Andor.cz - Dračí doupě online

Na cestě - přestávka

,,Tak to abych začal likvidovat hodnotu peněz."
Povzdechnu si se smíchem, když se obchodník zmíní o úrocích. Tuhle radu budu mít asi zadarmo, ale jeden nikdy neví, kdy něco bude potřebovat on.
,,Ale naopak, já na takové dny vzpomínám.....když už ne rád, tak s respektem a nic bych na nich neměnil. Třeba to byla jedna z těch věcí, které člověka formují do té podoby, v jaké je teď. A třeba bychom tu ani teď neseděli pospolu."
Zavrtím hlavou, že probudit se ve vepříně není ještě taková tragédie, aby to negativně poznamenalo lidský život. Když se zmíní o společném cíli cesty, na okamžik se zarazím.
,,To skoro zní, jako kdybys narážel na manželství nebo tak něco?"
Zeptám se podezíravě. Obchodníci jsou prohnaní, ale že by mne hned hnal do chomoutu? Sám musí vědět líp, že obchodně-cestovatelský život není dobrým katalyzátorem pro dlouhodobé vztahy.

Jeskynní dobrodružství

Jasně, nakrkne mě, že mě Kay prohlédnul. Ale s tichým pohozením hlavou, doplněným zvukově vytvořeným "ts" a nevyřčeným nevím o čem mluvíš, pokrčím rameny. Dochází mi, že to dneska z něj fakt nevytáhnu, a tak nemá cenu na něj více naléhat. Však, určitě to nic tak extra nebude! Určitě... že jo? Snad... Fňuk! Já to chci vědět!

Rozpálí se mi tváře do ruda, jen co si na tu trapnou chvíli vzpomenu. Tehdy jsme hráli na babu a já se obrátila nazpět, abych viděla, kdo je za mnou... až jsem si nevšimla sníženého stropu. Zahojilo se mi to skoro hned, ale krve ze mě tehdy teklo dost. Tak moc, že jsme raději spěchali nazpět. A co si pamatuji, tenkrát Kay nebyl samá blbá poznámka! Naopak, vypadal trochu pobledle! Pche!

Ačkoliv je ta vzpomínka detailní - a nebo právě proto - tak nejsem schopná díky tomu vymyslet žádnou odpověď na jeho rýpnutí, abych mu to vrátila.

"Nemusíš se bát, to se už nestane," zamumlám proto s tvrdohlavostí nahrazující u mně hrdost.

Nicméně poklidná cesta lesem je sama o sobě lékem na špatnou náladu a já si opět užívám být v tomhle volnějším a méně prací zatíženém prostředí. Však je tu tolik hezkých vůní, stop po zvířatech a dokonce i borůvek a dalších pochutin. Například se opravdu těším, až porostou houby. Jsou to naprosto vtipné a zvláštně gumové věci! Jen si na to jídlo z nich vzpomenu a už se mi sbíhají sliny!

"Hm, bojíš se abys do něčeho nešlápl a nevyjekl jako posledně?" ušklíbnu se na něj vesele nazpátek, když kolem něj procházím. Samozřejmě, že se nebojím jít první! Jsem velká, jsem vlkodlačice a tady jsem byla stokrát! Ani pavouků se nebojím! A navíc, jestli chci provést svůj plán, měla bych být první v jeskyni a vybrat si cestu. A tak přidám do kroku a s nadšením se vnořuji do jeskyně, zatáčím za roh a okamžitě zaznamenávám větší šero. Skoro jako když někdo postaví před svíčku dveře skříně, nebo tak. Zahnu za další roh a tma je opět zřetelnější.

"Stíháš, zrzavej?" zeptám se přes rameno a ustoupím ke straně za zákrut, když už mi přijde, že tma je dostatečná na to, aby člověk pořádně neviděl. Zadržím dech a čekám, až Kay dojde.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů

„ Ne, já bohužel nikoho nemám. Jenom tebe.“
Odpověděla jsem mu trošku zkroušeně. Nebyla jsem si jistá, co dělat. Můj syn byl pryč. Už velmi dlouho. Spousta těch, které jsem znala, byli pryč. Vlastně všichni… všichni ti, kteří mi říkali, že je Arwin mrtvý. Jenže já tomu nechtěla věřit. A teď tu byl Seb. Neměla jsem nic jiného, než jeho a svého koně…
„ A kde se chceš ukrýt?“

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"To víš, už nejsem žádný mladík."
Zazubil se na tebe pobaveně. Seb se podrbal ve vlasech a trošku si je rozcuchal.
"Mmm to je pravda a předpokládám, že nikoho za kým bychom mohli jít asi nemáš co?"
Povytáhl tázavě obočí a pak se smířlivě usmál.
"Je mi to jasný."
Pokývl a na chvíli se zamyslel.
"Hmm vlastně....možná bych věděl za kým bychom mohli jít, kde se ukrýt, aby nám dali na chvíli pokoj, ale asi se ti to nebude líbit."
Odtušil zamyšleně.

