Andor.cz - Dračí doupě online

Na cestě z Reindorfu - Ves

„ Jsem vděčná za střechu nad hlavou, postel a vanu, Sebe… Nehledě na to, že já bohužel trávím většinu života na cestě, takže často spím v lese nebo tak…“
Jakmile se Sebastien rozhodl zastavit, vydechla jsem. Ten někdo nás stále sledoval… Stačil koni, sice naloženému, ale pořád jsme se nezastavili a nás pronásledovatel neodpočíval.
Svezla jsem se Sebastienovi do náručí
„ Ten mech bude mokrý.“
Podotkla jsem trochu nespokojeně a nahnula jsem se k němu, abych ho políbila. Přesto jsem byla napjatá i když Seb to dokázal dokonale ignorovat. Nelíbí se mi, že nás někdo sleduje.
„ Co teď?“
Špitla jsem k němu tiše.

Velká rozhodnutí v Ciferinu

NeKay se mi nelíbil každou vteřinou víc a víc. Ohrnu horní ret a teď už se mi ze rtů line něco mezi tichým vrčením a bručením. NeKayovský ošklivý úsměv v tváři mého kamaráda způsobuje, že se mi nevolno. Chuť po něm skočit a hlava nehlava ho zkusit vymlátit z Kaye byla čím dál tím lákavější. A kdybych věděla, že to neublíží Kayovi, asi bych se unáhleně do toho vrhla. Nevěděla jsem sice, co je zač, ani co umí ale nutkání do něj praštit bylo prostě výrazné.

Hlasitě polknu, když mi odkývá můj děsivý záměr. Pochvala mě netěšila, naopak. Dost možná si ze mě utahoval, ale hlavně obsah té úvahy se mi nelíbil už vůbec. NeKay mi byl prudce nesympatický v Kayově těle, natož, abych ho já sama měla ve své mysli? Už jen ta představa, že by něco osídlilo moje tělo a ovládalo mě, byla příšerná, natož to, že by to byl někdo takový jako on. Opět se nechám ponořit to těch děsivých představ příliš hluboko, a tak se NeKay dostane až ke mně a pohladí mě po tváři. Není mi to příjemný, jakkoliv to zní jako Kay, necítím ho v tom. Jsem až příliš soustředěná na ty zle lesknoucí se oči. Vypustím ze rtů tiché usyknutí, když mi stiskne vlasy, spíše leknutím než bolestí.

"Nech toho," kníknu.

Bolestně známá tvář se sklání u mne. Srdce mi z toho buší jako splašené, až se bojím že přestane za chvíli bít vysílením. Kaye jsem z takovéhle blízkosti snad ještě nikdy neviděla. Tajím téměř dech, ale i tak cítím mátový dech mého kamaráda. Nemohla jsem myslet. Nemohla jsem se hýbat. Jako lapené bezmocné zvířátko zahnané do kouta.

Ve chvíli ale kdy mne pustí a ustoupí, ustoupím taky, dokonce o dva kroky. Zamrkám a pozoruji jej. Přes hlasitě bijící srdce se snažím poslouchat co říká. Ačkoliv jsem si nikdy nepřidala vyloženě hloupá, teď jsem absolutně nestíhala s NeKayem držet krok. Než jsem se rozkoukala, otáčel se ke mně už zády a mířil pryč.

"Po-počkej!" křiknu za ním. Jeho slova trefují přesně na cíl a já ucítím neskutečné bolestné píchnutí v hrudi. Takhle přijdu o Kaye, takhle jeho rodina o něj přijde. Nemůžu ho nechat odejít. Copak by ho ostatní zvládli vystopovat? Brali by mě vůbec vážně? Všichni by byli smutní a byla by naprosto moje vina, protože já navrhla jeskyni. To nemůžu dopustit! Doběhnu k němu a čapnu jej za ruku. Slzy už mám na krajíčku a to jsem si to celé jen představila. Nedívám se mu do tváře, dívám se na tu ruku, co držím. Na Kayovu ruku.

"Nechoď... Já... já..." zoufale hledám slova. "Když řeknu ano, Kay bude v pořádku? Dostane se domů, nic mu nebude?"

