Andor.cz - Dračí doupě online

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů

„ Čím víc lovců zabiješ, tím větší je o tebe zájem a tím hůř se jim utíká. Pokud už jsi moc velký trn v patě, jsou schopní začít i spolupracovat. Několik takových válek už bylo… a budou další. Je to… trochu nekonečný boj. Nikdy to nikdo nezastaví, nikdy nikdo nevyhraje.“
Zavrtěla jsem hlavou s mírným povzdechem.
„ Nezabíjej zbytečně. A své jídlo si vybírej velmi opatrně. Vždycky je někdo, kdo bude pátrat.“
Když mě popíchl, zamračila jsem se.
„ Kdysi jsem tu byla. Stejná zima a bylo jedno jestli bylo léto nebo zima… ale už je to dlouho. Jistě, že je nepříjemné, že nevědět, co nás tu může potkat. Obvzlášť po setkání s vlkodlakem, lovci a podivnými zvěstmi. Všechno je teď proti nám a ani to počasí není dobré.“

Po nerovné cestě

,,Něco zvláštního bych to nenazval. Je to....něco. Záleží na úhlu pohledu." sevřu kuličky do dlaně a znovu je schovám. Pohlédnu na obchodníka. V jeho pohledu se těžko vyznat, ale netváří se nějak odtažitě. To je dobré znamení.
,,V rukávu nic, karty nehraji." odvětím pobaveně s narážkou na to, že bych snad schovával po rukávech trumfy.
Na to stočí vůz z cesty na louku u cesty s prohlášením, že je čas se najíst. Vlastně nevím, kolik je hodin. Při debatě s hobitem čas nějak uběhl a krajina kolem nás míjela. Měl bych si i více všímat cesty, po které jedeme a jejího okolí.

Sesednu z povozu a protáhnu si končetiny, které vlivem kodrcavé jízdy mám poněkud zatuhlé.
,,Jak daleko vlastně chcete dnes dojet? Do dalšího města nebo plánujete nocovat někde po cestě?" zeptám se, když i obchodník seskočí z kozlíku dolů.
,,Můžu s něčím pomoci?" zeptám se ještě, aby nemusel všechno chystat sám. Rád bych přiložil ruku k dílu, ačkoliv vlastně nevím, jakým proviantem je zásoben. Ale dojem, který z něj mám, to určitě nebude nějaké podřadné jídlo. Možná úsporné a vhodné na cestování, nějaké nasolené, sušené maso a trvanlivé pečivo. Ale nechám se překvapit, čím hobit disponuje. O spížích tohoto národa se vyprávějí legendy, srovnatelné s dobýváním hradu. Hodnota takové spíže častokrát má hodnotu běžné královské pokladnice. Aspoň tedy pro ně.

Polemika

Usměji se na něj potěšena, že mě tak hezky pochválil a ocenil. Cítím se hned důležitěji a dospěleji! Zatímco se usmívám, poslouchám jeho slova o bratrech a o tom, jak jednou budou chtít, aby jim někdo vařil. To moc upřímně nechápu, protože dodnes jim vaří máma a já. A rozhodně to není žádná výhra, rozhodně ne pro mě!

"Nevím, jestli obtížné, ale byla bych radši, kdyby doma víc byl. A víc vyprávěl. A myslím, že i máma je raději, když je táta doma," vysvětlím s pokrčením ramen.

Zakaboním se, když řekne, že s jeho ženou stárnou. Nepřišlo mi, že by byli až tak staří. Kriticky si jej prohlédnu od hlavy až k patě, zatímco mluví. Nakonec usoudím, že asi má trochu pravdy. Už má i pár stříbrných vlasů na hlavě! Toto pozorování mě velmi překvapí.

"Vážně? Teda, tak to jsou velké věci!" pronesu obdivně. "Tak pevně doufám, že se jim bude dobře dařit," zopakuji formuli, kterou jsem slyšela otce a matku občas říkat. Ušklíbnu se nadšeně, kdy mě začne ubezpečovat, že taky brzy odejdu z domu.

"Stačilo by mi, kdybych nemusela dělat tolik domácích prací," přiznám a sehnu se pro košík se zeleninou, abych názorně ukázala, že mám fakt dost práce a úkolů od mámy. A vzhledem k tomu, že vlastně se mi už nic trhat nechce a že ani nevím, jak tenhle rozhovor dál směřovat, rozhodnu se košíku rovnou využít jako doplněk k odchodu.

"Když jsme u toho, tak bych asi měla jít, aby máma neříkala, že se zase loudám," pronesu s povzdechem, jak se na unaveného a nedoceněného pracanta sluší a patří. Přitom ale tajně doufám, že když máma dostane zeleninu, bude to znamenat, že si budu moct jít hrát k lesu, nebo s dětmi z vesnice v okolí.

