Andor.cz - Dračí doupě online

Co se děje v Ciferinu

"Zas tak malá nejsem! Dneska mám večer svůj první lov!" zaprotestuji na oslovení malá, ale samozřejmě si dám pozor na to, aby někdo, kdo není rodina, nebyl v okolí a neslyšel mě tak. Na Roarka vypláznu jazyk.

"Klidně to můžeš vrátit a být o hladu," vysvětlím mu. Nehodlám ho honit a pokusit se mu něco provést. Hlavně teda proto, že mi slíbil, že mi pomůže s mým problémem s Kayem. Ale zase bez odpovědi jsem to taky nechat nemohla, jednak by to bylo podezřelé a jednak to ze mě vylítlo samo. Takovej... rodinej instinkt, tak!

"No jo, možná by to šlo lépe, kdybys našel nějaký opravdový svalovce a ne tyhle vyžlátka," rýpnu si do bratrů nazpátek se širokým šklebem a raději ustoupím od stolu. Ruce mají dlouhé a já nechci, aby mi zase rozcuchali vlasy, nebo tak něco. "No nic, běžím pomoct Fojtíkovi! Ať vám to jde a mamku budu pozdravovat. Čau strejdo!"

Cesta k Fojtíkovi mi utíká a to i přesto, že dost chytám lelky. Užívám si docela příjemného počasí a všímám si, jak se motýli prohánějí kolem. Když zahlédnu stále ještě dost mrňavého Fojtíka, mávnu na něj a umravním svůj krok z toulání na cílevědomí krok.

"Čau Fojtíku," pozdravím ho a se širokým úsměvem přikývnu. "No, jasně, že jsem přišla. Hned, jak jsem se to dozvěděla. To víš, já dneska měla už spoustu práce." Postěžuji si na svou vytíženost svému kamarádovi. To, že je menší mi nevadí, já se mu za to nevysmívám. Je taky mladší, ale je dost v pohodě. A to je to, o co jde. Moc jsem nikdy nezkoumala, jak vypadá, protože to byl Koukovic Fojtík a basta.

Ale jednou by asi mohl být pěknej... Nurio! Eeeeee cože?! Je to Koukovic Fojtík a tečka! Ach jo! Co mi to ta máma nakukala do hlavy? zamyslím se poprvé nad tím, jak můj kamarád vypadá. Raději potřesu hlavou jako mokrý pes, abych tu myšlenku hned zahnala. Naštěstí hned začne ukazovat na kohouta. Nespokojeně mlasknu.

"To si pořád nedává říct? Mrzout jeden! Tak já mu dám za tebe, co proto, jo?" nabídnu se jako hrdinný zachránce. Vyhrnu si přitom rukávy na rukou. "Hele, Fojtí, nebylo by ale lepší ho prostě už kuchnout? Byl by klid a dobrej vývar," navrhnu svému kamarádovi další řešení. Takové, co by vydrželo mnohem déle.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Ohóóó takže malá hospodyňka. No to se podívejme."
Usmíval se strýček od ucha k uchu spokojený nad tím, jak hezky rosteš a stává se z tebe správná žena. Roark se naklonil nad jídlo a očmuchal ho, jako....no jako vlk.
"Dokonce se zdá, že to není připálený. jsi si jistá Nurry, že jsi nekuchtila něco jiného?"
Zašklebil se provokativně, než se se svým jídlem pro jistotu stáhl na druhou stranu stolu od tebe, aby sis na něj nechtěla vyskakovat a hájit se.

"Ale tož pomalu, však to vidíš, ale když mám tyhle dva svalovce rozhodně lépe, než kdybych na to byl sám."
Kývl strýček na tvé bratry a sám se pustil do jídla, aby mu to nevystydly.
"Ymmm a pozdravuj doma až tvou matku uvidíš."
Houkl ještě na tebe, než ses jim vzdálila pryč směrem k okraji vsi, kde Koukovic bydleli. Když ses blížila viděla jsi, že Fojtík posedává na ohrádce kuřího dvorku a vyhlíží tě. Jakmile tě spatřil s úsměvem na tebe mávnul a seskočil dolů.
"Nurry přišla jsi! Jsi moje záchrana!"
Vyhrknul a zazubil se až byla vidět díra po jednom ze zubů, který mu ještě na straně nedorostl. Byl menší, než ty, měl pronikavé modré oči a vlasy v barvě zežloutlého listí, krátké rozcuchané a neposedné. Byl to střízlík a jednou by z něj mohl vyrůst docela pěkný mládenec, ale zatím stále ještě převládaly dětské rysy o hlasu ani nemluvě.
"Ta potvora tam zase obhlíží vidíš ho? Jak se nese."
Ukázal za ohrádku do výběhu pro slepice, kde se pyšně procházel jejich kohout. Ta černobílá potvora, která tak ráda štípala všechny, kdo se odvážili k němu do rajónu do zadku, nohou, nebo kam prostě dosáhl.