Velké starosti Ciferinu
Nuria

NeKay se zlověsně usmál, v tom úsměvu bylo něco až skoro pološíleného, když tě pozoroval a zlomyslně se uchechtl. To skoro neznělo ani jako Kay.
"To říkáš ty maličká."
Odbyl tě a viděla jsi jeho pobavený výraz, ležérní postoj ale chtivý leskl v očích, když jsi byla nebezpečně blízko u něj a i po tom, co ses od něj trošku vzdálila. Bylo to, jako by tě zkoumal. Hodnotil...
Dlouze tě pozoroval a nic neříkal, jen se usmíval tím svým pokrouceným úsměvem, který ke Kayovi vůbec neseděl a jakoby čekal. Čekal až ti to docvakne a v ten moment se spokojeně usmál a opět o krok přistoupil.
"No nejsi ty, ale bystrý tvoreček?"
Pochválil tě, ale i tak tě z toho mrazilo v zádech.
"Ano ty zníš dost lákavě. Tvá přítomnost chutná....jinak, než tak svého drahého Kaye, on je křehký, netrvanlivý, ale zato ty."
Skoro jsi čekala, že se mlsně oblízne, ale neudělal to, místo toho využil okamžiku zděšení a pohladil tě skoro až Kayovsky po tváři, načež ti prsty vjel do vlasů a prsty trochu sevřel, až to zakudlalo.
"Ano ty bys mohla vydržet trošku déle a lépe, než tady ten zoufalý chcípáček a jsou z tebe taky cítit silné emoce...to je dobře, moc dobře."
Usmíval se zakláněl ti hlavu tak, aby se ti mohl dívat do očí. Vaše pohledy i rty byly až děsivě blízko od sebe.
"Avšak....."
Zatvářil se trošku znechuceně, povolil sevření ve tvých vlasech a pustil tě, načež o krok poodstoupil.
"To bys s tím musela nejprve souhlasit a přijmout mě ty."
Nakrčil nos a mírně nad tebou ohrnul rty.
"Některá pravidla a zákonitosti dokáží být dosti otravná, ale i těchto nedostatků se časem zbavíme."
Narovnal se a přešel do škrobeného a vážnějšího výrazu.
"Mohl bych tě zabít tady a teď, ale to by k ničemu nebylo.....No koťátko, hádám, že se vidíme dnes naposledy. Nehodlám ve vsi zůstávat a čekat až se mě pokusíš všem naprášit a zachránit toho svého drahého človíčka. Navíc mám jiné věci na práci. Tak se měj."
Usmál se škodolibě až krutě, pak se od tebe napůl odvrátil a rozešel se pomalu dál do hlubin lesa.
"Jo a pozdravuj Kyovu rodinu, už je neuvidí, hádám, že než najdu jinou vhodnou schránu, pro něj už bude pozdě."
Blýskl po tobě úsměvem a pak kráčel dál.

Monstrózní starosti v Ciferinu

"Hej, nemluv o něm jako o věci! Lidi nejsou jen krmení, nebo... nebo... masový voblečky pro takový jako ty," zabručím na NeKaye. Nelíbí se mi, jak o něm mluví povýšeně, jako kdyby byl něco víc. No jako jo, asi je schopnější než člověk. A lidi celkově jsou takoví mělkoučcí, růžovoučcí a křehoučcí... Ale nemáte se o nich tak mluvit! Měli stejné právo na zemi chodit jako my ostatní. To mne učili už od mala.

NeKay se mi čím dál tím víc protivil. Choval se nadřazeně, hulvátsky, arogantně, dělal ze mě malou holku a ještě neodpovídal na moje otázky! A tak se na něj upřeně mračím čím dál víc z té bezpečné vzdálenosti několika kroků. Odměřeně si ho měřím pohledem a přemýšlím, jak ho z Kaye dostat, aniž bych Kayovi ublížila.

Možná nasypat spousty pepře pod jeho nos a Kay by ho vykýchnul? Nebo... prošťouchnout fakt tenkým ale pevným klackem skrz ucho? Nějak se tam dovnitř totiž dostat musel, ne?

Zarazím se uprostřed přemýšlení. Nakloním hlavu ke straně. Zamračený pohled se stáhne do zkroušeného. On mě má rád? On se o mně bojí? Není naštvaný? Bylo dojemné vědět, že můj kamarád, byť sám v nebezpečí, se bojí o mne! Potřeba mu pomoct najednou ještě o něco ve mně vzroste. NeKay toho využije a překoná tu bezpečnou vzdálenost mezi námi. Zakloním zmateně hlavu a dívám se na NeKaye zmateně. Srdce se mi opět rozbuší a já najednou nezvládnu přemýšlet. Ty známé oči s tím nebezpečným neznámým leskem mě matou, stejně jako blízkost NeKaye v Kayově těle.