"Doufám, že bude vaší paní brzo zase líp a ti hlodavci, že nechají už vaší zeleninu napokoji!" pronesu na pozdrav s úsměvem.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Muž se nad tvou laskavostí usmál a vzal si těch několik mrkví a vložil do svého košíku opodál.
"Děkuji Nurry. Žena bude ráda. Máš opravdu dobré srdce."
Pochválil tě vlídně. Soused nad tvou výpovědí jen chápavě pokyvoval hlavou.
"To víš mladí chlapci jsou, jako bouře, k nezastavení. Ale ono je to časem přejde a pak budou ještě rádi, když jim někdo doma napeče a uvaří."
Zasmál se soused, jakoby mluvil snad ze své vlastní zkušenosti.
"Chápu, je to obtížné, když nemáš otce stále doma co?"
Potřásl znovu hlavou a pomalu vydechl.
"Ale to víš Nurry stárneme. Žena teď byla poslední dny nějaká nemocná, tak byla více doma a ostatní? Tys o tom ještě neslyšela? No už tu žijeme sami. Dcera se nám vdala před dvěma měsíci a syn před týdnem dostal práci ve městě, jako učeň u ševce."
Usmál se pyšně, ale zároveň smutně starý soused.
"Však přijde čas, kdy i ty vylétneš z hnízda."
Ubezpečil tě přátelsky.

Nespravedlnosti v Ciferinu

Chápavě přikývnu na sousedovi starosti.

"Jo, to mi taky párkrát udělali bráchové. Vzali si jídlo i z mojí misky, jestli prý to chutná stejně!" postěžuji si, protože přesně tohle určitě dělají ti hlodavci sousedovi. Vidím, jak kouká na můj plný košík. Zvednu se, opráším si kolena a dojdu ke košíku. Vytáhnu pár středních mrkví, přejdu až na kraj naší zahrady k sousedovi a podám mu je.

"Nate. Vemte si aspoň těchle pár. Máma stejně pořád říká, že jich trhám moc. A vy jste na mě vždycky tak hodnej," pobídnu jej a ukážu mu, jak mám už pár let zase plnou řadu zubů v úsměvu. Oči se mi rozzáří nadšením, když soused pronese svou další otázku.

"Že jo! Taky furt říkám doma, že to není fér, že já jediná musím pomáhat doma a voni běhaj po čertech a užívaj si. Je to fakt nespravedlivý tohleto," řeknu s rozhořčením v hlase. Bráchové jsou podle mě fakt protěžovaný oproti mě. Oni nemusí skoro nic, dokonce můžou na lovy a já teprve dneska budu moct jít poprvé. Nadechnu se, abych se pochlubila sousedovi, ale pak mi dojde, že tohle je jedna z těch věcí, co říkat jen tak nemůžu. Rozmáchlým gestem pokrčím rameny.

"Taťka se má dobře. Jen má teď hodně vyřizování se strejdou," vysvětlím neurčitě. Většinou stejně od táty nedostanu jinou odpověď, že "řešil věci", a tak sama nevím o moc víc, než říkám sousedovi.

"A co u vás, všichni jsou zdraví? Dlouho jsem už nikoho od vás pořádně neviděla, až na vaši paní. Tu občas zahlédnu s prádlem," optám se nazpět, když si užívám fakt, že se mnou vlastně někdo mluví skoro jako s dospělou a nedělá si ani ze mě srandu.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Soused zavrtěl s úsměvem hlavou a opřel se o svou motyku. Pak si mírně smířeně povzdechl.
"Šťastná toď vaše zahrádka. Já tu mám potvoru na potvoře. Na mrkvi už mám ohryzy. Kdyby si vzali jednu celou tak by mi to tolik nevadilo, ale ty mrchy nakousají, na co přijdou."
Zabručel a sledoval tvůj plný košík.
"Kde se zase flákají tví sourozenci? Měli by ti pomáhat a ne věčně někde lítat."
Mlaskl mírně nespokojeně protože se mu úplně nelíbil přístup tvých sourozenců.
"A jak se má vlastně tvůj otec. Poslední dny jsem ho neviděl."
Vyzvídal přátelsky na okamžik zapomněl úplně na problémy se zahrádkou.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"To mohu potvrdit."
Zasmál se Sebastien pobaveně a úšklebek mu ještě chvíli zůstal na rtech.
"Hmmm moc stop zůstává, jen když nevíš, jak se soupeře zbavit. Naštěstí máš mě a já v tomto ohledu trochu zkušeností mám."
Cukl mu koutek spokojeně. Ano Sebova minulost, nebyla úplně bez poskvrnky.
"Ne do těchto končin jsem neměl moc důvod zavítat. Pročpak? Máš strach?"
Neodpustil si drobné popíchnutí tvé maličkosti.