Moje povinnosti v Ciferinu

Nejsem zase tak malá, zamručím v duchu a raději se vrhnu na jídlo. Nespokojeně zabručím s plnou pusou, když mi připomene, že je to tradice a že na tom lpí. Nehodlám dále proti tomu protestovat, ale hodlám si myslet svoje! Ale mamku jsem poslechla a soustředila se na jídlo. Rychle jsem to do sebe naházela a popadla pak všechny potřebné věci.

"Jasně budu!" ujistím ji bezstarostně. Však, co by se mi mohlo stát? Vesnici a její okolí jsem znala křížem krážem a nedalo se říct, že by náš kraj byl nějak nebezpečný. Moc jsem nechápala mamky starostlivost v tomto ohledu. Jediné z čeho jsem měla trochu obavy, bylo donést jídlo v pořádku ke strejdovi a bráchům. Jistě, cesta to nebyla daleká, ani složitá, ale stejně jsem si dala záležet, abych nic nevylila. Špička jazyka mi tak samým soustředěním na chvíli vyčuhovala z koutku úst.

Zaculím se, když mi strejda poděkuje. Slečinka! No prosím! Mnohem lepší než oslovení holčičko! Jenže pak zmíní, že mamka je skvělá kuchařka. Přikývnu a podrbu se na hlavě.

"To jo je, ale já jsem dneska taky pomáhala," neopomenu zmínit svoje zásluhy na tomhle obědě. "Myslím, že tu blbou cibuli budu cítit ještě dva dny v kuse." Přidám ještě krátký úšklebek jak si vzpomenu na tu intenzivní vůni. Jen ať ví, jak moc jsem se snažila! Zamyšleně přikývnu hlavou, jak tohle byla jedna z mých mnoha povinností, kterými pomáhám ku prospěchu blaha v naší vsi.

"Fojtík? Jo, dobře, já se za ním stavím a pomůžu mu s tím," řeknu odhodlaně. Přeci jen to znamená program na odpoledne a když si udělám takhle zase dobré očko u Fojtíka, třeba vymyslí, co dneska odpoledne budeme dělat, než budu muset se jít... vykoupat. Brr! A nebudu myslet na to, že bych měla jít hledat Kaye. Podrbu se ve vlasech a podívám se na ostatní.

"Jak vám jde stavění?"

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Ach, Nurry, Nurry ty moje malá holčičko."
Usmála se na tebe mamka, když viděla, jak ses raději odporoučela k jídlu a doručovatelské službě obědů. Nechal tě v klidu najíst zatím, poklízela nádobí v kuchyni a dávala tu vše do pucu. Jo máma ta tady měla vždy vše tip ťop. A pak se k tobě obrátila s velice vážným výrazem.
"Protože je to tradice a děláme to tak už po generace a teď už nemudruj a jez."
Bylo to důrazné a přísné, ale ne ostré. Máma věděla, že jsi malý rebel, ale v tomhle nebudeš mít na výběr, co se týkalo zvyklostí, mamka na ně vždy byla docela ras, takže vyhnout se tomu, by znamenalo strčit hlavu do oprátky.
S dalším mírným posteskem ti máma podala obědy pro ostatní a dlouze si vydechla.
"Já vím, že jo.....Dávej na sebe pozor."
Usmála se nakonec laskavě, když už jsi mizela ze světnice ven.
Ke stavbě na které se strejdou dělali, to nebyla daleká ani složitá cesta, takže se ti podařilo obědy v pořádku donést. První si tě všiml strejda, který se zrovna rovnal od uřezaného prkna.
"Ahhhh......hoši jde vaše záchrana."
Zasmál se strejda, když jsi se blížila.
"Oběd? No super."
Vykoukla jedna hlava a pak druhá ze střechy. Strýc přišel blíže k tobě a převzal jídlo.
"Děkujeme za pohoštění slečinko."
Zažertoval s úsměvem a volnou rukou si uhladil vousy.
"Tvoje máma je skvělá kuchařka."
Začal vše rozkládat na prkno na špalcích, aby se mohl s tvými bráchy najíst.
"Jo a byl tady před chvílí Koukovic Fojtík, prej se za ním máš zastavit u kurníku. Nejspíše ho zase ten jejich kohout pořádně prohnal."
Smál se strýček. Fojtík byl místní chlapec, človík podobně, jako Kay, ale bylo mu střeží 12 zim pokud vůbec a jejich kohout panečku to byla potvora, ale tebe se vždy bál, nejspíše cítil vlka. Fojtík si tě docela oblíbil, jedna se občas tahal s Kayem a jeho kamarády a jedna říkal, že je s tebou sranda, protože ho nebereš úplně, jako malého kluka, i když oproti Kayovi to bylo úplně drobné tintítko.