"Já... já..." zakoktám plně ztracená na půli cesty mezi myšlenkami. Chci pomoct Kayovi, ale instinkty mi radí utéct pryč, že je tu velké nebezpečí. Mátový dech kamaráda, co cítím na tváři mi také vůbec nepomáhá. Uhnu pohledem a potřesu hlavou. Ustoupím o krok a pak o další.

"No tak z něj prostě odejdi!" křiknu na něj s hlasem pohnutým zoufalstvím. "Nevím proč mi tohle všechno říkáš! Já nevím, jak ti pomoct! To ti mám nabídnout sebe, nebo co?!" vyprsknu na něj se slzami na krajíčku. Při dalším ucouvnutí krokem od něj se zastavím. Ztuhne mi krev v žilách. Hlasitě polknu a s obavou se na NeKaye podívám. Jak moc mohl Kay vědět? A jak moc mohl vědět NeKay? "Ty... ty chceš moje tělo?" zeptám se tiše.

Velké starosti Ciferinu
Nuria

NeKay se znovu trošku děsivě pousmál a lhostejně pokrčil rameny.
"Mluvit s ním nemůžeš a jak vnímá svůj nový stav, je mi docela jedno. Aktuálně plní to, k čemu se jedině takoví, jako on hodí."
Opět se mu v očích nebezpečně zablýsklo. Chvíli tě pozoroval a pak roztáhl ústa do spokojeného šklebu.
"Správně má milá. Kay je sice zajímavý kousek, ale zdaleka ne dostačující mým potřebám. Potřebuji někoho.....trvanlivějšího......Ahhh sladká naivní holčičko, ty si myslíš, že mne zajímá něčí souhlas?......Mé jméno není podstatné, teď jsem Kay."
Usmál se až krutě a pak znovu pokrčil rameny a založil si ruce na prsou.
"Kdyby ano bylo by to na něm asi více lákavé, ale ne.....on tě má rád. Je až roztomilé, jakou má o tebe teď starost, ale to je mu houby platné."
Prohodil ledabyle a pak se znovu přiblížil k tobě tak, že se skoro jeho hruď dotýkala té tvé.
"Jak hodně ti záleží na životě toho smrtelníčka?"
Vpíjel se ti do očí, v té jeho otázce leželo něco nebezpečného.
"Abys rozuměla. Jeho tělo a mysl vydrží mou přítomnost jen po určitou dobu a pak.....selže a schránka bude nepoužitelná....Potřebuji tedy někoho trvanlivějšího."
Objasnil ti polohlasným šepotem, při kterém jsi cítila Kayův dech na své tváři, tak jako obvykle vonící po mátě, kterou tak rád žvýkal.

Překvapivě velké starosti v Ciferinu

Jakkoliv mi Kayův smích připadá sympatický, teď když ho používá NeKay je prostě jiný, ošklivý. Zamračím se nechápáním toho, co je tady tak vtipného na mé odpovědi. Rozhlédnu se nejistě kolem, než mi padne pohled opět na NeKaye. Usoudím, že horší než jeho dlouhý smích je pak už jen to, že mi věnuje svůj pohled a pozornost.

"No, třeba jako teď. Říká se přece, že jsou oči oknama do duše, ne?" bráním svou odpověď. Trhnu s sebou, když tak nespokojeně mlaskne. Všechno, co dělá NeKay mě děsně popuzuje a nelíbí se mi. Říkám si, jestli je to kvůli tomu, že jsou to ty věci, co ho odlišují od Kaye a protože je v něm, tak mi to prostě k obrazu Kaye prostě nesedí. Nebo jestli to je moje nelibost k této... tomuto... no prostě k NeKayovi!

Jakkoliv mi NeKay byl ale nesympatický z normální vzdálenosti, tak zblízka byl vyloženě mrazivě nepříjemný. Srdce mi téměř chtělo vyskočit z hrudníku, když se přiblížil blíž a díval se mi do očí. Trochu jsem se i zaklonila a ustoupila o půlkrok dozadu. Zmateně jsem těkala očima z jeho levého oka do pravého a zase zpět.