Zasněžený kraj za Reindorfem

Zastavila jsem Arga a počkala jsem, dokud Seb neseskočil dolů. Pak jsem seskočila také, chytila jsem Arga za uzdu a pohlédla jsem na Sebastiena.
„ Křoupe to v tobě jako by ti bylo dvěstě…“
Ušklíbla jsem se pobaveně a protáhla jsem se s mírným zívnutím.
„ No… musíme vymyslet co dál. Nemáme víceméně žádné zázemí… Vlastně nemáme nic moc…“
Povzdechla jsem si.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Kay se na tebe přátelsky usmál znovu se ti nahnul k uchu až ti skrz vlasy pronikl jeho horký dech.
"Chytrá holka, ale já taky nejsem úplně blbej. Dobrej pokus ale nevyšel."
Zazubil se a pak s přikývnutím vyrazil na cestu.
"Tak tedy jeskyně. A nebudeš se vracet s boulí, jako posledně, když sis nevšimla toho sníženého stropu že ne? Už tak to tehdy bylo docela ošemetný vysvětlování."
Koukl po tobě přes rameno a pak se škodolibě zazubil. Cestu k jeskyni jste znali moc dobře. Byla jsi tam snad nesčetněkrát a Kay tam byl s tebou taky dostkrát. A stále bylo, co objevovat, byť v poslední době ty objevy trošku uvadaly a skoro se zdálo, že už nic dalšího průzkumy nepřinesou.
Hodinka lesem minula, jako nic, než jste se ocitli u malého křovinami zarostlého ústí vašeho tajemného místečka.
"Dámy první."
Vybídl tě s úšklebkem Kay a odhrnul křoviska.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

Hobit se přátelsky usmál a vyfoukl obláček kouře.
"Počkám, až narostou úroky a pak se přihlásím."
Zazubil se vesele. V jeho podání to však bylo skoro na pováženou jestli stejně, jako ty jen žertuje, nebo to opravdu myslí vážně. Tihle obchodníci a hobity k tomu, to byl vážně dáreček.
"Znám znám a velmi dobře....hmmm i takové horší dny jsou a špatně se na ně vzpomíná co?"
Zašklebil se a znovu z dýmky potáhl vyfoukl obláčky nosem až utvořily jakousi pomyslnou houpající se vlnu kouře, připomínající rozbouřenou řeku.
"No třeba si časem najdeš někoho s kým budeš mít delší společný cíl cesty."
Nadhodil přátelsky a chvíli si pohrával s dýmkou.

Zdvořilosti

,,Samozřejmě jsem k tomu hledal informace. Ale ono jich moc není. Moje schopnosti jsou i v rámci běžného vnímání mágů netradiční. A občas jsem měl pocit, že ty informace byly odstraněné záměrně. Ale to možná jen mluví nějaká moje samolibost, která chce být výstřední." mávnu nad tím rukou.
,,Ale myšlenka s elfy je zajímavá. Otázka je, na kolik by si dané vědomosti cenili a zda by vůbec byli ochotni se o ně podělit. Ale toto bych řešil až ta chvíle nastane. Nicméně, díky za tip. Nebudeš mi ho účtovat?" zakončím své myšlení obchodním fórem.
Vezmu si tedy z nabízených potravin, ovšem s menším zápalem, než obchodník. Minimálně proto, že takovým tempem bych to do sebe nedokázal ládovat.
,,Společnost mám rád, ale málokdy máme stejnou cestu. Cestovat ve skupině je vždycky zábavnější a bezpečnější. A díky za chválu. Ale nejsou to úplně slova, která to dokáží přeměnit v realitu, jak oba víme. Ale kdo ví, kam mne vítr zavane. Určitě to znáš. Všechno nalinkované a nakonec skončíš úplně někde jinde. Místo hezké brunety se ráno probudíš vedle vepře ve chlívě." vzpomenu si na jednu neurčitou vzpomínku z dřívějška. K omezení alkoholu se nikdo nerozhodne jenom tak, ale obvykle k tomu dojde skrze podobné incidenty.

V Lesích u Ciferinu

Přistihnu se, že zatajím dech, když se nakloní ke mně blízko. Mám najednou pocit, že je o něco víc horko a tělem mi téměř brní napětí z toho, že to bude nějaké tajemství, či pořádná skvělá lest, kterou musel použít! A... a... a! Ušklíbnu se a bůhvíproč se cítím jako při něčem přistižená. Přimhouřím oči a zavrtím nespokojeně hlavou.