Každodenní starosti Ciferinu - roznáška jídla

Vůbec se mi nelíbilo, jak mne upřeně sleduje. Cítila jsem se jako kdybych něco provedla. Což já provedla, ale ne s Kayem. Teda... vlastně s Kayem jo, ale ne to, co si mamka myslela, že jsme spolu prováděli. Celá jsem se chtěla kroutit a ošívat a dostat se z toho přímého zkoumavého pohledu, který hrozil, že mi vidí až do žaludku.

Pokrčím rameny. Představím si, jak Kayovi vysvětluji, že jsem vlkodlak. Tipuji, že jako první by mi nevěřil. Zašklebil se pobaveně, tak jak to dělá často a řekl něco o tom, jestli jsem se nepraštila do hlavy. Pak by se mě nejspíš zeptal, jestli teda umím i výt a nebo jenom kňučím jako štěně. Dobíral by si mne. To jsem si jistá. Musela bych mu ukázat nějaký důkaz. Přeměnit se. A kdybych to zvládla... bál by se? Utekl by a poštval na mě všechny, co zná? Mám chuť potřást hlavou. Ne, to by Kay neudělal. Nikdy nebyl srab. A nejspíš, kdybych mu to vysvětlila, jak lidem nikdo neubližuje... zvládl by to. Věřila jsem tomu.

Ačkoliv se mi povede uvnitř sebe najít odpověď na mamky otázku, neodpovím jí nahlas. Hlavně proto, že mě pobídla k tomu, abych Kaye přivedla domů. Z té představy se mi udělalo úzko. Přišlo mi to děsně divné, představit si ho, jak sedí s námi u stolu. A hlavně záplavu otázek, jež by určitě od táty a mamky dostal. Navíc mám takový tušení, že mamka v tom viděla něco víc. A to se mi nelíbilo už vůbec.

"Jo... to asi ne," vyhrknu v odpověď. Abych aspoň trochu zmírnila moje slova, rychle dodám vysvětlení: "Stejně mu to říct neplánuju."

Nadšeně se chopím možnosti dostat se pryč od mamky zvláštních otázek a zkoumavého pohledu. Navíc, když to znamená, že nebudu mít další domácí práce, měla jsem dvakrát větší chuť do toho. Rychle přikývnu.

"Jo, jasně, to není problém! Aspoň si protáhnu nohy a nos se mi uvolní z té hloupé cibule," souhlasím s tímto úkolem nadšeně. S tím si rychle sednu s vlastním jídlem ke stolu, abych jej do sebe mohla naházet rychlostí blesku - jak je u mně dost zvykem. Jídlo mě dost často zdržovalo od zábavy.

"Hehoj, hihdu hah," zahuhňám s plnou pusou, než se mi podaří velké sousto polknout. "Neboj, přijdu včas. Ale stejně to nechápu, proč se musím koupat a převlékat, když jdu na lov? Stejně se tam ušpiním. A já zase tak špinavá nejsem..." neopomenu vyjádřit svůj názor, než se pustím do vyškrábávání talíře. Koupání byla další ztráta času, kterou jsem musela z donucení podstupovat. Být to na mě, tak si jen skočím zablbnout k jezeru. Vyskočím na nohy, než polknu poslední sousto a podám mamce talíř. Už se hned sápu po nabraných obědech pro bráchy a strejdu. Mezitím se mi podaří jakžtakž rozkousat poslední sousto a polknout ho.

"Neboj! Dneska se budu snažit! Už se na lov moc těším!" tentokrát můj hlas přímo vibruje nadšením. Tohle byla ostatně pravda pravdoucí. "Ahoj potom, mami."