"Takže ty seš v Kayovi? Bolí ho to? Můžu s ním mluvit?" vyhrknu dřív, než si cokoliv z toho stihnu promyslet. To, jak se ode mne odtáhne mi dovolí aspoň mluvit. Ale s každým dalším jeho gestem a slovem se mi chce na něj vrčet čím dál tím víc. Nelíbilo se mi, jak řekl, že si chce užívat světa. Nelíbilo se mi, jak Kaye navzal schránkou a už vůbec se mi nelíbilo, že mi říkal krásko. To říkali jen zamilovaní klucí, když mazali holkám med kolem pusy a nebo divní starý pocestní, od kterých mě mamka radila, ať se držím dál. A právě do té druhé skupiny bych dala NeKaye.

"Takže ty ho chceš vyměnit za někoho jiného? Ale... proč by tě kdokoliv chtěl v sobě? A proč mi to říkáš? To jako chceš, abych ti to domluvila u kováře? Protože pan Janek je hodnej a nejsilnější z celý vsi, ale fakt si nemyslím, že by v sobě někoho chtěl. A jak se vlastně jmenuješ?" vychrlím na něj další salvu otázek. Ale pak se zarazím.

"City?" vrátím se k něčemu, co jsem málem naprosto přeslechla. Podezřívavě se na něj stále mračím, ale přeci jen je v mém hlase semínko nejistoty. "Kay je na mě hodně naštvanej, že jsme šli do té jeskyně a já mu tam utekla? Můžeš mu říct, že mě to mrzí? Já fakt netušila, že tam budeš ty a že do něj vlezeš." Pronesu v obraně sebe sama.

Velké starosti Ciferinu
Nuria

NeKay tě chvíli pozoroval a poslouchal, nakonec se docela srdečně a upřímně pobaveně rozesmál. Chvíli se jeho hlas rozléhal blízkým okolím, než se znovu s úsměvem věnoval tobě.
"Tak oči. Pozorné děvče věru."
Pochválil tě a tys na okamžik zahlédla, jak se mu v očích jakoby zlatě zalesklo. Pak tě však probralo mírné mlasknutí a Kay zvedl ukazováček a zamítavě jím zaklinkal ze strany na stranu.
"Žádný napodobovač. Kaye.....řekněme, že jsem si ho tak trochu půjčil. A do té jeskyně se rozhodně vracet neplánuji."
Seznámil tě s několika hlavními fakty, pak k tobě s úsměvem popošel blíže a zadíval se ti do očí, srdce ti z toho pohledu bušilo, jako zběsilé, těžko říci jestli blízkostí Kaye, nebo nebezpečnostní NeKaye.
"Na obyčejného človíčka se zdá být tvůj kamarád v docela dobrém stavu."
Pousmál se NeKay a trošku se od tebe odtáhl a podíval se na svou ruku.
"Chvilku to trvalo upozadit ho."
Znovu tentokrát trošku nespokojeně mlasknul a naklonil hlavu mírně do strany.
"A co chci? To je jednoduché krásko. Užívat si tohohle světa, ale k tomu potřebuji vhodnou.....schránku....Ano to je to správné slovo."
Trošku zlověstně se usmál.
"Tady Kay je docela fajn a je roztomilé, jaké city z něj k tobě vyzařují, ale já potřebuji někoho....ymmm lepšího."
Znovu se na tebe vědoucně zadíval v jakémsi očekávání.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

Beni se jen vesele usmál a mávl nad tím rukou.
"Třesky plesky, nemívám často pořádnou společnost na cestě, takže tratný na tom nejsem."
Uchechtl se a pozoroval jak ses jeho příběhu chytl a dychtivě nad ním začala přemýšlet.
"Jo chlapče, třeba to jednoho dne zjistíš. Ale jak říkáš, když jde o trpaslíky vůbec by se tomu nedalo divit. Třeba na nějakého na své cestě narazíš a budeš se ho moci zeptat. A když nic snad ti přinese alespoň to štěstí."
Usmál se Beni dobrácky a ještě chvíli pozoroval minci ve tvých prstech než se na chvíli vzdálil, aby zavlažil nedalekou louku. Netrvalo dlouho a hobit se vrátil a usedl opět naproti tobě.
"No jestli tě to chytlo klidně můžeme, večer je dlouhý a při dobré hře ubíhá rychleji."
A tak jste s Benim dali ještě několik dalších her ve kterých se už vaše štěstí překlápělo tam či onam. Některé hry jsi vyhrál ty, jiné zase on, ale celkově jste se dobře bavili, přátelsky si povídali a když jste zjistili, že je už opravdu pozdě, uložili se ke spánku.
Ráno tě vzbudilo až svítání a rachocení kolem. Když ses trochu probral, zjistil jsi, že Beni už vaří snídani a čaj a vůz je nachystaný k další cestě.
"Brý jitro. Dáš si bylinný čaj a míchanici?.....Neboj bylinky jsou sušené z mých zásob ne ten plevel co jsem včera obchcával."
Zahláholil zvesela hobit a pobaveně na tebe mrknul.

