jatka.

V kuchyni - překvápko
Tým Dobro?

Pousměji se, když si všimnu Simonovi starostlivé a trochu popuzené reakce. A ještě víc se mi roztáhne úsměv na tváři, když se tváří nevěřícně, jak mu dojde, že už nejsem samá modřina a že moje ještě ráno skoro odepsaná noha, je v naprosto perfektním stavu.

"Copak? Už se ti nelíbím se zdravou nohou?" zeptám se pobaveně a dojdu k jejich stolu. Gabriela samozřejmě všechnu legraci zkazí svou přímostí a vševědoucností. Ale taková už je a já jí to nemůžu zazlívat. Dokonce se i trochu stydím před ní. Kdyby měl někdo mluvit s Černým, měla to být ona - jeho ruka - a ne já - obyčejný anděl.

"Neboj, klidně tě nechám nosit mě v náručí," mrknu ještě na Simona a zuby nehty si snažím držet na tváři tu bezstarostnost.

Když upustí upírka na zem hrnek s čajem a sundá si sluchátka, jen pokrčím rameny.

"Černý usoudil, že bude lepší, když budu víc reprezentativnější, když budu mít dvě funkční nohy, kterými ty dva můžu nakopat do prdele," shrnu to a přisednu si ke stolu ke Gabriele a Simonovi.

"To kafe bych si dala taky, prosím," řeknu sladce k upírce a dokonce se na ni pousměji, než se podívám po anděle a svém bodyguardovi.

"Snažil se trochu dorovnat jejich převahu. Vysvětlil, že ani Michael ani Da-Lucifer, se nebudou pouštět do naší bitvy a tak. Ale to nechme na potom. Co hrajete? Je to aspoň svlíkací poker?" změním téma.

Nechce se mi moc řešit všechny věci hned a ještě k tomu před upírkou. Stále jsem jí neodpustila tu věc s jídlem.

Ve vězení s králem Edenu
Král sám osobně

Na jeho první otázku s krátkým zapochybováním přikývnu. Jsem ochotná si promluvit. Je to vlastně něco, o co se snažím už strašně dlouho. Promluvit si, vyřešit tak třeba celou situaci. I když se mi moc nelíbí to, jak Zachovi neumí přijít na jméno, ale nehodlám se k tomu vyjadřovat.

*Stále ji miluje?* napadne mě udiveně.

Jeho další slova mě ale z toho melancholického uvědomění vytrhne. Celá ztuhnu a pomalu si uvědomuji, že Morgana se ještě držela zkrátka, když o něm vyprávěla.

*On by skutečně zabil všechny v Bílé radě jen kvůli tomu, že mě zavřeli? Ublížil by Zachovi?*

Za obě myšlenky se napomenu. Nejenže vím, že by to udělal, ale dokonce u jedné už vím, že to udělal. Vždyť kolikrát musel trpět mojí smrtí a já tou jeho?

Zavrtím pomalu hlavou.

"Nechci po tobě, aby ses za mě mstil," odpovím pomalu a prohlížím si jej ostražitě. Odhodlám se přistoupit blíže k mříži a k němu, abych ho mohla skutečně dobře vnímat.

"Proč chceš, abych šla s tebou?" zeptám se ho prostě.