Příkrov stromů

„ No o upírech se vypráví hodně, co si budeme povídat…“
Ušklíbla jsem se a mírně pobídla koně, který se skoro v kroku zastavil, zima je pro něj nepříjemná, kožich má jak medvěd, ale kopyta pod sněhem má pořád.
„ Nevím, co s těmi lovci budeme dělat. Já se k zabíjení lidí snažím nesnižovat. Pokud nejde o vrahy a násilníky. Zanechává to moc stop, je to moc nápadné. A navíc zabíjení nemám ráda…“
Oklepala jsem se.
„ Ty už to tady moc neznáš, že?“

Každodenní starosti - tlachání

"Dobrý ráno," pozdravím hlasitě, když nechávám prádlo prádlem a jdu plnit druhý z úkolů. Neujde mi, že sousedka není příliš nadšená z toho, jak věším prádlo. Ale vem to čert! Vždyť je to jenom prádlo! Raději popadnu menší košík a přejdu s ním k naší zeleninové zahrádce. Hned první pořádnou mrkev si jen tak hala-bala očistím a strčím si jí do pusy. Ozve to správné křupnutí mrkve a já se spokojeností sleduji, že mrkev je celá zdravá bez škůdců. Sbírání mrkve věnuji už víc času a jsem mnohem důkladnější. Jednak to není taková otravná činnost, jednak vím, jak špatné je trhat malou mrkev. To ale neznamená, že neschroupu jednu celou mrkev dřív, než naplním košík tak, jak uznám za vhodné pro dnešní vaření.

Nespokojeně si odfrknu, když si kleknu k hrášku. Ten už se sbírá podstatně hůř, protože je menší a mně už přestává bavit dělat taková jednotvárná práce. Odfrknu si podruhé, když se podívám jaká řádka hrachů mě na otrhání ještě čeká. Když v tom uslyším hlas od sousedů. Narovnám se v zádech, takže mi vykoukne hlava zpoza hrášku a já tak spatřím našeho souseda. Usměji se na něj od ucha k uchu.

"Dobrrrý ráno!" zadrnčí mi trochu pozdrav.

Zvednu vítězně svůj košík tak, aby viděl mrkev, co jsem už stihla nasbírat.

"Máme letos dobrou zeleninu," pronesu bodře. "Mrkve jsou velké a šťavnaté. A no... hrášku máme až moc!" odfrknu si a krátce pohlédnu k té hromadě zeleně. Proč nemůže hrášek padat zralý v luscích na zem, aby se pak jen shrabal hráběmi?!

"Hm," pronesu a zamyšleně se podrbu na tváři. "Trochu. Mamka mě pořád posílá sbírat, aby na to nestihli přijít. Zatím jsem většinou rychlejší než oni," dokončím svou částečnou lež a vesele se na něj usměji.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"A o upírech bychom taky mohli vyprávět co? Hahah."
Zasmál se. Bylo však těžké z jeho hlasu vyčíst jestli narážel na vás dva, nebo vaše pronásledovatele.
"Nevím jestli by stálo za to nebezpečí se tam vracet. Spíše bychom se měli mít na pozoru nejen před našimi pronásledovateli.....Hmmmm to máš pravdu, venku určitě nocovat nehodlám. Ani koni by to neprospělo. Snad se nám podaří něco najít."
Usmál se. Bylo to až podivuhodné užívat si klid místního lesa a jen tak si prohlížet krajinu. Nezvyklé, snad až znepokojivé na život, na který jsi byla zvyklá.

Na cestě z Reindorfu

„ Jednou se to stát může, to je pravda.“
Kývla jsem s povzdechem a položila jsem si ruku na tu jeho, kterou mi hladil bříško.
„ Chceš se tedy podívat na ta místa, kde se něco podezřelého stalo?“
Měl tak trochu pravdu, bylo vždycky trochu lepší, když měl jeden přehled o tom, co se kolem něj ve světě děje.
„ Snad se žádná válka neblíží, nikomu by to neprospělo. Je pravda, že lovci jsou fakt otravní, ale to bohužel vlkodlaci taky…“
Oklepla jsem se a zadívala jsem se na veverku. Když mě políbil, pousmála jsem se a šíji jsem mu nastavila. Bylo to velmi příjemné.
„ No… Bylo by dobré, kdybychom si našli na noc nějaké teplé místo na přespání, tady v tom sněhu a teplotě není dobré ani pro nás nocovat venku.“