Na cestě z Reindorfu - Ves
Artemis

"Pffch, no jo ty starucho."
Zamumlal ti Sebastian do ucha a trošku pobídl koníka, který si docela s klidem vesele klapkal po pěšině.
"Děláš, jako by ti přespávání v přírodě nevonělo."
Uculil se tvůj spolujezdec po chvilce a tys zaslechla téměř neznatelné zašramocení někde kus za vámi. Bylo jasné, že vás ještě stále někdo patrně sleduje.
Jeli jste takto klidně s občasným povídáním si ještě notnou část dne, když Sebastien konečně koně zastavil a mírně se rozhlédl kolem sebe.
"Tohle vypadá na slušné místo, támhle teče nějaký potůček a na té mýtině si můžeme odpočinout a najíst se."
Kývl směrem k prostoru nedaleko od cesty, který byl pokrytý papučem mechu, to znamenalo potencionálně nemalé vlhko pokud v nedávné době pršelo.
Za celou dobu cesty jste se však také nezbavili onoho nepříjemného pocitu, že vás někdo sleduje. I nyní vás provázel. Ale dosud se ještě neukázal. Neudeřil, ať to byl kdokoli a sledoval vás z jakéhokoli důvodu.
Sebastian sesedl a nabídl ti ruce, aby ti pomohl také ze sedla.
"No netvař se tak, na pořádnou postel si budeš muset ještě počkat."
Uculil se a vypadalo to, jakoby nedalekou hrozbu naprosto ignoroval.

Večerní zastávka na cestě ze Svoresku

Když pozoruji Beniho karty, trochu podezíravě si jej prohlédnu. Už jsem párkrát zažil něco, čemu se myslím říká "chytání ryb". Nechat nováčka schválně vyhrát a pak ho obrat o poslední měďák. Ale to by platilo v případě, že bychom hráli o reálné peníze.
Zarazím se však, když se vytasí se stříbrnou mincí.
,,To jste mne zaskočil. Abych byl upřímný, já nic podobného ani v plánu neměl a vaše velkorysost mne o to více zahanbuje." přiznám popravdě a protočím minci v prstech, abych si ji mohl prohlédnout.
Očima znovu zalétnu k Benimu, když mi povypráví příběh, který se k ní váže.
,,Dveře....to mi zní jako skutečná trpasličí hádanka. A navíc vyraženo ve stříbře? Na tom by mohlo něco být. A štěstí nemá jeden nikdy dost. I když se není dobré na něj příliš spoléhat, co? Ale pokud to má fungovat jako mapa.....pak myslím, že k tomu bude patřit ještě něco. Nějaká podložka, do které se ty mince umístí. Možná kovový stůl nebo stěna? Pokud jde o trpaslíky, tipnul bych si, nepřekvapilo by mne, kdyby je bylo potřeba umístit v některé z jejich velkých podzemních síní. Znáte to." natáhnu ruku s mincí, aby se od ní odrazilo světlo ohně.
,,Odraz světla, který nakonec ukáže na jedno místo na obrovské mapě na protější stěně." zarazím se, když si uvědomím, že jsem se nechal trochu moc unést fantazírováním.
,,Pardon. Nechal jsem svou mysl se odtoulat trochu dál než jsem chtěl. Pokračujeme ve hře?"

Tváři v tvář v Ciferinu

Bylo fascinující jak NeKay skutečně vypadal a choval se jako Kay. Kdybych nevěděla svoje, neměla bych nejmenší pochybnosti o tom, že je to Kay! Ale teď mi srdce vyděšeně bije, když čekám na Fojtíkovu odpověď. Nutím se nedívat na NeKaye, abych se snad očima neprozradila. Neznám sice nikoho, kdo umí číst myšlenky, ale co já vím, kdo a co je NeKay?! Mám co dělat, abych se netetelila štěstím, když vidím, jak se Fojtík obrací k nám zády a utíká do vesnice. Koukám se za ním a když pronese to o muckání, vyprsknu už smíchy. Nemyslím, že by to bylo až tak vtipné, ani to, jak se zachoval NeKay. Ale prostě ty nahromadě obavy o Fojtíka a přítomnost NeKaye se tak nějak... promíchaly a nějak takhle to vyprsklo.