"Já bych byla zvědavá! No tak!" protestuji a zagestikuluji rukama kolem sebe nad tou nespravedlností. Ale vím, že takhle to z něj nedostanu. A tak znovu zavrtím hlavou a odfrknu si. "Fajn, tak si to neříkej, nejspíš jsi prostě jen utekl, když táta proháněl někoho jiného, takže nemáš zajímavý příběh," usoudím tak klidně a s nezaujetím, jak to jen zvládnu. Někdy prostě funguje se tvářit, že o něco nemáte zájem a ten druhý vás chce pak přesvědčit o opaku, a tak doufám, že to stejné zabere i na Kaye!

Ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem obdivovat jeho ležérnost, se kterou se pohyboval. I to, že zvládl jít kousek pozadu a přitom nezakopnout o kořen, nebo škobrtnout kámen, bylo na člověka dost obdivuhodné. Přesto mám chuť mu to jeho zamlčování skvělých příběhů vrátit. A tak mám jasno v tom, kam půjdeme.

"Tak jdeme do jeskyně. Třeba tam najdeme nějakou novou odbočku," navrhnu opět se zápalem pro takové dobrodružství. Navíc, ve tmě vidím mnohem lépe než člověk, a tak si říkám, že bych mohla na Kaye v jeskyni bafnout, nebo něco takového. Však já mu dám, takhle mě napínat!

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Na Kayově tváři cukal pobavený úsměv. Zdálo se, že ho nehorázně těšilo, jakou zvědavost v tobě vzbuzoval.
"Žblech...."
Zatvářil se znechuceně nad tím, co sis musela vytrpět a pak se k tobě mírně naklonil tak, že jeho divoká tvář byla jen kousek od té tvé.
"Protože, kdybych ti to řekl, tak bys už nebyla tak hezky zvědavá."
Mrknul na tebe pobaveně, znovu se odtáhl a dal si ruce za hlavu.
"Ymmmm joooo tak to nemám šajn. Kam chceš?"
Koukl zvědavě a chvíli šel pozadu mezi stromy a pozoroval tě s až klukovským zvědavým pohledem.

Konečně volná

"Pardon!" houknu ještě přes rameno, zatímco probíhám kolem dřevorubce, do kterého jsem málem narazila. Naštěstí to není jeden z těch bručounů, co v naší vsi žije, a tak z toho nejspíš nebude ani stížnost mým rodičům.

Teprve až když se moje nohy octnou na půdě lesa, tak se cítím volná a v cíli. Zpomalím, zhluboka nasaji příjemný chladivý lesní vzduch a okamžitě se mi na tváři objeví šťastný úsměv. Kdyby se mi o tom chtělo přemýšlet, asi bych došla k tomu, že nejvíc se cítím doma právě v lesích a ne v tom našem domku ve vsi, kde musíme dodržovat tu spoustu pravidel a dělat úkoly, co nikoho nebaví a ... a... a!

Vzhlédnu ke stromu, odkud jsem slyšela zahvízdnutí. Nato se tím směrem hned vesele ušklíbnu a zamávám. Zamířím si to Kayovi naproti. Sleduji jej, jak seskočí ze stromu a musím uznat, že jako jeden z mála lidí u toho nevypadá, jako kdyby si u toho měl ublížit. To, že nebyl úplně marný v tomhle ohledu a taky fakt, že s ním bylo vždy, co dělat, jsem měla radost, že dneska jsme se tady potkali.

"Jo, Vymejšlela si na mě jeden úkol za druhým," připustím s dalším úšklebkem. "A pak se mnou ještě povídal soused, o úrodě, jeho dětech a tak." Pokrčím rameny jako kdyby o nic nešlo, ale přesto cítím určitou hrdost, že mě někteří dospělí aspoň takhle začínají brát jako dospělou! Ale pak Kay odmítl sám sdělit, čím to, že i on měl dneska volno. Nakloním hlavu ke straně a zamyšleně na něj pohlédnu.

"Proč? Co jsi řekl? Hledáš ztracenou ovci? Nebo ses jenom vypařil? No tak! Kayi, proč bys mi to nemohl říct? " žadoním o vyprávění z jeho strany. Očekávám totiž, že to bude něco zajímavého, obzvlášť, když to takhle uvedl.

"A co budeme dneska dělat, když nám to takhle vyšlo?" zeptám se pak s nadšením, když k němu dojdu. "Půjdeme prozkoumávat jeskyně, nebo házet žabky k jezeru?"