Pokud mě mamka ještě nezadrží, tak i s jídlem pro bráchy a strejdu vyrazím opět směrem k domu, kterému přidělávají střechu. Dávám si přitom pozor, abych nic nevylila. A plna soustředění tak mám i trochu vyčuhující špičku jazyka u koutku úst.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Matka se dál usmívala a byla očividně v dobré náladě. Po očku tě sledovala, jakoby snad chtěla odhalit každé začervenání, každou lež, nebo skrytou myšlenku. Nakonec si znovu otřela ruce do zástěry.
"Hmmm myslíš, že by pochopil, co jsme zač? Že by tě takovou přijal?"
Optala se matka pojednou s vážným zájmem a prohlížela si tě déle, než bylo nezbytlé.
"Pokud ano přiveď ho někdy ne oběd určitě bude přínosné utužit vztahy s tvými kamarády."
Mamčin nápad do tebe sjel se stejným překvapením, jakoby do tebe právě z čistého nebe uhodil blesk. Rozhodně nevypadala, že by si dělala legraci.
"Občas tomu tak skutečně nic jen. A nejméně toho vědí ti, kteří si myslí, že ví všechno."
Mrkla na tebe pobaveně a pak se krátce zamyslela, poklepala si prstem o rty a pak po tobě koukla takovým tím propouštěcím pohledem.
"Ne, nic co bych nezvládla. Ale ano pokud budeš tak hodná a doneseš bráškům a strýci oběd budu ráda. A sama se také koukej najíst, než zase někam zmizíš, jinak večer budeš slabá a pomalá."
Pohrozila ti vyřečkou tak, jak to dělávala, když jsi byla malá a něco jsi provedla a pak nachystala oběd pro ty tři a pro tebe, aby ses nemusela už příliš zdržovat.
"A nezapomeň večer přijít včas, musíš se vykoupat, obléknout a vůbec připravit na svůj velký lov."
Upozornila tě vážně, jakoby se snad jednalo o její první velký lov. Na její obranu, hold věděla, jak to míváš s dochvilností, takže jí to nešlo mít asi ani až tak hodně za zlé.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Ale kuš však tam nekrájím žádný zvěrstva, co by mrchy táhly."
Zasmál se Beni pobaveně a pokračoval v přípravách, zatímco jsi sesbíral nějaké dřevo, na přiložení a přichystání ohně. Za chvíli už hezky plápolal malý zabezpečený ohníček a nad ním se houpal kotlík s vývarem. Byl opravdu tak hustý, že spíše, než vývar by se to dalo nazývat omáčka. Beni se nad vysvětlením ohledně hazardu srdečně zasmál a pokýval hlavou.
"Chápu chápu. Jeden to nemá lehké, když je nadaný co?"
Souhlasil a sáhl do brašničky u pasu.
"A co hraješ?"
Vytáhl z brašničky balíček ošoupaných, ale docela hezky malovaných karet, který bylo vidět, že už používá docela dlouho. Rohy byly ožužlané, obrázky trochu zašlé, ale karty i tak rozhodně stále sloužily.
"Večer bude dlouhý a furtoš jen bafat dýmku, to taky není úplně vončo. Tak, co říkáš, že bychom si dali pár partiček mm? O žádný majlant samozřejmě, jsme přátelé."
Usmál se dobráceky a podal ti karty, aby sis je mohl dle libosti pořádněji prohlédnout.

Na cestě z Reindorfu - Ves
Artemis

"To zní věru....zábavně."
Uculil se Seb rošťácky, když ti nakukoval přes rameno směrem k prodavači koláčků a rozhodně ne úmyslně se k tobě přitiskl.
"Hned to bude, slečinko hned."
Usmíval se prodavač spokojeně nad tím kolik koláčků sis vzala, vzal si peníze a popřál vám dobré chuti. Koláčky krásně voněly a nemohli jste si pomoci, ale sbíhaly se vám na ně sliny. Tedy oba jste nejspíše doufali, že je to z nich.
"Ale to víte, oslavy úrody a k tomu se má sousedovejc Jilča brzojistě vdávat tak to vzali jedním šupem."
Vysvětlil prodavač. Zdá se, že jste se dostali do přátelské a příjemné společnosti. Seb si vzal nabízený koláček s chutí se do něj zakousl.
"Hmm hruškový. Výborný a ještě skoro teplý."
Zatvářil se Seb spokojeně a zůstával ve tvé těsné blízkosti.
"Když už jsme tady mohli bychom si to tu projít, trochu si odpočinout a užít si krás oslav, než pojedem dál mmm? Trochu vína, nebo medoviny k těm koláčkům by nebylo úplně k zahození no ne?"
Mrknul na tebe Seb a vzal tě volnou rukou kolem pasu, aby ses mu neodtoulala pryč a neztratila mezi stánky. Nebylo to velkoměsto, ale žilo to tu hezky.

Cesta z Reindorfu

Ani jsem se nepotřebovala na jeho ruce dívat, po dnešní noci. Přesto jsem mu pohled s mírným úsměvem věnovala.
„ Možná. Věčnost je ale dlouhá a stane se za ní spousta věcí…“
Šeptla jsem k němu tiše, než jsem došla ke stánku s koláčky a zadívala jsem se na to, co všechno tam bylo. Bylo tam toho… požehnaně.
„ Čtyři tvarohové, ořechové a ty s hruškami, prosím.“
Podala jsem pekaři za stánkem peníze, které si řekl a něco málo navíc.
„ Co tu máte za oslavy?“
Usmála jsem se se zájmem, když mi mou koupi podal a balíček jsem si uložila, jen jsem z něj vytáhla dva koláče, jeden z nich jsem podala Sebastienovi.
„ Je tu ještě něco jiného, co bys chtěl vidět?“