"Padej," houknu ještě za ním, než bublina veselí splaskne. NeKay se na mě podívá a já se raději rozejdu. Fakt moc vnímám jeho přítomnost vedle mě. Nikdy jsem si nikoho tak moc nebyla vědomá. Snad jednou, když jsem čekala, jestli máma pozná, že jsem snědla ty koláčky, co měly být schované pro návštěvy. Jo, kdyby tohle byl můj současnej problém...

Překvapeně se podívám na NeKaye, když promluví. Nejdřív mám nakrčené obočí, ale pak pootevřu v šoku ústa, ale nemám co bych řekla. Srdce se mi zase rozbuší jako o závod. Nechápu to! Jak mě mohl prokouknout?! To fakt čte myšlenky?! Jako kdyby mě někdo polil studenou vodou. A vzápětí jako kdyby někdo sem pustil severák. Chlad vystřídal příšerně velkej chlad, když NeKay změnil náš cíl cesty. Nahrbila jsem trochu ramena, ale nakonec jsem přikývla a odtrhla od něj oči. Zahlédla jsem to povědomě známé gesto ruky od Kaye provedené NeKayem.

"Nejsi Kay," zamumlám si pro sebe vzdorně. Ale to je tak jediné, na co se zatím zmůžu. V hlavě mi skáčou myšlenky přes sebe.

Kdo to je, když to není Kay? Co to je? Jak to může o mně vědět všechno, co ví Kay? Co se stalo s Kayem? Co mám dělat?!

Ale přes naléhavost každé jednotlivé myšlenky mi nedovolí na cokoliv z toho si odpovědět. Teda, ne že bych byla velkej myslitel a v klidu cokoliv vymyslela. Ale prostě... teď to bylo zoufalejší než jindy. A tak jsem se rozhodla, že prostě uvidím, co NeKay chce. Šla jsem teda s ním k tůňce. Popošla jsem kousek dál, tak abych na Kayovsky se opírajícího NeKaye dobře viděla.

"Cože? Kaye nebo Fojtíka?" vypadne ze mě šokovaně. Proč by se mě ptal na to, koho mám ráda?! Copak jsou i zlosyni nastavení jako moje matka? Zavrtím hlavou a odmávnu tu myšlenku z hlavy. "To je jedno, mám ráda všechny v naší vsi. Jsem dobrá komodita," odpovím s nakrčeným čelem a trochu uraženým našpulenými rty.

Odfrknu si po další jeho otázce. Tak tak se mi podaří neprsknout na něj, že nevoní jako Kay. Uvědomím si na poslední chvíli, že se lidi moc podla pachů nepoznávají. Založím si ruce na hrudi a pokrčím rameny.

"Kay má jiný oči. Ty... tobě se tam leskne něco, co není dobrý," odpovím nakonec místo toho. Vzpomenu si na ten první šok, když jsem ho podle pachu identifikovala jako něco špatného a pak jsem uviděla ten lesk v očích. Zaryuji si prsty do paží.

"Co seš teda zač? Kay nejsi. Seš nějakej napodobovač? Nebo ses mu nějak dostal do hlavy? A co vůbec chceš? Kay ti určitě nic neprovedl. A jestli je to něco s tou jeskyní, tak se tam vrať a já slibuju, že už se tam nikdy nikdo nepodívá a budeš mít klid sedět v tý temnotě nerušenej na věky věků," znovu to všechno ve mě vyprskne ven v proudu slov, který nejsem schopná zastavit.

Na cestě z Reindorfu

Pousmála jsem se.
„ No, mláďata vždycky mají víc zostřené smysly než my starší.“
Ušklíbla jsem se nakonec a přitiskla jsem se zády na jeho hruď. Ne že bych byla až tak v klidu, ale teď mi stejně nezbývalo nic jiného než si prostě počkat. Ať je to, kdo je to, pokud nás napadne, zaplatí za to.
„ Doufám, že do večera narazíme na nějaké místo, kde budeme moct v klidu přespat.“
Zamumlala jsem s povzdechem a na chvíli jsem zavřela oči. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, jako bych chtěla odpočívat. Přesto jsem našponovala uši, abych slyšela cokoliv by nás mohlo ohrozit.